Biblická církev Praha

Zákon & milost V.

Jaroslav Kernal, Praha 1. června 2025

Mluvíme o zákonu a milosti a mluvili jsme o tom, jak se projevuje zákon a jak se projevuje milost v různých oblastech našeho života. Ukázali jsme si, jak je důležité žít pod milostí a žít z milosti, hledat ospravedlnění z pouhé milosti jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista. Viděli jsme také, že i posvěcení se děje z pouhé milosti skrze víru a dotkli jsme se také toho, co je to zákonictví, ať už v otázce ospravedlnění nebo v otázkách posvěcení a našeho každodenního chození. Vícekrát také zaznělo, že i když nejsme pod zákonem, nejsme ani bez zákona, protože jsme v zákoně Kristově nebo jinak řečeno, naším zákonem je Kristus. A to je něco, čím se musíme zabývat ve zbylé části této série. Nejsme bez zákona. 

V tom dnešním kázání se podíváme na to, že je tady nový zákonodárce, Ježíš. On je protiklad Mojžíše. Mojžíš dal lidu zákon, byl prostředníkem mezi lidem a Bohem. Ježíš je prostředníkem mezi námi a Bohem. A také on dal svému lidu svůj zákon. V tom následujícím kázání si – dá-li Pán – ukážeme rozdíl mezi Mojžíšovým a Kristovým zákonem a v posledním kázání této série se zaměříme na závaznost Kristova zákona, což je něco, s čím křesťané někdy zápasí, protože Kristův zákon je často představován tak nějak neuchopitelně – prostě to je láska nebo Kristus, ale to je velké neporozumění. Ježíš jasně řekl, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho přikázání, bude podle nich jednat, bude je poslouchat (J 14,15). 

Pro to dnešní kázání jsem vybral text z listu Židům, což je s ohledem na toto téma jeden z nejlepších listů v Písmu. Jedná se o text, který mluví o tom, že máme nového velekněze, který je lepší, než byl velekněz z rodu Áronova. Ale, jak říká ten text, se změnou kněžství se pojí i změna zákona. A to bude první bod dnešního kázání – ukážeme si, jak spolu souvisí kněžství a zákon. Dále se podíváme na našeho nového velekněze, který je lepší, než všichni ostatní před ním. A nakonec si ukážeme, jak tento náš velekněz, je také dárce zákona.

I. Kněžství a zákon

Autor listu Židům poměrně obsáhle a hned v několika kapitolách rozebírá kněžství Pána Ježíše Krista – on je náš velekněz podle řádu Melchisedecha. Bylo by jistě zajímavé se tomu věnovat hlouběji, ale náš cíl je dnes jiný. Četli jsme ten text a viděli jsme, že kněžství úzce souvisí se zákonem. Kněžství je ustanovené zákonem a zákon je naplňován skrze kněžství. Bez kněžství není možné naplnit zákon. 

Když jste podle Mojžíšova zákona zhřešili, co jste museli udělat? Museli jste jít za knězem a on za vás musel přinést oběť – podle toho, o jaké se jednalo provinění, vypadala ta oběť. Když jste se nějak znečistili třeba tím, že jste se dotkli mrtvého nebo otevřené rány na těle, nebo jste si sedli na stejnou židli, na které před vámi seděla žena, která měla menstruaci nebo muž či žena trpící inkontinencí – co jste museli udělat? Museli jste jít za knězem, který podle toho, o co se jednalo, musel provést patřičný očistný obřad. Když jste chtěli uctít Hospodina tím, že mu přinesete prvotiny ze své úrody nebo ze svého chovu – museli jste je přinést knězi do chrámu. Když jste chtěli uctít Hospodina obětí pokojnou, tedy obětí radosti a vděčnosti – museli jste jít za knězem. Zákon se neobejde bez kněžství. 

Z toho mimochodem vyplývá, že židovské náboženství, k němuž dnes mnozí křesťané uctivě vzhlížejí, a které je poslední dva tisíce let bez kněžství, není starozákonní judaismus. Je to kompletně lidmi vymyšlené synkretistické náboženství, které si z Bible, tedy z Písem Starého zákona, bere to, co se mu hodí a to ostatní odmítá. Je to dalekosáhlé dotažení toho, za co Pán Ježíš kárá farizeje, když jim říká: „Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete“ (Mk 7,13).

To bylo starozákonní, lévijské kněžství. Toto kněžství bylo ustanovené zákonem, který vydal Bůh na hoře Sinaj skrze Mojžíše. Jsou teologové a celé obsáhlé křesťanské tradice, které tvrdí, že zákon tady byl před Mojžíšem. Ale Písmo je v tomto ohledu velmi jednoznačné, protože říká, že zákon byl vydán 430 po zaslíbení (Ga 3,17). Před vydáním zákona tady zákon nebyl. Tento zákon ustanovoval lévijské kněžství. Ani to zde do vydání zákona nebylo. Vzpomeňte si, co řekl Bůh celému Izraeli těsně před vydáním zákona pod horou Sínaj:

• Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (Ex 19,5–6)

A ten šestý verš pokračuje a říká: „To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ Budete mi královstvím kněží. Potom Bůh vyhlásil desatero přikázání, základ smlouvy. A všechen lid poslouchal – ale co řekli? „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli“ (Ex 20,19). Už tady je vidět, že nechtějí být království kněží, ale chtějí prostředníka. A Bůh Mojžíšovi přikázal, aby jim připomněl, že si nemají udělat žádné zpodobení Boha (Ex 20,23) a kromě toho jim dal poměrně dost dalších ustanovení (Ex 21–23). Pak vyzval Bůh Mojžíše, aby k němu vystoupil spolu s Áronem a jeho syny (a tady už se začíná rýsovat to lévijské kněžství) a se sedmdesáti staršími Izraele. A uviděli Boha Izraele (Ex 24,10), říká Písmo. Teprve potom Mojžíš vystoupil na horu, kde byl čtyřicet dní a Bůh mu dal jednak desky zákona a s nimi i celý zákon. Úplně první věc, kterou mu Bůh na hoře ukázal, byl příbytek (Ex 25–27), který měli Izraelci udělat a druhá věc bylo áronské a lévjiské kněžství (Ex 28–30). Boží promluva na Sínaji končí tím, že Izraelci mají zachovávat den odpočinku, což jim Bůh nařídil už v 15. kapitole Exodu (15,25) a prakticky ukázal v 16. Pak Mojžíš sestupuje z hory dolů – dál ten příběh známe. I proto je tu jenom lévijské kněžství, i když záměr byl království kněží.

Ve staré smlouvě pod Mojžíšovým zákonem nemohl být naplněný tento Boží záměr – budete mi královstvím kněží. Ale bylo ustanoveno kněžství a byl ustanoven zákon. A aby bylo dosaženo onoho původního záměru, muselo být ustanoveno jiné kněžství. Bůh o něm mluví – mluví o něm v době rozkvětu lévijského kněžství, v době krále Davida. Podívejte se do Žalmu 110 – přečtu ho celý kvůli kontextu, ale zajímá nás v. 4.

Hospodin přísahal, že někdo je kněz navěky nikoli podle lévijského, ale podle jiného, Melchisedechova řádu. Komu přísahal? Davidovu Pánu, který zasedne po Hospodinově pravici, jemuž Bůh položí nepřátele za podnoží k nohám, který bude panovat uprostřed svých nepřátel, jehož lid přijde dobrovolně a objeví se v nádheře svatyně jako rosa z lůna úsvitu. On bude kněz navěky. Tady je přísaha, která zaslibuje změnu kněžství, jiné kněžství, věčné, které nepřechází na nikoho jiného. Tady je kněz, který bude panovat. 

Tohle Bůh zjevil v době, kdy David plánoval stavbu Božího domu, kdy rozdělil lévijce i kněze do tříd a dal jim nové úkoly, protože už nebudou nosit schránu a stavět stánek – udělal z nich vrátné a skladníky a další pečovali o nářadí, jiní zpívali a hráli a kněží se měli střídat v pravidelných turnusech ve službě ve svatyni. Muselo být před nimi velké očekávání, nová éra kněžské služby – a do toho přichází tento Davidův žalm. 

A ze starší doby, z doby Mojžíše tu bylo zaslíbení proroka, který povstane z jejich středu a bude jako Mojžíš. Jeho budou poslouchat. A kdo ho nebude poslouchat, toho bude Bůh volat k odpovědnosti (Dt 18,15–19). A o něco později Bůh skrze jiného proroka říká naprosto jasně:

• Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. (Jr 31,33)

A tak je tady zaslíbení kněžství, které bude jiné, je tu kněz, který bude králem, prorok, kterého budou poslouchat a je tu zaslíbení zákona, který jim bude dán do srdce – nebude na kamenných deskách jako ten Mojžíšův, ale bude napsán na lidská srdce. Změna kněžství přinese změnu zákona.

II. Náš nový velekněz

Podívejte se zpátky do našeho text v sedmé kapitole Židům. Je tu řeč o zákonu, který nemá moc přivést cokoliv k dokonalosti, je tu služba kněží, kteří nemají schopnost člověka očistit, jsou tu kněží, kteří musí přinášet oběti sami za sebe, protože nejsou svatí ani čistí. Zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti (Žd 7,19). Proto musel přijít jiný velekněz a spolu s ním také jiný zákon. Je tady nové kněžství – Ježíš je velekněz a všechen jeho lid jsou jeho kněží. Podívejte se, co napsal Petr křesťanům v pěti římských provinciích na území dnešní Malé Asie, vyvoleným, jak je sám označuje, kteří „byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví“ (1Pt 1,1–2):

• Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt 2,9)

Vy, kteří jste se odevzdali Kristu a byli očištěni jeho krví, jste královské kněžstvo, národ svatý. V dalším verši jim říká, že vůbec nebyli lidem, ale nyní se stali lidem. A Jan ve Zjevení:

•  Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen. (Zj 1,4–6)

Učinil nás královským kněžstvem, nebo jak říkají jiné překlady (ČSP, Pavlík, Žilka) „královstvím, kněžími“. Nejsme kněží podle lévijského řádu. Ježíš není veleknězem podle řádu Árona. Nemůže to tak být – ani v jeho případě ani v našem případě. Ježíšovo kněžství ani naše kněžství nemůže fungovat podle Mojžíšova zákona. Snažit se tyto věci skloubit dohromady je něco podobného jako snažit se řídit leteckou dopravu podle vyhlášky o silničním provozu. To prostě nejde. Proto musí se změnou kněžství přijít změna zákona. Proto Písmo říká o Mojžíšovu zákonu, že byl dočasný. Byl přidán k zaslíbení a byl dán jen do doby, než přijde zalíbený potomek, a tím je Kristus (Ga 3,19). Tady na tom místě ale musím na okamžik zastavit, abychom předešli nedorozumění. Musíme rozlišit Písmo, smlouvu a zákon, i když se do jisté míry prolínají a překrývají. Mojžíšův zákon je stále součástí Písma, Božího slova, o kterém Pavel říká, že je dobré k učení, usvědčování, nápravě a výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu (2Tm 3,16–17).

Jsou křesťané, kteří řeknou, že nečtou Starý zákon, že čtou jen Nový. Hm … ale to nečtou tři čtvrtiny Božího slova. Milují i Krista jenom z jedné čtvrtiny? Vždyť říká, kdo přijal má přikázání, ten mě miluje (J 14,21). Jak mohou být takoví lidé náležitě připraveni ke každému dobrému činu? Nemohou! Jak mohou poznat Boží vůli, jak mohou rozlišit dobré od zlého, jak mohou rozpoznat Boží ruku v dění ve světě? Nemohou. A podle toho často vypadají jejich životy – jsou vláčeni závanem kdejakého učení, kdejakou světskou hloupostí a módním trendem, démonským učením, které říká tohle jez, a tohle nejez, toho se nedotýkej, tohle smíš a tamto nesmíš. Pán Ježíš nám dal celé Boží slovo a dal nám svůj zákon. Kristův zákon nás učí, jak můžeme dobře a v plnosti vytěžit a využít zákon Mojžíšův, jak se jím můžeme sytit jako duchovním pokrmem a jak se z něj máme učit o Kristu a Bohu a o tom, jak chodit Duchem a nést ovoce Ducha, což je Kristův zákon. 

Kristova kněžská služba je jedno z hlavních témat listu Židům. O Ježíši jako veleknězi začíná mluvit na konci druhé kapitoly a končí v deváté kapitole. Je to jediný z listů v celém Novém zákoně, který se tímto tématem zabývá. Kdekoliv je všude jinde v Novém zákoně zmíněno slovo velekněz (Mt–Sk), je řeč o těch Áronských, izraelských, tehdejších velekněžích. 

Ježíš je velekněz – on je kněz, prorok a král a v jedné osobě. Spolu se změnou kněžství přichází změna zákona – přináší svůj zákon, Kristův zákon. Nepřináší ho jako velekněz, ale vyhlašuje ho jako prorok. Ten Mojžíšem zaslíbený prorok, který přijde a lid ho bude poslouchat. Vyhlásí jim svůj zákon, své zákony jim dá do mysli a napíše jim je na srdce (Žd 8,10) a tak budou vyučeni od Boha – proto ho budou poslouchat, budou vyučeni od Boha, budou milovat Boha. Ne jako Izraelci – vzpomeňte si, co řekl Štěpán židovské veleradě: 

• Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. (Sk 7,52)

Ale bude tady nový lid, který bude mít nové srdce. To bude možné kvůli novému veleknězi, který je „svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který přinesl dokonalou oběť – sám sebe – za hříchy lidu a učinil to jednou provždy. Díky jeho oběti jsme zachráněni, jsme uvedeni do dokonalosti, do které nás nemohl uvést zákon Mojžíšův, jsme posvěceni jeho obětí, jsme součástí nové smlouvy, kterou zapečetil svou krví, takže už nás nic nemůže oddělit od jeho lásky a dal nám do srdce nový zákon, zákon lásky, abychom milovali jeden druhého, jako on miloval nás.

Byla tady stará smlouva a s ní spojený zákon, smlouva z hory Sínaj a Mojžíšův zákon. Nyní je tady nová smlouva z horní místnosti zpečetěná Kristovou krví a nový zákon. 

• Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku. (Žd 8,13)

Bůh sám tu starou smlouvu dokonal a dovedl ji k zániku. Jako nástroj svého hněvu, který vylil na svého Syna, použil římskou moc, která ho přibila na kříž. Jako nástroj svého hněvu proti vzpurnému starozákonnímu lidu, použil římskou moc, která zničila chrám, spálila záznamy rodokmenů (i když to si Židé zapálili sami) a tak ukončila lévijské a áronské kněžství a rozehnala Izraelce do celého světa. Bůh sám uzavřel kapitolu staré smlouvy a Mojžíšova zákona. 

III. Náš nový zákonodárce

Bůh ve své prozřetelnosti dal nám, pohanům, část svého slova, kterou nazýváme Novým zákonem v takovém pořadí, že začíná Matoušovým evangeliem. Co je úplně na začátku toho evangelia? Rodokmen. Ten spojuje Starý zákon s Novým. Mluví o Ježíšovi, synu Davidovu, synu Abrahamovu. Co je tam dál? Příběh narození Ježíše Krista – a často se tam mluví o tom, že se to stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka. Vede nás to do toho Starého zákona. A potom je tam křest Ježíše a pokušení na poušti. A pak přichází další pecka! Kázání na hoře. A to je skutečně mazec. Ale začíná to blahoslavenstvím – to není špatné, ne? Když posloucháte jeho slovo, blaze vám! A potom následuje několik vyjádření, v nichž se opakuje stále totéž: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům … Já však pravím …

Čtyři postřehy: Za prvé, je tu zjevná souvislost mezi Mojžíšem a Kristem. Ježíš vyhlašuje nový zákon, ale neznamená to žádnou neloajalitu vůči starému zákonu. Nepřišel zákon zrušit, přišel ho naplnit (Mt 5,17). Jak jsem řekl, Kristův zákon umí Mojžíšův zákon náležitě využít. Ale musí to být „správně“. Za druhé, je tady kontrast mezi Mojžíšem a Ježíšem: „Bylo řečeno ... já však říkám.“ Tento kontrast vidíme znovu a znovu v Písmu. „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše“ (J 1,17). Za třetí, Ježíš jde mnohem dál a hlouběji než Mojžíš. Poslušnost už není vnější záležitostí, ale je to otázkou srdce a jeho motivů. Za čtvrté si všimněte Kristova závěru: „Každý, kdo slyší tato má slova …“ (Mt 7,24.26). Zástup to pochopil: „Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci“ (Mt 7,28–29). Ježíš učil jako ten, kdo má moc, nebo lépe zde autoritu (ČSP, Pavlík pravomoc, Žilka jako člověk zplnomocněný Bohem). Ježíš mluvil jako ten, kdo má autoritu nebo pravomoc říct „ale já vám říkám“. To je rozdíl mezi autoritou rodiče a prarodiče. Děti řeknou: „Dědeček nám řekl, že …“ Ale rodič řekne: „Ale já vám říkám …“ A znamená to konec diskuze, protože rodič je ten, kdo mluví s autoritou, s mocí. Ježíš vyhlašuje svůj zákon. Není to jenom kázání na hoře, ale je to mnoho dalších míst v Písmu, kde Ježíš říká: „Amen, amen, pravím vám …“ Já vám pravím. Kristus je větší než Mojžíš. Znovu to říká list Židům – celé poselství této knihy lze shrnout do slov: Ježíš je lepší!

• Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ‚Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘. Ježíš je však hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako stavitel domu je víc nežli dům sám. Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh. Mojžíš byl věrný v celém Božím domě, ale jen jako služebník, který měl dosvědčit to, co teprve bude vysloveno. Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději. (Žd 3,1–6)

V kázání na hoře Ježíš jenom neopakuje Mojžíšův zákon, neopravuje špatné chápání ani ho jenom neprohlubuje. Ježíš vyhlašuje svůj zákon, Kristův zákon. A používá k tomu i ten Mojžíšův. Autoritativně prohlašuje, že jenom on má pravomoc vyložit skutečný smysl Mojžíšova zákona a dělá to tím, že ustanovuje svůj zákon. Neodvolává se na Mojžíše jako na svou autoritu, ale jasně a autoritativně vyhlašuje: Já však pravím …“ Zamyslete se nad tím – kdyby jen rozvíjel a prohluboval Mojžíše, potom by nebyl větší než Mojžíš. Byl by pouhým vykladačem Mojžíše. Nebyl by hoden větší slávy než Mojžíš. Nebyl by žádný kontrast mezi Mojžíšem a Ježíšem, např. v tom, že zákon byl dán skrze Mojžíše … a … Ježíš nám vyložil, jak ho naplnit a dal nám k tomu sílu. Právě tak to někteří vykládají. Ale pokud by šlo jen o to naplnit Mojžíše, potom bychom nepotřebovali nového velekněze, potom by nebyla potřeba nová smlouva a nebyl by nutný ani nový zákon. A především by nebyl potřeba kříž! Ježíš by nemusel zemřít a my bychom nemuseli zemřít hříchu a zákonu spolu s ním. Ale my jsme zemřeli zákonu a teď je tady nový zákon, Kristův zákon, jímž jsme vázáni. Je to skutečný zákon, není to nějaké doporučení nebo rada. 

Ale je to úplně jiný zákon, než je ten Mojžíšův a funguje úplně jinak, než ten Mojžíšův. Kristův zákon je zákon lásky, zákon Ducha života, zákon, který působí v životech těch, kteří zemřeli zákonu Mojžíšovu, ovoce Ducha – lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. 

Ježíš řekl, že nepřišel „zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel je zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17–18). Všimněte si jedné drobnosti: se zákonem je to stejné jako s proroky. Stejně jako proroci (kteří mluvili o Kristově prvním příchodu) byli naplněni Kristem, a proto jejich čas skončil, tak je tomu i se zákonem. Z toho vyplývá, že stejně jako čteme a používáme proroky tam, kde je Kristus naplnil, musíme číst a používat i celý Zákon, protože on ho naplnil celý. Rádi čteme Iz 53, nebo Mi 5, Ž 2 nebo 22 nebo Ž 110. Proč? No protože mluví o Kristu. Ukazují na něj, přitahují nás k němu. A přesně totéž platí o celém Mojžíšově zákoně. Písma svědčí o něm! 

Kristus nás uvedl do svobody Božích dětí. V něm jsme zemřeli zákonu a žijeme Bohu. Zemřeli jsme hříchu a žijeme pro spravedlnost. „Starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili“ (Ř 6,6). To je možné jenom skrze víru v Krista, jenom z moci Ducha svatého. A vede to k životu v lásce. To je jeho nové přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). To je dílo a moc Kristova zákona, který je vepsaný do našich srdcí. To je Boží láska, která byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Proto se radujeme, že v Kristu máme všechno, ale mimo něj není nic. Proto je nám vším a my chceme být vším pro něj a jemu. 

Nejsme bez zákona, abychom museli nadále žít v hříchu, ale naším zákonem je Kristus, dokonalý zákon svobody. Amen.