Biblická církev Praha

Dal jsem jim svou slávu, aby byli jedno … 

Jaroslav Kernal, Praha 18. dubna 2025

Ještě jednou vás vítám na dnešním shromáždění. Je to tak trochu mimořádné shromáždění, protože obvykle se v pátek nescházíme. Ale protože je státní svátek a připomínáme si ony velké události Velikonoc, využíváme tuto příležitost k tomu, abychom měli společenství a abychom také otevřeli Boží slovo a slyšeli jeho výklad, slyšeli evangelium Kristovo. 

Evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří. Skrze evangelium jsme se znovuzrodili k novému životu v Kristu. Evangelium je setbou, která přináší úrodu. K novému narození nemůže dojít nikde, kde se nezvěstuje evangelium, protože víra je ze slyšení. Kde není evangelium, tam nemůže být ani církev – může tam být organizace, která se církví bude nazývat, ale pokud někde není evangelium, nebudou tam křesťané, a kde nejsou křesťané, tedy znovuzrození lidé, tam není církev. Proto je evangelium naprosto zásadní a vždycky musí být součástí naší zvěsti, našeho kázání. 

Pro dnešní kázání jsem vybral text z 1. Korintským, v němž se mluví o Boží moudrosti. Vybral jsem jen krátký úsek:

• … kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. (1K 2,8)

V tom dnešním kázání se podíváme na tři jednoduché otázky, které si můžeme položit nad tím naším textem, a které bychom si spolu s dalšími otázkami měli klást, kdykoliv otevíráme Boží slovo, kdykoliv studujeme nějaký text Písma. Ty otázky jsou: Kdo, co a koho. Kdo je aktérem v našem textu, co dělá nebo udělal a komu to udělal, kdo je předmětem. Ale abychom neutekli úplně z kontextu – a vždy, když otevřeme nějaký text Písma, musíme dbát na kontext, protože bezprostřední kontext určuje smysl textu samotného – přečteme nyní celou druhou kapitolu 1. Korintským. 

Pavel napsal tento list společně se Sósthenem, a připomíná Korinťanům, jak to bylo, když byl u nich, co dělal a jak to dělal. Kázal jim Krista a nechtěl znát nic jiného, než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. A o něm samotném také říká:

• On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením. (1K 1,30)

Ježíš Kristus je naší moudrostí. V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). Nechci dnes rozebírat, co všechno přesně tato moudrost, která je v Kristu, znamená, ale tohle musíme vědět a rozumět tomu, zvlášť když budeme mluvit o verši z druhé kapitoly, která je celá této moudrosti věnovaná. Není to moudrost tohoto světa. Ale není to ani naivní primitivnost, jak se s tím někdy můžeme mezi křesťany setkat – někdy křesťané dělají ve skutečnosti hloupé věci a obhajují se tím, že jsou blázni pro Krista. Ale on nás nevede k hloupým věcem, ani k naivním, primitivním nebo povrchním. Tentýž Pavel, který napsal, že nechtěl hlásat Krista nadnesenými slovy lidské moudrosti, napsal také list Římanům, v němž evangelium představil v celé jeho šířce, která zahrnuje celý lidský život a precizně používal Boží slovo k argumentaci a vysvětlování. Napsal také list Efezským, kde šel do hloubky evangelia a představil nám ho v jeho monumentální nádheře a neodolatelné moci. Tolik na úvod k moudrosti, která je v Kristu.

I. Nepoznali tuto moudrost

Tady je naše první otázka – kdo? O kom se tady mluví – text samotný nám dává odpověď. „Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal“ (1K 2,8a). Koho tady má Pavel na mysli? O kom tu mluví? Kdo jsou tito vládcové tohoto věku? Myslím, že širší kontext Písma nám dává jasnou odpověď – a nakonec to jsou i vlastní slova apoštola, který mluvil o Ježíši, „který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem“ (1Tm 6,13). Pilát Pontský – to byl jeden z těchto vládců tohoto věku, který nepoznal Boží moudrost. Ale vzpomeňte si, jak to bylo – u něj to nezačalo. Ti první, kteří nepoznali moudrost, která je v Kristu, byli náboženští vůdcové židovského národa. Když Pán Ježíš uzdravil člověka slepého od narození, farizeové byli naštvaní. Rodiče toho člověka se báli o uzdravení svého syna, protože každý, kdo by vyznal Ježíše jako mesiáše, měl být vyloučen ze synagogy (J 9,22). Ale ten uzdravený muž se nebál. On dostal ohromný dar – od narození neviděl, a teď viděl – a ani pořádně nevěděl od koho. On prokázal svou víru, když řekl, že ten člověk, který ho uzdravil, musel být od Boha. Ti náboženští vedoucí ho však vyhnali. Ale Ježíš ho vyhledal. A řekl mu:

• „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,39–41)

To je ohromná náboženská pýcha, která naprosto zaslepuje člověka. Ježíš o tom mluví ještě jinde, když vysvětluje, že lidé oslavují sami sebe, ale Boha oslavovat nechtějí – proto nemohou uvěřit. A to je něco, čeho se musíme bát i my, kteří vyznáváme Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Je tak jednoduché nechat se zaslepit pýchou, začít si myslet, že jsem bohatý a nic nepotřebuji, mám zdravé učení, zdravou církev, já nejsem jako ty církve tamhle vzadu. Rozumíte? Když o něco později Pán Ježíš vzkřísil z mrtvých Lazara, dovedlo to ty náboženské vedoucí skutečně k hněvu. Řekli:

• „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ … Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. (J 11,47–50.53)

Nepoznali moudrost Boží! Dneska bychom možná řekli, že jim šlo o jejich koryta. Římané nám vezmou naše dobré bydlo – co na tom, že jsme jejich poskokové a otroci, že jsou to okupanti, kteří s námi cvičí, jak se jim zachce (a Pilát byl právě jedním z těch, kteří s nimi silně cvičili). I když jsou tady ti hnusní Římané – a oni jimi ve svém srdci skutečně hluboce pohrdali – pořád se máme dobře a nebylo by dobré něco na tom měnit. Co bychom byli, kdyby nám ten chrám vzali? Nic … a to bychom nechtěli. Je lepší ho zabít, ne? To byli ti náboženští vůdcové. My rozhodně nejsme jako oni, že? Takhle my vůbec nikdy nepřemýšlíme. A víte co? Oni si našli jednoho, kterému slíbili nějaké peníze – třicet stříbrných – když jim ho zradí. Nějaký stodvacetinásobek denní mzdy, což bychom dneska mohli vidět jako průměrný plat za půl roku. To není úplně málo, ale také to není žádný zázrak. Nicméně ukazuje nám to, jak snadné je zradit Syna člověka, jak málo leckdy stačí. Myslím, že my sami máme podobné zkušenosti. Ne že bychom vydali Pána na smrt, ale co takové malé zapřeníčko, trochu pohodlnější kompromísek, nic strašného, jenom taková nedůslednost … v práci, v manželství, v rodině, ve škole, v církvi … 

A po náboženských vedoucích a Jidášovi je tu Pilát. Tvrdý, zlý, zvrácený člověk. Ale taky zbabělec. „Já na tom člověku žádnou vinu neshledávám … No, ale … když ho chcete ukřižovat, tak si ho ukřižujte. Ale počkat! Je tady Herodes, tetrarcha, vládce Galileje, odkud je tenhleten Ježíš. Ať to vyřeší on. No, Herodes byl nadšený, že vidí Ježíše. Chtěl vidět nějaký zázrak – prostě vidět tu moc. Ale Ježíš mlčel. Nepromluvil s Herodem ani jedno jediné slovo. „Neslyšíš, jak na tebe žalují?“ Ale on mu na nic neodpovídal (Lk 23,9). Není to zvláštní – s Pilátem se Ježíš bavil, ale Herodovi neřekl ani slovo.  

• Tu se od něho Herodes se svými vojáky pohrdavě odvrátil, vysmál se mu, dal ho obléci ve slavnostní šat a poslal ho zase k Pilátovi. Toho dne se Herodes a Pilát stali přáteli; (Lk 23,11–12)

Dva bezbožníci se spojili. Vládcové tohoto světa, kteří nepoznali Boží moudrost. S pohanem Pilátem Ježíš mluvil a vedl ho k pravdě, ale i ten se od něj pohrdavě odvrátil se slovy, která se stala mantrou dneška: „Co je to pravda?“ Pravda je totéž, co moudrost a je to totéž, co láska – Ježíš je cesta, pravda i život. V něm je všechna moudrost, on je láska. Vládcové tohoto světa tuto moudrost nepoznali, pohrdli Pánem – pro jedny byl příliš nebezpečný, pro druhé příliš obyčejný a nezajímavý, nedůležitý a nevýznamný. Nevyvýšili Syna člověka, proto nepoznali Boží moudrost, proto nepoznali tajemství, které je skryté v něm samotném. 

Ten slepý muž, který byl uzdraven, ho poznal. Sestry Lazara, Marie a Marta, ho poznali, stejně jako Lazar. Jiní ho vyvýšili, i když předtím byli slepí – a poznali pravdu o Bohu, o Kristu, o sobě, o spasení z milosti skrze víru. Ani my jsme nebyli jiní, než Kaifáš, Herodes, Pilát a mnozí další. Ale Bůh se nad námi smiloval a my jsme poznali jeho milost skrze víru v Pána Ježíše Krista. A za to mu patří naše chvála a naše vděčnost. Kdybychom ho však nebyli poznali, bylo by to s námi stejné, jako s těmito vládci tehdejšího (a současného) věku. 

II. Proto ukřižovali

Ježíš byl ukřižován. To je něco zvláštního, nemyslíte? Židé neznali ukřižování, dokud nepřišli Římané. Nicméně Ježíš musel být ukřižován. David o tom mluvil o více než dvě století dříve, než vznikl Řím. Podle pověsti, která, zdá se, nemusí být daleko od pravdy, jeden z nejstatečnějších obránců Tróje, kde bojoval také Achilles, unikl z hořícího města spolu se svým otcem a synem a po sedmiletém bloudění založili v roce 753 na řece Tibeře město Řím. A během následujících osmi století Římané postupně dobyli velkou část tehdejšího civilizovaného světa. 

Tradičním způsobem popravy mezi Židy bylo ukamenování. Tak to dal Izraeli Bůh skrze Mojžíše. Byly tam i nějaké další věci, jako upálení nebo pověšení/nabodení na kůl. V době, kdy se Židé dostali pod správu Říma, tedy v prvním století, ale neměli právo nikoho odsoudit k smrti. To mohl jenom správce provincie, prokurátor, tedy Pilát. Občas – jako v případě ukamenování Štěpána – se věci trochu zvrhli a Židé vzali spravedlnost do vlastních rukou, vytáhli Štěpána za město a tam ho ukamenovali. Byl to kolektivní trest, takže nebylo možné ukázat na jednoho nebo dva viníky – každý měl hodit kamenem. Každý člen společenství se měl podílet na vyloučení toho člověka ze společenství. Byli to Římané, krutí a tvrdí lidé (v Danielově proroctví jsou reprezentovaní šelmou s velikými železnými zuby, která žere a drtí a zbytek rozšlapává svýma nohama – Da 7,7), kteří přišli s pověšením člověka na kříž. Někdy ho tam jenom přivázali a nechali ho umřít vyčerpáním, udušením, žízní – podle toho, co přišlo dřív. Nebo tam člověka přibili. Potom zemřel udušením, protože se nemohl na zhroucených nohou vzepřít a pořádně se nadechnout. Ale i taková smrt mohla trvat několik dnů. Bylo to velmi kruté a Římané tento trest používali v masovém měřítku – nikoliv na římské občany, ale třeba na otroky nebo obyvatele provincií.

David v Žalmu 22,17 píše (KRAL): „Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé.“ V moderních překladech to tak není – tam se mluví o spoutání (kromě B21, Pavlík), ale například Zachariáš 12,10 také mluví o tom, že uvidí, koho probodli. Ježíš měl být proboden – jeho ruce, jeho nohy, jeho bok. Římané museli přijít se svou krutostí a se svým ukřižováním. Vládcové tohoto světa ho ukřižovali. Visel na kříži nahý, zbitý, zkrvavený, s rádoby posměšným nápisem nad hlavou – Ježíš Nazaretský, král židovský. „Neměl jsi psát král židovský!“ „Napsal jsem, co jsem napsal.“ Pilát si nemohl nechat ujít tu příležitost ponížit Židy. Ale koho ve skutečnosti ponižoval? Syna člověka, Ježíše, Mesiáše. Ta podívaná byla tak strašná, že slunce na tři hodiny skrylo svou tvář, a když ji zase odhalilo, Ježíš zemřel. Co se stalo?

Pán Ježíš Kristus zemřel na kříži, ale moji milí, nenechme se mýlit populárními filmy jako je třeba Ukřižování Krista – Ježíš sice zemřel na kříži, ale nezemřel na kříž. Co bylo příčinou jeho smrti? Vzpomeňte si, co říkal, když odešel se svými učedníky do Getsemane a prosil je, aby se s ním modlili. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti“ (Mt 26,38). Proč? Protože dobře věděl o tom kalichu, který byl před ním – a to byl kalich Božího hněvu, který se na něj snesl kvůli našim hříchům. On sám byl beránek bez vady a bez poskvrny. Nebyla na něm shledána žádná vina. Dokonce ani svědectví najatých křivých svědků se neshodovala. Nemohli najít vůbec nic. A Pán jim to říkal: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?“ Nebyl nikdo. Nikdo nemohl, protože se žádného hříchu nedopustil. Přesto ho pověsili na kříž a zabili (Sk 10,29). Byl totiž smírnou obětí za naše hříchy. Vzal na sebe každý hřích každého, kdo v něj věří a za všechny tyto hříchy zaplatil svou smrtí. Co lékařského hlediska těžko říct, ale z teologického hlediska je to jednoznačné – tou příčinou byl Boží hněv. Bůh Otec vylil na svého Syna nádobu svého hněvu, která byla přichystaná pro nás, pro skutečné hříšníky, rouhače a vzpurníky. Byly to naše hříchy, které ho přivedly na tohle ohavné místo. Byl to moje a vaše hříchy, které ho dovedly až k smrti. Nebyl to kříž, který by ho zabil, ale byl to Boží hněv, který zkrušil jeho duši až k smrti, nebyl to lidský hněv, kvůli němuž by zemřel, ale byl to Boží hněv, který ho usmrtil. Římští vojáci dosvědčili jeho smrt. Ti dva, kteří byli ukřižovaní spolu s ním, ještě žili, proto jim vojáci zlomili nohy, aby na nich nemohli vzepřít a tak se nadechnout, takže se do několika minut udusili. Ale když přišli k Ježíšovi, viděli, že je mrtvý. A jeden z nich mu kopím probodl bok – cílenou ranou skrz játra do srdce. A vyšla voda a krev. Uvidí, koho probodli. Ježíš byl ukřižován, zemřel a byl pohřben – ale třetího dne vstal z mrtvých a žije. To je naše evangelium. 

Někdy se podivujeme tomu, jak mohli tito vládcové vydat Ježíše k ukřižování, jak ho mohli lidé ukřižovat, kde se bere tolik lhostejnosti, krutosti a tvrdosti. Ale je to podobné jako v případě Adama – kdybychom byli na stejném místě, jednali bychom stejně. Nejsme lepší, než byli tito lidé. Boží slovo nám to dosvědčuje. Když Petr kázal zástupům v den letnic, co jim řekl? Vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili (Sk 2,23). To řekl nevěřícím lidem – Židům i pohanům. My jsme na tom nebyli jinak. Byly to naše hříchy, které ho dovedly na kříž. To my jsme ukřižovali Pána slávy, ačkoliv naše ruce nedržely to kladivo, které zatloukalo hřeby, ani nezvedaly břevno kříže. Přesto můžeme říct, že to bylo naše dílo. To my jsme spolu s vládci tohoto světa ukřižovali Pána slávy.

III. Pána slávy

On je naší moudrostí. To je téma celé druhé kapitoly 1. Korintským. Jeto moudrost, která v sobě nese tajemství. V Bibli je tajemství něco, co bylo zahalené, ale nyní je to zjevné. A právě tak je to s Boží moudrostí, která se v plnosti zjevila na Pánu Ježíši Kristu a v něm samotném. Proto ho potřebujeme znát, proto ho musíme poznávat. Pavel v našem textu mluví o tom, že jsou lidé, které učí této moudrosti. Je možné se jí naučit. Ale podívejte se do šestého verše, o koho se jedná? 

• Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. (1K 2,6–7)

Pouze ti, kdo jsou dospělí ve víře, se mohou učit moudrosti Boží a poznávat Pána slávy. Moudrost Boží je určena k našemu oslavení, a tady je ten, kdo Boží slávu má, kdo jí disponuje, komu po právu náleží. Ježíš je Pán slávy. 

• On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech. (Žd 1,3)

Když apoštol Pavel psal list Římanům, napsal známá slova, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,23). Co o hříchu říká Pán Ježíš? Když mluví o Duchu svatém, říká, že on ukáže světu, v čem je hřích – hřích je v tom, že nevěří ve mně (J 16,9), v Krista, v Pána slávy – jsou daleko od Boží slávy, protože jsou daleko od Krista. Tak jednoduché to je. 

Když se Pán Ježíš modlil za své učedníky v horní místnosti před svým ukřižováním (to byla ta skutečná modlitba Páně, přímluvná modlitba velekněze, která je v Janovi 17), řekl, že slávu, kterou měl od Otce, dal jim, a spolu s nimi také nám. Poslechněte si to ještě jednou přímo z jeho úst: 

• Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (J 17,22–23). 

Chápete to? My, hříšní lidé (města pražského – a okolí), jsme byli zahrnuti jeho slávou. Na našich odhalených tvářích se má zrcadlit tato slavná zář Páně a tak jsme proměňováni od slávy k slávě. Pán slávy nám dal svou slávu. Proč nám ji dal? Ve své modlitbě to říká: Abychom byli jedno, abychom byli jednotní. Jsme jeho nevěstou, jeho tělem, a proto s ním sdílíme i jeho slávu. Není to naše sláva, ale je to jeho sláva. Přesto tato sláva spočívá na nás a je v nás, protože on je v nás a Otec je v něm. Ježíš nám dal svého Ducha, Ducha pravdy, který vychází z Otce a Syna. Tento Duch nás naplnil, zapečetil pro den vykoupení a bude v nás navěky. Třetí osoba Boží trojice z nás učinila svůj chrám, jsme příbytek Ducha svatého – jako jednotlivci i jako církev, tělo Kristovo. Ale kromě toho v nás skrze Ducha přebývá také Kristus a v něm je také Otcova plnost. Jsme v Kristu a on je v nás. To je sláva, kterou s námi sdílí. Proto také Ježíš řekl:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (J 14,23)

To není o nějaké vyšší úrovni křesťanství, že by byli učedníci, kteří milují Pána a zachovávají jeho Slovo a učedníci, kteří nemilují Pána a jeho Slovo nezachovávají. Kdo nezachovává jeho Slovo, není posvěcován Slovem pravdy, nemiluje Krista (J 14,24). Takový člověk není zapečetěn Duchem, není znovuzrozen z Ducha, není příbytkem Ducha, nemá Ducha Kristova, není Kristův učedník. Nemá Kristovu slávu, není milován Otcem. Ale vraťme se k té slávě, kterou Pán dal svým učedníkům. O jaké slávě tady mluví? Už o ní mluvil na začátku své modlitby – je to sláva jeho dokonaného díla, sláva kříže. Podívejte se na to:

• Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. … Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět. (J 17, 1–2.4–5)

Tato sláva je nerozlučně spojená s jeho láskou. Protože nás miloval, dal sám sebe jako oběť smíření za naše hříchy. A na kříži se v plnosti zjevila jeho sláva. Ukřižovali Pána slávy! Jestliže chceme znát jeho slávu, musíme jít ke kříži. Co na kříži najdeme? Na kříži se také v plnosti zjevila jeho láska. Na kříži prokázal svou lásku k nám až do krajnosti – tak oslavil Otce a v tomto díle Otec oslavil Syna. Tuto slávu dal svým učedníkům, aby byli jedno. Jak? Tím, že budou vydávat sami sebe druhým, že budou mít stejnou lásku, jakou Otec miloval Syna a jakou si zamiloval také je. 

• Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,34–35)

V lásce se v plnosti projevuje Kristova sláva a jenom v lásce můžeme také zachovávat jednotu Ducha. Tady je to jednoduché poselství, o němž mluví apoštol v listu Korintským – tady je to jasné kázání Krista, a to Krista ukřižovaného. 

• Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. (1K 1,23–24)

Co je to pro vás, moji milí? Kým je Kristus pro vás? Poznali jste ho jako Pána slávy? Znáte jeho kříž? Je kříž součástí vašeho života? Je tím centrem, na které se zaměřujete. Bez kříže to nejde. Následovat Krista znamená žít v moci a z moci jeho kříže. 

• Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

Amen.