Biblická církev Praha

Neodmítnutelná milost

Pavel Steiger, Praha 11. srpna 2019

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,24-29)

Ježíš v J 5:24-29 učí dva druhy vzkříšení

Nejprve se podívejme na tento text obecně, než přejdeme k zevrubnému výkladu.

Pán Ježíš Kristus vysvětil v 5. kapitole Janova evangelia dva druhy vzkříšení. Když Písmo zmiňuje vzkříšení, musíme mít učení Pána Ježíše Krista vždy na srdci i mysli. Každé vzkříšení, které se týká člověka, patří buď do duchovní, nebo tělesné kategorie. Pán Ježíš v Janovi 5,24-29 hovoří jasně o dvojím vzkříšení:

První, duchovní vzkříšení se týká jen Božího lidu

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví [duchovně mrtví] uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší [jen Jeho ovce slyší Jeho hlas a jdou za Ním (J 10,27)], budou žít[tj. první vzkříšení z duchovní smrti do duchovního života probíhá už nyní mezi oběma Kristovými adventy]. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. (J 5,24-26)

Kdo se tedy narodil dvakrát; poprvé tělesně z Adama (tzn. je v Adamovi) a podruhé duchovně z Ducha Božího (J 3,6-7) (tzn. je v Kristu); tak ten bude v poslední den, při druhém příchodu Pána Ježíše Krista na zem, tělesně vzkříšen do oslaveného těla k věčnému životu s Kristem; proto zemře jen jednou, totiž tělesně (1K 15,22):

• jako v Adamovi všichni umírají [první smrt má nad námi moc], tak v Kristu všichni dojdou života [druhá smrt už nad námi nemá moc, protože jsme v Kristu]. (1K 15,22)
• a vás utiskované spolu s námi vysvobodí, až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, (2Te 1,7)

Druhé, tělesné vzkříšení se týká všech, bez výjimky

• A dal mu [Ježíši Kristu] moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina [až se vrátí na Zem jako Soudce], kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení [všeobecné tělesné vzkříšení spasených i zavržených nastane při druhém Kristovu adventu]. (J 5,27-29)

Kdo se tedy narodil jen jednou, tělesně z Adama, (tzn. je jen v Adamovi), kdo nebyl duchovně vzkříšen, kdo se nenarodil podruhé z Ducha Božího, (tzn. není v Kristu), tak ten bude sice v poslední den tělesně vzkříšen; ale zemře dvakrát; poprvé tělesně:

• jako v Adamovi všichni umírají [první smrt má nad námi moc], (1K 15,22a)

a podruhé duchovně k věčné pohaně a odsouzení v hořícím jezeru daleko od Krista (2Te 1,8-9).

• Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (Zj 20,14)
• aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. (2Te 1:8)

Jak první, duchovní, tak druhé, tělesné vzkříšení je Stvořitelova monergická, jednostranná, práce. Nikdo se přece nemůže sebevzkřísit! První, duchovní vzkříšení, tj. udělení spasení a víry, je neodolatelná milost, je to účinné povolání Duchem svatým, je to jádro 4. bodu kalvinismu.

Pojmy v Janovi 5,24-29

V našem dnešním texu Jan 5,24-29, Pán Ježíš Kristus učí o věčném životě; o nepodlehnutí soudu; o přejití ze smrti do života; o mrtvých, kteří uslyší hlas Božího Syna; o hodině, která už je tu; o hodině, která přichází; o těch, kdo vstanou k životu; a o těch, kdo vstanou k odsouzení.

Abychom pochopili, co tyto pojmy znamenají, musíme si v našem výkladu vysvětlit:

A. Co znamená být v Adamovi, a co znamená být v Kristu;

B. Že první, duchovní vzkříšení se vztahuje jen na Boží lid;

C. Že toto první, duchovní vzkříšení je pokřtění do Krista, tj. znovuzrození, což je neodolatelná Boží milost; účinné povolání Duchem Božím

D. Co to je, a jaké má důsledky druhé, tělesné vzkříšení spasených i zavržených;

1. První člověk je Adam, poslední Adam je Ježíš Kristus

Co znamená být v Adamovi; a co znamená být v Kristu;

• Jak je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou [přirozený člověk]“ – poslední Adam [Ježíš Kristus] je však Duchem [Syn a Duch s Otcem je trojjediný Bůh] oživujícím [poprvé, neodolatelně křísí z duchovní smrti do duchovního života]. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní [účinné povolání, narození z Ducha]. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe [každý, kdo je spasen a věří]. (1K 15:45-47)

V těchto verších je poslední Adam, Boží Syn, Ježíš Kristus, ztotožněn s Duchem oživujícím, což je jeden z mnoha zřejmých důkazů, že Otec, Syn a Duch svatý je jeden trojjediný Bůh. Adam byl první člověk, zástupce, z něhož se narodilo veškeré tělesné, přirozené lidstvo. Kristus je poslední Adam, tj. Zástupce, z Jehož Ducha se duchovně znovu narodili všichni, které Mu dal Otec:

• Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (J 3,6)

To jsou ti, kdo jsou v historii mezi oběma Kristovými adventy duchovně vzkříšeni, tzn. jsou spaseni a věří; jsou uvedeni na nebeský trůn, aby spoluvládli s Kristem během obrazných 1000 let; tj. první vzkříšení:

• a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech  v Kristu Ježíši, (Ef 2,6) [ČSP]

Adamův pád uvrhl celé lidstvo do tělesné i duchovní smrti. Bezhříšný Kristus byl kvůli nám ztotožněn s hříchem, abychom se my v Něm stali Boží spravedlností. V těle jako má hříšný člověk, zastoupil v potrestání svůj lid, ty, které Mu dal Otec, ty, kdo patří do Jeho stádce, aby je svojí smrtí účinně spasil, nikoli aby umožnil spasení všem:

• Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka [Adama], tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista. (Ř 5,17)

V Adamovi všichni zemřeli tělesně i duchovně. Tak jako skrze jednoho člověka vešel do světa hřích, jehož mzdou je tělesná i duchovní smrt všech (Ř 6,23), tak podobně skrze Ježíše Krista, Syna Božího (Žd 10,29; 1J 5,12), Syna člověka (Gn 3,15; Ř 8,3; J 12,23), sestoupil dar ospravedlnění na všechny, kteří jsou Jeho.

• A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají [tělesně i duchovně], tak v Kristu všichni [všichni, za které Kristus zemřel] dojdou života [tzn. budou duchovně vzkříšeni, tj. znovuzrozeni; a tělesně v poslední den, kdy se vrátí na zem Kristus, aby je vzkřísil do oslavených těl, tj. druhé, tělesné vzkříšení]. (1K 15,21-22)

Kdyby nevešla smrt do světa skrze jednoho člověka, Adama, nemohlo by se naplnit ani spasení skrze jednoho člověka, druhého Adama, bezhříšného Syna člověka, Pána Ježíše Krista. S touto příčinnou závislostí padá jakákoli představa, že by Bůh tvořil evolucí. Adam byl jedinečný, první stvořený člověk, který jistě neměl žádné společné předky s lidoopy (L 3,38). Teistická evoluce, v jakékoli formě, kterou přijímají mnozí humanističtí křesťané, se chce zalíbit světu, čímž pohřbívá spásné evangelium Ježíše Krista a odsouvá biblické učení o spasení i autoritu Písma do říše lidských spekulací a bajek; věří v jiné evangelium, které nemá moc nebo sílu nikoho spasit (Ga 1:9-12). Připustíme-li předpoklad teistické evoluce, že smrt byla již před Adamem, musíme pak negovat předchozí dvojverší 1K 15,21-22. Vzejde nám naprostá absurdnost, jehož důsledkem není spasení, ale prokletí:

• A jako nevešla do světa smrt skrze člověka [platí-li jakákoli evoluce], tak i zmrtvých(ne)vstání: jako v Adamovi nikdo neumírá [protože Adam zdědil smrt po svých zvířecích předcích], tak v Kristu nikdo nedojde života [protože neumírá v Adamovi, ale ve svých zvířecích předcích].

Jak duchovní a tělesná smrt všech v Adamovi, tak neodolatelná milost, tj. účinné povolání Duchem všech, kdo jsou v Kristu, se z humanistického úhlu pohledu zdají nespravedlivé. Proč jsou všichni lidé hříšní a propadají smrti jen kvůli jednomu hříchu svého praotce Adama? Obdobně, proč na mnohé hříšníky Bůh pohlíží jako na bezhříšné jen proto, že si je vyhlédl, že se stal jejich Otcem, že si je, a jenom je, osvojil skrze vykupující smrt svého Syna, aniž by o to Jeho zaslíbené děti, v ještě přirozeném stavu, stáli (Ř 10,20)? Boží myšlení není lidské. On povolává, křísí duchovně mrtvé, neodolatelně a účinně.

Veškeré přirozené lidstvo Bůh stvořil z Adama. Proto je lidstvo v Adamovi, ve svém zástupci, jeden nedělitelný celek, jedna množina, ve které jsou všichni přirozeně narození lidé padlí a hříšní. V Adamovi umíráme tělesně; a nejen to, v Adamovi jsme duchovně mrtví, tzn. už rodem zavržení, daleko od Boha.

Obdobně, všechen zaslíbený, duchovní lid je v Kristu, ve svém Zástupci, také jeden nedělitelný celek, jedna množina, ve které jsou všichni znovunarození z Ducha Božího, bezpodmínečně, monergicky, Boží neodolatelnou milostí účinně povoláni, bez vlastního přičinění, ke spasení a víře; jsou znovuzrozeni z Ducha Božího.

2. První vzkříšení Božího lidu je duchovní

První, duchovní vzkříšení se vztahuje jen na Boží lid.

V první polovině našeho textu, v Janovi 5,24-26 Pán Ježíš hovoří o spasení, tzn. o duchovním vzkříšení, které Bůh činí již v těchto dnech, mezi oběma Kristovými adventy. Kdo věří slyšenému slovu, má v této chvíli věčný život. Ačkoli byl mrtev (duchovně), přešel již ze smrti do života (duchem žije v Kristu). Aby to bylo zřejmé, Ježíš zdůrazňuje v 25. verši:

• Přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví [duchovně] uslyší, a kteří uslyší, budou žít [v Kristu] (J 5,25)

Tzn. přejdou z duchovní smrti do duchovního života, budou vzkříšeni spolu s Kristem. Jedná se o Jeho ovce, o tělesně živé lidi, kteří už slyší (J 10,27); jejich mrtvý stav a vzkříšení se proto musí týkat duchovní, nikoli tělesné stránky jejich bytí. První vzkříšení se týká jenom těch duchovně mrtvých a tělesně živých hříšníků, které Otec vyvolil a Syn vykoupil. Tento zázrak se kolem nás děje denně. Propojuje lidského ducha s Duchem Božím a je nedílným prvkem spasení a víry, jež vyvrcholí oslavením, tzn. tělesným vzkříšením všech v Kristu. To je neodolatelná milost, to je účinné povolání ke Kristu Duchem svatým. Ježíš Kristus zajistil svou obětí na kříži vzkříšení svých; Martě řekl:

• Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel [tělesně], bude žít [navěky duchovně; i tělesně po vzkříšení těla]. (J 11,25)

Boží lid zemřel spolu s Kristem na kříži. Jeho vyvolení se stali účastníky Jeho smrti. Zemřel v nich starý, přirozený člověk:

• Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Ř 6,6)

Jestliže se Jeho vyvolený lid, církev stala účastníkem Jeho smrti, stala se také účastníkem a podílníkem Jeho vzkříšení. Starý člověk zemřel s Kristem, narodil se nový člověk z Ducha, byl stvořen nový člověk v Kristu. To je první duchovní vzkříšení:

• I vy jste byli mrtvi [duchovně] pro své viny a hříchy, (Ef 2,1)
• probudil nás k životu [duchovně vzkřísil, obživil, tj. první vzkříšení] spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi [duchovně] pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil [převedl z duchovní smrti do duchovního života, propojil našeho ducha se svým Duchem] a spolu s ním uvedl na nebeský trůn [církev, Jeho vyvolení, dnes vládnou spolu s Kristem, jsou jeho vyslanci na zemi] v Kristu Ježíši. (Ef 2,5-6)

Ježíš je vzkříšení i život. V Něm mají Jeho hlasitě vyvolaní, Jeho ekklésie, podíl na prvním vzkříšení a věčném životě. Jsou s Bohem propojeni, nežijí již sobě, nežijí již hříchu, žijí Bohu, zrají pro věčnost, aby Ho na věčnosti neustále více poznávali.

• Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy [jedna Jeho oběť odstranila všechen hřích, který nesl za svůj lid], když nyní žije, žije Bohu [Já a Otec jsme jedno]. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu [odděleni od hříchu], ale živi Bohu v Kristu Ježíši [spojeni s Bohem]. (Ř 6,10-11)

Ta druhá, duchovní smrt, tj. ohnivé jezero, už nemá na Boží lid, který byl duchovně vzkříšen, nárok:

• To je první vzkříšení [spasení a víra, znovuzrození]. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení [kdo se narodil z Ducha]! Nad těmi druhá smrt [ohnivé jezero] nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let. (Zj 20,6)

3. Duchovní vzkříšení, pokřtění do Krista je neodolatelná Boží milost

První, duchovní vzkříšení je pokřtění do Krista, tj. znovuzrození z Ducha, což je neodolatelná Boží milost; účinné povolání Duchem Božím.

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. (J 5:24)

První duchovní vzkříšení, pokřtění do Krista, tento milostivý a neodolatelný, tvořivý Boží počin Písmo nazývá novým narozením (J 3,3), které není podmíněno vůlí přirozeného člověka. Právě to vysvětluje Pán Ježíš Kristus Nikodémovi, učiteli Izraele; do Božího království, do věčného života nevejde, jestliže se nenarodí znovu, nebude-li nejprve vzkříšen z přirozené, naprosté duchovní mrtvosti, zkaženosti a neschopnosti, nebude-li obřezán na srdci:

• … Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu [nebude-li duchovně vzkříšen, ponořen do Krista], nemůže spatřit království Boží. (J 3,3b)

Na to Nikodém reagoval:

• Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit. (J 3,4)

Nikodém z Písma i prakticky chápal, že neexistující člověk nemůže aktivně započít svoje vlastní, tělesné narození:

• Tys to byl [Bože], kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. (Ž 139,13)

Ježíš svůj požadavek, který Nikodém nikdy nemohl splnit, zopakoval a upřesnil:

• … Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (J 3,5b)

Jestliže utkání tělesného člověka v matce je výhradní, monergické Boží dílo, oč více to musí platit o utkání duchovního člověka z Ducha Božího!

Text „nenarodí-li se kdo z vody“ není jednoznačný, může mít několik výkladů. Ale v ani jednom z nich narození z vody neznamená, že musíme být pokřtěni vodou, abychom byli spaseni. Křest vodou je fyzický předobraz duchovního křtu, který skutečně a bezpodmínečně zachraňuje (1Pt 3,21). Křest, který skutečně zachraňuje je ponoření do Krista, být v Kristu, být Jím prosáknut, být Jím zaplaven, být v Něm marinován, abychom chutnali stejně jako On, abychom s Ním zemřeli, s Ním byli vzkříšeni, jednoduše, abychom v Kristu byli Duchem svatým zapečetěni (Ef 1,13), a tak bez přestání chtěli činit to, co On činí v nás.

Když osm lidí z Noemovy rodiny našlo útočiště v korábu, byli zachráněni před jistou záhubou. Archa byla fyzický předobraz Krista. Kdo byl uvnitř, byl zachován, kdo zůstal vně archy, sám sebe před vodami potopy nezachránil. Koho Bůh vloží skrze Ducha svatého do Krista, ten je v bezpečí nikoli před přicházejícími vodami, ale před přicházejícím ohněm, před soudným dnem Páně. Druhým příchodem Pána Ježíše Krista skončí věk milosti; potom již nikdo nebude moci být spasen, protože zapadnou vrata archy, nastane soudný den Páně. Být v Kristu uschován, být do Něj ponořen, a v Něm zapečetěn, to je ten pravý křest, který nás zachraňuje:

• To je předobraz [být v Noemově arše] křtu, který nyní zachraňuje vás [zachraňuje nás ponoření, pokřtění do Krista]. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny [jako při tělesném ponoření do vody], nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista. (1Pt 3,21)

Bez vnějšího vyznání a závazku na základě vzkříšení Ježíše Krista by se křtitelnice proměnila v obyčejnou vanu s vodou, která by smyla jen tělesnou, nikoli vnitřní, duchovní špínu. To ale neznamená, že křest vodou, jako veřejné ztotožnění se s Kristem, není důležité. Vždyť je to jeden z Jeho příkazů! Každý, kdo vyznává Ježíše Krista, kdo je opravdu v Něm, by měl svého Pána uposlechnout a křest vodou neodkládat! Křest vodou je vyznání, komu patříme.

Zachraňující duchovní křest, ponoření do Krista, je však nevyhnutelná a neodolatelná milost, účinné povolaní Božích svatých dětí Duchem Božím. Křest, který nás zachraňuje, v němž zajisté nejde o odstranění tělesné špíny vodou, je svatý „sendvič“ – Bůh Duch svatý v nás a my zapouzdřeni v Bohu Synu. To je to synovství, ve kterém jsme svíráni Duchem svatým zevnitř a Synem Božím zvnějšku. V Něm je nám tak bezpečno a blaze:

• … budeš sát z královských prsů [my se živíme Bohem]. Poznáš, že já jsem Hospodin, tvůj spasitel, tvůj vykupitel, Přesilný Jákobův. (Iz 60,16b)

Bůh si stvořil svoje děti pro svoji svatou náruč, aby prokázal nejen svoji lásku a milosrdenství, ale aby sám sebe oslavil, aby veškeré bytí Božího lidu, každá jeho myšlenka, každý čin velebil Jeho svatost. Křesťané byli znovuzrozeni, ponořeni do Krista ne svým, ale Božím rozhodnutím, Jeho neodolatelnou, stoprocentně účinnou neodolatelnou milostí, účinným povoláním Duchem Božím:

• Z jeho rozhodnutí [nikoli našeho] jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření [Boží, tvořivé milostivé činnosti nelze odolávat]. (Jk 1,18)

Kdyby Duch svatý někoho znovuzrodil teprve potom, až by dostal jeho svolení, pak by Jeho milost byla odolatelná, což je nebiblický, antropocentrický výklad teologie spasení. Bůh na náš souhlas nečeká, nedočkal by se ho; On jej má, On je Pánem života i smrti.

4. Druhé, tělesné vzkříšení spasených i zavržených a jeho důsledky

Co to je, a jaké má důsledky druhé, tělesné vzkříšení spasených i zavržených.

Stejně jako první, duchovní vzkříšení, je i druhé, tělesné vzkříšení, neodolatelná milost. Bůh povolá a sjednotí našeho vnitřního člověka, našeho ducha s novým, oslaveným tělem. Budeme podobni Kristu:

• Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1J 3,2)

Připomeňme si druhou polovinu našeho dnešního textu, ve kterém Ježíš učí o budoucím všeobecném tělesném vzkříšení:

• A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,27-29)

Ježíš v Janovi 5,27-29 potvrzuje tělesné vzkříšení všech lidí bez výjimky; spasených i zavržených. Protože Syn člověka je soudcem nade všemi, přichází hodina Jeho druhého příchodu, kdy všichni zesnulí, ať v Kristu, nebo jen v Adamovi, tedy mimo Krista, uslyší Jeho hlas a budou tělesně vzkříšeni. To je to druhé, budoucí, tělesné vzkříšení, které čeká bez výjimky každého, kdo se kdy tělesně narodil. Tuto pravdu prorokoval již Daniel:

• … V oné době [Kristus, Syn člověka, přijde podruhé jako Soudce] bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize [vyvolení před založením světa]. Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Da 12,1b-2)

Danielovo proroctví je v naprostém souzvuku s Ježíšovými výroky našeho textu Jan 5,28-29. Tím je potvrzeno, že tělesné vzkříšení je všeobecné a platí pro všechny, spasené i nespasené. I Marta dosvědčila, že její bratr Lazar bude tělesně vzkříšen v poslední den.

• Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život…“ (J 11,23-25a)

Tím, že Ježíš Martě řekl: Já jsem vzkříšení i život, potvrdil, že tělesné vzkříšení, i to do oslavených těl, nastane v poslední den. Poslední den je den druhého příchodu Pána Ježíše Krista, den všeobecného tělesného vzkříšení, den soudu, ale především den uchvácení církve v oslavených tělech do oblak vstříc Pánu:

• Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4,16-17)

Dále, Pavel ve Skutcích ve své obhajobě potvrdil, že i židovští náboženští vůdcové věřili v jedno jisté tělesné vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých:

• … sloužím Bohu svých otců a věřím všemu, co je napsáno v Zákoně a v Prorocích. A mám naději v Bohu, kterou i oni sami chovají, že jistě nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých. (Sk 24,14b-15; ČSP)

Další důkaz, že spravedliví i nespravedliví budou tělesně vzkříšeni a souzeni v jeden poslední den, vychází ze skutečnosti, že spolu setrvávají až do druhého, tělesného příchodu Pána Ježíše Krista:

• Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel [zavržené] a svažte jej do otýpek k spálení [ohnivé jezero, druhá smrt (Zj 21,8)], ale pšenici shromážděte do mé stodoly. (Mt 13,30)

Z předešlého verše vyplývá, že nejprve budou odděleni nespravedliví. Teprve potom budou spasení shromážděni okolo Pána Ježíše Krista. Pořadí není natolik důležité. Důležité je, že se jedná o jedno tělesné vzkříšení všech, o jednu žeň v poslední den. Podobně:

• Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých [v poslední den] a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 13,49-50)

I Jan Křtitel potvrdil Ježíšova slova z Jana 5,28-29 našeho textu; viděl soudný den, viděl jasně druhý advent Pána Ježíše Krista, viděl vzkříšení všech lidí, ospravedlněných i ponechaných v hříchu, viděl poslední soud:

• Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější, než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás [svůj lid] bude křtít Duchem svatým [mezi svými oběma příchody] a ohněm [zavržené, až přijde podruhé (Zj 20,15)].
• Lopata je v jeho ruce, aby pročistilsvůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ (Lk 3,16-17)

Z předešlého plyne, že Ježíš křtí Duchem svatým, vkládá svoje do sebe. To je neodolatelná milost, to je povolání Duchem svatým.

Kromě toho, ale křtí i ohněm, vrhá zavržené do hořícího jezera. Pšenice i plevy, spasení i zavržení, jsou z téže žně, z téhož tělesného vzkříšení. Naprosto stejný princip jedné žně, jednoho tělesného vzkříšení, vidíme i v těchto verších:

• Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním [druhý advent], posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy [v poslední soudný den]. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa [miloval jsem vás odvěkou láskou].“ … Potom řekne těm na levici: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ (Mt 25,31-34; Mt 25,41)

Tak jako nikdo neodolá tělesnému narození, tak nikdo z vyvolených neodolá svému prvnímu duchovnímu vzkříšení. Stejně tak nikdo neodolá, nikdo se nevzepře všeobecnému tělesnému vzkříšení při zvuku poslední polnice:

• Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!‘ (1K 15:51-54)

Spasené Bůh oblékne do oslavených těl k životu věčnému, nespasené do těl k pohaně a věčné hrůze:

• Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Da 12:2)

Bůh vše monergicky, svrchovaně tvoří podle svého, nikoli podle našeho úradku. Všechna sláva ve stvoření patří jenom Jemu! Skloňme se před naším Stvořitelem, vždyť jsme jen hlína v Jeho svatých rukách:

• Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, [neodolatelnou milostí] aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad [Pána Ježíše Krista] máme však v hliněných nádobách [to jsme my, kdo Mu patříme], aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2K 4:6-7)

Amen.