Vaše ambice (1Te 4,9-12)

… abyste žili důstojně vůči okolnímu světu

Jaroslav Kernal, Praha 10. dubna 2016

Pokoj vám a milost, milí přátelé, milovaní svatí. Před námi je dnes další oddíl z povzbuzujícího listu apoštola Pavla do Tesaloniky. Jsme ve čtvrté kapitole a budeme číst prvních dvanáct veršů této kapitoly a potom se budeme věnovat veršům devět až dvanáct. 1Te 4,1-12.

Na konci třetí kapitoly se apoštol Pavel modlil za křesťany v Tesalonice, aby byli svatí a bezúhonní před Bohem při druhém příchodu Ježíše Krista. A v následujících verších, tedy v celém oddíle, který je před námi, vysvětluje, co to znamená. Ukazuje, co je Boží vůle pro každého křesťana – to je důležité téma, protože dneska panuje mnoho zmatku ohledně toho, co je to Boží vůle a lidé se snaží hledat Boží vůli nejrůznějšími způsoby, místo aby šli tam, kde je Boží vůle jasně a jednoznačně zjevena – do Božího slova:

1 Tesalonickým 4:3 Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení…

Jednoduchá odpověď na otázku ohledně hledání Boží vůle zní – posvěcení, svatost. Bůh po nás chce, abychom byli svatí. Apoštol začíná tím, že mluví o sexuální čistotě, o tom, že se křesťané mají vyvarovat smilstva a jakékoliv necudnosti. Mluví o manželství, ale mluví také o církvi jako celku. A v devátém verši pokračuje a otevírá další dvě velké oblasti posvěcení, které spolu úzce souvisí – jde o bratrskou lásku a jde o způsob, jak získávat svou obživu. Dneska se tedy podíváme na to, jak jsou křesťané vyučeni Bohem v lásce a mají v této lásce dále růst a dále na to, co má být ambicí křesťanů – tedy získávat obživu vlastníma rukama, jak se to bude projevovat v praxi a proč nám Bůh ve svém slově ukládá právě toto.

Apoštol vysvětluje křesťanům, co je to posvěcení v praktickém životě. Abychom se vyhnuli zmatkům a zbytečným nepříjemnostem v křesťanském životě, věcem, které zasahují především naše svědomí a náš způsob života, potřebujeme dobře rozumět učení o posvěcení. Vidíme, že Bůh nás volá ke svatosti (1Pt 1,15-16). Ale vedle toho také vidíme, že Boží slovo nazývá křesťany svatými. Jak to tedy je? Je to prosté – byli jsme prohlášeni za svaté a byli jsme posvěceni obětí Ježíše Krista. V listu Židům čteme, že Kristus zrušil starozákonní oběti nařízené zákonem a konal Boží vůli. A dále čteme:

Žd 10:10 Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.

Oběť Ježíše Krista nás dokonale posvěcuje. Vykoupil nás svou obětí:

Židům 9:12 A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.

Prolitím jeho krve jsme vykoupeni, ospravedlněni (Ř 5,9), i posvěceni. Když to takto řekneme, musíme si položit otázku, proč se tedy máme nějak dále posvěcovat? Copak nestačí to, co Kristus udělal? Podívejte se, jak Písmo samo odpovídá na takovou námitku:

Ř 6:1-2 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít?

A to je druhá stránka posvěcení. Jsme prohlášeni za svaté, a to znamená, že se budeme dále posvěcovat. Ne proto, abychom dosáhli větší míry svatosti, nějaké vyšší úrovně nebo nějakého stupně posvěcení, ale jednoduše proto, že jsme byli očištěni, posvěceni. Jestliže jsme byli posvěceni, potom nás představa života v hříchu bude stále více odpuzovat a bude nám protivná. A čím více zakoušíme život ve svatosti, tím více se radujeme z posvěcení a tím více po něm toužíme a usilujeme o něj.

Ale protože jsme se narodili v hříchu, byli jsme do něj namočeni až po uši, nebo ještě lépe, byli jsme hluboko potopeni do hříšného způsobu života, hříšného myšlení, hříšných návyků, žijeme ve světě, který je pod vládou hříchu a satana, znamená to, že musíme postupně Božím slovem proměňovat své myšlení, své postoje, své porozumění tomu, co je to hřích a co to znamená svatost, abychom mohli opouštět své hříšné sklony a nahrazovat je jinými, zbožnými a svatými, abychom se mohli stále více připodobňovat svému Spasiteli, Ježíši Kristu, který je normou svatého života. Tou normou není žádný seznam příkazů a zákazů, tou normou není ani desatero, ale tou normou je Kristus, druhý Adam – Boží syn, který se stal a člověkem a žil dokonalý život.

Pojďme tedy k našemu textu a podívejme se na první bod našeho posvěcení:

I. Růst v lásce (v. 9-10)

1Te 4:9-10 O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější.

Pavel píše Tesalonickým o lásce. Používá zde slovo filadelfia, které se běžně používalo k popisu lásky mezi sourozenci. V Novém zákoně máme toto slovo použité v přeneseném slova smyslu a popisuje lásku mezi křesťany v církvi, lásku mezi bratry a sestrami v Kristu. Ale nejde o nějaký zvláštní typ lásky, spíše se jedná o zaměření lásky. V našem textu čteme o tom, že Bůh sám je vyučil, jak se mají mít mezi sebou rádi – a zde je použité známé slovo agapaó – milovat. Bratrská láska, o které je tady řeč, je konkrétním projevem lásky, kterou jsme přijali od Boha. Totéž říká apoštol Petr, když popisuje výčet vlastností, které máme připojit ke své víře, a zakončuje to následovně:

2Pt 1:7 … ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku.

K filadelfii připojte agapé. Bratrská láska se soustředí na bratry a sestry v Kristu, ale je projevem agapé, které směřuje ke všem, včetně nepřátel.

1 Petrův 1:22 Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte.

Přijali jste pravdu – jenom na základě pravdy je možné milovat – a pravda vás vede k opravdové lásce k bratřím, a touto láskou se agapaw, milujte. Je to Boží láska nás na prvním místě vede k lásce k bratrům a sestrám v církvi. Je zde sourozenecké pouto, které je silnější než pokrevní, protože je založené na vykupující krvi našeho Spasitele – a v tomto smyslu je také pokrevním poutem, ale věčným, a proto má prioritu a je závažnější než to tělesné. Jak se to stalo, že Tesaloničtí milovali své bratry a sestry v Kristu?

A. Bůh je vyučil

„Jste vyučeni Bohem k vzájemnému milování“ – tak by zněl doslovný překlad. Je tady slovo, které nenajdeme jinde v řecké literatuře. Je to slovo vyučeni Bohem – v originále je to přídavné jméno, pravděpodobně vytvořené apoštolem Pavlem. Je použité jenom na tomto místě a ukazuje, co se stalo v životě každého křesťana. Apoštol Jan o tom mluví ve svém prvním listě:

1 Janův 4:19-20 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha‘, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.

Bůh jednal v životě každého znovuzrozeného člověka – dal mu nové srdce, to je znovuzrození, o kterém mluvíme. To je dílo Ducha svatého, které má svůj původ jenom a cele v Boží milosti. To je důvod a vlastní příčina nového narození. Není to něco v nás, na co by Bůh musel nějak zareagovat a v důsledku čeho bychom se nově narodili, ale je to něco v Bohu – jeho slitování nad námi, které ho vedlo k tomu, že nás podle svého plánu zastavil v určený čas a dal nám nové srdce. Byli jsme duchovně mrtví a nebyli jsme nijak schopní pozitivně reagovat na Boží slovo, ale Bůh nás obživil a díky tomu jsme mohli činit pokání a věřit evangeliu. A toto Boží dílo v sobě zahrnuje také vyučení v lásce. To je součást nového srdce, součást nové přirozenosti.

Jan 6:45 Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.

Bůh sám nás vyučil, jak se máme navzájem milovat. Jak se pozná, že jsme od Boha vyučeni? Především to bude znamenat, že přijdeme ke Kristu a budeme věřit, že svou obětí na kříži Golgoty zaplatil za všechny naše hříchy. Ale bude se to projevovat i dalším způsobem – jsme vyučeni v lásce, tedy:

B. Jednají podle toho

1 Tesalonickým 4:10 A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii.

Na životech křesťanů v Tesalonice bylo zjevné, že Bůh v jejich srdcích pracoval. Viděli jsme to už mnohokrát v tomto listě:

1 Tesalonickým 1:3 … před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.

Mluvili jsme o skutku víry, těžké práci lásky a vytrvalosti naděje. Namáhavá práce lásky byla vidět na jejich životech. Bylo na nich zjevné, že nežijí jen sami pro sebe, ale že chtějí sloužit druhým, což je přirozený projev lásky. Nežijí pro uspokojení sebe sama, svých zájmů, vášní, koníčků nebo potřeb, ale žijí v lásce, která vydává sebe druhým. Láska je oběť, tedy dává druhým, zapírá sebe.

Ga 5:24 Křesťané … ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.

To udělali křesťané v Tesalonice. Pavel znovu nijak nerozvíjí, jak konkrétně se jejich láska projevovala, ale vidíme, že to bylo zjevné všem bratřím v celé Makedonii. Tesalonika byla hlavním městem provincie Makedonie a sbor, který tam vznikl, byl velký a pravděpodobně také bohatý – viděli jsme, že zde bylo mnoho žen z významných rodin. Je možné, že tento sbor poskytl finanční podporu dalším sborům, kde bylo více chudých, že přijímali bratry a ubytovali je, když přijeli z dalších měst, je možné, že posílali další bratry, aby povzbuzovali církve v celé provincii, aby jim pomohli s evangelizací a se službou… – to všechno jsou praktické projevy lásky.

1 Tesalonickým 1:8 Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude

Bůh proměnil jejich srdce a oni podle toho také jednali. To je charakteristika Bohem proměněného srdce – nezůstane stejné, ale proměna se ukáže navenek, projeví se činem. Co se stalo uvnitř, se protlačí na povrch a přetaví se do skutků lásky. Kdo má rád Otce, má rád i jeho dítě (1J 5,1). Bylo zjevné, že jsou Kristovými učedníky, protože dělali to, co jim Pán přikázal:

Jan 13:35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Ale neměli zůstat jenom u toho. Pavel dále pokračuje v desátém verši:

C. Mají v tom růst

1Te 4:10 … jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější.

Podobně jako v prvním verši čtvrté kapitoly i zde je Pavel prosí, aby rostli. Pavel je napomíná, nebo spíš povzbuzuje. Je tam slovo, které lze přeložit oběma způsoby, ale kontext ukazuje spíš na povzbuzení, pobídku, výzvu nebo prosbu. Hojně se v tom rozhojňujte, buďte stále horlivější v lásce. To je výzva, kterou potřebujeme slyšet i my. I my potřebujeme růst v lásce – růst v porozumění tomu, co je to láska a především růst v prokazování vzájemné lásky. To jsou praktické věci, které nezůstanou skryté, ale projeví se v našich životech a budou vidět i na životě našeho sboru.

Tohle je pozitivní stránka posvěcení. Minule jsme se zabývali negativní stránkou – abychom se vyvarovali nečistoty, abychom se oddělili od hříchu, abychom od sebe od sebe něco odňali. V dnešním textu vidíme pozitivní stránku – máme něco přijmout, rozhojnit se, milovat stále víc.

S bratrskou láskou, která se projevuje konkrétními a praktickými věcmi souvisí další věc, kterou Pavel pokračuje, která shrnuje obě předchozí charakteristiky a vede je k určitému vyústění, po němž následuje zdůvodnění:

II. Vaše ambice – živit se vlastní prací (v. 11)

1 Tesalonickým 4:11-12 Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

Tady je text, který byl velmi aktuální pro křesťany v Tesalonice a který je neméně aktuální také pro křesťany v naší zemi, konkrétně pro nás. Apoštol přechází od lásky k práci. To jsou dvě oblasti života, které spolu velmi úzce souvisí. Podívejte se, co napsal Pavel křesťanům do Efezu:

Efezským 4:28 Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

Kdo kradl, neprokazoval lásku a ani neměl jak, prokazovat lásku. Proto má ten, kdo kradl pracovat, aby mohl milovat, aby se mohl postarat o druhé, aby mohl sloužit druhým. Má pracovat, aby měl z čeho dávat a aby měl čím sloužit. To má být ambicí křesťanů. Apoštol tady píše „zakládejte si na tom…“ V originálním textu je velmi silné slovo. Jeden z českých překladů říká – „pokládejte to za věc cti“ (Petrů). Je to slovo, které je složené ze slov milovat a čest a může se překládat jako „hledat v něčem svou čest“ nebo „horlivě o něco usilovat“, „zakládat si na něčem“. Pavel používá toto slovo, když říká:

Římanům 15:20 Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli; nechci stavět na cizím základu.
2 Korintským 5:9 Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili.

Je zde řeč o něčem velmi důležitém, o něčem zásadním, co má být prioritou křesťanů – mají si na tom zakládat, má to být jejich ambicí. Proč je to tak zásadní? Protože to je součást Boží vůle, je to způsob života ve svatosti, je to naše posvěcení – podobně jako vyvarovat se smilstva a růst v lásce. Jaká má tedy být naše ambice? V našem textu je trojí ambice zdravého křesťana:

A. Pokojný život

1 Tesalonickým 4:11 Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně…

Křesťan je povolán k tomu, aby vedl pokojný život. Ať je vaší ambicí, že nebudete mít ambice. Ale pozor – to není výzva k nečinnosti nebo k bezcílnému životu, to není povolání k pasivitě, ale je to povolání k pokoji, k tichosti, k životu, který spočívá v Kristu, odpočívá v něm. Tichost života, o které je tady řeč znamená nekonfliktní způsob života, znamená to nevyvolávat skandály, nebýt pohoršením pro druhé – dost na tom, že evangelium samo o sobě je pohoršením a skandální zprávou. Proto by křesťané být pohoršením neměli ani svým způsobem života ani svým jednáním. Znamená to žít tak trochu v ústraní, stranou obvyklého veřejného ruchu. Křesťan má být ten, kdo působí pokoj a ne rozruch. Bratři staré jednoty bratrské, předreformační církve, která působila na našem území, se někdy označovali jako tiší v zemi. Jako ti, jejichž ambicí je žít pokojně, věnovat se uctívání Krista a zbožnému životu. Je to výzva apoštola Timoteovi – modlete se, abyste:

1Tm 2:2 … mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

Takový život naprosto kontrastuje s životem nevěřícího člověka. Lidé bez Krista stále něco hledají, za něčím se pachtí, potřebují naplnit svůj život aktivitou, aby na ně nedopadala prázdnota života bez Boha. Ale křesťan je úplně jiný. Křesťan je spokojený v Bohu, uspokojený Kristem, naplněný Duchem svatým a proto může pokojně spočinout v Kristu a nemusí hledat žádné velké věci. Bude jako král David, který napsal:

Žalm 131:1-2 Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.

To je první ambice křesťana. Pokojný a klidný život. Jaká je druhá ambice:

B. Vlastní práce

1Te 4:11 Zakládejte si na tom, že … se budete věnovat své práci…

Před chvílí jsem říkal, že úsilí o to, abychom vedli pokojný život, neznamená život v pasivitě. Tady je odpověď – křesťan se má věnovat své práci. Co to znamená? Má se křesťan uvázat do práce a neměl by dělat nic jiného? Ani tak to není. Ale jde o to, že se má soustředit na svou práci a ne na práci někoho jiného. Podívejte se na škálu překladů tohoto místa v jednotlivých českých biblích: Má se věnovat vlastním věcem (ČSP, Žilka), hledět si svých věcí (Pavlík), plnit svoje povinnosti (Petrů), hledět si toho, co komu náleží (KRAL), starat se o své věci (B21).

V tom nejvlastnějším slova smyslu je to varování před tím, abychom nezasahovali do věcí druhých lidí, abychom se nestarali o to, do čeho nám nic není, a nestrkali nos do cizích věcí. Samozřejmě nemůžeme nechat bez povšimnutí bratra v nouzi, ale máme se o něj postarat – to příkaz lásky, a stejně tak nemůžeme nechat bez povšimnutí bratra v hříchu, ale máme ho s láskou konfrontovat a vést k pokání – i to je příkaz lásky.

Ale Tesaloničtí potřebovali napomenout, protože měli tendenci strkat nos do cizích věcí. Podívejte se o pár stránek dopředu do druhého listu:

2 Tesalonickým 3:10-11 Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není.

Dělejte to, co dělat máte a neangažujte se tam, kde se angažovat nemáte. Věnujte se vlastní práci, věnujte se vlastní službě. V naší zemi jsme v tomto ohledu docela přeborníci – máme nepřeberné množství fotbalových a hokejových trenérů, kteří každý večer sedí v hospodě a vědí naprosto nejlíp, co měl udělat trenér národního týmu, máme množství skvělých politiků skoro všude, kam se podíváte, internet je plný odborníků na všechna možná témata a stejně tak v církvi jsou kvanta těch, kteří si přečetli jeden nebo dva verše a mají pocit, že jsou špičkovými teology. Jádro problému je stejné jako v Tesalonice – je to hřích, je to hloupost a s ní související pýcha.

Přísloví 17:28 I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého, nechá-li rty zavřené, za rozumného.

Ale skutečná moudrost je v tom, že člověk poslouchá Boží slovo, že jedná podle toho, co Bůh říká v Bibli. A zde máme, že každý z nás se má stát odborníkem v tom, k čemu ho Bůh v životě povolal. Na tom si máme zakládat, to má být naší ambicí. Věnujte se své vlastní práci do hloubky – kvůli Kristu! Dělejte to, co máte dělat, tak nejlépe, jak můžete – to ať je vaše chlouba.

C. Získávat obživu vlastníma rukama

1 Tesalonickým 4:11 Zakládejte si na tom, že budete … získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili.

Tady je varování před leností – ale nejenom před leností, ale také před neužitečností. Důvodů, proč Pavel napsal tato slova, bylo více. Byla jednak lenost některých křesťanů, kterou řeší ve třetí kapitole druhého listu do Tesaloniky („kdo nechce pracovat, ať nejí“ – to je křestanský příkaz – kdo nechce pracovat, nemá právo jíst a křesťané by nikoho takového neměli podporovat). Vedle toho to byl také charakter řecko-římské společnosti – byla to společnost, která byla ekonomicky postavená na práci otroků. Bylo zde dost lidí, kteří se nemuseli živit vlastní prací. Ale Bůh si váží tvrdé práce. Bůh povolal člověka k práci – po pádu je to vyčerpávající dřina, ale příkaz obdělávat zahradu a střežit jí dostal Adam ještě před pádem. Práce je součástí Božího plánu. V době Nového zákona nebyla manuální práce příliš ceněna, ale Boží slovo si jí vždycky cení. Ježíš byl tesař, Priscilla, Akvila a Pavel vyráběli stany, Petr, Ondřej, Jakub a Jan byli rybáři.

Nikdy bychom neměli dovolit snižování práce – žádné práce. Je jedno, jestli člověk pracuje manuálně, intelektuálně nebo „duchovně“. Žádná práce není více duchovní nebo méně, ale jde o to, zda pracujeme a živíme se vlastní prací, vlastníma rukama, nebo ne. V tomto smyslu je jedno, zda pracujeme na poli, nebo učíme na univerzitě, nebo pracujeme pro nějakou firmu či sami na sebe, nebo zda pracujeme pro církev, která nás platí.

1 Timoteovi 5:18 Neboť Písmo praví: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘, a jinde: ‚Dělník si zaslouží svou mzdu‘.

To říká Písmo v kontextu placení starších, ale je to obecný princip, který je zde vztažený na starší. Je to přesný protiklad toho „kdo nechce pracovat, ať nejí“. Ukazuje nám to souvislost mezi prací a mzdou. Jakub říká, běda vám:

Jakubův 5:4 [Boháči,] Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů.

Získávejte obživu vlastníma rukama, nenechte se živit někým jiným. Samozřejmě, jestliže pracujete pro někoho jiného, někdo vás v jistém slova smyslu živí. Ale Písmo tady ukazuje příčinu a důsledek – práci a mzdu. Pracujte a dostanete mzdu. A na druhé straně, dejte těm, kdo pracují, jejich mzdu. Zakládejte si na tom, že budete takto žít. Proč to tak má být?

III. Zdůvodnění – abyste žili počestně (v. 12)

1Te 4:12 Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

To přesný význam toho, co je v originálním textu – doslova Pavlík:

abyste vůči těm[, kdo jsou] venku, chodili počestně a nikoho neměli zapotřebí.

A. Počestný život

Povedete počestný život, získáte si úctu. Proto to má být naší ambicí, proto si máme na těchto věcech zakládat. Abychom žili pokojně, starali se o své a živili se vlastní prací – to je život, který si získává úctu. To je život, který je čestný a poctivý. Takový život nepůsobí žádný rozruch, naopak je vzorem pro ostatní lidi. To není nijak složitý život – svatost, láska, poctivý život. Křesťanství je jednoduché, ale není snadné. Máme žít prostě, ale to neznamená, že to bude lehké. Proto musíme ke Kristu:

Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Zde začíná prostý život s Kristem v centru. To je život, který je:

B. Svědectví nevěřícím

Apoštol se tady soustředí na to, že takový život bude svědectvím pro lidi kolem nás – doslova je tam pro ty, kdo jsou vně, mimo (myšleno mimo církev). Morální, poctivý život vede k vyvýšení Pána a k jeho oslavení:

1 Petrův 2:12 … žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘.

Musíme si uvědomit, že křesťan je neustále pod drobnohledem svého okolí. Lidé vědí, že jste křesťané a o to více vás sledují. Proto záleží na tom, jak žijete. Ale nežijeme tak kvůli lidem, ale kvůli Pánu. Žijeme svatě ne kvůli tomu, že se lidé dívají, ale proto, že Pán se dívá. Milujeme ne proto, že chceme ukázat lidem kolem nás, jak jsme skvělí, ale proto, že Bůh proměnil naše srdce. Živíme se prací vlastních rukou ne proto, že chceme udělat dojem, na druhé, ale proto, abychom se mohli rozdělit s druhými, abychom mohli podporovat Boží dílo, abychom žili čestně a svatě a nechtěli Boha uctívat tím, co není naše, ale co jsme dostali od druhých. A apoštol uvádí ještě jeden důležitý důvod – a tím je:

C. Ekonomická nezávislost

„Na nikoho nebudete odkázáni.“ Církev není společenstvím diváků nebo těch, kteří se vezou, ale společenstvím služebníků, jejichž životy proměnil Kristus. Je důležité, abychom jako křesťané i jako sbor usilovně pracovali na tom, abychom byli skutečně nezávislým sborem – nejenom organizačně a duchovně, ale také ekonomicky. Nezávislý sbor je takový sbor, který je mimo jiné schopen sám si platit své účty a své pracovníky. Není závislý na dotacích, mecenáších, na jiných sborech nebo organizacích. Samostatný křesťan i samostatný sbor jsou mocným svědectvím pro okolní svět. Znovu Petr:

1 Petrův 2:15 Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.

Je to nejenom ostuda, když křesťané žijí z peněz státu – tedy z peněz nevěřících lidí, je to přímo proti tomu, k čemu nás vede Boží slovo. Je to špatné svědectví pro okolní svět, který se s o to větší radostí vysmívá Bohu.

Mt 5:13-14.16 Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. … Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Kristova církev je takovým světlem. Jestliže Kristus je uprostřed ní, jestliže je Kristus tím nejdůležitějším v životě jednotlivých křesťanů, potom bude církev světlem, které bude přitahovat nespasené, bude svědectvím, které bude mluvit stejně silně, jako jako naše kázání, díky takovému svědectví bude mít naše kázání skutečnou moc, která bude proměňovat okolní svět.

Amen.