Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka I.

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Pavel Steiger, Praha 11. února 2018

V mých posledních dvou kázáních, jsme si ukázali, historické základy kalvinismu. Následníci Jakuba Arminia (1560-1609) sestavili rok po Arminiově smrti (1610), pět článků remonstrace. Hlavní důraz byl kladen na Boží nápomocnou milost, která uschopní člověka přijmout nebo odmítnout Boží nabídku spasení. Po devíti letech (1619) na Remonstraci odpověděla Dortská synoda, která těchto pět článků popřela. Z této odpovědi po čase vyplynulo pět bodů tzv. kalvinismu, které byly v podstatě vynuceny pěti články remonstrace. Nelekejme se slova „kalvinismus“ Charles H. Spurgeon řekl:

Není to tedy žádná novinka, kterou kážu; žádné nové učení. Nesmírně rád hlásám toto mocné, staré učení, které je nazýváno přezdívkou kalvinismus, ale které je jistě skutečnou, zjevenou Boží pravdou, jak je v Kristu Ježíši.

Podle mého soukromého názoru není nic takového jako kázání Krista, toho ukřižovaného, pokud nekážeme to, čemu se dnes říká kalvinismus. (…) Je to přezdívka, nazývat to kalvinismem; kalvinismus je evangelium a nic jiného.

Než dnes přistoupíme k rozboru 1. bodu kalvinismu, shrňme si pro přehled všech pět bodů. Tuto moji volnou sumarizaci si budeme opakovat v každém dalším kázání, které se bude týkat kteréhokoli z pěti bodů. Nebudeme-li totiž chápat všech pět bodů v celku, v návazné souvislosti, jak předcházející bod podmiňuje následující, potom stěží obhájíme před našimi odpůrci kterýkoli bod osamoceně.

1. Bod: Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka (Total depravity)

Přirozený člověk, Adamův potomek, je v důsledku prvotního hříchu duchovně mrtev, oddělený od Boha, neschopen chápat Boží věci a komunikovat vzhůru k Bohu. Vše, co člověk v tomto stavu koná, se odehrává na jevišti hříchu. Je satanův vazal, otrok hříchu a kvůli své zkažené přirozenosti není schopen z vlastní vůle zatoužit po následování Boha.

2. Bod: Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení (Unconditional election)

Proto se Bůh z nevýslovné, úchvatné dobroty nad člověkem slitoval. BŮH OTEC VYVOLIL pro sebe a kvůli sobě svůj Boží zaslíbený lid, svoji církev, kterou si z celého padlého Adamova pokolení před stvořením věků zamiloval odvěkou láskou a určil ke spasení. Jeho vyvolení není podmíněné ani zásluhami, ani „vírou“ přirozeného člověka; je výlučně založené na Boží svrchované milosti.

3. Bod: Kristovo omezené, účinné, cílevědomé vykoupení (Limited atonement)

Aby Boží zaslíbení byli zachráněni, Bůh Otec vyslal na svět v těle svého Syna, Ježíše Krista. Dal Mu svůj lid, aby jej BŮH SYN SPASIL. Ježíš Kristus na kříži zastoupil Boží vyvolený lid v potrestání. Nesl výlučně jeho hříchy, nikoli hříchy celého lidstva. Tak jej vykoupil z otroctví hříchu, vyvedl zajatce ze satanova uvěznění. Bůh Syn nikomu neumožnil spasení; On účinně spasil celý svůj lid!

4. Bod: Neodolatelná milost, účinné povolání Duchem (Irresistible grace)

Aby byl Boží lid v poslušné jednotě s Bohem, aby věřil, že jej Bůh Otec vyvolil a Bůh Syn spasil, vyslal Bůh Syn na zemi Přímluvce, Boha Ducha svatého, který vychází, jako Bůh Syn, od Boha Otce. BŮH DUCH SVATÝ ZNOVUZRODIL, nově stvořil, vzkřísil spolu s Kristem do nového života plný počet zaslíbeného Božího lidu. Tak Boží Duch dokonal nepodmíněnou, proto neodolatelnou milost, na které se podílejí všechny tři Osoby trojjediného Boha. Tvořivé moci Ducha svatého, účinnému povolání Duchem, znovuzrození nového člověka v Kristu nelze odolat, tak jako nelze odolat tělesnému narození.

5. Bod: Vytrvalost svatých, zachování svatých Bohem (Perseverance of the saints)

Boží lid byl vyvolen Bohem Otcem, vykoupen Bohem Synem a znovuzrozen Bohem Duchem svatým; byl zachráněn z tůně duchovní smrti trojjediným Bohem kvůli Bohu a pro Boží slávu. Proto je církev, celý Boží lid trvale zapečetěn, zachováván Duchem svatým v Kristu podle Otcova předsevzetí, aby vytrval do konce svých pozemských dnů ve víře a skutcích, které mu Bůh připravil. Kdo odpadne od „víry“, nikdy víru od Boha nedostal. Bůh jej nikdy neznal, proto nevyvolil, nevykoupil ani znovu nezrodil.

 

Přirozený člověk, Adamův potomek, je v důsledku prvotního hříchu duchovně mrtev, oddělený od Boha, neschopen chápat Boží věci a komunikovat vzhůru k Bohu. Vše, co člověk v tomto stavu koná, se odehrává na jevišti hříchu. Je satanův vazal, otrok hříchu a kvůli své zkažené přirozenosti není schopen z vlastní vůle zatoužit po následování Boha.

I. Položme si nejprve tři základní otázky:

a) První otázka: Jsou všichni přirození lidé v podstatě dobří nebo zlí?

Člověk byl stvořen jako bezhříšný. Padl, vzdálil se Bohu a jeho myšlení a činy jsou v těle jen zcestné:

  • Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. (Kazatel 7:29)

Přesto Kristus zemřel za zlé, hříšné lidi. Za dobré by nemusel umírat, dobrý člověk nepotřebuje být spasen:

  • Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás [jen za svoje] zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5:8)

Člověk je v podstatě zlý, protože v Adamovi všichni zhřešili:

  • Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Římanům 5:12)

Ukažte mi člověka, který nezemře, a já vám ukáži člověka, který nikdy nezhřešil a byl vždy dobrý; vždyť mzdou hříchu je smrt (Ř 6:23). To je jistě zlá novina. Dobrá novina však je, že Boží lid, tj. mnozí, budou vytrženi ze satanova otroctví hříchu.

  • Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. (Římanům 5:19)

b) Druhá otázka: Opravdu jsou všichni lidé bez výjimky rodem zlí?

Ano, je tomu tak a Písmo to nad jakoukoli pochybnost dosvědčuje:

  • Nevcházej [Hospodine] v soud se svým služebníkem, vždyť před tebou nikdo z živých není spravedlivý. (Žalmy 143:2)

Každý přirozený člověk chodí po své, nikoli Boží cestě:

  • Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej [Krista] však Hospodin postihl pro nepravost nás všech [tj. nás, nikoli všech bez výjimky]. (Izajáš 53:6)

Všichni bez výjimky jsme zlí, hříšní lidé:

  • Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. … Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1 Janův 1:8,10)

Jenom Bůh je dobrý, všichni lidé jsou rodem naprosto prorostlí hříchem, jsou zcela, jsou totálně odděleni od Boha:

  • Ježíš mu řekl: Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Marek 10:18)
  • Vždyť v jejich ústech není upřímnosti, jejich nitro je plné záhuby, zející hrob je hrdlo jejich, nástroje klamu jejich jazyky. (Žalmy 5:10)

c) Třetí otázka: Opravdu se všichni lidé rodí zlí a skrz naskrz zkažení?

Všichni máme rodem prolhanou, nepoctivou, nečestnou mysl, tj. zkažené srdce:

  • I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.…“ (Genesis 8:21)
  • Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jeremjáš 17:9)
  • Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. (Přísloví 28:26)

Všichni máme rodem zotročenou vůli tím Zlým

  • Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.…“ (Jan 8:34)
  • Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Titovi 3:3)

Všichni máme rodem zvrácené touhy

  • I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Ef 2:3)
  • Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (Jan 3:19)

Všichni jsme rodem naprosté duchovní ruiny

  • Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá a celé srdce zemdlené. Od hlavy až k patě nic zdravého není. Samá modřina a jizva i čerstvá rána, nejsou vymačkány ani obvázány ani ošetřeny olejem. (Izajáš 1:5-6)
  • Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. (Římanům 7:18)

II. Podstata naprosté fyzické a duchovní zkaženosti

a) Naprostá fyzická zkaženost

Zkaženost viditelného, fyzického stvoření, světa a vesmíru je nejen viditelná, ale i ověřitelná fyzikálními zákony. Následkem Adamova pádu ani jedna hmotná částečka stvoření nezůstala ve své původní, dokonalé, stvořené podobě. Vše viditelné bylo postiženo druhým termodynamickým zákonem, trvalým nárůstem entropie, česky trvalým nárůstem neuspořádanosti, tedy chaosu, který vede k zániku. Svět a vesmír se nevyvíjí, ale svíjí. Hospodin stvořil zemi, člověka, roztáhl vesmír, vše podrobil svým zákonům, vše jej poslouchá (Iz 45,12); Hospodin je také svine jako knihu, jako svitek:

Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku. (Iz 34,4)

Ani člověk se nevyvíjí, ale svíjí. Například naše oko je důsledkem Adamova pádu zasaženo do posledního receptoru a nervového spoje, ale jen do určité míry, protože stále ještě vidíme. Naše tělo je od narození až po smrt průběžně funkčně degradováno, stárne a spěje ke skonu. Určující přídavné jméno „naprostá“ (zkaženost) se vztahuje na extenzitu zkázy, tedy na zkázu v celém rozsahu, zkázu všeho fyzického, respektive celého vesmíru. Avšak míra, intenzita zkaženosti tělesného člověka a veškerého fyzického, viditelného stvoření nemůže být naprostá; kdyby byla, nic by nebylo funkční, vše by zaniklo.

b) Naprostá duchovní zkaženost

Když hovoříme o naprosté duchovní neschopnosti a zkaženosti, máme na mysli především stav vnitřního člověka. Adamův hřích zapříčinil zlo, které nelze ovládat vlastní vůlí, protože ta je zotročena tím Zlým. Rodíme se hříšní, vzpoura je v nás. Sloužíme hříchu bez nátlaku v souladu se svojí přirozeností. Propojení přirozeného, lidského ducha s Božím Duchem bylo Adamovým pádem úplně přetrženo. Boží svatý Duch nemůže přebývat v přítomnosti padlého, hříšného lidského ducha. Extenzita i intenzita, rozsah i míra duchovní zkázy je totální. Člověk je rodem duchovně mrtev, oddělen od Boha, neschopen chápat věci Božího Ducha (1K 2,14). Duchovně mrtvý člověk nehledá, ani nemůže hledat pravého Boha (Ř 3,11), nezajímá ho, kdo Bůh je, zajímá ho nanejvýš jen to, co by pro něj mohl udělat. Hledá jen bůžka, kterého si v mysli vytesal, džina v láhvi, který by mu pomohl urovnat životní strasti; a potom, hybaj zpět do láhve. Proto je na světě tolik modlářství, kterým se vlídně říká náboženství.

Všichni se rodíme jako spoutaní satanovi nevolníci. Můžeme volit jen to, co je v dosahu našeho hříšného srdce. Přirozený člověk nemá volnost, nemá styk s Bohem, nedosahuje na Boha, je uvězněn v ďáblově domácnosti, proto nemá možnost naplnit své srdce Duchem Božím. Adam ustlal celému lidstvu na satanově pryčně smrti, na které si všichni rodem hovíme. Vše způsobila lidská touha po bohorovnosti, touha po schopnosti posuzovat, co je dobré a co zlé (Gn 3,5). Ďábel ženu ujistil, že ani ona, ani její muž nepropadnou smrti, když ochutnají zapovězené ovoce poznání dobra a zla. Eva uposlechla hada, Adam upřednostnil Evu před Bohem a katastrofa kosmického rozsahu se stala skutečností:

  • … Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gn 3,17-19)

V Adamově hříchu jsme ztratili nejen věčný duchovní život, tzn. „vertikální“ spojení našeho ducha s Duchem Božím, ale i věčný tělesný život, tzn. věčné, „horizontální“ spojení našeho ducha s tělem. Důsledkem pádu lidstvo nabylo v duchovní oblasti svobody od spravedlnosti, tj. otroctví nespravedlnosti (Ř 6,20). V tělesné oblasti provází lidstvo a vše živé choroby, trápení a smrt (Ř 6,23).

Přirozený člověk tedy není schopen volit Krista, protože jeho vůle nemá volnost, nemá styk s věcmi Božího Ducha, je uvězněna, zotročena a vlastněna tím Zlým. Kristus na jeho volebním lístku chybí, v satanově žaláři se takové volební lístky netisknou. Ďáblův vězeň netuší, kdo je Kristus, nemůže Jej ani volit, protože upřednostňuje a volí sebe (Ř 8,7). Ve skutečnosti, jako satanův vazal a otrok, nemůže jinak, protože jeho srdce je lstivé:

  • Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jr 17,9)

Dovolte mi nedokonalé přirovnání. Představme si, že uvězněná žena porodí dítě. To je odděleně vychováváno pouze v prostorách žaláře. Bez informací z venku netuší ani neví, jaký je svět za zdmi vězení. Proto nemůže toužit po svobodě, neví, co svoboda obnáší. Uprchnutí je mu neznámým pojmem. V tomto omezeném prostoru má jistou míru „svobodné“ vůle. Může se „svobodně“ rozhodnout ve své cele jít třeba zprava doleva, nebo zleva doprava, posadit se na pryčnu nebo jíst z plecháče levou, či pravou rukou, ale nemůže se rozhodnout odjet na dovolenou třeba do Chorvatska. Neví, co je dovolená, neví, co je Chorvatsko. Nemá volnost, tzn. styk s ničím, co se děje za zdmi žaláře, které nepřekonatelně střeží věznitel. Kde chybí volnost, tam je omezeno poznání i svoboda, protože svobodně můžeme volit jen to, co známe, na co můžeme dosáhnout.

Podobně je to s celým přirozeným Adamovým potomstvem. Rodem jsme všichni nevolníci, vazalové, zajatci uvěznění v žaláři zla, jehož vládcem je satan, had, ďábel, drak, zkrátka ten Zlý, jemuž z přirozenosti a s chutí otročíme hříchem. I král David věděl, že je padlý, narozený v podsvětí:

  • Vyvedl jsi mě z podsvětí, Hospodine, zachovals mě při životě, abych nesestoupil v jámu [= konečný úděl zavržených je ohnivé jezero]. (Ž 30,4)

Naše přirozená vůle nemá volnost, tzn., nemá styk s ničím a nikým za hradbami satanova vězení. Nemá styk s věcmi Božího Ducha, nemůže vědět kdo je Bůh Otec a Syn; proto Ježíše Krista nemůže ani přijmout, ani odmítnout. Přirozený člověk před takovou volbou nestojí a ani nemůže stát. Má „svobodu“ účinkovat pouze v žaláři toho Zlého. V tekutých píscích světa pod satanovým vládnutím (J 14,30) si může „svobodně“ vybrat jen místo a hloubku svého tonutí:

  • Když jste byli služebníky [= doulos, otroci] hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti [= byli jste uvězněni v nespravedlnosti]. (Ř 6,20)

Přirození lidé si často myslí, že vládcem ohnivého jezera, pekla, je ďábel. To je fatální nevědomost s dalekosáhlými důsledky. Ďábel není kozí mužíček s rohy a kopytem. Ďábel je otec lži a zlý otec celého přirozeného lidstva (J 8,44). Jeho lži přitahují již od Adama. Obelhaný, přirozený člověk je přitahován líbivými, humanistickými, antropocentrickými, filosofickými, pseudovědeckými a náboženskými -ismy, které deformují biblickou pravdu jak o Bohu, tak o ďáblu. Ďábel se stal po Adamově pádu vládcem světa a otcem ducha všech přirozených lidí. Všichni jsme se narodili v jeho panství. Vládl i těm, kdo jsou již v Kristu (Ef 2,1-2). Bůh ale ovládá vše, i ďáblovou světovládu. Skutečným vládcem nad smrtí, peklem a ohnivým jezerem je přece Bůh, nikoli ďábel:

  • … Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu [= pekla, KR]. (Zj 1,17b-18)

c) Důsledky naprosté zkaženosti

Porozumění učení o naprosté zkaženosti veškerého viditelného a neviditelného stvoření bude mít nutně dopad na náš pohled nejen na vesmír, neživou i živou přírodu, ale především na Boží nepodmíněnou milost – „spasení & víru“, znovuzrození, ospravedlnění, posvěcování a vzkříšení do oslaveného těla. Nově začneme vidět sami sebe, bližní a křesťany. Před sebou máme jen dva základní pohledy na věc:

1. Důsledek je antropocentrický, lidskostředný:

soustředěný na člověka. Věříme-li, že se rodíme bezhříšní (pelagianismus) nebo že naše duchovní zkaženost je jen částečná (semipelagianismus) nebo že jsme sice duchovně mrtvi, ale Bůh oživuje naše duchovní chápání nápomocnou milostí, abychom se mohli svobodně rozhodnout (arminianismus), potom musíme také věřit, že naše vykoupení Kristem je výsledek našeho přičinění, spolupráce, synergie, protože se stává účinným, teprve až se sami rozhodneme přijmout nabízené vykoupení. Ti, kdo nabízené vykoupení odmítají, činí Kristovu spásnou oběť na kříži nedokonanou. Nadarmo nesl potrestání za jejich hříchy, svou krví je sice vykoupil, ale nezískal jejich srdce. Zaplatil za ně výkupné, ale nestali se Jeho vlastnictvím. Jako by si nebyl vědom toho, že za ně umíral zbytečně. Bolestínsky touží po všech, a přesto jej mnozí zavrhují.

Jestliže všemohoucí Bůh udělal pro hříšníka vše, co mohl, včetně nápomocné milosti, a nyní je na tahu hříšník se svou „nezávislou“ vůlí, pak by Boží záměr spasit všechny zůstal napospas přirozenému, hříšnému člověku. Boží záměr nebo touha spasit všechny by byl mařen, protože satanův otrok by tahal za delší konec provazu než samotný Bůh. Ztracený člověk by měl poslední slovo, zda Boha svým rozhodnutím potěší, nebo zarmoutí. Kdyby byly víra a následné znovuzrození podmíněny suverénním rozhodnutím „svobodné“ vůle přirozeného člověka, ztratili bychom jakoukoli motivaci se za kohokoli modlit. V situaci, ve které by měl padlý člověk zjevně navrch, by bylo mnohem účinnější obrátit se přímo na dotyčného, než se za něj modlitbou přimlouvat u Boha. Stačilo by shromáždit dostatek důvodů pro Krista a ještě naléhavěji jej přemlouvat, aby se sám „svobodně“ a správně rozhodl.

Přesto se všichni křesťané modlí a prosí Boha, aby se slitoval a smiloval nad těmi, které milují, aby pohnul jejich myslí a srdcem, aby do jejich života zasáhl. Proč? Protože všichni křesťané, včetně upřímných bratrů arminiánů, v nitru věří, že je to v konečném důsledku jedině Bůh, který může změnit srdce nevěřících. Arminiánská modlitba za ztracené bližní neexistuje; kdyby existovala, byla by to karikatura, nikoli modlitba:

Bože vím, že můj nejbližší, na kterém mi tolik záleží, není Tvojí loutkou, zachovej mu svobodu rozhodování, nevměšuj se do jeho svobodné vůle, dopřej mu, aby se rozhodl podle svého svědomí. Přesto Tě prosím, přemlouvej jej svojí nápomocnou milostí, jak nejlépe umíš, ukaž mu blaha nebe a hrůzy pekla, tolik mi na něm záleží! Doufám, že se Ti to podaří.

Každý Krista milující arminián modlitbou dokazuje, že i v jeho srdci je Bůh všemohoucí a svrchovaný. Proto se každý upřímný arminián modlí v kalvinistickém duchu. Arminiáni jsou pouze nedůslední, protože věří, že svou „svobodnou“ vůlí chrání Boha před obviněním z nespravedlnosti. Bůh ale ve své svrchovanosti žádnou ochranu nepotřebuje (Ř 9,18-21).

2. Důsledek je teocentrický, Bohostředný:

soustředěný na Boha. Věříme-li, že naše duchovní zkaženost a neschopnost je úplná (kalvinisté), potom musíme také věřit, že naše vykoupení je z vůle a oběti Jednoho, že je to monergické, nepodmíněné Boží rozhodnutí z milosti, na němž nemáme žádnou zásluhu. Tak jako se nikdo nemůže svojí vůlí rozhodnout, zda, kdy a komu se tělesně narodí, protože tělesně neexistuje, obdobně se nikdo nemůže svojí vůlí rozhodnout, zda, kdy a komu se znovu duchovně narodí z Ducha Božího, protože je duchovně mrtev, jeho duch není propojen s Duchem Božím. Obojí, jak tělesné narození, tak duchovní znovuzrození, je výhradně jednostranná Boží tvořivá práce. Tělesné narození i duchovní znovuzrození je Boží svrchovaný výnos, Jeho dekret. On je Otec, z Ducha narození křesťané jsou Jeho adoptované děti. On stvořil všechno přirozené lidstvo; On také duchovně znovu stvořil svůj lid, protože jej nepodmíněně miloval odvěkou láskou. Ve všech, které Bůh duchovně křísí spolu s Kristem (Ef 2,6), se natrvalo usídluje Boží Duch. Potom všichni znovuzrození, duchovně znovustvoření v souladu se svojí novou, získanou volností, tzn. vysvobozením z ďáblova vězení, skutečně svobodně věří, protože vidí a slyší Krista všemi svými nově stvořenými duchovními smysly:

  • Poběžím cestou tvých přikázání, dal jsi mému srdci volnost [= už Tě proto vidím, už v Tebe věřím]. (Ž 119:32)

Jejich osvobozená duše a vůle je propojena s Bohem Duchem svatým, proto spolupracuje a nese ovoce. Opravdová svobodná vůle, láska, pravda a jediná cesta existují výlučně, pouze, jenom a toliko v Kristu. Mimo Krista svobodná vůle, láska, pravda a cesta živoří ve zdeformované, satanem vštěpené lži (Ř 3,4; J 8,44b). Poslední slovo v kalvinismu má nepochybně Bůh.

III. Naději máme pouze v Boží milosti, a tou je Kristus

Nevěšme hlavy z naší člověčiny! Evangelium není špatná zpráva. Evangelium je dobrá zpráva; právě a jenom pro ty, kdo jsou nemocní hříšníci a uvědomují si, že potřebují uzdravení:

  • Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Marek 2:17)

Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky." (Lukáš 5:32)

Ti kdo se považují za dobré a spravedlivé lidi, těm kterým se 1. bod kalvinismu nelíbí (jenž není nic jiného než Písmo), ti Krista nepotřebují. Těm se jejich přání splní; budou od Krista navěky odloučeni.

Prozkoumejme svá srdce, udělejme hlubinný audit svého nitra. Obraťme se ke Kristu. Nikdo se nemůže spolehnout na své skutky. Spaseni jsme jenom Boží, Svrchovanou Milostí plus nic:

  • Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! (Římanům 7:24)

Amen.

Osnova kázání: