Není zákon jako zákon (Ř 8,1–4)

Jaroslav Kernal
Nový zákon Římanům Tématická kázání Zákon a milost

Zákon & milost I.

Jaroslav Kernal, Praha 4. května 2025

Otevíráme novou sérii kázání s názvem Zákon & milost. Jedním z důvodů, proč jsme se s Ríšou pro tuto sérii rozhodli, byla velmi široká a rozporuplná reakce na některé věci, které v uplynulých měsících z kazatelny zazněly. Ta reakce ukazuje, že si jako jednotlivci i jako sbor potřebujeme ujasnit, o čem mluvíme, abychom byli schopni rozlišovat, co je pravda a co ne, co je zdravé učení a co není, a současně abychom se alespoň trochu ponořili do hloubky a nebyli příliš rychlí k vynášení povrchních soudů. 

Tohle je jedním z velkých problémů nás křesťanů – totiž že jsme příliš rychlí k vynášení soudů o věcech, kterým často jenom velmi málo rozumíme. Boží slovo nás před takovým jednáním opakovaně varuje. Jakub nám připomíná, abychom byli rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení, pomalí k hněvu, protože lidským hněvem Boží spravedlnost neprosadíš (Jk 1,19–20). Nedávno jsme o tom mluvili v souvislosti se zahálkou a se způsobem života, který se nechce podřizovat Bohu a jeho Slovu. Boží slovo nás vede k tomu, že se máme oddělit od bratra nebo sestry, kteří takto žijí – nicméně kdykoliv to máme udělat, musíme mít jistotu, že to tak skutečně je, že se nejedná o naše zdání nebo náš pocit, ale že je to pravda. V opačném případě se totiž vystavujeme dvojímu nebezpečí – jednak tomu, že se budeme dopouštět toho, co je pro Hospodina ohavností, což je prohlašovat svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka (Př 17,15). A dopouštět se toho, co je ohavností před Bohem, člověku rozhodně žádné požehnání nepřinese. To druhé nebezpečí je možná ještě vážnější, neboť Pán Ježíš nás učí, že „jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Mt 7,2). A o pár veršů dál říká známá slova, zlaté pravidlo:

  • Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci. (Mt 7,12)

Někdy se možná divíme, jak je to možné, že s námi druzí nějak jednají, ale možná by úplně stačilo, abychom se podívali na to, jak jednáme my s nimi, a všechno by se rázem vyjasnilo. Obávám se, že tohle je jeden z problémů, kterému čelíme v našem sboru, a je to místo, kde potřebujeme být mnohem citlivější, pozornější a bdělejší, než dosud jsme. Považoval jsem za nutné říci tyto věci na začátku dnešního kázání. Nyní tedy pojďme k našemu tématu. Dnešní kázání je úvodní, takže toto téma jenom otevřeme a ukážeme si, proč bychom se vůbec měli tímto tématem zabývat, povíme si něco o tom, co je zákon a jak mu rozumět a nakonec se podíváme na jeden názorný příklad.

I. Proč se zabývat zákonem?

Jednoduchá odpověď zní, protože je to důležité. Dokonce bychom mohli říct, že to je životně důležité. Otázka správného pochopení zákona souvisí se správným pochopením evangelia. Zákon je označen jako neúnosné břemeno, které nemohli unést ani starozákonní Židé, ani novozákonní apoštolové:

  • Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše. (Sk 15,10–11)

Tímto tématem se budeme více zabývat příště. Jedním z problémů je, že zákon v tomto smyslu mnohdy křesťané míchají dohromady se zákonem v jiném slova smyslu a docházejí potom k závěrům, které jsou špatné. I tím se budeme zabývat v dalších kázáních. Už nyní ale můžeme vidět, že téma zákona je důležité a má dopad na spasení i na celý křesťanský život. 

Otázky spojené se zákonem jsou také velmi kontroverzní pro mnohé křesťany. Když se řekne zákon nebo přikázání, což jsou do značné míry synonyma, někteří křesťané se hned zježí a vytáhnou štít víry, aby odrazili všechny ohnivé střely toho zlého. Jeden bývalý zákoník a farizeus napsal:

  • Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání. (1K 7,19)

Někdo by hned řekl, že se vracím do Starého zákona. Ale, moji milí, to není Starý zákon a Pavel to nenapsal Židům, ale napsal to křesťanům do Korintu. Napsal to křesťanům, kteří žili chaoticky, nezřízeně a bezohledně (např. při Památce Páně se někdo opil, jiný snědl jídlo těm, kteří nic neměli, takže zůstali o hladu), kteří měli jen málo věcí, kvůli kterým by se nedohadovali a kvůli nimž by se nerozdělovali. Záleží na tom, zda člověk zachovává Boží přikázání. A to nejsou jenom slova Pavla, ale totéž říkají i ostatní pisatelé Nového zákona. Totéž říká Pána Ježíš Kristus, a dokonce mluví o tom, že podle toho se pozná láska k němu! 

  • Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. (J 14,15)
  • Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. (J 14,21)

Ale někteří lidé nerozumí tomu, co je milost, takže když slyší o zachovávání Pánových přikázání, hned mluví o tom, že to je zákonictví. Proto potřebujeme dobře rozumět tomu, co je to zákon a co je to milost. Někteří jdou dnes, stejně jako šli v prvním století, tak daleko, že vydávají milost za nezřízenost (Ju 4). Juda říká, že takové lidé se vloudili mezi svaté, ale jsou to bezbožní lidé dávno zapsaní k odsouzení, kteří zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista, nejsou to křesťané, protože nerozumí tomu, co je to milost. A podívejte se, jak tyto lidi popisuje dále – a mějte na mysli, že to jsou lidé, kteří hodně mluví o milosti, ale zaměňují ji za nezřízenost: 

  • … poskvrňují své tělo, žádnou autoritu neuznávají, nadpozemským mocnostem se rouhají. (Ju 8)
  • … rouhají se tomu, co neznají … (Ju 10)
  • … nechali se svést úplatkem … zahynuli pro svou vzpouru. (Ju 11)
  • … hodují s vámi bez bázně před Bohem … (Ju 12)
  • Vzpouzejí se a odporují Božímu vedení a žijí si podle svých vášní, jejich ústa mluví nadutě a lichotí lidem pro svůj prospěch. (Ju 16)
  • … posměvači … původci roztržek … (Ju 18 a 19)

Do přímého kontrastu k těmto lidem staví Juda křesťany:

  • Ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém, uchovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu. (Ju 20–21)

To jsou ti, kdo poznali milost! Jde jim o svatost, modlitbu, lásku, milosrdenství. A všimněte si, že tu jsou čtyři příkazy – budujte se ve svaté víře, modlete se v Duchu svatém, uchovejte se v lásce Boží, očekávejte milosrdenství Pána Ježíše Krista. A mimochodem ten text je také trojiční, že. Tohle je dílo Boží milosti. Proto potřebujeme dobře porozumět zákonu a milosti. Neporozumění vyvolává množství kontroverzí mezi křesťany. A mnohdy je to skutečně jenom kvůli tomu, že lidé zůstávají na povrchu a nejdou do hloubky věci. Faktem je, že jsme často podobní Athéňanům, kteří se zajímali o všechny možné novinky a chtěli vědět o všem, kde se co šustlo, ačkoliv to s jejich životem mělo pramálo společného. Ale měli bychom být jako Berojští, kteří se zajímali o svou duši, proto každý den zkoumali seznam.cz nebo novinky.cz – ne!!! – Boží slovo, aby se přesvědčili o tom, zda je to tak, jak jim to zvěstuje Pavel. 

Ještě jedno místo, které mluví o Boží milosti, a půjdeme dál:

  • Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. (Tt 2,11–13)

Tady je ve třech verších popsané celé dílo Boží milosti, která se ukázala v Pánu Ježíši Kristu. Neboť zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista (J 1,17). A Titovi 2,14 to říká znovu – milost, která přináší spasení, se ukázala v Pánu Ježíši Kristu. Ale podívejte se na to, co dělá tato milost dál – vychovává nás. Boží milost není nečinná, ale proměňuje hříšníky. To je cíl našeho spasení – Bůh nás předurčil k tomu, abychom přijali podobu jeho Syna (Ř 8,29). A k čemu nás tedy vychovává? Abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku, v tomto světě, v tomto životě – kde není proměna života, není ani působení Boží milosti, kde milost nevychovává, tam ani nezachraňuje. A kromě toho nás tato milost vede k očekávání příchodu velikého Boha a našeho Spasitele – kdo je ten veliký Bůh a náš Spasitel? Ježíš Kristus. Proto potřebujeme porozumět milosti a spolu s ní také zákonu, protože Kristus je naším zákonem a my musíme vědět, co to znamená.

II. Co je to zákon?

Tohle velmi vážná otázka a odpověď na ni není jednoduchá. Není jednoduchá z hlediska Písma samotného a není jednoduchá také kvůli dlouhé tradici, která tady je a nějakým způsobem zákon definuje. Podívejme se na to jedno po druhém. 

Jak Bible mluví o zákonu? Starý i Nový zákon používají konkrétní slova (tóra, nomos), ale tato slova mají poměrně široký záběr. Někdy se zákonem označuje celé Písmo:

  • Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. (Ž 19,8)

David tady nemluví o pěti knihách Mojžíšových, ale celém Božím slově, které měl ve své době k dispozici. V Novém zákoně se slovo zákon často používá ve smyslu Starý zákon:

  • Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno: ‚Řekl jsem: jste bohové.‘“ (J 10,34)

Pán Ježíš odkazuje na verš z knihy Žalmů (Ž 82,6), ale mluví o zákoně, takže má na mysli celý Starý zákon. Někdy je ve stejném smyslu použita fráze „zákon a proroci“. Jindy je slovem zákon míněno pět knihy Mojžíšových:

  • Smlouvu, od Boha dávno pravoplatně potvrzenou, nemůže učinit neplatnou zákon, vydaný teprve po čtyřech stech třiceti letech, a tak zrušit slib. (Ga 3,17)

Někdy je zákonem míněno desatero – alespoň tak to vypadá:

  • Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš!‘ (Ř 7,7)

A o pár veršů dál používá Pavel slovo zákon ve smyslu univerzálně platného principu:

  • Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. (Ř 7,21)

A někdy je tím slovem zákon vyjádřeno pravděpodobně více z těchto zmiňovaných významů najednou:

  • Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. (Mt 11,13)
  • My jsme slyšeli ze zákona, že Mesiáš má zůstat navěky. (J 12,34)

Vidíte tu širokou škálu použití? To je jeden z důvodů, proč toto téma není úplně jednoduché. A to jsem ještě nezmínil zákon Kristův, který máme naplnit, jemuž se budeme věnovat v jednom z následujících kázání nebo zákon Ducha života z našeho textu. 

Kromě toho je tady poměrně dlouhá reformovaná tradice, nebo můžeme říci také evangelikální, která ztotožňuje zákon s desaterem a mluví o tzv. morálním zákonu. Tato tradice celou věc ještě komplikuje. Musíme říct, že to je zbožná tradice a naprostá většina těch, kdo se jí drželi a drží, jsou velmi zbožní lidé, kteří milují Krista. Je to tradice, která v tom protestantském světě navazuje na ženevského reformátora Jana Kalvína, který své učení o zákoně postavil na učení Tomáše Akvinského, středověkého učence. V této tradici bychom našli mimo jiné také Jana Husa nebo starou jednotu bratrskou. Je to tradice, kterou do velké míry rozpracovali angličtí puritáni, ale nejenom oni. Je to tradice, kterou najdeme v tradičních reformovaných vyznáních víry a katechismech. Např. Charles Spurgeon napsal pro svůj sbor v Londýně katechismus, tj. soubor 82 jednoduchých otázek a jednoduchých odpovědí na ně. Otázka č. 40 zní: „Jaká pravidla zjevená Bohem má člověk poslouchat?“ A odpověď: „Pravidlem, které Bůh zjevil člověku, aby se jím člověk řídil, je především morální zákon, který je shrnut v deseti přikázáních.“ Ale v Bibli žádné takové spojení jako je „morální zákon“ nenajdeme. To neznamená, že by Bůh neměl žádný morální standard – rozhodně má. A nepochybně se určitým způsobem odráží také v desateru. Ale Písmo nám nikde neříká, že by desatero bylo pravidlem, jímž bychom se měli řídit. Asi bychom v historii nenašli mnoho lidí, kteří měli stejnou vášeň pro kázání Krista a spasení z milosti skrze víru, než měl Charles Spurgeon. A jakkoliv byl věrný Božímu slovu, v otázce zákona – toho morálního zákona, se rozcházíme. Tento tradiční reformovaný pohled má svá určitá opodstatnění a ty, kdo se ho drží, nelze označovat za zákoníky – více o tom budeme mluvit v příštích třech kázáních. Věřím, že je dobré seznámit se s argumenty, které tato tradice zastává. To je možné třeba v krátkém přehledu cca 40 stran v knize J. M. Boice Základy křesťanské víry. Věřím, že bychom to měli udělat předtím, než něco šmahem shodíme ze stolu. Totéž platí o mnoha dalších učeních, které zastáváme. Je dobré je konfrontovat jiným názorem, abychom viděli, zda obstojí. 

Nyní pojďme zpátky k té otázce zákona. Ten zásadní význam slova zákon, s nímž budeme nadále pracovat, se týká toho, co se nazývá Mojžíšův zákon. V tom nejužším slova smyslu je to to, co najdeme zhruba od Exodu 12 do konce Deuteronomia, v tom širším slova smyslu je to celý Starý zákon. To je přesně to, před čím varoval Petr ve Skutcích 15, když mluvil o břemenu, které nemohli unést otcové, ani apoštolové a jejich současníci. Tento zákon je tím, co Písmo staví do kontrastu k milosti – a nelze z něj vyjmout desatero jako něco, co do něj nepatří, co je z nějaké jiné planety nebo je to nějaký morální zákon, který je vždycky a ve všech dobách stejný. To je něco, co dělá ona reformovaná tradice – rozdělí Mojžíšův zákon na tři části – na morální, což je desatero, civilní, což jsou příkazy o tom, jak mají Izraelci žít v zaslíbené zemi, jak mají řešit spory, s kým se mají nebo nemají ženit a vdávat, jak mají dědit, jak se mají chovat k otrokům, co mají dělat, když najdou zatoulané zvíře, atd. a třetí část je obřadní nebo ceremoniální. A z tohoto rozdělení potom vycházejí a říkají, že ten morální zákon je stále platný pro všechny, zatímco civilní a ceremoniální byly zrušeny s Kristovým dílem na kříži. Takže když Ř 10,4 říká, že „Kristus je konec zákona“, tak je koncem civilního a ceremoniálního zákona, ale ten morální, tedy desatero stále platí (pod. Ef 2,14–15). Ale toto rozdělení zákona je umělé a je vložené do Písma. V Písmu samotném nic takového nenajdeme. Je to naopak. Každý zákon, který Bůh vydal, je morální, včetně toho, že je potřeba přinést hrdličku jako oběť nebo toho, že máš mít kolík, aby sis udělal důlek, když jdeš vykonat svou potřebu. To jsou prostě Boží přikázání a jejich porušení bylo hříchem. To nás vede k našemu textu:

III. Není zákon jako zákon

  • Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Ř 8,1–4)

Slovo „zákon“ se v této pasáži objevuje čtyřikrát: „zákon Ducha života v Kristu Ježíši“, „zákon hříchu a smrti“, „zákon“ a „spravedlivý požadavek zákona“. O třetím a čtvrtém výskytu není pochyb; oba se vztahují k Mojžíšovu zákonu. Ale co „zákon Ducha života v Kristu Ježíši“? O něm je řečeno, že je zákonem osvobozujícím – „vysvobodil mě“ (Ř 8,2). Nemůže se tedy jednat o Mojžíšův zákon. Tento zákon byl zákonem otroctví. Musíme se tady vrátit zpátky do sedmé kapitoly:

  • Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. (Ř 7,5–6)

Když jsme byli v moci hříchu – to mluví o člověku před obrácením. Nyní jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni – to popis křesťana. A co tam čteme? Byli jsme zproštěni zákona, protože jsme zemřeli spolu s Kristem. Na tato slova navazuje první verš osmé kapitoly – nyní však (nebo tedy) není žádného odsouzení … Mojžíšův zákon už nemá moc odsoudit křesťana, protože křesťan pro něj umřel. Ve zbytku sedmé kapitoly Pavel nepopisuje ani tak vnitřní napětí člověka ve vztahu k zákonu, jako schopnost nebo spíš neschopnost zákona zachránit nebo posvětit člověka. Zákon, Mojžíšův zákon, dělá přesný opak – podněcuje vášně ovládané hříchem, takže hřích rozhojňuje. To vysvětluje Pavel v páté kapitole Římanům, kde mluví o neposlušnosti, která je hříchem, ke které přistoupil zákon, aby se provinění rozmohla (Ř 5,20). Zákon učinil hřích počitatelným, měřitelným a tak ukázal, kolik ho je, jak je veliký, jak hluboko jsme do něj namočeni. A Ga 3,19 říká, že zákon byl přidán kvůli proviněním – to je totéž vyjádření jako Ř 5,20. I když je zákon dobrý a svatý, jeho účinek vede ke smrti. Nikdy nevede k životu, protože nemá moc k životu přivést. Zákon působí z vnějšku a tlačí na hřích, který se skrze zákon rozmáhá. 

  • Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. (1K 15,56)

Ale v Kristu jsme zemřeli hříchu i zákonu. Hřích už nad námi nepanuje. A zákon už na nás nedosáhne. To, co popisuje Pavel v sedmé kapitole Římanům od sedmého verše, je zoufalá snaha neznovuzrozeného člověka dobrat se spravedlnosti a vztahu s Bohem skrze zákon. Ale zákon – i když je dobrý a svatý – v něm místo toho probouzí víc a víc hříchu, činí z něj zajatce a zabíjí ho (Ř 7,5.7–11.13.23) a dělá z něj ubohého člověka (Ř 7,24). Je to zákon hříchu a smrti. Proto Pavel volá: „Kdo mě vysvobodí z tohoto těla hříchu a smrti!“ „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (v. 25). Přesto až do konce kapitoly zůstává otrokem zákona hříchu. To není popis křesťana, moji milí. Tím nechci říct, že křesťan nezápasí s hříchem – zápasí a bude zápasit až do konce svého pozemského života. Ale už hříchu neslouží, není jeho otrokem. Byl vysvobozen. Jak? Zákonem Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, tedy evangeliem o Boží milosti. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši,  který osvobozuje od Mojžíšova zákona, je jasným protikladem tohoto zákona. Věřící je nyní „v Kristu Ježíši“, zatímco předtím byl „pod zákonem“, pod jeho vládou a mocí. Ale už není. Jeho stav je pravým opakem stavu pod zákonem; je pod milostí. Je pod principem milosti, pod vládou milosti, pod „zákonem Ducha života v Kristu Ježíši“. Věřící je v nové smlouvě; vládne v něm nový princip nebo moc. Evangelium, „dokonalý zákon svobody“ (Jk 1,25; 2,12), ho prostřednictvím Ducha svatého osvobodilo od starého režimu zákona, hříchu a smrti. Pavel si tady hraje se slovy a staví do protikladu Mojžíšův zákon – „zákon hříchu a smrti“ – a „zákon Ducha života“. Pavel to dělá proto, aby znovu zdůraznil, že Duch na základě Kristova díla osvobozuje věřícího od moci zákona – jak v jeho odsouzení, tak v jeho útlaku, v jeho zotročující moci. „Nyní už není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši …“ Haleluja!

Jak mohl mít někdo účast na Staré smlouvě? Musel se narodit jako Žid, pokud byl muž, musel být obřezán osmého dne, musela být za něj přinesena oběť do chrámu hned po jeho narození – a pokud nebyl z kmene Lévi – musel být vykoupen, vyplacen. Musel zachovávat první přikázání: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“ A musí zachovávat druhé přikázání a třetí a čtvrté a musí zachovávat celý zákon! A když bude zachovávat celý zákon, Bůh z něj učiní svůj lid, svaté kněžstvo, národ svatý. Ale když jenom v jednom selže, spočine na něm prokletí celého zákona! To je zákon! To je Mojžíšův zákon, stará smlouva. 

Jak může mít člověk účast na Nové smlouvě? Jak se stane jejím účastníkem? Tak, že uvěří v Pána Ježíše Krista. Tečka. To je všechno. Bude zachráněn z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ta milost, o které jsme mluvili, ho zachrání a bude ho vychovávat, proměňovat a posvěcovat, povede ho k očekávání slavného příchodu velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. To je rozdíl mezi zákonem a milostí, to je Starý zákon a Nový zákon, stará smlouva a nová smlouva. To je to, co udělal Pán Ježíš Kristus pro nás a s námi a v nás. To je cele jeho dílo, to je moc jeho milosti, moc evangelia. Každý, kdo vzývá jeho jméno, bude spasen. Kdo věří v něho, nezahyne navěky, ale má život věčný a na soud už nepřijde. Amen.