Biblická církev Praha

Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost?

Jaroslav Kernal, Praha 13. července 2025

Před časem jsme si řekli, že po sérii Zákon & milost půjdeme společně do knihy Soudců. Přesto dnes otevřeme knihu Žalmů. Není to proto, že bych se chtěl vyhnout knize Soudců, vůbec ne, ale chtěl bych začít výklad knihy Soudců dvěma kázáními z knihy Žalmů. To první, tedy to dnešní, se týká mlčení lidí, jejich mlčení tváří v tvář nespravedlnosti a bezpráví, jehož byli svědky. To druhé kázání bude z Žalmu 82, a týká se mlčení soudců, resp. jejich nespravedlivého soudu, který vynášejí. To obojí charakterizuje knihu Soudců, je to na pozadí této knihy – mlčení lidu na straně jedné a svévole jejich soudců na straně druhé, tedy těch, kdo měli prosazovat pravdu, spravedlnost a právo. Není to nic překvapivého, je to shrnutí knihy Soudců:

• Každý dělal, co uznal za správné. (Sd 17,6; 21,25)

Lidé se nezajímali o to, co říká Bůh, co je ona nepohnutelná pravda, kde je právo a spravedlnost, ale každý dělal to, co sám podle sebe uznal za správné – každý se sám stal měřítkem pravdy, spravedlnosti a práva. Pravda, spravedlnost a právo dostávaly na frak. Přesto čas od času Bůh ve své milosti povolal soudce, který věřil Hospodinu – a všichni ti soudci z knihy Soudců, jakkoliv byli někteří z nich docela hrozní, jsou v galerii hrdinů víry v Žd 11 – a tento Bohem povolaný soudce se následně ujal spravedlnosti a práva, vysvobodil lid z útlaku a vedl ho k zpátky k uctívání Boha. V knize Soudců můžeme velmi jasně vidět, jak odpadnutí od Boha vede k destrukci – morální, náboženské, ekonomické, politické, společenské i sociální. V knize Soudců se to týká Izraele, ale úplně stejně to platí i pro život církve, tedy konkrétního místního sboru, i pro život společnosti jako takové. Kde dochází k popírání pravdy, k odmítnutí absolutních norem, které jsou od Boha, tam jsou výsledkem Boží soudy a zkáza. A přesně o tom je náš dnešní Žalm. 

Náš dnešní text je o spravedlnosti a bezpráví, je o Božím soudu nad nespravedlností. Je to velmi silné obvinění Božího lidu z toho, že mlčí k nespravedlnosti. Je to velmi silný popis svévolníků a jejich údělu a konečně je to velmi silné vyjádření radosti nad vykonaným Božím soudem, který dopadl na zlé. „Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí“ (Ga 6,7). To je princip, který Bůh vetkl do svého stvoření a nezáleží na tom, zda je někdo věřící nebo ne – tento princip je jako přírodní zákon, jako zemská gravitace, která působí na každého, kdo je na zemi. Bůh soudí zemi. Jeho soudy se zjevují z nebe neustále, a to s větší nebo menší intenzitou. Jeho soudy znamenají výchovu pro věřící a zkázu pro nevěřící. Ke svým soudům Bůh používá nejrůznější nástroje a je na nás, abychom tyto Boží soudy rozpoznávali a viděli je v tomto světě. Není to nemožné, dokonce je to celkem jednoduché, stačí, když otevřeme oči a budeme se ve víře spoléhat na jeho Slovo, na Písmo. Potom uvidíme velmi mocnou, velmi slavnou a také velmi láskyplnou Boží ruku, i v té největší temnotě budeme moci vidět Boží milosrdné světlo, Boží ruku, která kárá své vyvolené a drtí všechny, kteří směřují do záhuby. A z tohoto úhlu pohledu – a nejen z něj – se dneska budeme dívat na Žalm 58 a učit se z něj o Božích soudech. 

Žalmy 57, 58, 59 a 75 jsou podle „Nevyhlazuj!“ Jsou to žalmy soudu, ale co se týče Božích vyvolených, je tu vyhlášeno slavné „Nevyhlazuj“. Je to výraz velkého Božího milosrdenství. Spolu s Žalmy 16, 56, 57, 59 a 60 je to také Davidův pamětní zápis, nebo jak říká Kralická Bible Davidův zlatý – žalm, který má sloužit k zapamatování, který má být našemu srdci zlatý, protože ukazuje Boží velikost a slávu. 

I. Nelze mlčet (v. 2–6)

•  Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. (Ž 58,2–3)

Boží slovo se tady obrací ke společenství, ke skupině lidí, k Božímu lidu a žasne nad jeho němotou. Skutečně máte za to, že když mlčíte k nespravedlnosti, tak hlásáte spravedlnost? Vždyť mlčení znamená souhlas? Jak ale mohou mlčet ti, kteří byli povoláni k tomu, aby mluvili? Aby vynesli na světlo pravdu, spravedlnost a právo? Opravdu je to možné? Podržte si prst v knize Žalmů a podívejte se spolu se mnou na chvilku do knihy Soudců, do druhé kapitoly. Je tam stručně popsaná doba, v níž se odehrává děj celé knihy. Sahá od Jozua až po Samuela – prorok Samuel byl posledním z izraelských soudců. 

• Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuovy a po celou dobu života starších, kteří Jozua přežili a viděli celé velké Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal. I zemřel Hospodinův služebník Jozue, syn Núnův, ve věku sto desíti let. Pochovali ho na jeho dědičném území v Timnat-cheresu v Efrajimském pohoří severně od hory Gaaše. Též celé ono pokolení se odebralo ke svým otcům. Po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. (Sd 2,7–11)

Boží lid se odvrátil od pravdy, spravedlnosti a práva, odvrátil se od Hospodina a začal sloužit cizím bohům, modlám. Možná to nebylo tak zjevné a rychlé, ale spíš pozvolné a nenápadné. Jejich otcové si na poušti odlili býčka, kterému se klaněli. O něm řekli, že to je Hospodin, který je vyvedl z Egypta. Zahodili Boží zjevení, které jim Bůh dal, a udělali si boha podle svých představ. A to je něco, co pronásleduje Boží lid po celou dobu jeho existence. Přijde den, a ten den se blíží velmi rychle, kdy lidé budou uctívat šelmu a budou si myslet, že tím uctívají pravého Boha. Ježíš mluvil o tom, co se už stalo a co se děje neustále, že lidé budou pronásledovat Kristovy učedníky a budou je zabíjet a budou přesvědčeni o tom, že tím slouží Bohu (J 16,1–2). O těch, kteří to dělají, Ježíš dodává:

• To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. (J 16,3)

Ti, kdo toto dělali a dělají, jsou lidé nevěřící, jakkoliv se mohou považovat za Boží služebníky. Nejsou jimi. Nesoudí podle práva. Neznají právo. Jednají podle svého zlého srdce a razí si cestu násilím svých rukou. Jdou za svými nápady a snaží se jich dosáhnout svou vlastní silou, nikoliv tím, že budou čekat na Hospodina a budou jednat v jeho moci a v jeho čase. 

Když se vrátíme do našeho žalmu, vidíme, že Písmo o těch lidech mluví jako o svévolnících, kteří jsou lháři a dali se bludnou cestou, nejdou po přímé cestě Kristově, nevcházejí úzkou branou, nejdou po úzké cestě, ale chtějí širokou bránu a širokou cestu, ale nevědí a nechápou, že vede do záhuby. Jsou plní jedu a mají zacpané uši, aby neslyšeli. Je tady úžasný obraz, který mě pobaví pokaždé, když ho čtu, který je však současně nesmírně vážný. Je tady obraz hluché zmije. Obecně hadi nemají silně vyvinutý sluch, nemají vnější zvukovody, i když mnozí z nich mají vnitřní. Tady je obraz hluché zmije, která i když nemá uši, tak si je raději zacpe, aby neslyšela o nespravedlnosti, která se děje. 

Nevíme přesně, o jaké nespravedlnosti David mluvil, ale některé náznaky ukazují, že psal tento žalm na útěku, když se skrýval před Saulem. Proč musel David utíkat před Saulem? Proč chtěl Saul svého zetě zabít? Bylo to kvůli Davidovu hříchu, nebo kvůli bezpráví, jehož se David dopustil? Vůbec ne! Bylo to jenom proto, že Saul na Davida žárlil. Byla to zlá nespravedlnost, jíž se Saul vůči Davidovi dopouštěl. A Davidova slova zde jsou určená Saulovým rádcům, kteří mlčeli a dokonce se pod Saulovým vedením dopouštěli nespravedlnosti, když se svým králem pronásledovali nevinného místo toho, aby svému králi domluvili. Proto je zde Boží slovo nazývá svévolníky. Nepostavili se proti nespravedlnosti a bezpráví, ale svým mlčením ho podporovali, a tak se postavili na stranu zla. Klidně mohli říkat „my jsme o ničem nevěděli“, „král nám to nařídil“, „my jsme jen plnili rozkazy“. Když v květnu 1945 americká armáda osvobodila Sokolov (německy Falkenau) a blízký zajatecký tábor, velitel si zapsal, že dva kilometry před městem bylo cítit pach rozkládajících se mrtvol. Ovšem němečtí obyvatelé města se dušovali, že o žádném táboře a umírajících válečných zajatcích nic nevěděli. Nechtěli vědět! Byli jako hluchá zmije, která si zacpe uši. Totéž může platit pro ty, kteří se nazývají křesťany. I oni si mohou zacpat uši před bezprávím a setrvávat v blaženém sebeklamu, že svou němotou hlásají spravedlnost. Ale Boží slovo je označuje za svévolníky. 

Moji milí, my jsme byli vykoupeni z hříchu a Boží slovo nám říká, že jsme se stali otroky spravedlnosti. Proto křesťan nemůže mlčet tváří tvář nespravedlnosti a bezpráví. A to se týká všech rovin lidského života. Jan Křtitel nemlčel kvůli tak „banální věci“, že si jeho král vzal za ženu manželku svého bratra. A mluvil o tom tak dlouho, dokud ho král neumlčel trvale. Měli by křesťané mlčet, když se v jejich zemi „vyrábějí“ děti na zakázku a vysocí političtí představitelé se chlubí tím, že to podporují? Měli by křesťané mlčet, když muži mohou od července do dámských sprch a šaten, když se prohlásí za ženy? Měli by křesťané mlčet, když jsou lidé odíráni dávkami a daněmi, které jsou nemorální, jako je např. televizní daň nebo daň z nemovitosti, která je popřením toho, co to znamená soukromé vlastnictví? Neříká Boží slovo „Nepokradeš!“? Opravdu svým mlčením hlásáme spravedlnost? Je církev sloupem a oporou pravdy, když mlčí tváří tvář bezpráví?

A velmi jasně můžeme vidět, jak se tyto věci naplnily na Pánu Ježíši Kristu. Byl nespravedlivě obžalován a nikdo neřekl ani slovo na jeho obhajobu. Byl neprávem bit sluhou velekněze, a když se zeptal, proč ho bije, nedostal žádnou odpověď. Ticho. Zacpané uši. Byl postaven před Piláta a ten si umyl ruce. Nešlo mu o právo, ale o vlastní pohodlí a o to, aby si to moc nerozházel s Židy. Zeptal se, koho má propustit a co má udělat s Ježíšem a slyšel: „Ukřižovat!“ „Čeho se dopustil? Já na něm žádnou vinu neshledávám?“ Ještě víc křičeli, aby ho ukřižoval. Jeho učedníci se rozutekli, jeho nejbližší ho opustili. Nebyl ani jeden, který by zvolal, že to je bezpráví. Víme, že to byl Boží plán, ale naplnila se na něm slova tohoto Písma. A my bychom měli dávat velmi dobrý pozor, aby se slova tohoto Písma nenaplnila také na nás, pokud budeme mlčet. 

II. Nelze nesoudit (v. 7–9)

Pojďme k další části našeho textu, kde nacházíme velmi jasné a jednoznačné odsouzení. Někdo by dokonce mohl říct, že to je velmi kruté a zlé, za co se tady David modlí:

• Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. (Ž 58,7–9)

To zní skoro jako touha po pomstě, ale ve skutečnosti to tak není. Žalmista vkládá soud do Božích rukou. Nesoudí sám, nechce sílu od Boha, aby se pomstil, aby své nepřátele vyhladil, ale chce, aby Bůh jednal, aby se ho zastal, aby zničil svévolníky. 

Než se do toho trochu víc ponoříme, chtěl bych se krátce zastavit ještě u toho mlčení. Proč lidé mlčí tváří tvář zlu, lži, bezpráví a nespravedlnosti? Hlavním důvodem je zbabělost. Ale před ní Boží slovo velmi vážně varuje. Ve Zjevení 21 je výčet těch, kdo nevstoupí do Božího království. Kdo myslíte, že je na prvním místě? Vrahové? Ne. Modláři? Také ne. Dokonce ani lháři ani cizoložníci. Poslouchejte:

•  Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. (Zj 21,7–8)

Zbabělec je ten, kdo má strach a nechá se strachem ovládat. Všichni máme strach, a je to v pořádku. Potřebujeme se učit bát se – bát se Boha na prvním místě a bát se toho, co je skutečně nebezpečné. Kdo nemá strach, je šílenec. Ale strach nesmí ovládnout naše životy. Strach paralyzuje. Ale dokonalá láska zahání strach (1J 4,18) a tato láska byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Strach vede k nerozhodnosti, a když se spojí s leností, která je padlému stvoření vlastní, vymyslí klidně to, že na ulici je lev (Př 26,13), takže raději zůstanu doma a nebudu vycházet, nebudu dělat nic, nebudu se rozhodovat, nebudu si působit nějaké problémy. 

Tohle byl případ církve v Laodiceji – nebyla ani horká ani studená. Nechtěla udělat ani takové rozhodnutí ani onaké – byla prostě spokojená sama se sebou. Ale co říká Pán? Nesnesu tě v ústech (Zj 3,15–16). Jak často se bojíme vynést spravedlivý soud, označit pravdu za pravdu a lež za lež, označit spravedlivého za spravedlivého a svévolníka za svévolníka. A na jednu stranu musíme říct, že je to dobře, protože Boží slovo nám říká, že jakým soudem soudíme, takovým budeme souzeni (Mt 7,2). Ale na druhé straně nám Pán přikazuje, abychom nesoudili podle zdání, ale soudili spravedlivým soudem (J 7,24). 

Můžeme se tedy modlit stejně jako David? Ano, můžeme. Můžeme milovat své nepřátele a přitom se modlit „Bože, vylámej jim zuby v ústech“? Ano, protože to je přesně to, co nás Písmo učí. Tato modlitba znamená, že nebereme pomstu do vlastních rukou, ale voláme po Božím spravedlivém soudu. A když náš nepřítel přijde a bude mít žízeň, dáme mu napít a řekneme mu evangelium o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

• Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.‘ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Ř 12,19–21)

Někdy Davida vidíme, jak volá k Bohu, aby posílil jeho ruce v boji proti nepřátelům a k tomu, aby on sám mohl vykonat soud. Ale musíme mít na paměti to, že David byl ustanoven jako král Izraele a proto bylo jeho úlohou trestat zlé a odměňovat dobré. I k tomu potřeboval Boží moc a pomoc, i k tomu potřeboval odvahu od Boha, aby byl schopen jako král prosadit právo a spravedlnost. Ale v tomto žalmu to tak není. Zde je jako jeden z nás. A pokud jde o nás jako jednotlivce, máme být ochotni i schopni snést bezpráví i nespravedlnost. Je tak především tehdy, pokud jde o problém mezi námi samotnými a nějakou jinou osobou, a zvlášť pokud se jedná o bratra. Svou láskou máme přikrývat množství hříchů. Ale pokud se to dotýká i dalších lidí nebo pokud je to u daného člověka věcí systémovou, která se neprojevuje jenom ve vztahu k nám, ale mohla by snadno přerůst do širšího bezpráví, často se tyto věci týkají manipulativního jednání a zneužívání druhých, nesmíme mlčet. Musíme rozsoudit takové jednání, volat po Boží spravedlnosti a jednat tak, jak je v našich možnostech a silách. A i když nejjednodušší jednání je strčit hlavu do písku a dělat, že se nic neděje, že se nic nestalo, že to prostě zameteme pod koberec, Boží slovo nám říká, že jako služebníci spravedlnosti si tuhle snadnou cestu nemůžeme vybrat. 

Můžeme tedy volat po Božích soudech? Ano! Můžeme a máme! Ale činíme tak s bázní a chvěním, protože dobře víme, že soud začíná od Božího domu (1Pt 4,17). Není to soud k odsouzení a vylámání zubů, i když někdy je možná potřeba také něco takového. Někdy možná naše vlastní tvrdost a zarputilost vyžaduje takto přísnou Boží výchovu, která vede k olámání našich ostrých hran, tvrdých čel a nepoddajné šíje. Ale je to Boží výchova, která je k našemu dobru, k našemu spasení a k Boží slávě. „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud?“ (Zj 6,10).

III. Nelze se neradovat (v. 10–12)

Když přicházejí Boží soudy, spravedliví se nemohou neradovat. Nemohou zůstat mlčet, když se setkávají s bezprávím, nemohou nesoudit, když vidí zlo a nemohou se neradovat, když Bůh trestá svévolné a zlé. Šalomoun v knize Přísloví říká:

• Když je dobře spravedlivým, město jásá, když zhynou svévolníci, plesá. (Př 11,10)

Text našeho žalmu říká, že Boží soud přijde rychle a náhle, že zasáhne svévolníka a smete ho jako vichr. A spravedlivý se bude radovat. Ale to je něco, s čím máme mnohdy problém. Proč je pro nás těžké radovat se z Božích spravedlivých soudů? 

Jednou z příčin může být skutečnost, že člověk ještě nepoznal Boží spravedlnost, která je zjevená v evangeliu. Takže se z Boží spravedlnosti nemůže radovat. Písmo nejednou mluví o lidech, kteří našli zalíbení ve lži a nemohou se radovat z pravdy, nechtějí znát právo ani spravedlnost. I takoví lidé mohou být uprostřed církve. A jedinou cestou pro ně je, aby se pokořili před Pánem Ježíšem Kristem, aby vyznali, že oni sami nemají žádnou spravedlnost a jediná spravedlnost, která je, je ta od Boha, která je přijímaná vírou. Tady začíná dílo Boží milosti, které člověku otevírá oči a dává mu porozumět pravdě, právu i spravedlnosti. Ale jenom zdravé učení Božího slova může člověka vést k tomu, aby dobře rozuměl Boží spravedlnosti a mohl se tak z ní radovat, mohl jásat nad Božími soudy.

A to je druhá častá příčina, proč se křesťané neradují z Božích soudů, proč jim nerozumí, proč je nevidí a nechápou je. Je to špatné učení církve. Může to být světské učení, učení lidského náboženství, které nechápe Boží spravedlnost a zaměňuje pravdu a právo za to, jak tento svět chápe pravdu, právo a spravedlnost. Ale naším zdrojem musí být Písmo!

Jindy křesťané omezují tyto pojmy jenom na samotné evangelium a nedovádí je do praktických důsledků ve svém životě a v životě společnosti, ve které žijí. I to vede nakonec k pokřivenému pohledu, takže znovu nevidí Boží soudy, Boží jednání, Boží ruku v tomto světě. Ale co říká náš text? Jsou tam nějací lidé, dost možná nevěřící lidé, kteří řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Svým selským rozumem dokáže i nevěřící člověk pochopit příčinu a důsledek, díky svědomí, které mu Bůh dal, dokáže chápat i mnohé ze spravedlnosti, kterou Bůh zjevuje v tomto světě. A kdo to nechce vidět a nechce slyšet, je dost možná podobný hluché zmiji, která si zacpává uši. 

Ještě poslední důvod bych chtěl zmínit, proč je pro nás někdy těžké radovat se z Božích soudů. Tím důvodem jsme my sami – víme, že si nezasloužíme nic dobrého a že Boží soudy by měly dopadnout na nás samotné, protože naše svatost je hodně ušmudlaná, naše následování Pána Ježíše Krista je velmi podobné následování učedníků, kteří spali, když se měli modlit, kteří se rozutekli, když si dav přišel pro Ježíše a kteří se klepali strachy z Židů za zavřenými dveřmi horní místnosti. Jsme ubohá stvoření odkázaná na Boží milost. A proto si musíme připomínat, že pokud jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, bylo nám odpuštěno, naše hříchy byly smyty a usmířeny prolitou krví Ježíše Krista. Naše postavení se změnilo – už nejsme nepřátelé Boží, ale jsme Boží děti, které miluje a které nikdy neopustí a jichž se nikdy nezřekne. Jsme těmi, kteří budou mít podíl na Boží svatosti (Žd 12,10). Proto se už nemáme sentimentálně vracet k tomu, čím jsme byli, ale máme se dívat vpřed k tomu, čím budeme a co pro nás Bůh připravil. A proměňovat své myšlení Božím slovem a láskou k Bohu. Potom se budeme moci spolu s Davidem radovat z Božích soudů. Potom budeme moci s apoštolem lásky, Janem, vyhlížet toho, který přijde jako mocný válečník a bude rozbíjet národy železnou berlou.  

• A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. (Zj 19,11–16)

On je ten, který v plnosti naplnil Žalm 58. On je ten spravedlivý, který se bude radovat, až uzří tu pomstu. A bude slavit vítězství a my ho budeme slavit spolu s ním. A budeme říkat, že „spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Nemáme být jako Izrael v době soudců, kdy každý dělat to, co uznal za dobré. Máme hledět vstříc našemu Pánu, který soudí a bojuje spravedlivě. Jsme jeho lid! Naším úkolem je mluvit, nikoliv mlčet, mluvit Boží slovo, hlásat Boží soudy, vyhlašovat slavné evangelium: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod“ (Zj 14,7). Jsme jeho vyslanci, proto buďme rozhodní a udatní. Amen.