Biblická církev Praha

Jistota pevné naděje v Kristově zmrtvýchvstání

Jaroslav Kernal, Praha 20. dubna 2025

Ježíš žije! Halelujah! Kristus vstal z mrtvých – to je dobrá zpráva, kterou si musíme opakovat nejenom na Velikonoce, ale každý den. A jako společenství se v ní musíme ujišťovat kdykoliv se sejdeme, tedy minimálně každou neděli. Náš Pán je živý. To je radostná zpráva, na kterou se zaměříme v dnešním kázání. Vybral jsem opět text z 1. Korintským, tentokrát z 15. kapitoly, která se celá zabývá Kristovým vzkříšením. Nebudeme číst celou kapitolu, ale přečteme něco víc než její první polovinu a určitě vás chci povzbudit k tomu, abyste si doma přečetli i tu zbývající část. Je to velmi silný a opravdu povzbuzující text.

Opět máme před sebou jenom jeden verš a já bych chtěl tento výběr ještě zúžit na pouhá tři slova, která jsou v originále dokonce jenom slovy dvěma. Ale ani tato dvě slova rozhodně nevyčerpáme v jednom kázání a mám za to, že po celou věčnost budeme mít co dělat, abychom do hloubky pochopili plnost toho, co zde čteme: První vstal Kristus. Nebo tedy úplně doslovně: Prvotina Kristus. Prvotina vzkříšení je Kristus, protože vstal jako první. Boží slovo na tomto místě mluví o budoucím vzkříšení. Pavel ve své argumentaci postupně přechází od toho, co se stalo, co popisuje na začátku kapitoly k tomu, co bude, co se stane, jak to bude. A potom na konci to vede k praktickým aplikacím do našeho současného života:

• Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná. (1K 15,57–58)

Pro to dnešní kázání se budu inspirovat tímto Pavlovým konceptem a podíváme se nejprve do minulosti, na historické souvislosti, tedy na to, že Kristus vstal první – to je historická pravda, která je základem naší víry. Naše víra je zakotvená v historii. Následně se podíváme na některé argumenty, které tady Pavel používá, teologické argumenty, které souvisí s tím, že první vstal Kristus. Jsou to argumenty, které se týkají naší víry i našeho života. A nakonec se podíváme dopředu, protože ona historická zkušenost, že Kristus vstal první, je naší budoucností, naší nadějí, motorem našeho života. 

I. Minulost – historická pravda

Tady máme jádro, srdce evangelia, i když evangelium nemůžeme omezit jenom na tuto zprávu – plností evangelia je Pán Ježíš Kristus a celé jeho dílo, které začíná ještě dříve, než o něm čteme v prvním verši první kapitoly knihy Genesis. Nicméně tady je jeho srdce, bez něhož se neobejdeme. Mám za to, že ten text, který máme před sebou, mám teď na mysli celou patnáctou kapitolu 1. Korintským, je velmi zásadní a důležitý pro celý křesťanský život. Pavel se musel vypořádat s řadou těžkých věcí, které zmítaly korintskou církví. A jak jsme viděli minule, začíná Kristem – nechtěl mezi nimi znát nikoho jiného, než Krista ukřižovaného. A čím končí? Kristem. Evangeliem Ježíše Krista. Mezitím o něm mluvil několikrát, ale na začátku patnácté kapitoly znovu říká: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy“ (1K 15,1–2). Poté, co jsem vám vysvětloval evangelium v různých aplikacích, v různých souvislostech každodenního života, vám chci znovu připomenout evangelium, které jsem vám zvěstoval. A všimněte si, co jim připomíná: 

• … že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem … (1K 15,3–4)

Kristus je naše evangelium. Především potom jeho ukřižování, smrt a vzkříšení z mrtvých. Kristus byl vzkříšen – vzpomeňte si, jak to bylo. Byl ukřižován spolu se dvěma zločinci, ale jejich těla nesměla zůstat přes noc na kříži. Proto těm dvěma zlomili nohy, aby ukončili jejich trápení. Ale Pán už byl mrtev. Setník se o tom ujistil cílenou ranou kopím do boku Spasitele. A potom těla sňali z křížů. Ježíšovo tělo si vyžádal Josef z Arimatie, bohatý člen židovské rady, který měl nedaleko od popraviště vytesaný nový hrob ve skále. Ten hrob byl nový, nikdo jiný v něm nebyl pohřbený. To je důležitý důkaz. Když Pán Ježíš vstal z mrtvých, byl hrob prázdný. Josef nechal Ježíše zavinout do pláten a položit do hrobu. Potom byl hrob uzavřen velikým kamenem. Ženy, které byly přítomné při ukřižování, sledovaly Josefa, aby věděly, kam uloží tělo Pána Ježíše. Byl pátek večer a se západem slunce začínala soboty, kdy se nesmělo nic dělat, ani namazat vonnými látkami mrtvé tělo. Proto prvního dne po sobotě časně ráno, ještě za tmy, spěchají ženy ke hrobu, aby splnily svou povinnost vůči mrtvému. Jediná otázka jim vrtá hlavou – kdo jim asi odvalí ten těžký kámen, jímž byl hrob uzavřen. A to netušily, že byl hrob také zapečetěn a že ho hlídají vojáci chrámové stráže. Zatímco balzamovat se nesmělo, pečetění zjevně nevadilo. Nebo že by i tady fungoval tak známý dvojí metr? Ale – co se stalo, když přišly ženy k hrobu? Kámen byl odvalený!!! Nevím, jestli si dobře dokážeme představit, co přesně se stalo. Nechci být morbidní, ale jinak to asi nejde – představte si rychlý pohřeb v pátek večer, půl hodiny minut před uzavřením hřbitova – rakev je rychle spuštěná do země a hrobníci ji spěšně zaházejí hlínou. V neděli brzo ráno – hned jak je hřbitov odemčený – přijdete, abyste upravili hrob … a najdete vykopanou díru, na dně je prázdná rakev a víko leží venku … Co to je? Co se stalo? Kdo to udělal? Zahradník! Jestli jsi odnesl tělo mého Pána pryč, ukaž mi, kde je (J 20,15) – to jsou slova uplakané Marie Magdalény. 

S kým mluvila? Se vzkříšeným Pánem Ježíšem, kterého ale v první chvíli nepoznala. On byl živý a ptal se jí: „Proč pláčeš?“ A teprve v okamžiku, kdy ji oslovil jménem: „Marie!“, tak ho začala registrovat a poznala, že je to on (J 20,16). Ježíš vstal z mrtvých. Ostatní ženy slyšely otázku od andělů: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen!“ (Lk 24,5–6). Ukázal se Petrovi, ukázal se oněm dvěma učedníkům, kteří šli do Emauz – mimochodem tři hodiny s nimi šel do Emauz a z Písma jim vysvětloval, že Mesiáš musel vstát z mrtvých (Lk 24,13–35). Až když přišli k nim domů a on vzal chléb, lámal ho a vzdal díky, otevřely se jim oči a poznali, že je to Pán. Tehdy jim zmizel z očí. A zakrátko se objevil uprostřed učedníků v horní místnosti za zavřenými dveřmi v Jeruzalémě. Učedníci žasli, protože viděli, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. 

Na jeho rukou a na jeho nohou byly díry po hřebech, jimiž ho přibili ke kříži. V jeho boku byla na dlaň široká rána po římském kopí, které potvrdilo jeho smrt. Sedm dní po vzkříšení to Pán Ježíš říká Tomášovi a povzbuzuje ho, aby vložil svůj prst do ran po hřebech a svou dlaň do jeho boku, aby se dotykem přesvědčil, že to je skutečně ten Ježíš, který byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Tentýž Ježíš vstal z mrtvých. 

Ze své milosti a moci Bůh některé lidi v historii – a když se podíváte do Písma, nebylo jich rozhodně mnoho – vzkřísil z mrtvých. Jenom v průběhu Ježíšovy pozemské služby jsou to celkem tři lidé (Lazar, Jairova dcera, a syn vdovy z Naim). Tito lidé byli vzkříšeni a obnoveni k dalšímu pozemskému životu. Ale nebyli vzkříšeni stejně, jako byl vzkříšen Ježíš. Tito lidé – a všichni další, o nichž z Písma víme – byli vzkříšeni jenom dočasně, jenom pro tento život, nikoliv však pro život věčný. Ti všichni se jednoho dne znovu setkali se smrtí tváří v tvář. Pokud zůstali ve víře v Pána Ježíše Krista, byla jejich smrt jenom dveřmi do něčeho mnohem lepšího a radostnějšího, do Kristovy věčné přítomnosti. Ale když vstal Ježíš, bylo to jiné. On vstal jednou provždy. Překonal smrt, a tak ji porazil. Slavil nad ní vítězství. Smrt tu stále ještě je, ale její vláda je zlomena – už byla překonána a bude znovu a znovu. Přijde den – a blíží se každým jedním okamžikem – kdy smrt bude vhozena do ohnivého jezera, které je připravené pro ďábla a jeho anděly (Zj 20,14). Ale kdo je zapsán v knize života, nezemře navěky, ale bude žít. Každý, kdo věří v Pána Ježíše, má život věčný. I kdyby zemřel, bude živ, protože je živ v Bohu. A jednoho dne překoná i tu poslední překážku, kterou je jeho smrtelné tělo – protože Kristus vstal jako první, i ten, kdo v něj uvěřil, vstane a bude žít s ním a v něm. 

Kristovo vzkříšení bylo dosvědčeno zástupem svědků, kterým se Ježíš zjevil, kteří s ním mluvili, jedli, dotýkali se ho, kteří poslouchali jeho vyučování. Proto o něm Jan může napsat: 

• Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1)

Jeho vzkříšení je historickou událostí, na kterou se můžeme pevně postavit – na které ve skutečnosti stojí naše víra. 

II. Přítomnost – teologická pravda

Jeho vzkříšení není jenom historickou událostí, ale má celou řadu teologických důsledků – a v našem textu, v patnácté kapitole 1. Korintským, jsou zmíněny některé z nich. Jsou to věci, které podepírají naši víru. Naše víra je zakořeněná v té historické pravdě, v tom, co se doopravdy stalo před skoro dvaceti stoletími, co popsali očití svědkové, na co se můžeme spolehnout – Ježíš vstal z mrtvých. A ruku v ruce s tím jdou další argumenty, které jsou stejně závažné. 

První argument, který Pavel používá, je argument naruby – kdyby nebylo žádné zmrtvýchvstání, potom by ani Ježíš nebyl vzkříšen z mrtvých (1K 15,16). Kdyby to tak bylo, uvěřili jsme lži a naše víra by byla jenom jakousi berličkou pro tento život. V takovém případě – a to říká samo Písmo – bychom byli nejubožejší ze všech lidí. Naše životy v tomto světě by vedly do slepé uličky. Naše víra by stála na lži. Obelhávali bychom sami sebe. Naše svědomí by nebylo očištěné a naše hříchy by na nás stále lpěly, protože jestli Kristus nevstal z mrtvých, potom jeho oběť byla marná a zbytečná a není tady žádné odpuštění hříchů. Jsme stejně poskvrnění, jako jsme byli, než jsme uvěřili a je to ještě horší, protože k těmto hříchům jsme od té doby přidali mnoho dalších. A ti všichni, kteří ve víře v Krista zemřeli před námi, jsou ztraceni. Nemají život v Bohu a s Bohem a z Boha, ale jsou odsouzeni, protože tady není žádná oběť za hřích. Ale Kristus vstal jako první ze všech, kteří zemřeli. Po něm vstanou i další. Svým vzkříšením Kristus dokázal, že smrt není konečnou stanicí. 

Svým vzkříšením Kristus dokázal, že je tady spravedlnost, která sahá až za hrob. To je něco, co může některé lidi děsit, ale současně je to něco, co je naprosto nezbytné pro současný život, co potřebujeme, abychom se nezbláznili, abychom nepropadli depresi a zoufalství. Svět leží ve zlém a spravedlnost tohoto světa je slepá a dosáhne jenom tam, kam vidí. Velmi mnoho nespravedlnosti zůstane v tomto světě nepotrestáno. Tohle je obvyklá výčitka nevěřících lidí – jak to, že Bůh dopouští, že se děje to či ono, že jsou války, že umírají nevinní lidé, že bezbožníci žijí pokojně a v hojnosti … Rád tuto otázku otáčím a ptám se lidí – jaké dobré a spravedlivé vysvětlení máš ty? V čem je spravedlnost podle tebe? Bude dobré, když tedy vezmu spravedlnost do svých rukou? Nebo bude lepší, abych žil tak, jako kdyby žádná spravedlnost neexistovala? To je dobrá odpověď? Je to lepší odpověď, než je ta, že Bůh jednoho dne naprosto spravedlivě odsoudí každý hřích, každé bezpráví, každou nespravedlnost, každou lež, každý podvod, každou vraždu, každé smilstvo, prostě úplně všechno? 

První vstal Kristus, protože to bylo spravedlivé. Byl bez viny a smrt na něj neměla žádný nárok. Proto vstal z mrtvých. On je důkazem Boží spravedlnosti. A i když ji v tomto světě v tuto chvíli vidíme jenom v omezené míře, můžeme se spolehnout na to, že jednoho dne přijde. Proč? Protože jako první vstal Kristus. Ale jestli Kristus nevstal z mrtvých, potom není žádná spravedlnost a potom platí Pavlova slova: „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (1K 15,32). V takovém případě získá nejvíc ten, kdo urve co nejvíc v tomto životě. 

Jestliže tedy Kristus nevstal z mrtvých, potom jediným měřítkem veškeré morálky jsem já sám, moje ego, moje chtivost, moje sobectví, moje touhy a žádosti. Nic jiného nemá smysl. Ale jestli vstal, potom musím počítat s tím, že jednoho den přijde spravedlivý Boží soud. Tohle Pavel kázal v Athénách: 

• [Bůh] ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých. (Sk 17,31)

Co se stalo, když Pavel kázal tuto zvěst? Vysmáli se mu! Řekli mu, že si ho přijdou poslechnout někdy jindy. Vzkříšení z mrtvých pro ně bylo bláznovstvím. Ale vzkříšení Krista je důkazem Boží spravedlnosti a příslibem Božího soudu. Je jisté, že tento soud přijde, protože Ježíš Kristus vstal z mrtvých – a je to právě on, kdo bude měřítkem tohoto soudu. Kdo je v něm, v Kristu, skrze víru v něj, nebude souzen, ale každý, kdo v něj nevěří, už je – nyní! – odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Božího syna (J 3,18). 

Tohle je naprosto zásadní věc a důležitá otázka pro každého z nás. Tady jsou ony události Velikonoc, máme tu Kristovo ukřižování a vzkříšení. To jsou historická fakta. Ale samotná jejich znalost nikoho nezachrání. Je potřeba jim uvěřit, ve víře se na ně spolehnout, chytit se jich stejně, jako se tonoucí chytá záchranného kruhu, který mu někdo hodí. Ježíš Kristus zaplatil za mé hříchy, zemřel a vstal z mrtvých. To je moje záchranné lano, nemám nic jiného, co by mě mohlo vytáhnout z bažiny hříchu, z odsouzení zákona, z prokletí smrti. Je to jenom on sám a nikdo a nic jiného. Věřím ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých a vyznávám, že on je mým Pánem, protože vykoupil můj život svou obětí. Tohle je biblická víra, která vede ke spasení v Kristu. Kdo takto věří, bude zachráněn. A každý z nás, jak tu jsme, musíme zkoumat své srdce, zda tomu takto věříme, zda se spoléháme na samotného Krista, nebo zda máme také nějaké místo pro svou vlastní spravedlnost, pro své vlastní dobré skutky, pro své zásluhy, prostě pro něco, co je z nás, co bychom mohli Bohu dát, aby to ocenil a postavil to vedle svého Syna, kterého vzkřísil z mrtvých. 

Ale on je prvotinou vzkříšení. A prvotina je jenom jedna. Nic a nikdo se mu nemůže rovnat. Proto se musíme spolehnout jenom na něj. Bez něho nemůžeme nic. Rád bych pokračoval, ale musíme jít ještě k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Budoucnost – životní pravda

První vstal Kristus. Jakkoliv je to minulostí a historickou událostí, je to také naší budoucností. Protože on vstal, i my vstaneme. On je tou prvotinou. Prvotina je to, co je první. To, co bylo první, to měli Izraelci obětovat Bohu – ať už se to týkalo úrody nebo dobytka nebo lidí. Každý prvorozený měl být zasvěcen Bohu – ale Bůh to ustanovil tak, že místo prvorozených určil kmen Lévi, aby mu sloužili a prvorození měli být vyplaceni. Tyto prvotiny, o nichž čteme ve Starém zákoně, mají ukazovat a ukazují přímo ke Kristu. On je to pravou prvotinou. Má prvenství ve všem. Je prvotinou vzkříšení. Můžeme si být jistí vzkříšením z mrtvých, protože on vstal jako první. Proto je naší nadějí, je motorem našeho života. On je tou mocí, díky které jsme udržováni naživu. 

• Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. (Zj 22,13)

U něj všechno začíná a jím bude také všechno končit. Až přijde on, bude vzkříšení z mrtvých a nastane konec (1K 15,24). Protože vstal z mrtvých., můžeme vyhlížet jeho druhý příchod. Protože žije a vystoupil na nebesa, kde sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, můžeme svůj zrak upínat k němu, tedy k tomu, co je nad námi, k nebeským věcem, nikoliv k tomu, co je kolem nás. Protože jako první vstal, máme naději pro tento život, protože víme, že smrtí to nekončí. 

Kromě Krista není nikdo, kdo by mohl dosvědčit, jaké to je po smrti. Sice jsou lidé, kteří tvrdí, že zemřeli a pak se vrátili zpátky, ale víte, smrt je z hlediska definice nevratné přerušení životních funkcí. Nevratné. Je-li to vratné, není to smrt. Je to nějaký zážitek, který někteří lidé mají, ale nemůžeme mluvit o smrti. Žádný z těch lidí nebyl mrtvý tři dny. Pán vzkřísil Lazara, který byl mrtvý už čtvrtý den. Co nám o tom Lazar řekl? Nic. Všimněte si, že i když Písmo mluví o lidech, kteří byli vzkříšeni z mrtvých, žádný z těchto lidí nikde v Písmu nepromlouvá po svém vzkříšení. Jediné svědectví, které máme, je to od Pána Ježíše Krista. A to je také jediné svědectví, kterému můžeme věřit a na které se můžeme spolehnout. On nebyl vzkříšen tak, jako ti ostatní lidé. 

Pán Ježíš vstal z mrtvých jako vítěz nad smrtí. Všichni ostatní, kteří byli vzkříšeni z mrtvých, vstali jako poddaní smrti a přišla chvíle v jejich životním běhu, kdy smrti znovu podlehli. Ale ne Pán Ježíš. Vstal jako první, který přemohl smrt. Ona nad ním nemohla zvítězit, protože on je život. On se jí poddal, aby ji zničil zevnitř. Sestoupil do nitra smrti, aby tam nechal explodovat život, kterým je on sám. Smrt na něj neměla právo, nemohla ho držet, a on ji svým životem, svou svatostí, svou dokonalostí naprosto přemohl. 

První vstal Kristus. On je dokonalou zárukou našeho věčného života. Jeho vzkříšení je důkazem, že jeho oběť byla Otcem přijata, takže je naprosto dostatečným zástupcem a jedinečným prostředníkem mezi námi a Bohem. Je plně Bůh a plně člověk. Dobře ví, co to je být člověkem se vším všudy – ne že by to Bůh nevěděl. Ale v případě Božího syna je tady víc než vědomost – je tady zkušenost, zážitek, život. 

Ježíš řekl, že dá svůj život za nás a zase si ho vezme zpět. A své slovo splnil. A také řekl, že vystoupí k Otci a potom se pro nás vrátí zpět – vrátí se jako dobyvatel. Přijde pro svou nevěstu, kterou vychvátí ze zvrácenosti tohoto světa a postaví ji vedle sebe jako čistou, svatou a dokonalou, bez vrásky a bez poskvrny. A současně bude soudit tento svět. A jako splnil své slovo, když řekl, že nezůstane ve spárech smrti, splní své slovo, že se pro nás vrátí. Nevíme kdy, ale víme, že jistě přijde. Vstal z mrtvých jako prvorozený všeho stvoření a díky jeho oběti bude celé stvoření přetvořeno a proměněno, aby mohlo mít podíl na jeho slávě a na jeho svatosti. Na jeho dokonalé svatosti a přebývat je nádherné přítomnosti.

A tady máme důkaz, že to tak skutečně bude – protože Kristus vstal z mrtvých. Vstal v novém těle, které už nepodléhá zkáze a proměně. A jeho tělo bylo stejné, jako to před ukřižováním – byly v něm rány po římských hřebech a kopí. Naše tělo bude pohlceno smrtí. Vrátí se do prachu, z něhož povstalo. A potom dostaneme nové tělo. Nevíme jaké, ale víme, že mu budeme podobní. Jeho vzkříšené tělo je zárukou našeho vzkříšení a našeho těla. Nezůstaneme bez těla ani nebudeme mít tělo, které by bylo nějaké jiné, než je tělo lidské. Nedostaneme tělo kytky nebo zvířete. Tady je naše naděje – on vstal první a my ho budeme následovat.

Nyní je tedy podstatné, zda v něj věříme. Zda spoléháme na jeho oběť na kříži. Neznamená pouhou znalost, ale jde o spolehnutí se – to je biblická víra. 

Když pojedete do Izraele, každý Žid vám ukáže, kde byl Ježíš ukřižovaný, kde uzdravil chromého, kde byl vyslýchán, kde je jeho hrob, který nechal prázdný. Vědí to naprosto přesně. Vědí o tom skoro všechno. Ale nebudou zachráněni, protože nevěří. Nemají víru, nespoléhají se na jeho oběť. Nezamilovali si ho a netouží po něm. Nemají nové srdce, které Bůh dává jenom těm, kdo v něj věří, kdo se vzdávají sami sebe a chtějí žít pro něj, kdo vyznali svou nevěru vůči němu a spolehli se na to, že Ježíš je dostatečnou obětí za naše hříchy, že kromě něj samotného už nepotřebujeme nic dalšího, nic víc. A dokonce že cokoliv navíc je výrazem další nevěry a nespolehnutí se na něj. 

• V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (Ko 2,7)

Amen.