Přejít k hlavnímu obsahu

Žijte podle našeho příkladu (2Te 3,7–9)

Být příkladem svým způsobem života

Jaroslav Kernal, Praha 23. března 2025

Jsme ve třetí kapitole druhého listu do Tesaloniky, jsme v oddíle, který přikazuje křesťanům, aby se oddělili od bratra nebo sestry, kteří nežijí řádným způsobem života a podle naučení, které dostali od apoštola. Na prvním místě se tu mluví o zahálčivém způsobu života. Minule jsme otevřeli tento oddíl oním příkazem k oddělení se a dnes budeme pokračovat v jeho výkladu dalšími třemi verši. Než ale půjdeme dál, pojďme přečíst celou kapitolu, abychom ten náš dnešní text zasadili do jeho širšího kontextu. 

Pavel se v našem textu odkazuje na své jednání v Tesalonice – to je smysl příkladu nebo vzoru. Dnes mají mnozí za vzor nějaké lidi z internetu nebo z televize, ale často nemají ani nejmenší ponětí o tom, jak tito lidé ve skutečnosti žijí. Mezi křesťany je dnes rozšířeno to, co jeden bratr nazval kulturou celebrit. Jsou tady lidé, kteří jsou známí svými knihami nebo díky kázáním z nejrůznějších konferencí, ale málokdo ví, jak vypadá jejich život – všichni je znají v saku a kravatě, ale nikdo je nepotkal v teplákách nebo montérkách. Je to jeden z dalších důvodů, proč máme být součástí místní církve a proč se potřebujeme stýkat s jinými křesťany – a to nejenom v neděli, pokud je to jen trochu možné. Z toho dnešního textu se podíváme na tři věci: Nejprve na to, co je to práce – Pavel mluví o tom, že nikoho v Tesalonice nevyjídal, ale ve dne v noci se namáhal, aby nebyl nikomu na obtíž. Dále se podíváme na to, že dělník je hoden své mzdy a nakonec se podíváme ne motivy – Pavel chce být příkladem, ale to podstatné je, že jednal s vědomím, že slouží na prvním místě Pánu a až potom lidem. 

I. Co je to práce

Protože Pavel odkazuje na to, jak mezi Tesalonickými jednal, musíme se nejdřív podívat na to, co o tom víme. Není toho mnoho, ale přece jenom máme pár detailů v Božím slově, z nichž si můžeme poskládat nějaký obrázek. 

Pavel, Silas a Timoteus přišli do Tesaloniky z Filip, kde byli Pavel a Silas nezákonně zbičováni (důkladně – Sk 16,22) a uvězněni. Ale byli propuštěni a museli hned opustit město. Tesalonika je nějakých 160 km od Filip, takže cesta asi netrvala příliš dlouho. Protože byli zvyklí chodit, mohli to ujít i za tři dny. Co se dělo, když přišli do Tesaloniky? Vyhledal Pavel tamní úřad práce, aby zjistil, kde ho vezmou? Nic takového tenkrát nebylo. U nějakého Žida našli ubytování, konkrétně u Jásona a zvěstovali mu evangelium. Tehdy nebyly hotely ani ubytovny, a i když byla nějaká místa, kde se dalo ubytovat (hostince), většinou lidé bydleli u někoho, kdo je přijal, kdo jim pronajal nějaký pokoj. Mluvili jsme o tom, že se v Tesalonice nezdrželi příliš dlouho. Pavel tři soboty mluvil v synagoze, ale protože se ke Kristu obrátilo mnoho lidí, Židé byli naplněni závistí, najali ničemné lidi z ulice a vyvolali pobouření, které mělo dopadnout na Pavla a jeho společníky. Pavla nenašli, takže hněv davu dopadl na Jásona a další bratry, kteří museli zaplatit pokutu (viz Sk 17). Nevypadá to, že se v Tesalonice Pavel věnoval šití stanů, ani že pracoval někde v továrně. Dokonce v listu Filipským čteme, že mu Filipští do Tesaloniky více než jednou poslali na jeho potřeby (Fp 4,16). Takže Pavel měl z čeho žít a nemusel nikoho vyjídat, jak píše. Ale co znamenají jeho slova, že ve dne v noci namáhavě pracovali? Myslím, že dobré vysvětlení těchto slov najdeme ve Skutcích, kde se Pavel loučí se staršími církve v Efezu a říká jim, aby byli bdělí, dávali na sebe pozor a pamatovali na to, že jim Pavel se slzami v očích po tři roky ve dne v noci neustále ukazoval cestu (Sk 20,31). To je souhrnný popis Pavlovy služby/práce. Neznamená to, že by Pavel tři roky nespal, nejedl, neodpočíval, ale ukazuje to, že jeho prací byla služba evangeliu. A podle toho, jak kdo potřeboval, sloužil ve dne i v noci. Víme, že dva roky kázal každý den v přednáškové síni filozofa Tyranna (Sk 19,9–10). V Efezu uvěřilo velké množství lidí, nejspíš tam byly tisíce křesťanů, takže Pavel vyučoval veřejně, a potom se věnoval dalším. Ve Sk 20,20 říká, že je učil ve shromážděních i v rodinách. Určitě se musel také věnovat starším, kterým předal všechno potřebné k tomu, aby mohli spravovat církev (Sk 20,27). Z Efezu napsal list do Korintu (1K 16,8), takže se věnoval také psaní dopisů. Když píše později Timoteovi, který byl v Efezu, žádá ho, aby mu přinesl knihy (2Tm 4,13). Takže určitě měl čas i na čtení. To byla Pavlova práce. Podle jeho vlastních slov chtěl naplnit úkol, který dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti (Sk 20,24). Součástí tohoto hlásání evangelia bylo také to, že Tesalonickým předal příkazy nebo naučení od Pána Ježíše:

  • Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. (1Te 4,11–12)

Mají se živit vlastní prací, aby nebyli na nikoho odkázáni. V době, kdy Pavel psal tento list, fungovaly věci podstatně jinak, než jak fungují dnes. Takže potřebujeme volat k Bohu a ptát se ho, jak máme tyto věci aplikovat. Nicméně některé věci jsou celkem jasné – pokud je to možné a jsme toho schopní, máme pracovat, abychom na nikom nebyli závislí a nikoho nevyjídali. A Pavel říká, že to je součást křesťanského svědectví nevěřícím lidem. Znamená to, že každý člověk musí někde pro někoho pracovat? Vůbec ne. Pracujeme na prvním místě pro sebe. Pracujeme proto, abychom se uživili. Pořád je na světě více než miliarda lidí, kteří pracují v zemědělství tak, že to, co vypěstují, zase spotřebují a nezbývá jim nic moc navíc, co by třeba mohli prodat a nějak si tím přilepšit a pozvednout svoji životní úroveň. V naší společnosti už takto díky Boží milosti nežijeme, přesto máme pracovat, abychom si vydělali na své živobytí. Nicméně práce nemusí nutně znamenat výdělek – když maminka v domácnosti pečuje o své děti, je to práce – a je to úmorná práce, když se děti starají o své staré rodiče nebo se někdo z rodiny dlouhodobě a plnočasově stará o vážně nemocného člena rodina, je to práce a je potřeba se na to tak dívat. Samozřejmě je potřeba to dělat s tím, že se další členové rodiny budou starat nejenom o toho, kdo se už nebo ještě postarat nemůže, ale postarají se také o toho, kdo se stará o toho potřebného. Z biblického hlediska je rodina základem sociální společnosti. Dnes žijeme v době, kdy stát bere rodině tuto výsadu a zodpovědnost, a protože jsme ze své hříšné přirozenosti líní, tak to rádi státu přenecháváme. Ale Bůh ve svém slově jasně stanovil, co je úkolem státu – trestat zlé a odměňovat dobré, tedy postarat se o bezpečnost jak vnitřní, tak vnější, a co je úkolem rodiny – postarat se o sebe, postarat se o své zdraví, postarat se o výchovu a vzdělání dětí, postarat se o ty, kteří už se sami o sebe postarat nemohou. A to je něco, k čemu bychom se jako křesťané měli vracet a o čem bychom měli mnohem více mluvit. Písmo nás varuje před leností, která vede ke zhoubě a zkáze lenocha i jeho okolí. My máme být svědky Pána Ježíše Krista, aby lidé viděli naše dobré skutky a vzdali chválu našemu Otci v nebesích (Mt 5,16).  

II. Dělník je hoden své mzdy

Pavel říká, že nevyjídal Tesalonické ani nebyl chtivý majetku (1Te 2,5). Pavlovi nešlo o to, aby si v Tesalonice vybudoval megasbor, jako jeho dobře placený pastor si potom koupil vilu u moře a zbytek života koučoval tento svůj byznys. Pavlovi šlo o šíření evangelia, takže neváhal opustit tuto mladou církev a jít dál. Ne že by mu na nich nezáleželo – záleželo a velmi a důkazem jsou dva dopisy, které máme v Písmu, ale jeho cílem nebylo budovat si nějaké své království tady na zemi. 

Přesto v našem textu nacházíme jednu důležitou věc, u které se musíme zastavit. Pavel říká, že měl právo na to, aby jedl jejich chléb, ale nevyužil tohoto práva. Trochu víc to rozvádí jinde:

  • Což nemáme právo přijímat od vás jídlo a pití? Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr? To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí? Který voják slouží za vlastní peníze? Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stáda? Jsou to snad jen mé lidské úvahy? Neříká to sám zákon? V Mojžíšově zákoně je přece psáno: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘. Má tu Bůh na mysli dobytek? Není to řečeno spíše pro nás? Ano, pro nás to bylo napsáno, neboť ten, kdo orá a kdo mlátí, má pracovat s nadějí, že dostane svůj podíl. Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu? Mají-li na vás právo jiní, proč ne tím spíše my? Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu. Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu. Já jsem však ničeho z toho nepoužil. Nepíšu o tom proto, abych se toho dožadoval. To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby! (1K 9,4–15)

Boží slovo velmi jasně mluví o tom, že ten, kdo slouží Božím slovem, má z něj být živ – jinými slovy, ti, kterým je Božím slovem slouženo, se mají postarat o ty, kdo jim slouží. Na jedné straně je právo být živ z evangelia, což neznamená nic jiného, než že na druhé straně je povinnost živit. Je to podobné jako v rodině – děti mají právo žít z toho, vydělají rodiče. A rodiče mají povinnost postarat se o své děti. Boží slovo přirovnává kazatele evangelia k dobytčeti, nebo dokonce k volovi (KRAL, ČSP) – a myslím, že to je příhodné, protože to je přesně to, co je potřeba, aby se někomu nevrazila do hlavy pýcha. Takže Pavel tady i 2Te říká, že měl právo nechat se živit těmi, jimž kázal evangelium, ale tohoto práva nevyužil. A myslím, že to je velmi důležitá věc, protože vidíme, že služebník se může rozhodnout, že se nenechá podporovat církví, že jí nechce být břemenem. Ale musí to být rozhodnutí toho služebníka, nemůže to být rozhodnutí církve. Na straně církve, tedy křesťanů, kteří jsou někým vyučování, kteří čerpají užitek z toho, že je někdo sytí Božím slovem, na jejich straně je, aby udělali maximum pro to, aby se postarali o toho, kdo je vyučuje. V listu Galatským je v tomto ohledu velmi zajímavý text:

  • Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe. Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. (Ga 6,3–8)

Všimněte si toho kontextu – kdo je vyučován v Slovu, ať se dělí s vyučujícím. Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. To skoro zní, jako kdyby Pavel říkal, že ten, kdo se nechce dělit o vše potřebné k životu s tím, kdo ho vyučuje, se posmívá Bohu. Ale myslím, že to je něco, co je velmi blízké naší staré hříšné přirozenosti. Podobný podtext vnímám v Pavlových slovech, která napsal také církvi do Tesaloniky, v prvním listě:

  • Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. (1Te 5,12–13)

Takže křesťané mají milovat ty, kdo je vedou, vážit si jich a starat se o ně. To je za Pavlovými slovy, když říká, že měl právo jíst jejich chléb. Když nad tím budeme takto přemýšlet, začne se před námi objevovat něco z nádhery Kristovy církve, která je organismem pevně spojeným dohromady. A tady můžeme velmi dobře vidět to vzájemné podpírání se – na jedné straně jsou starší, kteří vedou Boží lid a starají se o něj duchovně a na druhé straně je Boží lid, který se stará o své starší fyzicky. To je něco, co vytváří skutečně pevné pouto. To je opravdové a hluboké společenství. Je tady závislost jedněch na druhých – a je to oboustranná závislost, je tu nutně také vzájemná poddanost a podřízenost, musí tu být také horlivost a píle a ani na jedné straně nemůže být lhostejnost nebo lenost, protože to vede přímo ke zkáze. Proto také ten náš text začíná oddělením se od bratra, který žije neřádně. Dejte mu znát, že k vám nepatří. Není oslavou Ježíše Krista, není požehnáním pro společenství. Je ostudou mezi nevěřícími lidmi a je přítěží pro bratry a sestry, protože je to lenoch a nežije řádně podle naučení, která dostal. Každý lenoch je také hlupák, i když ne každý hlupák je lenoch. 

  • Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec. (Př 6,10–11)

Bůh varuje hlupáky před leností, protože je pro ně snadné překročit tenkou hranici, která odděluje samotnou hloupost od lenosti. Trochu si pospíš, trochu složíš ruce, maličko si poležíš… Stačí opravdu málo a neštěstí je tady – přijde jako vandal, pobuda, který ničí, nebo jako ozbrojenec, který bere, na co přijde. Takový je výsledek „maličké“ lenosti. Proto se od ní musíme oddělit. Úplně stejně je to ale problém „maličkého“ neřádu. Moji milí, nenechte svůj život ovládnout neřádem, leností nebo nečinností. Pán Ježíš svůj lid nepovolal k nečinnosti, ale vykoupil nás, abychom byli horliví v dobrých skutcích, dokonce abychom v nich vynikali (Tt 3,14) – máme se učit vynikat v dobrých skutcích. Připravil pro každé své dítě přesně ty skutky, které má vykonat a každému k tomu dává jak sílu, tak i touhu. To je jeho sláva! A na tom se zrcadlí nádhera Kristovy církve. K tomu jsme povolaní jeho evangeliem. Toto s námi dělá jeho oběť na kříži Golgoty. Takto proměňuje lidské životy. Z lidí, kteří jsou sobečtí, zlí, prázdní a nadutí, dělá lidi, kteří pracují, aby se mohli uživit – a nejen to, ale aby se mohli také podělit s potřebnými (Ef 4,28). 

III. Všechno dělejte jako Pánu

Pavel mluví o tom, že dělal všechno pro to, aby byl příkladem nebo vzorem pro křesťany v Tesalonice. A opakuje to hned dvakrát v tom našem krátkém textu. Jeho pohled byl upřený na Pána Ježíše Krista a celým svým životem ho chtěl předat těm, kteří uvěřili. Jeho postoj bychom mohli shrnout jeho vlastními slovy, která napsal křesťanům – otrokům do Kolos:

  • Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3,23–24)

Jeden bratr mi vyprávěl o sboru, který měl možnost poznat – byl to sbor, kde lidé vyznávali prosperitu a zdraví, ale nemalá část lidí v tom sboru si vyběhala invalidní důchod, protože se jim moc nechtělo pracovat. Jaké je svědectví takových lidí? Co si asi řeknou nevěřící lidé, když poznají takové křesťany? A možná si dokonce můžeme klást otázku, zda se opravdu jedná o křesťany. Pavel mluví o tom, že všechno, co děláme, máme dělat upřímně, tedy z přímého srdce. Nemluví o libých pocitech, ale o upřímnosti. A tato upřímnost pramení z jedné jediné věci – z vědomí toho, že všechno, co děláme, děláme Pánu. Ať je to škola nebo studium, ať je to péče o nejbližší, ať je to chození do práce nebo práce na svém vlastním – všechno to má být podtrženo tímto motivem, že to dělám Pánu. Když jste v kanceláři a řešíte nějaké nudné papírování, když jste na služební cestě nebo rozvíjíte slibný projekt, nebo když opravujete auto či pomáháte manželovi nebo manželce – každá naše práce má být dělaná tak, jako kdyby jejími příjemci nebyli lidé, ale sám Pán Ježíš Kristus. 

Ta slova, která Pavel napsal do Kolos, jsou určená otrokům. A to je velmi zajímavé, protože otrok nemá na výběr – je otrok. Musí poslouchat a nemůže se vzepřít. Musí udělat to, co mu nařídí. A tato nemožnost volby vede snadno k tomu, že se člověk stane lhostejným, že zleniví, že začne věci odbývat. Prostě to nějak udělá. Hlavně, když to bude. A jestli to bude lepší nebo horší, na tom až tak nezáleží. Ale ten, kdo dělá věci proto, že je chce dělat, komu na nich záleží, tak si na nich chce dát záležet. A přesně k tomu nabádá Pavel otroky a spolu s nimi i nás. 

Myslím, že tato mentalita otroků je tak trochu vlastní našemu národu. Vidíme, že to souvisí s morálkou a také se skutečnou svobodou, kterou může člověku dát jenom Pán Ježíš Kristus. Když nás Syn osvobodí, jsme skutečně svobodní. A potom můžeme a chceme s radostí sloužit svému osvoboditeli. Pak už nebudeme dělat věci tak, jako jsme je dělali dřív – že to nějak zašmoulíme, aby se vlk nažral  a koza zůstala celá, že nějak přetrpíme těch osm hodin a pak si odpípneme a svalíme se na gauč, že to nějak překlepem do toho důchodu a pak už nebudeme muset pracovat … Když vás Syn vysvobodí, máte skutečnou svobodu. Proto může Pavel napsat Korinťanům:

  • Koho Pán povolal jako otroka, má v Pánu svobodu. Koho povolal jako svobodného, je v poddanství Kristově. (1K 7,22)

Už tady není vyhlížení důchodu, ale vyhlížení Krista. A práce pro něj. A to je totéž, jako když Marie mazala Pána svou vzácnou mastí – vzdala to nejlepší, co měla a vylila to na Pána. A to se má týkat všeho, co děláme. Máme vzít to nejlepší, co v nás je, vylít to na něj. On na nás vylil své požehnání, dal nám svobodu, zahrnul nás svou milostí a pokojem. On je tím důvodem, proč už nemůžeme žít, jako jsme žili. On změnil naše srdce a s ním změnil i naše motivy. 

Podívejte se na něj a čerpejte sílu od něj. Z nádhery jeho osoby, z dokonalosti jeho díla. Připomínejte si, co pro nás Pán Ježíš udělal. Stále znovu si stavějte před oči jeho kříž. Můžete přemýšlet o jeho životě, o tom, jak on sám pracoval v tomto světě. Nenarodil se do paláce, i když byl král, ale narodil se jako chudé dítě a brzy se jako nejstarší syn musel starat o celou rodinu a mladší sourozence. Boží slovo ho v našich překladech označuje jako tesaře, ale to originální slovo označuje člověka, který staví dům a pracuje nejenom se dřevem, ale i s kamenem a železem. Jeho ruce byly drsné, zhrublé tvrdou prací. A i když později zanechal své práce a cele se věnoval službě, pracoval do úmoru. Uzdravil všechny nemocné, kteří k němu přišli. Všechny. Nikdo neodešel neuzdravený. A přitom neustále vyučoval. Byl tak unavený, že když nastoupil na loď a přišla bouře, tak spal, i když učedníci – a nejeden z nich byl rybář, který věděl, co bouře znamená, křičeli hrůzou, že v bouři zahynou. Nejednu noc strávil na modlitbách. A pokračoval tak dlouho, dokud nedokonal dílo, kvůli kterému přišel. Dovedl ho až do konce. Ale víte co? On ani potom nepřestal. Po svém vzkříšení se setkával se svými učedníky a vyučoval je, a po svém nanebstoupení se za nás dnem i nocí přimlouvá u svého a našeho nebeského Otce a připravuje pro nás nebeské příbytky, jak to zaslíbil. Všechno nese svým mocným slovem! 

Přemýšlejte o tom, když vás zase budou štvát v práci, když budou problémy s lidmi nebo s projekty nebo s materiálem, když něco nepůjde, když se zasekne papír v tiskárně nebo bude dělat, co nikdy nedělala – obraťte svůj pohled k němu, podívejte se ke kříži, kde dokonal dílo spásy. A řekněte si, že chcete ty věci udělat pro něj a kvůli němu, a proto je uděláte jinak, proto je uděláte lépe, než jak byste je udělali pro jakéhokoliv jiného člověka. A pak ho budete prosit a budete k němu volat: „Pane, dej mi moudrost, dej mi sílu, protože já to sám nezvládnu. Pane, dej zručnost mým rukám a bystrost mé mysli. Veď mě svým Duchem a naplňuj mě svou láskou.“ Takhle jednal Pavel – proto mohl být příkladem pro druhé. Proto mohl napsat, že ve dne v noci namáhavě a usilovně pracoval, aby nebyl druhým na obtíž. 

Potom budete vzorem. Potom budete moci spolu s Pavlem říct: 

  • Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. (1K 15,10)

A pak budete mít také ujištění o tom, že váš život není marný, protože všechno, co děláte, děláte Pánu. 

  • A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. (1K 15,58)