Podpis milosti (2Te 3,17–18)

Důležitá závěrečná slova

Jaroslav Kernal, Praha 27. dubna 2025

Dnes se dostáváme na samotný konec 2. Tesalonickým, k posledním dvěma veršům. Z Boží milosti jsme prošli touto nedlouhou, ale hutnou epištolou a věřím, že nám to pomohlo v porozumění nejedné věci, která se týká jak Pánova druhého příchodu, tak také praktických záležitostí našeho života.

Před námi jsou poslední dva verše, závěr listu, takové verše na konci dopisu, kterým obvykle nevěnujeme příliš mnoho pozornosti. Přesto se také v nich skrývají poklady, které stojí za to vykopat, truhlice požehnání, které stojí za to otevřít, studnice občerstvení, z nichž můžeme do sytosti pít. Než se však do těchto veršů pustíme, pojďme ještě jednou přečíst celou třetí kapitolu tohoto listu.

Náš dnešní text je úplným závěrem Pavlova druhého listu do Tesaloniky. Myslím, že pro nás bude jen užitečné, když si připomeneme, o co v tomto listu šlo, čím jsme prošli, s čím se musel vypořádat apoštol i křesťané v Tesalonice, a to byl Pánův příchod nahlížený hned z několika úhlů pohledu – to bude první bod našeho dnešního kázání. A potom se podíváme na vlastní text – na Pánovo slovo, které v tomto listu máme a na Pánovu milost, se kterou se Pavel obrací na všechny křesťany, nejenom na ty v Tesalonice, ale na všechny ve všech obdobích až do Pánova slavného příchodu. To je několik jednoduchých věcí, na které se dnes společně podíváme z druhého listu Tesalonickým. Pojďme k prvnímu bodu.

I. Pánův příchod

Jsme na konci tohoto krátkého listu, ale neurazili jsme úplně krátkou cestu. Do některých veršů v tomto listě jsme se snažili ponořit co nejhlouběji, takže za námi zůstaly poměrně hluboké šachty. Nechceme, aby se zatopily vodou zapomnění nebo byly zasypány hlínou hlušiny, ale chceme si je připomínat a stále čerpat z toho, co jsme odkryli. To je možné jen tehdy, když se budeme do tohoto listu vracet, a budeme přemýšlet nad tím, co jsme odhalili. Takže když se v rychlosti podíváme na celý list, co vidíme? Co je hlavním tématem tohoto listu? Jednoznačně je to Pánův druhý příchod – blízký příchod Pána Ježíše Krista s některými jeho důsledky.

V první kapitole jde Pavel od pozdravu velmi rychle k druhému příchodu Pána Ježíše Krista. Mluví o pronásledování, které tesalonická církev zakoušela a povzbuzuje křesťany k pevnosti a vytrvalosti tváří tvář pronásledování. Co má být jedním z motivů kromě lásky k Pánu Ježíši Kristu? Vyhlídka na Boží soud. Až se zjeví Pán Ježíš Kristus z nebe, odplatí všem, kteří neznají Boha a kteří odpírají poslušnost evangeliu a vysvobodí nás utiskované z jejich útisku – jejich soud, který provádějí vůči nám, dopadne na ně samotné. A dopadne na ně s mnohem drtivější silou, protože ten soud bude naprosto spravedlivý. Nikdo mu neunikne. Nikdo se před ním neschová. Teď se vám vysmívají, pohrdají vámi, považují vás za méněcenné nebo vás posílají do blázince, ale potom to bude Bůh, kdo je samotné bude soudit podle jejich metru a také podle svých svatých měřítek, která zjevil ve svém Synu. Jeho ustanovil, aby skrze něj byl vykonán soud na všech, kdo vzdorují evangeliu – a budou souzeni podle spravedlnosti evangelia, což je naprosto dokonalá a absolutní spravedlnost. Tato spravedlnost byla prokázaná na Kristu! Je absolutní – on zemřel. Jde až do úplné krajnosti, do úplného vyčerpání. Nezůstane tu ani špetka bezpráví nebo nespravedlnosti. On sám neponechal ani kousek místa pro pochybnosti – zemřel a byl pohřben. To je spravedlnost, protože na sobě nesl naše hříchy. Proto musel zemřít. Nemohl zůstat naživu. Ale pravost, ryzost, čistota a dokonalost spravedlnosti se projevily také v tom, že vstal z mrtvých. On sám byl spravedlivý, nikdy nezhřešil, nebyla v něm nalezena lest. Proto ho smrt nemohla udržet ve své moci. A tak třetího dne vstal z mrtvých. Proto soud, s nímž přichází – a přijde v plameni ohně se svými mocnými anděly – bude naprosto spravedlivým soudem. A neobstojí nikdo, vůbec nikdo, kdo není v něm, kdo se nespolehl na jeho spravedlnost, na jeho kříž, na jeho oběť za naše hříchy, na jeho vzkříšení z mrtvých. A na druhé straně – ani ten nejmenší, ten nejméně věřící, který se chytil jako stébla dvěma slaboučkými prsty víry této naděje, této zprávy o záchraně, která je v Kristu Ježíši, nebude odsouzen, ale bude zachráněn, protože i s takovou špetkou víry bude nalezen v něm, v Kristu. Ale pro všechny, kteří touto nadějí opovrhují, je připraven zdrcující soud:

Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘. (2Te 1,9)

To všechno stihl Pavel vypsat Tesalonickým v prvních devíti verších první kapitoly. A potom pokračuje dále a více rozebírá Pánův příchod. Až Pán přijde, bude soud – to je jednoduché poselství první kapitoly. A hned potom přichází povzbuzení spolu s napomenutím, aby se křesťané nedali snadno oklamat nebo zviklat, vyvést z rovnováhy či vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, který by snad měl pocházet od Pavla. Den Páně tady ještě není, říká Pavel. Není daleko, neměli bychom spát nebo se nechat ukolébat tím, že se nic neděje. Ale ještě tady není! Neměli bychom se děsit tím, že už je to tady. Není tady. Až přijde, všimneme si toho. Všichni to uvidí. Jeho příchod bude, jako když blesk ozáří oblohu – všichni to uvidí. Ale jeho příchod bude, jako když se zloděj v noci vloupá do domu – nikdo neví, kdy přesně to bude. Kdyby se lidé snažili vypočítat, kdy přijde zloděj do té které domácnosti, nejspíš by byli úspěšnější, než když se snaží určit datum Pánova druhého příchodu. Ale křesťané se tím nemají nechat zviklat ani vyvést z rovnováhy.

Boží slovo ve druhé kapitole říká velmi silná slova na adresu těch, kteří se pokoušejí o nějaké takové věci, kteří se snaží zviklat křesťany a zaměřit jejich pozornost na něco jiného, než na Pána Ježíše Krista samotného. On je ten, kdo brání tomu, aby se nepravost zjevila v celé její plnosti a spolu s ní také člověk nepravosti, syn zatracení. Boží slovo tady mluví o lidech, kteří „nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila“ (2Te 2,10). To nejsou lidé mimo církev. To jsou lidé, kteří jsou v církvi, ale nemají Pána Ježíše Krista v centru. „Putin je antikrist!“ „Trump je antikrist!“ Teď zemřel papež a bude se volit nový papež – nebude to ten antikrist? Koho církev očekává? Antikrista? Koho vyhlíží? Neměla by vyhlížet Pána Ježíše Krista? Na něj se soustředit? Dívat se tam, kde on sedí po pravici Boha Otce a odkud přijde soudit živé i mrtvé? Neměla by se více zaměřovat na to, co nebeské, než na to, co je pozemské, tělesné? Někdy to tak skoro vypadá, že církev žije tím, čím žije tento svět. Ačkoliv je naše občanství nebeské, byli jsme ponecháni v tomto světě, abychom v něm byli světlem a solí, takže se máme také zajímat o to, co je v tomto světě. Ale máme se na to dívat z té nebeské perspektivy a hodnotit ty věci Božím slovem, a ne podle toho, jak je hodnotí tento svět. Když nám toto sejde z mysli, začneme se podobat lidem v Tesalonice – podívejte se, co o nich Písmo říká:

Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,11–12)

A někteří z těchto lidí šli dokonce tak daleko, že ve jménu těchto vidění a zpráv přestali pracovat a starat se o sebe a o druhé. Místo toho chtěli, aby se druzí starali o ně. A to je třetí kapitola našeho listu. Od takových se máme oddělit. Dát jim najevo, že k nám nepatří. A nejenom od nich, ale ode všech, kteří nechtějí poslouchat Boží slovo a žít podle něj. Ale máme s nimi jednat jako s bratry, nikoliv jako s nepřáteli. A to vše završeno požehnáním pokoje, který má vládnout mezi námi (2Te 3,16).

II. Pánovo Slovo

Následuje Pavlův pozdrav, pozdrav psaný jeho vlastní rukou. Tak prý označuje všechny své dopisy. Pavel to zdůraznil, protože tesaloničtí zjevně věřili nějakým dopisům, které Pavel nenapsal. Někdy nám takové zmínky nepřijdou důležité a v podstatě je ve své mysli přeskakujeme, když čteme Písmo. Ale Pavel považovat za důležité právě toto křesťanům napsat. Proč? Protože věděl, k čemu ho Bůh povolal a věděl, co píše. Asi to tak nebylo úplně vždycky, ale často věděl, že to, co říká, je inspirované Slovo Boží, které má stejnou váhu jako slova Starého zákona. Věděl to i Petr, který o tom křesťanům napsal:

A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2Pt 3,15–16)

Petr řadí Pavlovy listy mezi ostatní Písma! Pavlovi záleželo na tom, aby křesťané četli to, co napsal on, ne někdo jiný, protože věděl, že to, co píše, píše z moci Ducha svatého. I jiní měli Ducha, ale ti, kdo měli Ducha svatého, měli poznat, že to, co Pavel píše, je z Ducha svatého (1K 14,37). Přesto je zjevné, že Pavel nenapsal ten dopis sám. Byl tu nějaký písař, který ten dopis napsal a Pavel ho svou rukou podepsal. Podobná slova najdeme v dalších pěti Pavlových listech, přičemž v listu Římanům máme dokonce pozdrav od pisatele toho listu:

Pozdravuji vás já Tercius, písař tohoto dopisu. (Ř 16,22)

Napsal tedy ten dopis Pavel? Nepochybně. Těmi slovy dopis začíná – je tam autor a je tam adresát – pro vás mladší, to jsou údaje, které se dřív psaly na obálku dopisů. Dnes jsou na to kolonky v e-mailu: „od koho“, „komu“ a „předmět“. V různých chatovacích programech dokonce ani toto nepotřebujeme – stačí kliknout na jméno nebo na skupinu a začít psát – a dotčení jsou okamžitě informováni. Římanům Pavel napsal:

Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia … Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti. (Ř 1,1.7)

Ale na konci listu je zdraví Tercius, písař. Často to bylo tak, že autor diktoval list a písař ho zapisoval slovo od slova, ale někdy to mohlo být i tak, že autor nadiktoval písaři osnovu, kterou písař rozvedl a potom přinesl celý dopis autorovi k podepsání. Ale asi těžko by mohlo být v takovém dopise něco, s čím by autor nesouhlasil. Myslím, že tohle můžeme vidět v prvním listu Petrově, který Petr napsal:

Prostřednictvím Silvána, kterého mám za věrného bratra, vám toto krátce píšu, abych vás povzbudil a dosvědčil vám, že taková je pravá milost Boží; v ní stůjte. (1Pt 5,12)

Pavel také zjevně takto psal – kromě listu Římanům a druhého listu do Tesaloniky to vidíme i jinde:

Pozdrav mou, Pavlovou rukou. (1K 16,21)
Teď vám píši vlastní rukou; všimněte si velkého písma. (Ga 6,11)
Pozdrav mou, Pavlovou rukou. (Ko 4,1)

Někdo by se nyní mohl zděsit a ptát se, zda tedy máme pravé Boží slovo, když to vlastně ani nenapsali apoštolové. Ale oni to napsali. Tercius napsal přesně to, co chtěl napsat Pavel – a bylo to přesně to, co Duch svatý chtěl, aby bylo zapsáno. Silvánus zapsal přesně to, co chtěl napsat Petr – a opět to bylo přesně to, co chtěl Duch svatý, aby bylo zapsáno.

Žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. (2Pt 1,20–21)

Dokonce ve Starém zákoně vidíme přesně totéž – prorok Jeremjáš diktoval svému písaři Bárukovi slova, která přijal od Boha. Báruk je přesně zapsal – tak o tom sám vydává svědectví před judskými šlechtici, kteří chtěli, aby ta slova slyšel král:

Báruk jim odpověděl: „Vlastními ústy ke mně všechna toto slova pronášel a já jsem je zapisoval černidlem do knihy.“ (Jr 36,18)

Máme tady Boží slovo, které Bůh nechal zapsat skrze nejrůznější lidi. Můžeme říci a musíme na tom také trvat, že to je stoprocentně Boží slovo – jsou to přesně ta slova, která Bůh chtěl, aby byla zapsána. Týká se to každého jednotlivého slova. I když musíme rozumět tomu, že Bůh nám nedal jednotlivá slova, ale dal nám své slovo v knihách. A právě takto ho musíme přijímat. Jsou tady celky, které nám Bůh dal, ale v rámci těch celků záleží i na každém slově, které tento celek obsahuje. Ale vedle toho je celé Písmo také stoprocentně lidským dílem – zapsali ho lidé. Nebyli to píšící stroje, Bůh to neudělal tak, že by lidé psali a nevěděli, co píší, ale Bůh ve své moci a prozřetelnosti použil jednotlivé lidi k tomu, aby v kontextu své kultury, kontextu své doby, v souladu se svou osobností a se svým obdarováním, napsali přesně to, co Bůh chtěl, aby bylo napsáno. Proto máme v Písmu nejrůznější literární žánry, máme tu básně a písně, máme tu proroctví a vyučování. Bůh použil Šalomouna, aby napsal píseň o lásce mezi mužem a ženou, mezi Kristem a jeho nevěstou a napsal to tak, že se někteří až červenají, když to čtou. Napsal to tak, jak by to apoštol Pavel nikdy nenapsal. I on psal o lásce – o lásce mezi mužem a ženou, o lásce mezi Kristem a jeho nevěstou, ale napsal to úplně jinak než Šalomoun, protože ho Bůh stvořil jinak a dal mu jiné myšlení i okolnosti než Šalomounovi. To jsou věci, které musíme mít na paměti, a kterým tak nějak přirozeně rozumí, když čteme Písmo. Ale je tu ještě jedna – a to ta nejdůležitější – věc: celé Písmo svědčí o Kristu. On je tou hlavní postavou celé Bible.

Ale je to napsané tak, aby ti, kdo rozumí, rozuměli a ti, kdo nerozumí, nerozuměli, ti, kdo vidí, viděli, a kdo nevidí, neviděli. Písmo je dopisem, který napsal Ženich své milované nevěstě. Kdykoliv otevíráme Bibli, Bůh promlouvá – a každý, kdo rozumí, se setkává s Pánem Ježíšem Kristem. Někdy to není moc intenzivní, ale někdy je to mocné, takže jsme přemoženi jeho velikostí, nádherou, láskou nebo svatostí a spravedlností. Jsme pokořeni a usvědčeni nebo naopak povzbuzeni k větší horlivosti, k větší lásce k němu a k bližním, k tomu, abychom znovu více usilovali o svatost a pokoj, bez nichž nikdo nespatří Pána. Chceme být s ním samotným, toužíme po tom, aby byl on s námi a my zakoušeli jeho přítomnost. To je moc jeho Slova, Bible. Je to jeho Slovo. A Pavel tomu rozuměl. Proto připojuje tato svá slova, aby označil to, co je jeho. Protože Bůh to své milosti použil, aby to bylo jeho vlastní. Toto je Pánovo slovo.

III. Pánova milost

Když se Pavel loučil se staršími z Efezu, s nimiž se sešel v Milétu, svěřil je Bohu a slovu jeho milosti (Sk 20,32). Tento dopis, který máme před sebou, zakončuje svým podpisem, aby mu dal pečeť, že to je skutečně to, za co to máme pokládat – Boží slovo. A potom všechny vkládá do milosti Pána Ježíše Krista. Není lepší závěr, než je tento. Není lepší pozdrav, než je tento. Není nic lepšího, než svěřit člověka Boží milosti. Ale všimněte si toho v našem textu – Pavel svěřuje křesťany milosti Pána Ježíše Krista. To není nějaká jiná milost, než je milost Boží, je to přesně tatáž milost, ale Pavel na ní zdůrazňuje jejího původce, Pána Ježíše Krista.

Důraz na Pána Ježíše vidíme v celém tomto listu. On byl, je a bude tou jedinou osobou Boží trojice, s níž se člověk může tělesně setkat. Duch svatý je duch a Otec také, nehledě na to, že přebývá v nepřístupném světle, takže ho nikdo z lidí nikdy nespatřil a ani spatřit nemůže (1Tm 6,16). Jenom jednorozený Syn, který je v náruči Otcově nám o Otci řekl. A kromě toho, on je v naprosté jednotě s Otce, takže kdo vidí Syna, vidí i Otce – tato slova Ježíš řekl svým učedníkům, když ho žádali – ústy jednoho z nich, Filipa, aby jim ukázal Otce, že nic víc nepotřebují (J 14,9).

Takže můžeme jasně říct, že veškerá Boží milost je také Kristovou milostí. On je spolu s Otcem zdrojem této milosti. On ji nabízí, on ji na nás vylévá. Někdy ji kvůli svému milosrdenství vyleje na velké množství lidí – potom mluvíme o probuzení. To vidíme na několika místech v Písmu – např. ve Skutcích, kde v Jeruzalémě v den letnic uvěřilo tři tisíce lidí, a později počet učedníků narostl o několik dalších tisíc. Nebo v Antiochii, kde „veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu“ (Sk 11,21). Podobně to bylo také v Tesalonice nebo později v Efezu. Bůh prostě někdy vyleje svou milost na nějaké místo a lidé se obracejí, činí pokání a věří v Pána Ježíše Krista. Tak například v Efezu došlo k tomu, že „na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě“ (Sk 19,17) a „mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo“ (Sk 19,20).

Milí přátelé, jsem přesvědčený o tom, že texty, jako jsou tyto, mohou být dobrým základem – a mají být! – pro naše modlitby a naše volání k Pánu Ježíši, aby vylil svou milost také na nás a na naši zem, aby mnoho lidí v této zemi uvěřilo v něj. Žijeme v zemi, kde vládne duchovní temnota a stále více lidí se ztrácí v bažině hříchu, rozmáhá se nepravost a jméno Pána Ježíše rozhodně není ve veliké úctě. Boží slovo se nerozmáhá – dokonce mezi těmi, kteří se hlásí ke Kristu, nemá Boží slovo příliš velkou vážnost, protože s ním zacházejí jako s trhacím kalendářem – co se jim hodí, to si vezmou, co se nehodí, to vytrhnou a zahodí. Modleme se za to, aby se šířilo evangelium o Boží milosti, ne špatná zpráva o spasení ze skutků.

Když došlo k napětí v církvi kvůli otázce spasení a zákona, apoštolové se sešli spolu se staršími církve v Jeruzalémě a společně řešili, zda by měli křesťané z pohanů zachovávat Mojžíšův zákon a nechat se obřezat. Tehdy Petr povstal a řekl:

Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše. (Sk 15,10–11)

Petr vysvětloval, že Židé i pohané jsou spaseni milostí Pána Ježíše Krista. To je evangelium. To je podstata a vlastní jádro evangelia. Cokoliv je k tomuto přidáno, nebo cokoliv je z toho ubráno, činí z evangelia jiné evangelium, tedy prokletí (Ga 1,7-8) – ať už pro ty, kdo takové jiné evangelium kážou, tak i pro ty, kdo takové evangelium přijímají, protože to není moc ke spasení, ale lidská cesta, která vede k odsouzení. Proto Petr varuje, aby křesťané ze Židů nechtěli na křesťany z pohanů vložit břemeno zákona, které nemohli unést ani jejich otcové ani oni sami. Jde o Kristovu milost.

Kéž by se Bůh smiloval a tuto milost dal také nám, naší zemi, tomuto hříšnému městu – a nejenom jemu, ale také všem ostatním. Modleme se za to, aby Bůh povolal dělníky na svou žeň, protože je veliká, ale dělníků je málo. A ti, kteří jsou, často nejsou opravdovými dělníky – často to nejsou pastýři podle Božího slova, ale nájemci, kteří pracují jenom proto, že dostávají mzdu. V naší zemi máme veliké duchovní bohatství v naší minulosti, ale pokud se podíváme očima víry do současnosti, uvidíme velikou bídu a zoufalství. Kolik lidí se připojuje jenom k našemu sboru z míst, kde nejsou žádní další učedníci Kristovi, nebo tam jsou, ale nechtějí stát v pravdě Božího slova a v milosti Kristově. Kéž by se Pán nad námi slitoval a obnovil nás samotné a mnohé další, aby se slovo Páně rozeznělo do celé naší země.

Takže znovu vidíme, že ten pozdrav, který je tady na konci tohoto listu, je velmi mocný pozdrav. Potřebujeme milost Kristovu. Bez ní jsme ztracení. Bez ní nemáme nic. A abychom žili v této milosti, musíme jít k tomu, který ji dává, k Pánu Ježíši Kristu. To je poselství této epištoly – abychom na něj zaměřili svou pozornost – nikoliv kvůli tomu, abychom počítali, kdy přijde, ale kvůli němu samotnému, kvůli jeho osobě, kvůli jeho dílu, kvůli tomu, kým je a co udělal. Tedy kvůli evangeliu, které Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří.

Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal. (Žd 13,9)

To nebyla výzva jenom pro křesťany ze Židů, ale je to výzva pro každého z nás. I my se musíme spoléhat na milost Kristovu, protože bez ní nic nejsme. Bez ní jsme ztraceni. Proto si znovu připomeňme ta slavná slova z konce našeho listu:

Milost Pána našeho Ježíše Krista s vámi se všemi. (2Te 3,18)

2Te3-17–18–osnova.pdf (216.81 KB)