Odpočinutí v Kristu (Žd 4,1-11)

Složte všechno Pánu k nohám

Richard Roušal, Praha 7. dubna 2025

Pozn.: Následující text je strojový přepis zvukového záznamu.

Dnes bych chtěl být spíš průvodcem než kazatelem. Nejsem teolog, nejsem vykladač Písma, a tak mi, prosím, odpusťte, pokud to dnes bude trochu jiné, než na co jste zvyklí. Rád bych vás ale provedl tím, co máme v Kristu – abychom společně mohli uvidět, co pro nás Pán vykonal, co pro nás udělal, co už je hotové a dokonalé.

V poslední době jsme hodně mluvili o práci, o dřině, námaze… Ale dnes bych chtěl mluvit o odpočinutí. O odpočinutí v Kristu, které nám Bůh vydobyl už dávno, a které se v Kristu reálně naplnilo. Pojďme teď společně poprosit Pána, aby nám otevřel oči.

Podívejme se do Listu Židům, do 4. kapitoly. Tam autor píše (B21):

Zaslíbení o vstupu do jeho odpočinku stále platí, a tak si dejme pozor, aby se neukázalo, že je někdo z vás minul. I nám přece byla zvěstována dobrá zpráva, stejně jako jim. Slyšené slovo jim ale nepomohlo, neboť se u posluchačů nesetkalo s vírou. Do odpočinku tedy vcházíme jen my, kteří jsme uvěřili. On přece řekl: „Rozhněván jsem tenkrát odpřisáhl: Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ Jeho dílo je ovšem hotové už od stvoření světa. Písmo přece na jednom místě mluví o sedmém dni takto: „Sedmého dne Bůh odpočinul ode všech svých skutků,“ a jinde zase: „Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ Možnost vejít do odpočinutí tedy stále trvá, ale ti, jimž byla tehdy zvěstována dobrá zpráva, do něj kvůli své neposlušnosti nevešli. Proto Bůh znovu označuje nějaký den jako „Dnes“, když o mnoho později říká Davidovými ústy (jak už bylo řečeno): „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí.“ Kdyby je totiž Jozue uvedl do odpočinku, Bůh by pak už nemluvil o jiném dni. Proto tedy Božímu lidu nadále zůstává svátek. Vždyť ten, kdo vstoupil do jeho odpočinku, odpočinul od svých skutků, tak jako Bůh odpočinul od svých. Usilujme tedy vejít do toho odpočinku, aby snad někdo po jejich příkladu nepadl kvůli neposlušnosti. (Žd 4,1–11 B21)

Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmého dne odpočinul. Řekl: „Je to velmi dobré.“ Dokonal své dílo. A stejně tak, když se podíváme do Nové smlouvy, vidíme, že Pán Ježíš na kříži, těsně před smrtí, prohlásil: „Je dokonáno.“ Dokonal dílo vykoupení. Všechno je hotovo. Závěť byla potvrzena – zůstavitel, Pán Ježíš Kristus, zemřel, ale i vstal z mrtvých, a tak vešla v platnost.

My jako dědicové, jako děti Boží, můžeme to, co pro nás Pán vykonal, přijímat. Můžeme to objevovat v Božím slově, přijímat Jeho milost, zaopatření, to, že On to už udělal – a že to bude činit v nás.

Je napsáno, že Bůh odpočinul od svých skutků – a že i my, kteří jsme vstoupili do Jeho odpočinku, jsme odpočinuli od svých. A to je důležité – protože máme své vlastní skutky, ale pak jsou také skutky, které připravil Bůh, abychom v nich chodili.

Autor listu Židům píše lidem, kteří uvěřili v Mesiáše, ale stále cítili potřebu dokazovat svou spravedlnost skutky – zákonem, pravidly, řádem. A i když věřili, že spasení je z víry, přesto v sobě možná někde hluboko nosili přesvědčení, že musí „něco dělat“, aby se Bohu zalíbili.

Týká se to i nás. Ne snad že bychom věřili, že jsme spaseni ze skutků, ale že přesto někde uvnitř vnímáme, že dobré skutky a dodržování určitých pravidel nás více přibližují k Bohu. Ale skutečnost je v Kristu. On je naším odpočinutím. A když do Něho vstoupíme vírou, můžeme odpočívat – ne v nečinnosti, ale v jistotě, že vše podstatné už bylo dokonáno.

je všechny ty starosti, které nám zbytečně zatěžují mysl a srdce. Pán nás zve, abychom přišli k němu a našli v něm skutečný odpočinek. Ne odpočinek tělesný, protože ten může být krátkodobý a pomíjivý, ale odpočinek pro naši duši, která je tak často unavená a přetížená.

Je to odpočinek, který nás osvobozuje od naší vlastní snahy všechno zvládnout sami. Když se podíváme na náš každodenní život, zjistíme, jak často si přebíráme břemena, která nejsou naše, nebo se snažíme řešit všechno vlastními silami. Ať už je to touha dokázat, že vše zvládneme, nebo strach z toho, co bude dál, často v nás vzniká zátěž, která nás uvádí do stresu a úzkosti.

Pán Ježíš nás však vyzývá k tomu, abychom si uvědomili, že máme v něm spolehlivý zdroj síly. On nám dává příležitost odložit břemena a najít skutečný mír v jeho přítomnosti. Tento odpočinek není jen o tom, že na chvíli přestaneme pracovat, ale jde o to, že se vzdáme kontroly a odevzdáme všechny naše těžkosti a starosti do rukou Boha.

Je to pozvání, které mění náš pohled na život. Místo toho, abychom se neustále snažili žít podle našich vlastních plánů a předpokladů, máme možnost žít podle Boží vůle, která je vždy lepší a plná milosti. To znamená, že když nám připadá, že jsme na konci sil, že jsme selhali, můžeme si vzpomenout na to, že není potřeba všechno zvládat sami. Pán Ježíš je s námi a chce nám pomoci.

Tato nabídka odpočinku je pro nás, pro všechny, kdo se cítí unaveni, kdo cítí, že už nemohou dál. Je to pozvání k tomu, abychom se zastavili, nadechli se a dovolili Bohu, aby nám dal novou sílu. Tento odpočinek přichází, když se s pokorou otevřeme tomu, co nám Pán chce dát.

Pán Ježíš říká, že jeho břemeno je lehké. To neznamená, že život bude vždy snadný, ale že Boží přítomnost a jeho pomoc nás posílí a učiní nás schopnými unést těžkosti života. Když jsme v něm, už nejsme sami. Ať už čelíme jakýmkoli výzvám, víme, že nejsme odkázáni jen na svou vlastní sílu. Můžeme důvěřovat jeho vedení, jeho lásce, která nás nikdy neopustí.

Z tohoto odpočinku v Pánu, který je pro naši duši, čerpáme novou sílu do života. Pán nás vybízí, abychom vzali jeho jho, to znamená jeho vedení a jeho způsob života. Když to uděláme, zjistíme, že cesta, kterou nám ukazuje, je cestou svobody a pokoje. Je to cesta, která není plná neustálé dřiny a strachu, ale plná naděje a víry v to, že Bůh je s námi ve všem, co prožíváme.

Takže dnes, pokud se cítíš unavený, zasažený těžkostmi života, přijď k Ježíši. Uvolni se, odevzdej své břemeno a najdi skutečný odpočinek v jeho přítomnosti. On je tím, kdo nás nese, kdo nám dává sílu, abychom mohli jít dál. Když se spojujeme s ním, stáváme se silnějšími, a to i ve chvílích, kdy se cítíme nejslabší. Buďme tedy otevřeni tomu, co nám Pán chce dát, a dovolme mu, aby nás naplnil pokojem, který přesahuje všechno pochopení.

To je jako, když přijede Tatra s pískem a vyklopí ten písek na hromadu, zavře tu sklápěčku a odjede. Potřebujeme pochopit, co to znamená složit to k pánovým nohám, prostě nechat to být, dát mu to s důvěrou a nechat to být. Nechat to ležet a nechat jemu a jeho na tom, aby nesl tu tíhu a tu zodpovědnost toho, jak věci dopadnou. Buď nám řekne hned, co máme dělat, nebo budeme se dívat, jak Bůh jedná.

Ale my potřebujeme složit ty věci ze svého vnitra, potřebujeme složit tu nejtěžší, to nejtěžší břemeno, a to jsme my sami. My sami jsme sami sobě největším břemenem a největší tíží, a pán Ježíš už to dávno věděl, Bůh to dávno věděl. A taky nás spojil s Kristem, spojil nás s Kristem, je to napsáno v první Korintským, první kapitole, 30. verš. Je napsáno, že díky Bohu jsme Kristu Ježíši, Bůh nás spojil s Kristem. Spolu s Kristem nás ukřižoval, vzkřísil a posadil na nebesa. Pavel říká: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ A to bylo pro něj a je potřeba, abychom to měli i my, měli i my jako uvědomění si, že to je tajemství života. Tajemství života je: „Už já nežiju, ale žije Kristus, a já ho nechám žít a důvěřuju mu, že on bude žít ve mně a za mě.“

Samozřejmě, že nepůjde za mě do práce, nezalévá za mě zahrádku, neudělá za mě ty věci, které dělám fyzicky, ale on žije ve mně a nese to, co já si nesu, to, co mě tíží, to, čím jsem obtěžkaný. Proto tady říká: "Všichni upracovaní a obtěžkaní..." Pak jsme schopni vzít to jeho, to jeho břemeno, to, co on pro nás připravil, všechny ty věci, a nechat ho, aby on jednal. Tak můžeme být Pánu vděční za jeho kříž, za to, že jsme směli zemřít společně s Kristem, že ten starý člověk v nás mohl být ukřižován a už nemusí nám vládnout. Můžeme ho nechat tam, kam patří. Můžeme věřit Bohu a žít v tom odpočinutí.

Ne jednorázově si odpočinout, vydechnout a pak znovu nastoupit. Když jsme jeli na dovolenou, tak jsem si říkal, že si odpočinu, ale první tři dny jsem se vzpamatovával, další týden jsem odpočíval a poslední dva dny už jsem zase pracoval, protože mi v hlavě šrotovalo to, kolik tam budu mít zase mailů v poště. A ještě jsem nebyl v práci a už jsem pracoval, už jsem se dřel, protože jsem nebyl schopen to složit. Nějak si myslel, že to musím zvládnout, musím to nějak vyřešit, protože přece je to na mě. Není to na mě a není to ani na nikom z nás, abychom nesli břemena. Nikdo nemusí nést žádné břemeno.

Můžeme si přečíst listu Filipským, čtvrtá kapitola, od čtvrtého verše. Tam píše Pavel: „Radujte se v Pánu vždycky. Znovu říkám, radujte se. Vaše mírnost ať je známá všem lidem, Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu, a pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ Tam je napsáno: „Netrapte se žádnou starostí.“ Máme dojem, že aspoň něčím se přece jenom musíme trápit. Možná jedině tím, co trápí Boží srdce, když nám to položí, když nám to položí na srdce, tak jedině tím, co jeho trápí, ale to je to břemeno, lehký a rozkošný, protože my víme, že stejně s těmi věcmi nemůžeme nic udělat. Tak se můžeme třeba modlit za naše děti, můžeme se modlit za naše příbuzný, můžeme se modlit a přinášet Bohu prostě to, co jeho trápí, ale žádnou jinou starostí se nemusíme trápit.

To není příkaz, protože ten není snadný, ten není snadný dodržet, ten není snadný uchopit. Já říkám, že můžeme chodit v odpočinutí. Můžeme a nemusíme se trápit žádnou starostí. V každé modlitbě a prosbě můžeme ty naše starosti Bohu předávat. Je tady napsáno „děkujte“. Někde je napsáno s děkováním, to znamená s důvěrou, že to Bůh slyší a že to ví a že to mohu po té modlitbě nechat být. Prostě to nechat být. A ten důsledek toho je, že pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

To je část toho odpočinutí, ve kterém můžeme chodit. Můžeme v něm chodit každý den, v tom pokoji srdce a v pokoji mysli. To proto, že ten starý člověk, který má tendenci pořád všechno řešit, do všeho se montovat, všechno mít pod kontrolou, tak ten už byl odstraněn a ve křtu byl pohřbený. Takže my ho tam musíme nechat, musíme ho tam nechat. Musíme mu dát tomu našemu starému člověku věnec se stuhou: „Odpočívej v pokoji.“ Prostě musíme ho nechat být. Nesmíme mu dovolit, aby se montoval do našeho života, protože v tom okamžiku selháváme, v tom okamžiku padáme, když jeho necháme a dáváme mu prostor. A my můžeme stát na základě toho, co se událo na kříži, tomu věřit, že už je dokonáno s námi, a že je to Pán, který žije v nás. On do nás vložil sebe sama. Musíme s tím počítat, protože to je to tajemství. My nosíme v sobě poklad nesmírný ceny, nosíme v sobě Krista, a my jsme jeho údy. My nosíme v sobě všemohoucího Boha, jeho život.

Kéž nám to všem dojde, kdo v nás žije. Pak se skloníme k jeho nohám a předáme mu plnou vládu nad námi. Tak se můžeme ještě podívat do Lukáše 10. kapitoly, kde je krátký příběh dvou žen. Když Ježíš šel s učedníky dál, vešel do jedné vesnice, kde ho přijala žena jménem Marta, která měla sestru Marii. Ta si sedla k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slovo. Marta měla plno práce, aby ho obsloužila, a přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže.“

Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře, vybrala si to, co jí nikdo nevezme.“

Musíme hledat to, o co nepřijdeme. Je tady napsáno, že Marie si sedla k jeho nohám. Nesedla si mu tváří v tvář, ale k jeho nohám. Vidíme různá místa, kdy přicházeli k Pánu potřební lidé, a často je tam napsáno, že padli k Ježíšovi k nohám. Když nám Bůh ukáže, co znamená padnout k Ježíšovi k nohám, apoštol Jan padl k Ježíšovým nohám, když ho viděl jako soudce. Padl k jeho nohám jako mrtvý.

My potřebujeme přicházet k Pánu a sedat si k jeho nohám, abychom přijímali jeho milost a to, co nám má slovo přinést. Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. I když mu sloužila, pán jí říká: „Marto, Marto, trápíš se a staráš se o mnoho věcí. Jen jedno je potřeba.“

Můžeme přijít k Pánu, můžeme přijít k němu, protože je dokonáno. Můžeme být těmi, kteří objevují to, co je v té závěti, a můžeme to přijímat. Jediným prostředkem, jak to můžeme vzít, je naše důvěra, naše přijímání, to, že tomu věříme a vezmeme si to.

Víra je přijetí toho, co už je hotovo. Tak jako starší syn v podobenství o marnotratném synu, který zůstal s otcem, ale pohoršil se nad tím, že otec oslavoval návrat svého ztraceného bratra, otec mu odpověděl: „Všechno, co mám, je tvoje.“ Otec říká: „Všechno, co mám, je tvoje.“ A to platí i pro nás, že všechno, co je v Kristu, je naše. Můžeme to přijmout, ale mnohdy jsme to ještě neuchopili, nebereme si to a nezačali jsme to užívat.

Ale my můžeme přijít a prosit Pána, aby nám ukázal, že je dokonáno, že si můžeme všechno, co je v něm a co je jeho, vzít. Nemusíme nést starosti, nemusíme se dřít. Můžeme žít v odpočinutí, přestože můžeme fyzicky pracovat až do únavy.

Na závěr chci přečíst Lukáše 12, kapitolu od 22. verše:

Nezabývejte se starostmi o svůj život, ani o své tělo, co budete jíst a co si oblečete. Život je přece víc než jídlo a tělo víc než oblečení. Podívejte se na havrany, nesejí, nežnou, nemají spíše stodoly, ale Bůh je živí. Čím větší cenu máte vy než ptáci. Copak si někdo z vás starostmi prodlouží život o jediný den? Když nezmůžete ani to nejmenší, proč se staráte o ostatní? Podívejte se na lilie, jak rostou, nepracují, ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalamoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Když Bůh takto obléká trávu, která je dnes na louce a zítra bude hozena do pece, čím spíše vás, vy malověrní. Nezabývejte se tím, co budete jíst a co pít, ani se tím nezneklidňujte. Všechny ty věci vyhledávají pohané tohoto světa, ale váš otec ví, že to potřebujete. Hledejte raději jeho království a toto vše vám bude přidáno. (Lk 12,22nn)

Modlitba:

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že jsi dokončil vše, co bylo třeba, že všechno je dokonáno. Děkujeme Ti, že nám můžeme důvěřovat, protože jsi svoji lásku projevil na kříži. Děkujeme Ti, že jsi nás zahrnul do své oběti a že naše hříchy mohly být odpuštěny, očištěny a že jsi nás ospravedlnil. Přijal jsi nás jako své vlastní.

Děkujeme Ti, pane Ježíši Kriste, že jsme směli společně s Tebou zemřít, že ten starý člověk v nás mohl být ukřižován, a že už nemusíme být otroky. Ty žiješ v nás, jsme vzkříšeni, a že jsi nám, Otče, vzkříšením Ježíše Krista daroval věčný život.

Děkujeme Ti, pane, že Ty jsi náš život. Můžeme Ti důvěřovat, můžeme hledět k Tobě, můžeme Ti skládat vše a chodit už teď v tom odpočinutí, které se jednou naplní v plnosti, ale že teď už můžeme zakoušet ty závdavky tohoto odpočinutí, které jsi pro nás vydobyl a připravil.

Tak nám otvírej oči, pane, ať Tebe vidíme, ať máme oči k vidění a uši, abychom slyšeli, co nám říkáš. Když si budeme sedat ke Tvým nohám, dej nám srdce, abychom porozuměli Tvému srdci, abychom porozuměli Tobě, abychom porozuměli písmům, abychom porozuměli tomu, co jsi myslel, když jsi nechal zapsat, co můžeme číst.

Amen.