- Home
- Kdo jsme
- Zdroje
- Shromáždění
- Co učíme
- Kontakt
Jaroslav Kernal, Praha 13. srpna 2017
Pokoj vám a milost, milí přátelé, milí hosté, milí domácí víry. Bůh nás znovu vede do svého slova v prvním listu Timoteovi a před námi je závěr páté kapitoly, konec oddílu, v němž se Pavel věnuje otázce starších.
Už jsme mluvili o podpoře starších církví, mluvili jsme také o ochraně a kázni starších v církvi a dnes je před námi završení tohoto oddílu, ale zároveň také základ pro jednání, které je v tomto textu popsané. Dnes budeme mluvit o moudrém ustanovení starších – to je ten základ. Pokud nebudou starší moudře ustanoveni, nebude fungovat nic z předchozího – ani podpora starších, ani ochrana starších, ani jejich kázeň. Dokonce mám za to, že nebude dobře fungovat ani církev jako taková – o církvi jsme četli, že je sloupem a oporou pravdy, a starší jsou těmi, kteří tuto pravdu musí vyučovat, kteří střeží vzácný poklad evangelia, kteří budují Kristovu církev podle toho, jak jim Pán přikázal – jeden sází, druhý zalévá – každý slouží podle toho, jak ho Pán obdaroval. Ale pokud starší nejsou ustanoveni správně, povede to jenom k problémům – a některé z nich zmiňuje i náš dnešní text. Pojďme nyní přečíst celý tento oddíl a potom se budeme věnovat posledním čtyřem veršům páté kapitoly.
Celý tento oddíl v páté kapitole prvního listu Timoteovi, který se zabývá staršími (v. 17-25), klade důraz na podporu a ochranu starších. Boží slovo vede křesťany k tomu, aby stáli za těmi, kdo je vedou.
Nikde v Písmu nenajdeme jako vzor skupinu starších, kteří by stáli proti sboru. Najdeme varování před stranictvím a rozdělením, najdeme špatný příklad Diotrefa ve 3. Janově, najdeme Pavlovo napomínání určené církvi do Korintu, kde se křesťané rozdělovali podle příslušnosti k některým vedoucím. Znovu a znovu Písmo ukazuje církev, tedy místní společenství, jako jednotku, jako organismus, kde je všechno spojené dohromady, kde se křesťané budují navzájem a podpírají se v jednotě Ducha svatého, kde se podřizují jedni druhým, slouží si navzájem a přistupují k sobě ve vzájemné úctě a s láskou.
Když v tomto kontextu mluvíme o starších, potom je jasné, proč to tak může být. Pokud jsou jako starší ustanoveni muži, kteří naplňují biblickou kvalifikaci, o které jsme mluvili ve třetí kapitole, potom to nemůže být jinak. Jedná se o zralé bratry, kteří jsou moudří a pokorní, kteří prokázali svou schopnost vést svou věrnou a obětavou láskou ke své manželce a tím, že dobře vedou svůj dům a vychovávají své děti. Takoví muži povedou církev dobře, s moudrostí a citlivostí a takovým bratrům se nepochybně budou křesťané ochotně podřizovat, poslouchat je a následovat jejich příkladu.
Abychom však měli takové starší, musíme strávit – a to jak stávající starší, tak celý sbor – hodně času na modlitbách a zkoumáním výše uvedené kvalifikace. Jestliže chceme hodně získat, budeme muset hodně investovat – to platí obecně ve všech oblastech života, a v otázce starších v církvi to platí ještě více. To nás vede k prvnímu bodu dnešní kázání:
Dvacátý druhý verš začíná opět imperativem, tentokrát v negativní podobě, tedy zákazem. Přikazuje Timoteovi a spolu s ním také ostatním starším, do jejichž zodpovědnosti patří ustanovit další starší, jak mají postupovat – a důraz je položen na to, že nemají spěchat.
Jednou z častých příčin selhání starších v církvi, a tedy toho, že musí následovat veřejné pokárání, jak o tom mluví předchozí verše, je skutečnost, že tito starší byli ustanoveni příliš rychle, že to byli lidé nezralí a nekvalifikovaní. V Božím lidu bude vždycky naléhavá potřeba starších, což často vede křesťany k tomu, že ustanoví lidi, kteří nemají ani vybudovaný charakter ani patřičné obdarování k tomu, aby mohli být staršími církve. Právě proto zde máme tento příkaz: „Na nikoho nevkládej ruce ukvapeně!“ Nespěchej s ustanovením nových starších.
Připomeňme si, že v Efezu byl velký sbor, uvěřilo tam mnoho lidí a zdá se, že mnozí starší selhali ve své zodpovědnosti střežit stádo a vyučovat ho pravdě Božího slova. Místo toho učili báje a lidské nauky, vraceli se k Mojžíšovu zákonu, kladli důraz na askezi a učili démonské nauky. Takoví měli být veřejně napomenuti a kázněni, řada z nich jistě nemohla zůstat staršími, některé – pravděpodobně sem patří Hymenaios a Alexandr, později také Filétos (2Tm 2,17) – Pavel sám káznil, vydal je satanu, aby se odnaučili rouhat. Ale na jejich místo bylo potřeba povolat nové starší – ta potřeba byla veliká, naléhavá a Timoteus byl jistě pod velkým tlakem. Proto mu Pavel přikazuje, aby nespěchal. Možná si vzpomněl na slova Izajáše:
Kristus je úhelným kamenem církve. On je její hlavou, je tím, kdo církev buduje a chrání. On je nejvyšším pastýřem, který z nás učinil královské kněžstvo. Proto nemusíme spěchat s ustanovením starších. Je dokonce lepší, aby církev dočasně byla bez ustanovených starších, než aby církev vedli lidé, kteří nejsou k této službě kvalifikovaní. Když chybí starší, bude v církvi nejspíš chaos. Ale pokud jsou v církvi nekvalifikovaní starší, dochází k daleko závažnějším věcem. Je podkopávaná autorita Božího slova. Boží slovo je znevažováno. Jak je znevažováno? Jestliže ustanovíme starší, kteří nemají biblickou kvalifikaci, říkáme tím, že Boží slovo není závazné. Boží slovo sice něco říká… ALE my to vidíme jinak… A jestliže takto k Bibli přistupujeme v otázce starších, proč by totéž neplatilo o krádeži, smilstvu, homosexualitě, vraždě, potratu, falešném učení… Je mnohem nebezpečnější ustanovit starší neodpovídající Písmu, než nemít žádné!
Nekvalifikovaní starší se velmi pravděpodobně brzy prokáží jako vlci v rouše beránčím. Starším byla svěřena autorita nad stádem. To je důvod, proč Ježíš říká, že kdo chce být velkým, musí být služebníkem všech (Mk 10,43). Muž, který nemá potřebný charakter, nemůže stát v takovém postavení. Dříve nebo později dojde k tomu, že své postavení zneužije. Manipulace, duchovní zneužívání, sexuální hříchy, finanční machinace – to jsou nejčastější hříchy lidí v církvi, kteří vedou, ale jejichž charakter neodpovídá jejich postavení. Je lepší nemít starší, než mít špatné starší!
Proto Pavel přikazuje Timoteovi, aby nespěchal s ustanovením starších. Ale neříká ta slova jenom Timoteovi a stávajícím starším v efezské církvi. Tato slova jsou řečena celému sboru, protože ustanovení starších je záležitostí celého sboru a celý sbor má být zapojený do ustanovení starších. Boží slovo nám nedává žádný přesný návod, jak bychom měli postupovat při ustanovení, přesto najdeme několik principů, jimiž se můžeme řídit.
1. Nikdo nemůže ustanovit sám sebe. Jestliže rozumíme tomu, co je církev, potom je jasné, že zde není místo pro seberealizaci. V církvi vidíme vzájemnou závislost a vykazatelnost, vzájemnou službu a oddanost, vidíme podřízenost jedněch druhým – ta se projevuje v tom, že trpělivě nasloucháme druhým, že pečlivě zkoumáme názory a rady druhých lidí. Jestliže sbor takto funguje, potom starší takového sboru bude propojený s ostatními lidmi, bude zakořeněný v síti vztahů a bude velmi zodpovědný vůči lidem ve sboru. Takový starší je ustanovený proto, že ho lidé znají a on je jim vykazatelný. Takový člověk není solitér, který jedná na vlastní pěst a nikomu se nezodpovídá. Někdo by sice mohl říci, že jsme přece královské kněžstvo a každý z nás je zodpovědný Kristu, který je naší hlavou – to je pravda, ale podívejte se do Písma, jak velký důraz klade na společenství věřících, na jednotu místní církve, na sounáležitost jedněch s druhými, na vzájemnou podporu oddanost a zodpovědnost.
Z Boží milosti jsme byli spaseni jako jednotlivci, ale byli jsme spaseni ke společenství. Proto za ustanovením vždy musí stát konkrétní společenství, místní sbor. V Bibli nenajdeme nic takového jako je nezávislá křesťanská služba odtržená od místní církve.
2. Na ustanovení se podílí celá církev. Nemáme jasný příklad z Písma, který bychom mohli brát jako normu. Myslím, že určité vodítko k tomu, jak se celý sbor zapojuje do ustanovení starších, můžeme najít ve Skutcích 6, když se řecky mluvícím vdovám nedostávalo spravedlivého dílu:
Tento text sice mluví o ustanovení mužů, kteří sloužili vdovám, mohli bychom říci, že to byli diákoni, ale princip, který zde vidíme, nám může dobře pomoci rozumět tomu, jak se sbor podílí na ustanovení – a nejenom starších, ale všech služebníků, kteří jsou ve sboru ustanoveni. Apoštolové, kteří jsou zde na místě starších, 1. vidí potřebu, 2. svolávají celý sbor a záležitost předkládají církvi i s návrhem řešení, 3. předkládají jasnou kvalifikaci (plni Ducha a moudrosti) pro hledané muže, 4. vyzývají sbor, aby aktivně pracoval na vyhledání těchto mužů.
V našem kontextu a v otázce hledání starších to má být podobné. Výzva i potřeba jsou jasné, kvalifikace je jasně stanovená Písmem. Každý z nás se má nyní do tohoto procesu zapojit. Každý křesťan je nyní zodpovědný za to, aby se modlil a aby se zapojil do procesu hledání a následně ustanovení nových starších. Vyžaduje to – minimálně modlitební – aktivitu od každého křesťana ve sboru. Musíme spolu mluvit, poznávat se, a povzbuzovat se ke službě, bratři si musí klást otázky, jestli je Pán nevolá k této službě, případně mají mluvit s ostatními bratry a povzbudit je, pokud vidí, že jsou obdarovaní k této službě. Toto je něco, co vyžaduje množství času, co nelze nijak uspěchat. Nicméně – poslední princip:
3. Zodpovědnost za ustanovení leží na starších. Boží slovo nám ukazuje, že starší jsou těmi, kdo v církvi vedou, což znamená, že jsou zodpovědní za ustanovení nových starších. Vidíme to ve Skutcích 6 – církev přivedla sedm vybraných a kvalifikovaných mužů k apoštolům:
Oddělili je, veřejně je označili, ustanovili je k určené službě. Dneska najdete v církvích různé způsoby ustanovení starších. Jsou církve, které hlasují o navržených kandidátech na starší, ale nemyslím si, že to je nejlepší způsob, jak v církvi rozhodovat. Nechci hlasování úplně zavrhnout, ale – jak říká jeden bratr – musíme ptát, proč Pán ve své prozřetelnosti ustanovil první sbory v období dějin, kdy systém hlasování neexistoval.
Hlasování, pokud není jednomyslné, tedy 100%, vede vždycky k rozdělení – na jedné straně jsou vítězové a na straně druhé poražení. Hlasování nebere v potaz zralost jednotlivých členů sboru, ale – aby bylo alespoň nějak spravedlivé – musí být nastaveno tak, že co člen, to hlas. Musí být nastavený nějaký systém, nějaké kvóty, kdy je hlasování platné – a ve výsledku to může být tak, že třetina aktivních členů rozhoduje o veškerém dění, protože větší část členů je pasivní a menší část nesouhlasí. Ve skutečnosti může být hlasování náhražkou opravdové zbožnosti a vážného hledání Boží vůle.
Starší jsou těmi, kdo vedou, a náš text to jenom potvrzuje. Timoteus je na místě staršího – má charakter, jaký má mít starší, jak jsme viděli ve 4. kapitole, má dělat to, co dělají starší, a má ustanovit nové starší. Jinde stojí:
Má za úkol najít věrné bratry, kteří budou schopni učit. Jim má svěřit službu. Proto je trvalým úkolem starších vyhledávat a připravovat bratry, kteří jednoho dne dozrají ve svém charakteru a budou rozpoznáni celým sborem jako ti, kdo mají vést, kdo mají kázat Boží slovo, kdo mají sloužit celému tělu Kristovu a střežit církev. Církev musí vidět službu takového bratra, musí rozpoznat jeho obdarování, vidět užitek jeho pastýřské služby, kterou již vykonává, přestože ještě není ustanoveným starším. Teprve potom by měl být takový bratr přiveden před církev – a to jenom v případě (jak říká 1Tm 3,1), že skutečně touží po práci dohlížitele, a církev by měla být vyzvána k modlitbám a ještě důkladnějšímu zkoumání tohoto bratra.
V následujícím období se musí vést intenzivní diskuze mezi staršími a sborem, ať již na úrovni jednotlivců nebo na sborových setkáních a starší musí pečlivě zvažovat všechno, co jednotliví křesťané říkají ohledně bratra nebo bratrů, kteří by měli nově vstoupit do služby starších. Ve chvíli, kdy se celý sbor shodne na tom, že je vhodný čas ustanovit nového staršího (a již předtím, kdy byl veřejně představen, se na tom musí shodnout všichni stávající starší), kdy všichni vidí, že daný bratr je povolaný Duchem svatým, tehdy mají starší takového bratra ustanovit. Na tomto místě potřebujeme rozumět tomu, že jsme povoláni Pánem Ježíšem Kristem k jednotě, že Duch svatý působí jednotu srdce i smýšlení, že potřebujeme otevřeně komunikovat – ze strany starších zde musí být trpělivost a moudrost, ze strany sboru ochota mluvit o sborových věcech otevřeně, ale zároveň s pokorou a bázní před Bohem. Jsme Kristovou církví, a to znamená, že jsme všichni poddáni jednomu Pánu a jde nám o jeho vyvýšení a oslavení. To je také důvod, proč potřebujeme hodně trpělivosti a lásky, proč nemusíme, ba ani nesmíme spěchat s ustanovením kohokoliv do služby v církvi. Bůh pracuje ve svém čase a podle svého plánu.
Bůh stvořil svět v šesti dnech. Mohl ho stvořit celý v jediném okamžiku, ale rozhodl se postupovat krok za krokem. To nám ukazuje na Boží jednání. Bůh zaslíbil Spasitele a mohl ho poslat Adamovi s Evou hned v následující generaci, přesto jeho plánem bylo počkat několik tisíc let.
Bůh ustanovil církev a ve svém Slově stanovil, že církev má mít starší. Proto se nemusíme bát, že by je Bůh církvi nedal, ale musíme k němu s důvěrou volat, aby pohnul srdcem těch bratrů, které si sám k tomuto úkolu připravil a povolal a dal nám moudrost k jejich rozpoznání. Bůh chce, aby jeho církev měla dobré starší a na nás, abychom ho v tom poslechli. Že se to neobejde bez úskalí, vidíme dále v našem textu, v dalším bodě kázání:
Překladatelé Ekumenické Bible zde vypíchli souvislost mezi ukvapeným ustanovením a podílu na cizím hříchu. Nicméně v původním textu tato souvislost není tak silně zdůrazněná, není zde spojka ‚aby‘, ale je zde série příkazů – neustanovuj ukvapeně, neměj spoluvinu, uchovávej se čistý, nenuť se pít vodu, užívej vína. Takže souvislost zde stále je, ale není tak silná. První příkaz jasně odkazuje na starší, další příkazy vedou k tomu, aby starší byli ustanoveni ve vší moudrosti a čistotě.
Nesmíme zapomínat na předchozí verš (v. 21), v němž Pavel důrazně nabádal Timotea, aby se vyvaroval jakékoliv předpojatosti nebo stranictví. To souvisí s čistotou a s podílem na cizích hříších. Nejlepší prevencí je neuspěchat ustanovení starších, ale mít jistotu, že je to dílo Ducha svatého.
Pavel tady volá Timotea k moudrosti, k čistotě, ke svatosti, k oddělení se od každého hříchu, a to jak v oblasti ustanovení starších, tak v jeho osobním životě. Znovu mu klade na srdce, aby dával dobrý pozor na své jednání i na své učení (viz 1Tm 4,16). Nyní ale s ohledem na starší, kteří mají být ustanoveni. Varuje ho před unáhleností, která by ho mohla dovést k tomu, že bude mít účast na hříších druhých lidí. V našem textu tato účast není nijak specifikovaná, ale vidíme zde zřejmou souvislost s ustanovením, takže je jasné, že pokud by Timoteus ustanovil někoho, kdo by se prokázal jako vlk nebo jako člověk, který není kvalifikován, Timoteus by – jako ten, kdo se podílí na vedení sboru v Efezu – nesl důsledky takového ustanovení. Boží slovo jasně říká:
Musíme si ujasnit, že nejsme zodpovědní za hřích druhého člověka. Pokud někdo hřeší, je to vždycky jeho hřích. Naší přirozeností sice je přenést to na druhého (vzpomeňte si na Adama a Evu), ale každý je zodpovědný za své vlastní jednání. Nicméně Písmo nám ukazuje, že existují způsoby – není jich mnoho, ale jsou – kdy se můžeme podílet na hříchu druhých, aniž bychom se do něj sami nějak přímo zapojili.
Přísloví, které jsem četl, ukazuje na jeden ze způsobů v jeho odhalené podobě. Obvykle to nefunguje tak jednoduše. Může to tak být, že víme, že je někdo svévolník a přesto ho označujeme za spravedlivého. Potom je takové jednání ohavnost, jak je psáno. Ale někdy to není tak zjevné, jak mimochodem ukazují poslední dva verše páté kapitoly. Někdy je svévole skrytá, možná něco tušíme, ale dokud to nevyjde najevo, nevíme. V takovém případě je to mnohem těžší. Znovu tady chci zdůraznit, že neneseme zodpovědnost za hřích druhých, za to, co udělá někdo jiný. Ale potřebujeme být velmi rozvážní a hledat moudrost u Pána, než někoho doporučíme druhým, nebo někoho ustanovíme jako staršího. Toto je ten hlavní důvod, proč Písmo mluví o tom, že starší i ustanovený služebník v církvi (diákon) musí být nejprve prověřený. Nevkládej na nikoho ruce ukvapeně, abys neměl podíl na cizím hříchu. Boží slovo nás vede k zodpovědnému a moudrému jednání.
Jsou ale také další způsoby, jak se můžeme podílet na hříchu druhých lidí, aniž bychom se ho my sami dopouštěli. Ve svém druhém listu Jan mluví o falešných učitelích, kteří cestují po církvích a svádějí křesťany falešným učením. Přikazuje křesťanům, aby pečlivě rozlišovali a aby nepodporovali falešné učitele, například svou pohostinností. Ačkoliv křesťané mají být pohostinní, v případě falešných učitelů Boží slovo říká, že jejich podpora znamená podílení se na jejich hříchu, na šíření falešného učení.
Poslední způsob, jak se můžeme podílet na hříchu druhých lidí, vyplývá ze zobecnění principu, který je v našem textu. Pavel říká Timoteovi, že musí být aktivní, pokud vidí nějakou špatnost u lidí, kteří by chtěli být staršími – takové lidi nemá ustanovit za starší. Obecně z toho vyplývá, že pasivita ve vztahu ke zlu, k hříchu, znamená souhlas s hříchem, souhlas se zlem. Tohle je něco, v čem máme jako národ dobrou tradici. V době totality velká část národa nesouhlasila s komunistickým vedením země, ale svůj nesouhlas vyjádřili tím, že na víkend odjeli na chalupu, u piva si se sousedem zanadávali, a v pondělí se vrátili k radostnému budování socialistické vlasti. Totéž v dnešní době dělají mnozí křesťané.
Před pár lety jsem dostal dopis od jednoho křesťana z charismatického sboru, který vyjadřoval nesouhlas s mým postojem k charismatickému hnutí. Tento bratr mi psal, že mnozí charismatici také nesouhlasí s excesy, které jsou tak časté v charismatickém hnutí. Položil jsem mu jednoduchou otázku, na kterou jsem nedostal žádnou odpověď – kde najdeme nějaká veřejná prohlášení charismatických vedoucích, v nichž kritizují tyto charismatické excesy, kde se distancují od falešných učitelů evangelia prosperity nebo jakéhokoliv jiného evangelia? Žádná taková prohlášení nejsou. Onen nesouhlas je jenom prázdným slovem. Pokud jsem svědkem hříchu, je mou povinností se od něj distancovat, je-li to v mých silách, zakročit, nebo pokud nemohu dělat nic jiného, oddělit se od něj.
Proto Pavel říká Timoteovi, že má zůstat čistý. Má usilovat o svatost. A nejenom v rovině sboru, ale také v osobní rovině. Máme zde 23. verš, který nám v tomto kontextu může připadat trochu zvláštní. Ale myslím, že můžeme najít vysvětlení. Ve čtvrté kapitole jsme viděli, že v Efezu byli falešní učitelé, kteří kázali askezi. Je docela možné, že Timoteus nechtěl být pohoršením pro křesťany, kteří byli těmito učiteli ovlivněni, a proto přestal pít víno, které užíval jako lék. Z originálního textu rozhodně vyplývá, že jeho abstinence byla dočasná a nějakým způsobem vynucená. Pavel mu říká: „Už nepij jenom vodu, ale mírně užívej vína.“ Chtěl bych zdůraznit slovo ‚mírně‘ a také medicínský, léčebný podtext tohoto verše. Tento verš neospravedlňuje nadměrné pití alkoholu a už vůbec ne opilství.
Na Timotea doléhala fyzická, tělesná slabost, a proto se měl uchovávat v čistotě a s moudrostí dělat kroky, které posílí jeho chatrné zdraví. Měl jednat s moudrostí, která je zakotvená v Kristu, a to navzdory lidem, kteří učili scestné a falešné věci:
Timoteus měl zůstávat ve svatosti, v čistotě a v naprosté závislosti na Kristu. A Pavel přidává ještě velmi jednoduché a jasné, ale zároveň mocné a silné vysvětlení – a to nás vede k posledním dvěma veršům:
V řeckém textu je tento text ještě silnější protože v závěru mluví o skutcích, které jsou doslova držené ve skrytosti, ale nezůstanou skryté, budou odhalené. Jednoho dne budou všechny lidské skutky odhalené. Když Ježíš zmiňuje hříchy jazyka, říká:
Nic nezůstane skryté, všechno bude odhalené. Už nyní tuto práci dělá Boží slovo, které proniká až na rozhraní duše a ducha, do morku kostí, do nejskrytějších zákoutí lidského srdce a lidské mysli a odhaluje skryté věci, usvědčuje nás z hříchu (Žd 4,12-13). To je práce, kterou Boží slovo dělá nyní, ale přijde den soudu, kdy Bůh bude soudit celý svět – a učiní to:
Kristus je tou vrcholnou normou. Kristus je soudcem a je také měřítkem, podle kterého bude všechno souzeno. Každý lidský čin, každé slovo, každá myšlenka, motiv, postoj, touha – všechno bude odhaleno, postaveno do světla Kristovy přítomnosti, bude to zváženo a shledáno lehkým. Na Božím soudu neobstojí nic, co není z Boha. Pavel tady mluví o dobrých skutcích, které jsou zjevné. To je důvod, proč Jakub mohl napsat, že na skutcích se dá ukázat víra člověka. Ale tyto skutky jsou těmi skutky, které Bůh připravil pro ty, které z milosti zachránil skrze Krista. Jsou to skutky, které v nás Bůh sám působí.
Jsou hříchy, které jsou zjevné a jsou hříchy, které zůstávají skryté. Jsou hříchy, které sami lidé drží ve skrytosti, ale nezůstanou skryté. A právě tak jsou zjevné dobré skutky. A i ty, které nejsou zjevné, budou zjevené v onen den soudu. Toto je způsob, jak má Timoteus a spolu s ním i my, rozlišovat, zda Kristus povolal nějakého muže ke službě v církvi, zda Duch svatý vykonal práci nového narození v životě člověka. Neustanovuj nikoho ukvapeně, ale pozorně si prohlédni život člověka a jeho skutky.
Milovaní, jaké je ovoce vašeho života? Jaké skutky jsou zjevné ve vašich životech? A jaké hříchy se snažíte držet ve skrytosti? Neklamte sami sebe! Přijde den, kdy bude všechno odhaleno. Jste připraveni na tento den? Jsou vaše hříchy odpuštěné díky Kristovu dílu na kříži Golgoty? Žijete ve světle Kristova blízkého příchodu? Žijete v pravdě? Vydáváte svědectví pravdě? Žijete v bázni před Bohem? To je počátek moudrosti, kterou potřebujeme nejenom k tomu, abychom mohli ustanovit starší ve sboru, ale abychom mohli žít ve svatosti, tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je moudrost, která je od Boha a která nás vede na jediné místo, kde můžeme obstát: do náruče Ježíše Krista. Skloňme svou hlavu k modlitbě.