Povolání a požehnání Abrahamovo

Jaroslav Kernal, Praha 10. dubna 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Budeme pokračovat v našem studiu knihy Genesis. Jsme v jedenácté kapitole, která je předělem mezi dvěma hlavními částmi této knihy. Od této chvíle – dá-li Pán – budeme postupovat trochu rychleji, než jsme dosud postupovali. Proto vás chci požádat, abyste si znovu přečetli knihu Genesis. Chtěl bych vás k tomu povzbudit – budeme pokračovat v našem výkladu až v květnu, protože před námi jsou Velikonoce a potom půjdeme s Adamem do listu Židům a potom se s Karlem podíváme na Jana, takže se do Genesis vrátíme až za měsíc. Přečtěte si prosím tu knihu. Při průměrné rychlosti čtení (200-250 slov za minutu) budete potřebovat dvě až tři hodiny na přečtení celé knihy. Ano, je tam hodně obsahu, celá řada příběhů a mnoho jmen, desítky, možná dokonce několik stovek. I dneska máme před sebou řadu jmen, ale s většinou už jsme se setkali v předchozí kapitole. Ale stojí za to překonat tyto těžkosti, které pramení už jenom z přečtení nějakého jména, jako je např. zde Arpakšád, nebo ve 14. kapitole král Kedorlaómer a seznámit se s dějem, s hlavními postavami, s hlavními příběhy. Pojďme nyní přečíst náš text.

Jestli jste pozorně poslouchali, jistě vám neuniklo, že dneska před sebou nemáme jeden rodokmen, rodopis, ale hned dva, Šémův (v. 10) a Terachův (v. 27). Takže se máme na co těšit. V nedlouhé kapitole je dvanáct generací, 17 jmen a dokonce tři z toho jsou jména žen – Sára, Milka a Jiska, přičemž Sára byla dcera Náchorova, Milka a Jiska byly jeho vnučky a Milka byla současně také snachou Teracha, protože si vzala jeho syna Náchora. Jak v době před potopou, tak i v době po ní, a potom po rozdělení jazyků a vzniku různých národů se lidé zpočátku brali mezi sebou. Nejinak je to i v naší kapitole. Abraham si vzal za ženu svou nevlastní sestru Sáru. Víme, že do doby, než Bůh dal Izraeli zákon skrze Mojžíše, se lidé brali mezi sebou a takové náznaky vidíme i mnohem později. Nicméně v Mojžíšově zákoně Bůh zakázal Izraelcům brát si své nejbližší příbuzné a to je něco, co se stalo součástí také naší „pokřesťanštěné“ kultury, takže když vidíme tyto věci v Genesis, působí to na nás dost divně. Ale potřebujeme rozumět tomu, že před Mojžíšem to nebylo nic zvláštního a vzhledem k tomu, jak lidstvo vzniklo, to nebylo nijak nemorální a špatné.

Z toho textu, který jsme četli, si dnes ukážeme tři věci, které bych chtěl zdůraznit – jednak že Bůh používá jednotlivce. I když Bůh někdy jedná s celými národy nebo městy, obvykle používá konkrétní lidi, aby v tomto světě prosadil svou vůli a dal se lidem poznat. V našem rodokmenu jsou jednotlivci, které najdeme také v Novém zákoně, v rodokmenu Pána Ježíše Krista. Bůh použil tyto konkrétní lidi k tomu, aby dovedl dějiny lidstva do okamžiku plnosti času, kdy poslal svého jediného Syna, aby se stal člověkem, jako my, aby se narodil z ženy, jako jsme se narodili mi všichni, aby se stal Spasitelem nás, kteří v něj věříme.

Dále se podíváme na to, že Bůh povolává jednotlivce – Bůh povolal Abrahama. Abraham byl praotcem Pána Ježíše – v Novém zákoně vidíme, že Ježíš je syn Davidův, syn Abrahamův – Bůh povolal Abrahama, aby mu Abraham sloužil, aby mu Abraham vydal svůj život, aby s ním žil a chodil a měl s ním vztah. Abrahama Bůh nazval svým přítelem. Ale začíná to jeho povoláním. A nakonec se podíváme na to, jak Bůh žehná lidem skrze jednotlivce, skrze konkrétní lidi – a ukážeme si jednak na požehnání Abrahamovo, které se naplňuje na Pánu Ježíši Kristu a nakonec také na nás, kteří jsme mu odevzdali své životy.

I. Bůh používá jednotlivce (v. 10–26)

Máme před sebou rodokmen jediného muže, Abrahama. Je to mužská, otcovská linie. Deset generací od Šéma k Abrahamovi, i když se tu ještě nazývá Abram. Známe ho jako Abrahama, neboť až později Bůh změnil jeho jméno (Gn 17,5), o čemž budeme mluvit zanedlouho. Pro Izraelce, kteří odcházeli z Egypta a dostali tuto knihu, byly tyto rodokmeny důležité, protože jim ukazovaly, jaký je jejich původ. Příběh Abrahama, Izáka a Jákoba jim dal porozumět, kde se vzali v Egyptě a mohli z něj pochopit, že Egypt není tím místem, kde by měli zůstat. 

Právě tak duše člověka touží po Bohu a nenajde klidu a pokoje dokud nespočine v Kristu. Víme, že to, co žijeme tady, není všechno, nestačí to, nepřináší to pokoj a naplnění. A to jediné, co přináší skutečný pokoj a opravdové naplnění, dokonalé uspokojení duše, je Pán Ježíš Kristus. Ten Kristus zjevený Božím slovem, ten Kristus, jehož praotcem byl Abraham a Šém.

Kdybychom srovnali tento rodokmen s rodokmenem z páté kapitoly, uviděli bychom některé rozdíly, které jsou zajímavé a nejsou bezvýznamné – ukazují nám, že každý rodokmen má svůj smysl a je napsán za určitým cílem. V páté kapitole se osmkrát opakuje fráze „a umřel“, která v našem rodokmenu skoro chybí (Háran umřel před svým otcem, v. 28, Terach umřel ve 205 letech v Cháranu). Jsou tam ta dlouhá staletí, kterých se tyto předpotopní generace dožívaly, ale u každého z těch lidí je nakonec napsáno „a umřel“. A přesně to platí i o nás. Jednoho dne i my umřeme. Bůh nás povolá z tohoto světa a budeme se muset postavit před svého Stvořitele. Náš život není nekonečný, i když to některá náboženství falešně tvrdí. Dokonce to není ani tak, jak by si přáli mnozí ateisté – že prostě umřou a nebude nic. Boží slovo je v tom naprosto jasné a my se na něj můžeme spolehnout, protože ho nechal zapsat ten, kdo je nejen tvůrcem života a jeho zdrojem, ale kdo také sám v lidském těle podstoupil smrt a přemohl ji ve svém vzkříšení. Bible říká, že člověk umírá jenom jednou a potom bude soud (Žd 9,27). Ten rodokmen z páté kapitoly měl ukázat na konečnost lidského života a na důsledek pádu Adama a Evy, na to, že hřích odděluje od Boha a přináší smrt. Umíráme, protože jsme hříšníci. Jediný Pán Ježíš umřel, i když nebyl hříšník, protože umřel za hříchy svého lidu. A protože nebyl hříšník, vstal z mrtvých, smrt ho nemohla udržet ve své moci, nemohl zůstat pod její vládou.

Další rodokmen v desáté kapitole Genesis nám ukázal, jak se lidé rozmnožili po potopě a jak vznikly různé národy. Z jednoho muže, z Noema, vzniklo celé lidstvo. A protože Bůh rozdělil lidi tím, že jim zmátl jazyky, staly se z nich různé národy. V rámci těch jazykových skupin se lidé brali mezi sebou a dále se množili, takže se zdůraznily také různé jedinečné vnější tělesné rysy nejrůznějších národů.

Rodokmen, který máme před sebou, se v mnohém podobá tomu z páté kapitoly. Opakuje se v něm fráze „zplodil syny a dcery“. To ukazuje na to, že ti, kdo jsou v rodokmenu vyjmenovaní, nejsou jediní, kdo se jejich otcům narodil. Měli mnoho dalších dětí, synů a dcer. Vznikly z nich celé národy. To mimochodem není nic nemožného, zvlášť pokud Bůh žehná – a těm generacím, které zde byly hned po potopě, nepochybně velmi požehnal. Četl jsem o muži jménem Edward Martin, který se narodil v r. 1903 a zemřel r. 2006 v nedožitých 103 letech. Když zemřel, bylo na živu deset z jeho dětí, 91 vnoučat, 337 pravnoučat a 15 prapravnoučat, celkem 453 potomků.

Náš rodokmen ukazuje na jednotlivce, které si Bůh vybral, aby se stali nositeli jeho záměru, aby naplnili jeho vůli, aby byli součástí jeho plánu. A můžeme říci, že Bůh jedná s každým jednotlivcem. Tito zde uvedení jsou důležití, protože to byli předci Abrahama, Davida a Ježíše. Mnoho jiných zde neuvedených Bůh použil podobně pro své jiné záměry. I nás takto používá. Před Bohem nejsme a nikdy nebudeme nějakou bezejmennou masou, davem, ale jsme jedním tělem složeným z konkrétních jednotlivců. Edward Martin nejspíš neznal jménem všechny své vnuky, o pravnucích ani nemluvě. Ale Bůh zná každé své dítě. Bůh zná jednoho každého člověka dokonce, i když není jeho dítětem. Bůh jedná s každým člověkem a dobře zná každého člověka. A i když patříme do nějaké skupiny lidí a identifikujeme se s nějakou skupinou – typicky s rodinou, nebo s národem, Bůh jedná s každým individuálně.  

Naprosto unikátně každého z nás stvořil. Každé své dítě sice  přivedl k sobě ze své milosti a skrze víru v Pána Ježíše Krista, ale každý z nás přišel ke Kristu jiným způsobem. S každým z nás Bůh jednal naprosto jedinečně. Každého z nás, kteří jsme jeho dětmi, učinil údem Kristova těla. Jsme živými kameny, z nichž buduje svůj chrám. A každý jeden kámen v tomto duchovním chrámu je naprosto jedinečný. Každého z nás jedinečně obdaroval a každého z nás jedinečně používá. A toto je jedna z těch nosných myšlenek tohoto rodokmenu. Pojďme dál:

II. Bůh povolává jednotlivce (v. 11,27–12,1)

Ve verši 27 začíná druhý rodokmen. Linie se zastavuje a začíná se rozvětvovat a naše pozornost se začíná upínat k jedinému člověku, resp. k jednomu muži a jedné ženě – k Abrahamovi a Sáře. Až do kapitoly 25 bude Abraham hlavní postavou našeho příběhu přesto, že na scéně už budou jeho dva synové – Izmael a Izák. Všechno v našem textu vede k Abrahamovi. I když se tu mluví o jeho sourozencích a dalších příbuzných, text vede k němu. Proč? Je to celkem jednoduché – je praotcem Pána Ježíše Krista. Ale je také praotcem všech věřících. Boží slovo nám říká, že všichni, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista, jsou synové Abrahama. Jsme Abrahamovo potomstvo, jsme jeho dědicové.

• Ř 9:6–8 Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.

Stali jsme se Božími dětmi skrze víru, stejně jako se Abraham stal Božím dítětem skrze víru. Abrahamovo povolání, které je v našem textu, bylo fyzické – měl odejít ze svého rodiště, z domu svého otce, do země, kterou mu Bůh ukáže – to je o zaslíbení. Abraham neviděl tu zemi, když ho Bůh povolal, ale musel jít ve víře, že Bůh říká pravdu. Proto čteme, že Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Proto je Abraham praotcem všech věřících. Jsme spaseni stejně, jako byl spasen, jsme povoláni stejně jako on.

Všimněte si, že vlastní Abrahamovo povolání, začíná až v prvním verši dvanácté kapitoly. Přesto Abraham nevychází z Uru, až když ho Bůh volá, ale jde už mnohem dříve – jde se svým otcem, Terachem, směrem do Kenaanské země. Skoro to vypadá, jako kdyby tím povolaným byl Terach. To on vyšel z Uru a zamířil do kenaanské země. Ale Nový zákon to vysvětluje jasně – byl to Terach, kdo následoval Abrahama – podívejte se spolu se mnou do Skutků:

• Sk 7:2–4 Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahamovi ještě v Mezopotámii, než se usadil v Cháranu, a řekl mu: ‚Opusť svou zemi a své příbuzné a jdi do země, kterou ti ukážu.‘ A tak vyšel Abraham z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. Když jeho otec zemřel, vyzval jej Bůh, aby se odtud přestěhoval do této země, v které nyní žijete.

Bůh povolal Abrahama, ale spolu s ním vyšel z Uru také jeho otec, Terach. Abraham šel se svou ženou Sárou, dcerou Terachovou (Gn 20,12). Je zajímavé, že ve v. 31 je označená jako snacha Terachova a nikoliv dcera. Abraham se usadil v Cháranu se svým otcem. Ale nezůstal tam dlouho. Gn 12,4 jasně říká, že Abraham odešel do Kenaanu, když mu bylo sedmdesát pět let.

Bůh povolal Abrahama. Nepovolal Teracha, ani Lota ani Sáru. Oni následovali Abrahama a přinejmenším Sára a Lot byli také nakonec Bohem povoláni k víře. Sára je zapsaná v galerii svědků víry v Židům 11. A Lotovi víme z Petrovy zmínky (2Pt 2,7), kdy ho Petr nazývá spravedlivým, což je jenom jiné označení pro ty, kdo v době Starého zákona spoléhali na Hospodina a na jeho zaslíbení, tady byli věřícími a byli vyvoleni ke spasení. Ale o jejich povolání nám Písmo nic neříká. Přesto k němu došlo stejně, jako v případě Abrahama. Bůh jedná s jednotlivci a povolává jednotlivce k víře. Bůh povolal Abrahama a o něco dále budeme číst, jak Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. To je osobní povolání a osobní víra.

Úplně stejně musí přijít k Bohu každý, kdo má být spasen. Sára nebyla zachráněna proto, že byla Abrahamovou ženou a Lot  kvůli tomu, že byl jeho synovcem. Nic takového člověka nezachrání. Nikdo se nestává křesťanem tím, že se narodí do křesťanské rodiny. Nikdo se nestává křesťanem proto, že ví něco o Bohu, že slyšel něco o Bohu, nebo proto, že si myslí, že věří v Boha. Člověk se stává křesťanem jenom tehdy, když ho Bůh povolá k víře a člověk se narodí z Ducha svatého. Proto Ježíš říká, že se člověk musí znovu narodit, aby mohl spatřit Boží království. Musí dostat nové srdce a Bůh do něj musí vložit svého Ducha. To je to Boží povolání, o němž mluvím. Bez tohoto povolání, bez nového narození, nového srdce, bez moci Ducha svatého, by Abraham nikdy neopustil Ur, neodešel by od svého otce, nevzdal by se svého modlářství a nestal by se přítelem Božím. A to je otázka i pro nás, jak tu jsme – jste Božími přáteli? Jste nové stvoření? Narodili jste se z Ducha svatého? Žijete s Pánem Ježíšem Kristem? Milujete ho? Posloucháte ho? Milovat Boha znamená mimo jiné poslouchat ho a žít podle jeho Slova! Dneska si lidé myslí, že stačí, když budou „nějak“ věřit „nějakému“ bohu, tedy vlastně nějaké své představě o bohu, jinými slovy své modle – a to stačí a už se nemusí obávat žádného soudu, protože Bůh je přece láska a on to nějak zařídí. Ale co na to říká Pán Ježíš? Nikdo nepřichází k Bohu než skrze mne (J 14,6). Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání (J 14,15). Kdyby Abraham zůstal v Cháranu, bylo by jasné, že nikdy neuvěřil Bohu, ale žil by jenom v náboženství svých představ. Ale protože uvěřil Bohu, tak ho také poslechl. A protože ho poslechl, mohl také přijmout od Boha požehnání.

III. Bůh žehná skrze jednotlivce (v. 12,2–5)

Bůh jedná se jednotlivcem, Bůh povolává jednotlivce a Bůh žehná skrze jednotlivce. Máme před sebou Abrahamovo požehnání. Podívejte se na ta silná a velká slova Boží:

• Gn 12:2–3 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.

Abraham dostal sedm věcí jako zaslíbení a požehnání od Boha.

1. První věc je jistě překvapivá: učiním tě velikým národem. Jméno Abram znamená ‚Vznešený otec‘ a Sáraj znamená ‚Kněžna‘. Ale co bylo v Gn 11,30? Že byli bezdětní. Bůh slibuje neviditelné věci – učiním z tebe veliký národ. Po čtyřech tisících letech vidíme veliké národy, které vzešly z tohoto jediného muže. Fyzické národy – Izraelci a Arabové a nějaké další národy, který vzešly z dalších Abrahamových synů. A především je tu duchovní národ – potomstvo Abrahamovo, jímž jsou lidé víry, nespočetný zástup těch, kdo milují Krista a uctívají ho.

2. Požehnám tě. Už zaslíbení národa bylo ohromným požehnáním, zvlášť když uvážíme, že Sára byla neplodná. Ale tady je zaslíbení bez jakéhokoliv omezení. Je tady požehnání, které nemá žádný předmět – je to prostě úplně obecné, doširoka otevřené požehnání. Požehnání pro muže víry. Bůh, zdroj všeho dobrého říká Abrahamovi, že ho požehná. A to znamená, že ho zahrne veškerou svou přízní. Neznamenalo to život v bavlnce – Abraham musel utíkat před hladem, musel bojovat proti králům, musel se přít o prostor pro svá stáda, Přesto v tom všem zakoušel neskutečné Boží požehnání. To je požehnání víry.

3. Velké učiním tvé jméno. Kromě požehnání Bůh zaslibuje veliké jméno. Je to v přímém kontrastu k tomu, co jsme mohli vidět v předchozí kapitole, když lidé stavěli věž:

• Genesis 11:4Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.

Abramovi Bůh říká: JÁ SÁM učiním veliké tvé jméno. Moji milí, nechtějte si dělat jméno před Bohem, ale žijte tak, aby Bůh učinil veliké vaše jméno. To je něco, co je vlastní lidem víry. Chtějí vyvýšit Boha, chtějí ho oslavit, jak to jen jde.

• Židům 11:16Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem.

V naší společnosti si lidé chtějí dělat jméno před druhými, ale nezáleží jim na tom, jak jsou na tom před Bohem. Proto naše společnost tolik upadá. Abraham nechtěl vyvýšit svoje jménu, nešlo mu o veliké věci, šlo mu především o společenství s Bohem, šlo mu o Boží slávu – a Bůh mu dal veliké věci. Abraham chodil s Bohem, miloval Boha, přátelil se s Bohem. Abraham znal Boha a znal ho důvěrně. Když ho Bůh navštívil ve fyzické podobě (Gn 18,1–5), uviděl Abraham tři muže, kteří k němu přicházeli, a okamžitě rozpoznal, že to je Bůh, protože padl na tvář a řekl:

• Gn 18:3 Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.

Bůh jednal s Abrahamem důvěrně jako s blízkým přítelem: „Mám Abrahamovi zamlčet, co se chystám učinit (Gn 18,17)?  Znáte Boha? Máte s ním důvěrný vztah?

Abraham dostal zaslíbení, že z něj vzejdou králové. Potomek Abrahama, král David uslyšel od Boha:

• 2S 7:9Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi.

A zaslíbil mu potomka, který „Vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky“ (2S 7,13). Tady už je jasné zaslíbení, které vede k Pánu Ježíši Kristu. V něm je plnost všeho požehnání. A Bůh pokračuje v žehnání Abrahamovi:

4. Staň se požehnáním. To je příkaz, který Abraham dostal. Jak to měl udělat? Jak se můžete stát požehnáním? Podívejte se do Písma. Je to druhý příkaz, který zde dostává. Ten první příkaz zní „jdi“. Vyjdi z Cháranu. Tyto dva příkazy jsou svázány dohromady. Ten první příkaz je před všemi požehnáními a ten druhý je přesně uprostřed nich a tvoří jedno z nich. Je tady vazba, která ukazuje, že Abraham nedostane požehnání, když zůstane v Cháranu. Teprve když ho opustí, když vyjde, stane se sám požehnáním. Buďte požehnáním! Zapřete sami sebe, následujte Pána Ježíše Krista a stanete se požehnáním pro druhé.

V dalších třech zaslíbeních Bůh upravuje Abrahamovy vztahy k ostatním a jejich vztahy k Abrahamovi. 5. Požehnám těm, kdo žehnají tobě. Abraham se stává se středem Božího zájmu. 6. Prokleji ty, kdo ti zlořečí. Uvidíme to později na egyptském faraonovi nebo na králi Balákovi, který si najal proroka Bileáma, aby zlořečil Izraeli. Místo toho uvedl do zkázy vlastní lid. Tady je také naše místo, moji milí. Stali jsme se Božími dětmi, máme místo v Božím srdci a to, co je zde řečeno Abrahamovi můžeme ve víře vztahovat také na sebe. Bůh žehná svým dětem a na všech, kdo jim žehnají, ale Boží hněv a soud spočívá na všech, kdo jim zlořečí, kdo pronásledují, utiskují, rozdělují, ničí!

7. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. Jan viděl:

• Zj 7:9-10… tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“

Všechny čeledi země, lidé ze všech národů a jazyků, docházejí požehnání skrze Abrahamova potomka,  Ježíše Krista. Skrze víru v něj jsou zachraňováni z milosti Boží a jejich hříchy jsou jim odpuštěny. Věříte v Pána Ježíše Krista, syna Abrahamova, syna Davidova? Milujete ho? Skrze víru v něj docházíte požehnání spolu s věřícím Abrahamem (Ga 3,9). Jste Hospodinovi požehnaní, jste Božím lidem, lidem požehnání. Bůh vás miluje!

Ale kdo nemiluje Pána, ať je proklet! (1K 16,22). Těmito slovy se Pavel loučil ve svém dopise s korintskou církví. Možná nám to připadá tvrdé, ale ve světle toho, co jsme řekli, je to jasné. Kdo nemiluje Pána, žije ve vzdoru proti němu, není přítelem Božím, ale je Božím nepřítelem, nežije v poslušnosti Kristu a hněv Boží na něm zůstává. Jejich údělem je ohnivé jezero, kde hoří síra a kde budou trýzněni dnem i nocí na věky věků (Zj 20,10). Amen.