Oslavujte Boha novou písní (Ž 149)

Žalmy

Svatí oslavují Boha a Bůh oslavuje svaté

Jaroslav Kernal, Praha 19. ledna 2025

Dneska pokračujeme ve výkladu posledních tří Žalmů z knihy Žalmů a máme před sebou Žalm 149. Minule jsme se dívali na předchozí Žalm, který je monumentální výzvou pro celé stvoření ke chvále Stvořitele. Jsou zde obsaženy dva druhy výzvy – výzva k inteligentní a záměrné chvále a současně výzva ke chvále z podstaty bytí, z podstaty toho, že něco je. Když hrnčíř vyrobí svůj výrobek, ten výrobek ho chválí už jen tím, že je, jaký je, jak je vyrobený, jaké jsou jeho kvality – a to navzdor tomu, že nemůže mluvit, nemá vědomí ani inteligenci. Přesto chválí svého tvůrce. Právě tak celé stvoření chválí svého Stvořitele. Tímto způsobem ho chválí dokonce i padlí lidé a padlí andělé, ačkoliv obě tyto skupiny jinak Bohu vzdorují a vědomě a záměrně chválit Boha odmítají.

Ovšem v závěru 148. žalmu jsme četli o tom, že Bůh „vyvýšil roh svého lidu ke chvále všech svých věrných“ (Ž 148,14). Charles Spurgeon k tomu říká: „Učinil je silnými, slavnými a vítěznými. Jeho dobrota ke všem jeho tvorům mu nebrání v tom, aby měl zvláštní přízeň ke svému vyvolenému národu. Je dobrý ke všem, ale svému lidu je Bohem. Pozvedá zdeptané, ale zvláštním způsobem pozvedá svůj lid.“ Bůh pozvedá svůj lid ke své chvále. A přesně na to navazuje náš dnešní text. Zatímco Žalm 148 je mohutnou výzvou a příkazem celému stvoření, aby všechno chválilo Hospodina, v Žalmu 149 se mluví o chvále, kterou Boha chválí jeho vykoupení.

Je tady další žalm, který je orámovaný slovy „haleluja“, což znamená „chvála Hospodinu“ nebo „chvalte Hospodina“. Opět je to píseň chvály, ale tentokrát je určená jenom Božímu lidu. Je to jenom Boží lid, kdo může Boha oslavovat novou písní. A není to kvůli ničemu jinému, než proto, že Bůh oslavil svůj lid spásou. Což vede k tomu, že Boží lid oslavuje Boha spravedlností a právem, vyhlašováním soudu a jeho vykonáním. Tohle je jednoduchá osnova dnešního kázání. Pojďme tedy do textu:

I. Oslava novou písní

Haleluja. Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chválu v shromáždění věrných! (Ž 149,1)

Náš dnešní žalm znovu začíná chválou, ale hned nato následuje konkrétní forma chvály – a to je zpěv nové písně: Zpívejte Hospodinu píseň novou. A je to výzva, která je určená konkrétně věrným a zaměřená do shromáždění. Shromážděný Boží lid má zpívat Bohu – a nejenom shromážděný, jak uvidíme o pár veršů dál, ale v tuto chvíli je tady shromáždění věrných nebo zbožných (Pavlík) či svatých (KRAL). Je tady shromážděný Boží lid, který oslavuje svého Boha. A i když král David oddělil část levitů a ustanovil je jako zpěváky v chrámu, který postavil jeho syn Šalomoun, měl to být vždy všechen Boží lid, který bude zpívat Bohu. Dneska nemáme chrám ani žádnou chrámovou bohoslužbu, kde bychom mohli mít zpěváky a zpěvačky, ale všichni jsme kněžími krále, proto máme všichni zpívat svému Bohu. Boží lid, církev, je lidem knihy, tady lidem čtenářů a studentů knihy, protože tato kniha mluví o Kristu a poznávat Krista je podstatou věčného života. A pokud to tak není, pokud někdo není čtenářem a studentem Písma, je třeba se ptát, co je v nepořádku, protože zjevně něco v nepořádku bude. Jestliže tady mám zprávu od osoby, kterou miluju – tedy říkám, že ji miluju – ale kašlu na to, že tady mám nějakou zprávu, je něco špatně. A úplně stejně musíme říct, že Boží lid je lidem zpěvu, lidem nové písně, takže pokud někdo nezpívá Bohu a nechce zpívat, opět je něco v nepořádku.

Na jedné straně je příkaz Písma – zpívejte! Je to příkaz starozákonní i novozákonní. A platí jak pro shromážděnou církev, tak pro chvíle, kdy jsme sami, jak to vidíme v pátém verši, kde věrní, zbožní nebo svatí mají zpívat na svých ložích. Myslím, že vynález rozhlasu – jakkoliv to bylo úžasné – přinesl problém do církve, protože vedl k reprodukované hudbě, která – rozhodně v naší společnosti – naprosto převládá, a to dokonce i v církvi. Posloucháme reprodukovanou hudbu a zpěv, dnes už ne většinou z rozhlasu, ale z jiných zařízení, místo abychom sami hudbu a zpěv produkovali. Ten problém začíná doma, kde děti neslyší zpívat své rodiče a přirozeně se se přenáší do církve. Možná to také souvisí s tím, že máme méně manuální práce, při níž dříve lidé zpívali a máme mnohem více jiné zábavy, zvláště té audiovizuální, při níž zpívat nemůžeme. Asi i další věci vedou k tomu, že dnes lidé příliš nezpívají, a leckdy dokonce ani v církvi, kde někdy lidé jenom poslouchají nějakou skupinu, která hlasitě hraje před nimi, místo aby sami hlasitě zpívali. Boží příkaz je: „Zpívejte!“

A dokonce tady čteme, že máme zpívat s jásotem, tedy nadšeně, hlasitě, z plných plic – takto mají synové Sijónu jásat nad svým Králem. Minule jsem zmiňoval tu nebeskou chválu vykoupených Božích, která zní jako hukot moře, jako burácení hromu, jako orchestr, který rozezvučí své nástroje. To je a takto má vypadat společný zpěv církve.

Dále čteme, že máme chválit Hospodinovo jméno tanečním rejem. Tak to je trochu neobvyklé, rozhodně pro nás v naší společnosti, a myslím, že to stojí za vysvětlení. Obávám se, že toto je jedno z míst, které je dnes překrucováno, takže lidé si myslí, že když se budou někde kroutit v rytmu hudby nebo dělat nějaká hromadná spartakiádní cvičení na náměstí, že to je oslava Boha. Myslím, že se mýlí. Ale nechci se tomu dneska doširoka věnovat. V následujícím žalmu znovu čteme, že máme chválit Boha bubnem a tancem (Ž 150,4), takže se tanci ve chvále budeme více věnovat příště. Dnes bych k tomu chtěl poznamenat jen pár věcí. Boží dítě má chválit Boha vším, čím je – a doslova a do písmene bychom mohli říct, že Boha máme chválit každým slovem, které vyjde z našich úst, každou myšlenkou, která se vynoří v naší mysli, každým motivem, který stojí za naším jednáním, každým činem, který uděláme i každým pohybem. Když Pán Ježíš shrnuje Boží přikázání, říká, že máme milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. Je tam úplně celý člověk. Což nevynechává naše tělo. Sem se nám tak často hodí Pavlova slova z Římanům 7: „Jak ubohý jsem to člověk!“ A i když si myslím, že v Římanům 7 mluví Pavel ještě o něčem trochu jiném, tato jeho slova si můžeme směle přivlastnit. Jak moc potřebujeme Krista! Jak moc potřebujeme vysvobození, abychom mohli Pána skutečně chválit tak, jak je toho hoden, jak by měla naše chvála vypadat. Boží slovo nevynechává naše tělo při uctívání – máme povstat, jindy pokleknout, pozvednout ruce při modlitbě nebo padnout na tvář. A zde je zmíněn tanec. Ovšem všimněte si, že to je společný tanec všech – podobně jako když Mirjam poté, co Bůh vyvedl svůj lid z Egypta a utopil egyptskou armádu v moři, vzala do ruky bubínek a „a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji. A Mirjam střídavě s muži prozpěvovala: ‚Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem‘ (Ex 15,20–21). Nicméně to nejdůležitější je vždycky srdce. A to je druhá věc, kterou chci zmínit.

Na jedné straně je tu příkaz. A na druhé straně je nové srdce, které nemůže nezpívat. Znovu se tu odvolám na slova bratra v Kristu, Charlese Spurgeona: „Když Pán zachrání duši, její svatá radost překypuje a nemůže najít dostatek kanálů pro svou převelikou vděčnost. I když člověk neskáče, nehraje nebo nejásá, v každém případě chválí Boha a přeje si mít tisíc jazyků, kterými by mohl velebit svého Spasitele.“ To je nová píseň. To je píseň, která je vyhrazená jenom spaseným, a nikomu jinému. Jan mluví ve Zjevení o nové písni, a říká, že „nikdo nebyl schopen naučit se té písni“ (Zj 14,3), než Boží vyvolení, konkrétně sto čtyřicet tisíc lidí z obyvatel země, kteří byli vykoupeni, což je symbolické vyjádření plnosti všech spasených. A tady se dostáváme k jádru věci – nejde o novou píseň v tom časovém smyslu, tedy že by byla novější než jiné písně. Prostě to není ta nejnovější písnička. Ale je to nová píseň v tom smyslu, že je to píseň nového stvoření, že to je píseň, která vychází z nového srdce. Proto se jí nikdo jiný nemůže naučit. Bůh sám ji musí vložit do toho srdce. David o tom mluví v Žalmu 40,4, kde říká, že Bůh mu vložil do úst novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu. Takže nejde o to naučit se nějaká slova, to se naučí i chytřejší papoušek nebo kavka – a se vší pravděpodobností jenom málo rozumí těm slovům, která opakují. Jde o to, že Bůh vyučí srdce, že dá nové srdce, takže je tady nové stvoření, které zpívá novou píseň – a potom přikazuje: „Zpívejte Hospodinu novou píseň!“

II. Oslava spásou

Hospodin má ve svém lidu zalíbení, pokorné oslaví spásou. (Ž 149,4)

Tady je srdce našeho žalmu. Tady je Boží dílo, tady je důvod, proč Boží lid oslavuje svého Boha – Bůh v něm má zalíbení. Zastavme se u toho, přemýšlejme o tom. Chci vás povzbudit, abyste nad touto frází přemýšleli víc než nad čímkoliv jiným: „Bůh má ve svém lidu zalíbení.“ Kdo je jeho lid? To jsou ti, kdo milují a uctívají Pána Ježíše Krista. Kdo nemá Syna, nemá ani Otce (1J 2,23). Boží lid jsou jenom ti, kdo jsou v Kristu. V těch – a v nikom jiném – má Bůh zalíbení. To jsou jeho vyvolení, to jsou jeho milovaní, to jsou jeho vykoupení, to jsou jeho posvěcení a to budou jeho oslavení. Jednoduše řečeno jsou to jeho děti. Jsou to ti, kdo mají nový život, jak o tom mluví druhá polovina čtvrtého verše. Ale zůstaňme ještě chvilku u té první fráze tohoto verše: „Bůh v nich má zalíbení.“

Bůh má zalíbení ve svých dětech. To nemůže být jinak! Který rodič by neměl zalíbení ve svých dětech. A tady je dokonalý rodič. Ano, má nedokonalé děti. Který rodič kdy měl dokonalé děti? Jenom jeden Syn je naprosto dokonalý, a je to proto, že je jedno se svým Otcem, že se svým Otcem sdílí všechny atributy Božství, že je plně a stejně Bůh jako jeho Otec. A nemůže od sebe nijak oddělit Otce a Syna, protože je jenom jeden Bůh. Což je samozřejmě na úplně jiné kázání. Ale teď mluvíme o nás, kteří jsme byli přijati, adoptováni, jako děti – a jsme milované děti. Bůh v nás má zalíbení. Jako fakt! V nás. Není to proto, že by v nás bylo něco, co by bylo tak zalíbení hodné. Je to tak proto, že se pro toto zalíbení Bůh rozhodl před stvořením světa. Rozhodl se, že skrze svého Syna, skrze sebe sama, stvoří pro sebe svůj lid, v němž bude mít zalíbení, který bude milovat nepodmíněnou a nekonečnou láskou. Bůh se tak rozhodl navzdory tomu, že to bude stát nekonečné ponížení Božího Syna, navzdory tomu, že to stvoření, které se rozhodl milovat a mít v něm zalíbení, není v neproměněném stavu ani trochu milování hodné. Ale Bůh v nás má zalíbení. Dal svého Syna, aby byl obětí smíření za naše hříchy, aby nás jeho krev očistila od každého hříchu a abychom my, kteří v něj věříme, měli dokořán otevřený přístup k Bohu. Mocí svého Ducha nás přitáhl ke Kristu, otevřel nám naše duchovní oči a dal nám nové srdce, které zná Krista a miluje ho. Našel v nás zalíbení. Jak bychom tedy neměli mít zalíbení my v něm? Není možné nezpívat novou píseň! Bůh své děti nikdy neopustí a nikdy se jich nezřekne (Žd 13,5). Vyryl si nás do svých dlaní (Iz 49,16), chrání nás jako zřítelnici svého oka (Za 2,12), nosí nás ve svém srdci, podobně jako velekněz měl na svém srdci náprsník, zlatou destičku posázenou dvanácti drahokamy, na kterých byla vyryta jména izraelských kmenů.

„Pokorné oslaví spásou.“ Tři slova, na nichž by mohlo stát celé kázání, a rozhodně ne jenom jedno. Ve svých vlastních životech nacházíme stále příliš mnoho pýchy a jenom hodně málo pokory. To je důsledek pádu. To byl důvod, proč padl satan – chtěl se vyvýšit a poměřovat se s Nejvyšším (Iz 14,14). Stejným způsobem svedl Adama a Evu („Budete jako Bůh“ – Gn 3 ,5). To je pýcha. Chceme být jako Bůh, chceme řídit své životy (a kdyby jen své, že), myslíme si, že já vím nejlépe, co je dobré a správné, na mě záleží, já jsem důležitý, atd. To je pýcha, která v nás stále je a zůstane, dokud budeme v těle.

Ale Bůh nám dal i pokoru. Je obsažená v novém narození, které se bez ní neobejde. Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost (Jk 4,6; 1Pt 5,5). Musíme ale rozumět tomu, že to obojí – jak milost, tak pokora – je Božím darem. Tato pokora je umožněna Božím zásahem do našeho života, změnou srdce, novým srdcem, bez něhož bychom se nikdy před Bohem nepokořili. Teprve když on toto učiní v nás, jsme schopni vyznat svou hříšnost a vzpouru proti Bohu, svou neschopnost zachránit sami sebe. Teprve potom jsme schopni odložit to břemeno sebe sama a říci Bohu: „Bože, tady jsem, nalož se mnou podle svého uvážení. Nemám nic, co bych ti mohl přinést, jen svou vzpouru, hřích, ubohost a ošklivost.“ Teprve potom platí:

Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. … Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. (Mt 5,3.5)

Potom začíná skutečná pokora podle Božího slova. To není nějaké sebeponižování, askeze nebo tělesné umrtvování (Ko 2,23) nebo jakási „ušlápnutost“ nebo ochota nechat na sobě štípat dříví, jak to bývá někdy křesťany představováno. Úplně jednoduše pokora znamená vidět sám sebe tak, jak mne vidí Bůh. Krásně to vystihl Pavel v listu Římanům:

Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12,3)

Pokorní jsou oslaveni spásou. Bůh se oslavil naším spasením, které je cele jeho dílem a k němuž nemůžeme nic přidat. Ale spasením oslavil i nás. Neměli jsme žádnou skutečnou slávu, která by přetrvala na věčnost, ale nyní máme slávu, která září od věčnosti a bude zářit celou věčnost. Když se Ježíš modlí k Otci, říká: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim“ (J 17,22). Už nyní máme slávu, protože Ježíš žije v nás a „jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě“ (2K 3,18), nebo jak to mají Kraličtí „od slávy v slávu“. Nové stvoření nemůže nejásat nad svým spasením a s radostí zpívá Hospodinu novou píseň.

III. Oslava spravedlností

To nás vede k posledním pěti veršům žalmu.

Věrní ať jásají v slávě, ať plesají na svých ložích. (Ž 149,5)

Bůh nás oslavil spásou, proto jásejme – a nejenom uprostřed Božích dětí, ve shromáždění svatých, ale i na svých ložích, kdy nás nikdo nevidí a neslyší, když jsme tam jenom my a Bůh. Ale křesťan nezůstává ležet v posteli, i když by se to možná leckomu líbilo. Žalmista nás vede ze shromáždění do soukromí a potom do veřejného života k velkým a odvážným činům. Všude máme oslavovat Boha. Jak to máme dělat ve veřejném životě? Podívejte se do těch dalších čtyř veršů (v. 6–9).

Vyvyšovat Boha svým hrdlem – ano, to je jasné, a někdy to dokonce i chceme udělat. Ale s „dvousečným mečem ve svých rukou“? To jako vážně? Máme konat pomstu a tresty na národech? Máme vykonávat soud? Tohle jsou slova, která našim uším zní příliš starozákonně, příliš tvrdě. My přece stavíme na „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ a „neodplácejte zlým za zlé, ale milujte své nepřátele“. A leckdy to dokonce vypadá tak, jako kdyby to byly jediné verše v celém Písmu, které se týkají křesťanského života. A co třeba tyto verše:

Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem! (J 7,24)
Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu! (1K 5,12–13)
Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? … Nevíte, že budeme soudit anděly? Tím spíše věci všedního života! (1K 6,2–3)

Starozákonní Izrael je předobrazem skutečného Božího lidu. My ho nemáme následovat v těch tělesných věcech tohoto života – nemáme nad hlavou mávat dvousečným mečem. Máme jiný meč, meč Ducha, jímž je slovo Boží (Ef 6,17). Ale ani s ním nemáme mávat nad hlavou, ale máme ho vyhlašovat do tohoto světa a světu. To je vyhlášení spasení a soudu. To je evangelium, které zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem. Mluvíme o tom, že Bůh bude soudit svět (a my se na tom soudu budeme podílet, jak jsme četli). A jediná záchrana před tímto soudem je víra v Pána Ježíše Krista, který byl ukřižován za naše hříchy, zemřel, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Zvěstujeme Krista, který přišel, aby zachránil hříšníky, který přišel, aby spasil, co zahynulo. Který však přijde znovu, už ne spáse, ale k soudu. Přijede jako strašlivý válečník, který bude pobíjet národy ostrým mečem, který vychází z jeho úst, bude je pást želenou berlou a bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu všemohoucího Boha. Jan o něm říká, že soudí a bojuje spravedlivě (Zj 19,11–15). Kážeme evangelium a tím vyhlašujeme soud. Když evangelium pronikne ke králům a vznešeným, spoutává je jako řetězy – buď ke spasení, a potom jsou spoutáni pokorou a jejich život je připoutaný ke Kristu a jejich svědomí je svázané Božím slovem, nebo jsou spoutáni k soudu, protože jim bylo vyhlášeno toto slavné evangelium a oni jím pohrdli a pošlapávají jméno Pána Ježíše Krista. To je první a nejdůležitější způsob, jak svatí vyvyšují svým hrdlem Boha – tím, že svědčí o Kristu.

Nicméně je tady ještě další rovina, protože ten text mluví o vykonávání spravedlnosti a práva. A také k tomu je Boží lid povolán. Když Pán Ježíš kárá pokrytectví farizeů, říká:

Ale běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet. (Lk 11,42)

V paralelním textu (Mt 23,23) mluví o právu, milosrdenství a věrnosti. Jsme voláni k tomu, abychom mluvili pravdu a nazývali věci pravdivě a správně, abychom označovali hřích hříchem, lež lží, nespravedlnost nespravedlností, abychom nevydávali zlo za dobro a dobro za zlo. Máme se ujmout sirotka a vdovy – to je boj proti bezpráví a nespravedlnosti v tomto světě. Někteří křesťané potom budou povoláni nejenom k tomu, aby tyto věci dělali, ale také k tomu, aby tyto věci prosazovali zákonnou cestou, legislativně. To byl důvod, proč ve starověku nakonec císař zakázal krvavé a vražedné gladiátorské hry. To byl důvod, proč bylo zrušeno otroctví v Anglii na poč. 19. století, proč došlo k zákazu satí v Indii (kdy byla vdova, aby se prokázala její věrnost zemřelému manželovi, zaživa upálena). Máme dvojsečný meč, který říká, co je pravda a lež, dobro a zlo, spravedlnost a bezpráví a s tímto mečem v ruce vyvyšujeme Boha svými hrdly. A to vede ke třetí věci, kterou chci v této souvislosti zmínit, což je osobní svatost.

Máme-li konat spravedlivý soud, vyhlašovat spravedlnost a právo, musíme sami podle toho žít. Tedy začít u sebe, ve svém vlastním životě, nenechat se vtáhnout do kompromisů, ale oživovat své svědomí Božím slovem a jednáním podle něj. Vyvyšovat Boha svým hrdlem s dvojsečným mečem ve své ruce – s Božím slovem, které je „živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč, proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“ (Žd 4,12). Používejte tento meč ve svých životech, používejte ho na svých ložích, když vzdáváte chválu svému Bohu, používejte ho ve shromáždění Božího lidu, nikdy nezůstaňme bez něj, používejte ho ve svém každodenním životě, ve svém chození s Pánem, ať už jsme v práci nebo mezi přáteli, ať už nakupujeme nebo prodáváme, sportujeme nebo odpočíváme. Pak budeme skutečně solí i světlem tomuto světu, protože budeme vyhlašovat mocné evangelium a konat skutky spravedlnosti, které budou vzdávat čest našemu Otci v nebesích. A Žalmista v našem textu dodává:

Je to čest pro všechny jeho věrné. Haleluja. (Ž 149,9)

Vyvyšovat Boha s dvojsečným mečem v ruce, vyhlašovat soud, prosazovat spravedlnost a právo, žít svatě k Boží slávě – to čest pro všechny jeho věrné. Ve Zjevení 19 je Pán Ježíš, který přichází jako bojovník a soudce, obklopen nebeskými vojsky na bílých koních, která jsou oblečená do bělostného čistého kmentu (Zj 19,14). Je to čest pro všechny jeho věrné. On nás pozvedl do své slávy a povolal nás ke slavným a velikým věcem. Proto „buďte rozhodní a udatní“ a:

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! (Ž 98,1)
Amen.