Vyvolení svatebčané (Mt 22,1-14)

A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: "S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: `Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: `Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?´ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: `Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán." (Matouš 22:1-14)

Úvod

Se „spasením & vírou“ je to obdobné jako s Ježíšovým podobenstvím o svatební hostině (Mt 22:1–14). Místy není úplně jednoznačné, proto z něj nemůžeme plně vyčíst sled spasení. Přesto můžeme bezpečně předpokládat, že vybraní (vyvolení) svatebčané, v tomto podobenství reprezentují Kristovu nevěstu, Boží lid, církev. Tomuto podobenství musíme také rozumět v celém kontextu. Ježíš totiž mluví k zatvrzelým farizeům, kteří se v podobenství poznali, ale současně jej musíme chápat tak, že má i obecnou platnost. Vztahuje se proto na všechny, kdo slyší nebo čtou evangelium, dobrou novinu, že Kristus přišel, aby hledal a spasil, to co zahynulo rodem, jak dokazují verše:

Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Žalmy 51:7)
I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.“ (Genesis 8:21)

Všichni jsme rodem hříšní, zahynulí, uvězněni v satanově domácnosti, do které jsme se nechali polapit v Adamovi. Proto zasluhujeme být navěky odděleni od svatého Boha. Bůh ale Mojžíšovi ukázal svoji dobrotu, svoji slávu.

Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ (Ex 33:19)

Ta úžasná Boží dobrota vězí v tom, že se vůbec smiloval a slitoval nad námi, kteří si to vůbec nezasluhujeme. Proto Otec poslal svého Syna, Ježíše Krista,

…aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19:10b)

On hledá, nikoli my. Boží spasení, odvěků milovaní, jsou Kristovou vyvolenou nevěstou. Při druhém příchodu Pána Ježíše Krista budou všichni lidé vzkříšeni. Daniel prorokoval:

Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. (Da 12:2)

Tělesné vzkříšení spasených i nespasených proběhne v posledním dnu. My, kdo vstaneme k věčnému životu, se provdáme za Ježíše Krista. Vyletíme mu v ten poslední den Jeho návratu naproti do oblak, budeme jím uchváceni vzhůru:

potom my živí, kteří se toho dočkáme [Jeho 2. příchodu], budeme spolu s nimi [s těmi, kteří zesnuli v Kristu] uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. (1Te 4:17)

Abychom s Ním posléze sestoupili na nově stvořenou Zemi, která bude umístěna v novém vesmíru:

A viděl jsem nové nebe [vesmír] a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře [hříšné pronárody] již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,“ (Zj 21:1-3)

Uvědomme si, že budeme s Kristem jedno tělo, jako jsou manželé. On je přece hlavou církve, svého těla, své nevěsty. Svatba bude velkolepá:

A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a jásejme a vzdejme mu chválu; přišel den svatby Beránkovy, jeho choť se připravila a byl jí dán zářivě čistý kment, aby se jím oděla.” Tím kmentem jsou spravedlivé skutky svatých. Tehdy mi řekl: Piš: „Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.” A řekl mi: „Toto jsou pravá slova Boží.” (Zj 19:6-9)

Naše svatební šaty, kment, to je ta nejjemnější tkanina; to jsou spravedlivé skutky, které nejsou z nás, ale jsou nám, jak jsme právě četli, dány. Beránkova choť, zářivě čistý kment dostala, sama si jej neušila, ušil jí jej sám Bůh:

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13:20-21)

Boží působení v nás, to jsou naše svatební šaty utkané z nejjemnějších nití Jeho vůle pro nás! Prostudujme tedy blíže podobenství o svatební hostině (Mt 22,1–14):

Verš 1-2

„A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: ‚S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu‘“ (Mt 22,1–2).

Bůh Otec na věčnosti vystrojil svatbu svému Synu. Syn, Ježíš Kristus si bere svou nevěstu (Zj 21,2), církev, kterou Mu dal Otec:

Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. (Jan 17:11)

Verš 3

„Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít“ (Mt 22,3).

Bůh vyslal svoje služebníky, otroky, svědky, všechny v Kristu, svůj lid, který si pro sebe a pro svoji slávu stvořil, aby hlásal Jeho chvályhodné činy; jak již předpověděl starozákonní veliký prorok Izajáš:

Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Iz 43:21)

Ten nejchvályhodnější Boží čin je Kristův vykupující kříž. Hlásané evangelium, Kristův kříž, je pozvánka na svatbu s Beránkem, Synem Božím.

Dále, To poslední, po čem přirozený člověk touží, je oddat se ženichovi Ježíši Kristu, podřídit se svatební smlouvě, říct Mu své „ano“ a vzdát se otroctví hříchu. Pozvání na svatební hostinu kvůli své satanem zotročené přirozenosti odmítá každý člověk. Dává přednost obchodu a zábavě světa. Bez Boha je mu s tím Zlým docela „dobře“. Nezná, nechce ani nemůže poznat nic jiného. Ze své přirozenosti odmítá pozvání jít na Beránkovu svatbu.

Verš 4

„Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“
(Mt 22,4).

Bůh je trpělivý a pomalý k hněvu k těm, kdo Boha odmítají. Už Izajáš napsal o Boží trpělivosti:

…zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě. (Iz 48:9)

Znovu a znovu Bůh dává lidem příležitost, aby právě nyní přijali dobrou novinu spasení, aby se duchovně sytili manželstvím s Kristem. V tomto podobenství se svatebčané sytí mladými býčky, tím nejlepším masem, co vezdejší svět může nabídnout. Ale, zdroj opravdové duchovní stravy Kristovy nevěsty je samotný Král, Pán Ježíš Kristus:

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (Jan 6:56)

On byl ta poslední oběť!

Verš 5

„Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem“ (Mt 22,5).

Přirozený člověk žije jen pro tento svět. Vezdejší ekonomie je lidem bližší, na Krista nemají čas. Připomeňme si bohatého mladíka. Ježíš jej pozval na svatbu slovy:

… „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19:21b)

A co nato bohatý mladík, který jakoby „toužil“ po věčném životě?:

Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. (Mt 19:22)

Kontrolní otázka? Kolikrát dáváme přednost práci a zábavě, před Bohem? Všichni jsme, viní.

Verš 6

„Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je“ (Mt 22,6).

Nejen starozákonní, nábožní, rádoby duchovní „Židé“, ale i novozákonní, nábožní, rádoby duchovní „křesťané“ krutě, až k smrti pronásledovali a pronásledují Boží proroky, svědky, hlasatele evangelia. Světský i nábožný svět nenávidí předně Krista a následně Jeho lid:

Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (Jan 15:18-19)

Ve jménu Boha bylo prolito mnoho svědecké, mučednické krve.

Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, (1Te 2:14-15)

Další verš:

Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud [Byli jsme poprvé duchovně vzkříšeni spolu s Kristem a uvedeni na nebeský trůn. Evangelium soudí, jedněm jsme smrtonosnou a druhým životadárnou vůní]. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo [nemyslí světsky] ani na ruku [nekonají světsky]. Nyní povstali k životu [byli znovuzrozeni, byli duchovně vzkříšeni, byli převedeni ze smrti do života] a ujali se vlády s Kristem na tisíc let [Hlásají evangelium mezi oběma Kristovými adventy ]. – (Zj 20:4)

Verš 7

„Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil“ (Mt 22,7).

Bohu dochází trpělivost, začíná soudit. Z historického hlediska Starého zákona byl Jeruzalém vypálen, zničen i s chrámem. Židé, kteří pronásledovali a zabíjeli svědky a proroky, byli zahubeni Římany; přeživší byli rozptýleni do všech koutů světa. Z hlediska budoucnosti Nového zákona bude v poslední, Kristův soudný den celá země vyvrácena i se všemi městy, se všemi náboženskými systémy, s celou satanovou domácností, oikia (οικία), tedy s celou viditelnou, materialistickou i neviditelnou, mravní ekonomií tohoto světa:

A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi; tak silné bylo to zemětřesení. A to veliké město se roztrhlo na tři části a města národů se zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu. Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy, na lidi padaly z nebe kroupy těžké jako cent; a lidé proklínali Boha za pohromu krupobití, protože ta pohroma byla strašná. (Zj 16:18-21)

Verš 8

„Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní [Židé] nebyli jí hodni‘“ (Mt 22,8).

Evangelium Ježíše Krista bylo kázáno nejprve Židům, ale většina jej odmítla:

Pavel a Barnabáš směle prohlásili: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života,“ (Sk 13,46a)

Nejen Židy, ale i pohany Bůh pozval prostřednictvím svých služebníků, svých svědků, na Kristovu svatební hostinu. Proto se Pavel s Barnabášem obrátili na pohany:

…Protože je [evangelium, vy Židé] odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. (Sk 13,46b),

Pohané ale na tom nejsou o nic lépe. Pro mnohé Židy je ženich, Kristus, kamenem úrazu; a pro mnohé pohany je bláznovstvím:

ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, (1K 1:23)

Verš 9

jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu [pohané už jsou zde zahrnuti] (Mt 22,9).

Nikdo z pozvaných není hoden, aby se stal Kristovou nevěstou. Boží vyvolení služebníci, Jeho „doulos“ tj. otroci, přesto, evangelium káží a tak zvou na svatbu Ježíše Krista všechny lidi bez rozdílu rasy, pohlaví, věku nebo společenského postavení, blízké Židy i vzdálené pohany:

Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí [pohané], i těm, kteří jsou blízcí [Židé]. A tak v něm [Kristu] smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. (Ef 2:16-19)

Nevěsta, manželka je ta nejbližší, nejintimnější bytost Boží rodiny.

Verš 10

„Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky“ (Mt 22,10).

Přestože služebníci zvali všechny bez rozdílu, shromáždili jen ty, které nalezli. Tito „nalezení“, dobří i zlí, nejsou ani o vlas lepší, nebo horší než ti „nenalezení“ protože:

všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Římanům 3:23-24

Tito „nalezení“ sami Krista nehledali:

nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; (Ř 3:11)

Ale! Kristus hledal je a nalezl je:

Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19,10).

Verš 11

„Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu“ (Mt 22,11).

Tento verš je všeobecným varováním před falešnými „křesťany“, kteří nejsou oblečení do nejjemnějšího kmentu, jenž je utkán dobrými skutky, které pro svou nevěstu připravil sám Bůh. V novozákonní církvi i v starozákonním Izraeli je a bylo dost těch, o nichž Boží slovo říká:

Vyšli z nás, ale nebyli z nás (1J 2,19a).

Patří mezi ně i ti, kdo v „Kristově jménu“ prorokovali, kázali, učili, vymítali zlé duchy a činili mnoho mocných činů:

Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´ (Mt 7,22–23).

Verš 12

„Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo“ (Mt 22,12).

Tento „přítel“ nebyl oblečen v Krista, nikdy s ním neměl důvěrný vztah. Bůh jej nikdy neoblékl do čistého bílého kmentu, dobrých skutků. Vetřel se mezi svatební hosty, považoval se za nevěstu, aniž by byl ženichovou vyvolenou. Pouze předstíral, že Kristu patří. My, v bílém kmentu

nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu. (2K 2,17).

V obecenství křesťanů je dostatek těch, kteří hledají pro sebe a svou rodinu jen společenské zázemí v kruhu „slušných“ lidí; v horším případě s Božím slovem přímo kramaří pro svůj zisk a uznání.

Verš 13

„Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů‘“ (Mt 22,13).

Je lepší o Kristu a Jeho spásném díle na kříži ani nevědět, být nevědomý pohan, než znát cestu spasení, a odmítnout ji jak stojí v 2. Petrově dopise:

Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. (2Pt 2:21)

Myslím, že nejmocnější varování pro ty, kterým byla sdělena pravda evangelia, je tento text z Písma:

A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky [skrze Krista], jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě." (Matouš 11:23-24)

Nicméně když vidíme ve světě nějakou do nebe volající neřest nad neřest tak zvoláme: „Sodoma a Gomora!“ Měli bychom spíše zvolat: „Kafarnaum!“ Nábožnému Kafarnaum bude u Božího soudu mnohem hůře než neřestné Sodomě! Nejhorší varianta je ta, když někdo vztah s Kristem jen předstírá nebo využívá pro svůj osobní prospěch. Těm Kristus řekne:

Nikdy jsem vás neznal [nemiloval odvěkou spásnou láskou]; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti (Mt 7,23);

Verš 14

„Neboť mnozí jsou pozváni [ti kdo slyšeli evangelium], ale málokdo bude vybrán [málo vyvolených; B21, BKR, ROH]“ (Mt 22,14).

Stále je mnoho těch, kteří evangelium nikdy neslyšeli a nikdy neuslyší. Proto mnozí, nikoli všichni bez výjimky, jsou evangeliem zváni ke Kristu. Ať už šlo o pozvání ve starozákonní době nabídnuté nepřímo zákonem nebo dnes v novozákonní době přímo, zvěstováním evangelia. Všichni pozvaní ale mají jedno společné; všichni bez výjimky, přirozeně, rodem, Spasitele nehledají. Proto, z Boží dobroty, pro Boží slávu, málokdo bude vybrán, vyvolen:

A Izaiáš má odvahu říci: `Dal jsem se nalézti těm, kteří mě nehledali, dal jsem se poznat těm, kteří se po mně neptali.´ (Ř 10:20)

Nikdo tedy z vnitřní touhy nebo potřeby nepřijme ani nemůže přijmout pozvání na svatbu, protože je v Adamovi duchovně mrtev; nicméně, mnozí se na svatbu s Kristem dostaví, protože byli přitaženi Otcem:

Nikdo nemůže přijít ke mně [ke Kristu], jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6:44)

Koho Bůh přitahuje na svou svatbu je Jeho hájemství. Osobně jsem se našel v tomto verši, který je pro mne dodnes záhadný. Jak to že mne přitáhl, a mnohem vhodnější lidi nikoli?

Vstoupil jsi na výsost, jaté jsi vedl vězně, vzal jsi dary pro lidi. I nejzpurnější k přebývání s námi, Hospodine Bože, přivozuješ. (Ž 68:19)

Vím jen tolik, že Izákem milovaného Ezaua, muže, zaopatřovatele rodiny, který znal lov a práci na poli, Bůh na svatbu neoblékl ani nepřitáhl; ale maminčina, Rebečina mazánka Jákoba, jehož jméno znamená Úskočný, na svatbu oblékl a přitáhl, přestože Jákob dostal Izákovo pomazání podvodem, úskokem, do kterého ho nastrčila matka Rebeka. To vše jen proto, abychom jednou provždy pochopili, že nikoli naše skutky, ale Boží vyvolení platí, že On je Alfa a Omega, že On je Počátek a Konec, že On svrchovaně rozhoduje o všem:

Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9:15-16)

Shrnutí:

Celé podobenství o svatební hostině (Mt 22,1–14) ani v nejmenším nenaznačuje, že by pozvaní byli hodni pozvání nebo že by pozvání přijali. Jedni pozvaní byli natolik zaujati sami sebou, že pozvání odmítli; druzí pozvaní, ač měli stejně padlou přirozenost, byli nalezeni a shromážděni. Je mnoho pozvaných, ale málo vybraných, vyvolených.

AMEN