Biblická církev Praha

Usilujte o pokoj se všemi!

Jaroslav Kernal, Praha 13. dubna 2025

Jsme znovu ve 2Te 3 a máme před sebou předposlední oddíl, který je vyvrcholením celé třetí kapitoly (k poslednímu se vrátíme po Velikonocích). Jedná se o vážná a poměrně ostrá slova, která jsou adresovaná církvi, tedy všem křesťanům. Ale než se do nich pustíme, pojďme si opět přečíst celou třetí kapitolu, abychom tato slova viděli v jejich kontextu.

Duch svatý nás skrze tato slova varuje před leností, a to jak před tou tělesnou, tak před tou duchovní. Pán si svou obětí vykoupil svůj lid, horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). Ale to není něco samozřejmého, co se prostě samo stane v našich životech. Písmo nám v listu Titovi říká, že se Boží lid musí učit vynikat v dobrých skutcích, aby nebyl neužitečný (Tt 3,14). Dneska se nebudeme zabývat tím, jak v dobrých skutcích vynikat ani jak se to učit, ale budeme mluvit o tom, co máme dělat v případě opačném, když někdo v církvi v dobrém jednání nejenom nevyniká a není ani chvalitebný, není ani průměrný a dokonce ani dostatečný – je prostě nedostatečný. A tedy svým neřádným životem dělá Pánu ostudu a přispívá k tomu, že Kristova církev má špatnou pověst. Máme před sebou tři verše, což jsou jednoduše tři body dnešního kázání, které můžeme shrnout do slov: Co máme udělat, jak to máme udělat, k čemu nás v tom všem Pán vede. Jsou to poměrně jednoduché věci na vysvětlení, ale jsou po velmi těžké věci, co se týče aplikace. Je sice možné je aplikovat lehce, ale může to vést k těžkostem. 

I. Dejte mu znát, že k vám nepatří

Podívejme se nejprve na to, o kom se tady mluví. Je tady celkem stručná charakteristika – je tu člověk, který nechce poslechnout slova, která jsou zde zapsaná. Doslova se tam mluví o slovech, která jsou zapsaná v tomto dopise. Podívejte se, co Pavel napsal ve druhé kapitole:

• Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. (2Te 2,15)

Je tady příkaz, abychom se drželi toho, co nám bylo odevzdáno – a jedná se především o to, co čteme v Písmu. Boží slovo je to, co nám bylo odevzdáno. O pár veršů dále čteme:

• Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali. (2Te 3,6)

Tento list Tesalonickým řeší specifický problém věřících, kteří nepracovali, ale výraz „neřádný“ není omezený pouze na ty věřící, kteří nechtějí pracovat („vedou zahálčivý život“). Ale to slovo, které tam je – slovo neřádný – můžeme vztáhnout na každého věřícího, který trvale žije v neposlušnosti tomu, co nám předali apoštolové a co bylo zapsáno v novozákonních knihách. Zahrnuje každou trvalou neposlušnost jasným Božím příkazům, které jsme přijali z pera apoštolů. 

Znovu si musíme připomenout, že se nejedná o člověka, který nevypadá tak, jak by se to líbilo mě. Nejde o mé představy o tom, jak má vypadat křesťan, nejde o to, jak by mi to vyhovovalo, nejde o mé subjektivní dojmy, ale jde tady o toho, kdo zjevně nemá v pořádku svůj život podle objektivního měřítka, podle normy Božího Slova. V šestém  a v jedenáctém verši je slovo, které se používalo k popisu toho, kdo zanedbával své povinnosti a vyhýbal se svým závazkům. Toto slovo je v Písmu protikladem ke slovu „podřízený“ nebo „podřizovat se“. Popisuje osobu, která se nechce sklonit před autoritou. Odmítá se sklonit před Božím Slovem a před Bohem samotným. Odmítá se sklonit před autoritou těch, kdo „pracují mezi vámi, starají se o vás a napomínají vás“ (1Te 5,12–13). V listech Tesalonickým ještě nejsou zmíněni výslovně starší, přesto tam byli lidé, kteří stáli v čele a vedli Kristovu církev. O takových lidech mluví list Židům – a co říká? 

• Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch. (Žd 13,17)

To není něco, co bych měl jako ten, kdo vede zdůrazňovat, ale je to zodpovědnost každého křesťana. A úplně stejně – a to je to, co říká náš text – je zodpovědností každého křesťana, aby jednal v souladu s tímto textem, pokud vidí neřádnost v životě bratra nebo sestry. Tato neřádnost, neochota podřídit se, neposlušnost se může projevovat mnoha různými způsoby. A my se musíme vždycky nejdřív dostatečně ujistit o tom, že se jedná opravdu o tento neřád. Musíme se ujistit, že se jedná o neposlušného bratra, který potřebuje napomenout, nikoliv o malomyslného, který potřebuje potěšit. Musíme se ujistit, že jde o neposlušného bratra, který potřebuje napomenout, nikoliv o slabého bratra, jehož je potřeba se ujmout a možná nějakou dobu dokonce nést. Ale neposlušné nemáme nést. Od nich se máme oddělit. Ale musíme to rozlišit – a to je velmi zásadní. Když to nerozlišíme, budeme jednat proti Kristově lásce a budeme ničit Kristovo tělo, Boží chrám a budeme sami sebe vystavovat nebezpečí, že Bůh zničí nás. Takže rozlišit a oddělit se.

K tomu nás vede náš text. Doslova je tam napsáno, že takový člověk má být označen – označte si ho a nestýkejte se s ním. Jak má být označen? Myslím, že tady je ve zkratce popsáno to, co nazýváme církevní kázní. To je jedna z důležitých zodpovědností místní církve, tedy celého sboru. Takový člověk by měl být v rámci církve veřejně označen – celá církev, celý místní sbor by měl vědět, že tady je člověk, který žije neřádným způsobem života a nepodřizuje se Božímu slovu ani Kristově církvi. 

Pavel takto označil některé lidi, například Alexandra a Hymenaia, kteří pohrdli dobrým svědomím a ztroskotali ve víře, takže je Pavel vydal satanu, aby se odnaučili rouhat (1Tm 1,19–20). Byli to rouhači, jejichž svědomí bylo poskvrněné. Jinde zmiňuje Fygela a Hermogena, kteří se od něj odvrátili, když byl ve vězení (2Tm 1,15). Ve stejném dopise zmiňuje Démase, který ho opustil, protože si více zamiloval tento svět (2Tm 4,10). Jan mluví o prvním pastorovi v církvi, Diotrefovi (3J 9–10). To byl člověk, který si osoboval právo být v církvi první, neuznával Jana a zlomyslně ho pomlouval a vylučoval ty, kdo s Janem měli společenství. Varuje před ním ostatní a veřejně ho označuje. V našem text sice není nikdo konkrétně jmenován, ale mluví se tady o lenochovi, který se nechce podřizovat Božímu slovu. O takovém člověku je řečeno, že se od něj máme oddělit, máme dát znát, že k nám nepatří. Máme si od něj držet odstup. 

Co je cílem? Náš text nám to říká – aby se zastyděl, za své jednání a napravil ho. V případě, že se jedná o hřích – a za chvilku se k tomu dostaneme, má činit pokání a odvrátit se od hříchu. V případě neřádného života má napravit svůj život.  K tomu směřujeme. To je cílem společenství. Nejde o to nad někým ohrnout nos, prostě se ho zříci, pohrdnout jím. Jestliže je nějaký úd vašeho těla nemocný, tak to poslední, co chcete, je zbavit se ho – to je krajní řešení. To nejlepší řešení je, uzdravit ho, dát ho do pořádku. A proto čteme v našem textu:

II. Jednejte s ním jako s bratrem

Nejednejte s ním jako s nepřítelem! Je tady bratr, který potřebuje pomoct. Je tady úd těla. Je tady vzájemná láska a pomoc. My všichni jsme hříšníci a všichni potřebujeme pomoct, všichni potřebujeme Pána, všichni potřebujeme bratry a sestry, aby nás napomenuli a povzbudili. 

A když půjdeme k tomu našemu textu, můžeme si položit jednoduchou otázku: Je lenost hříchem? Máme se od lenosti vždycky oddělit? Jak se to vezme … Lenoch totiž dříme v každém z nás – je to součást staré adamovské přirozenosti. Pokud mu povolíme uzdu, dá se klusu, a když včas nepřitáhneme otěže, bude brzo pádit tryskem a hřích bude cákat všude okolo. Lenost je přítomná v každém z nás a čeká na svůj okamžik. Je to s ní stejné, jako s každým jiným hříchem – závistí, zbabělostí, hrabivostí, zlou touhou, smilstvem nebo necudností. Ko 3,5 nazývá tyto vlastnosti pozemskými sklony, které máme umrtvovat. Na konferenci, kde jsem byl, se letos sešli tři veteráni organizace, která konferenci pořádala, Banner of Truth, Pás pravdy, všem je přes osmdesát let (83, 86 a 93), všichni tři jsou na odpočinku, což znamená, že všichni tři pravidelně slouží kázáním Božího slova v různých sborech po celé Anglii i jinde. Jeden z nich, ten nejmladší, Stuart Olyott měl na konferenci dvě kázání a v jednom z nich mluvil o pokušení, která přicházejí ve stáří – říkal, že to jsou stará pokušení, která přicházela v mládí, ale že to jsou i nová pokušení, která se objevují až nyní. Ten důvod je jasný – lidské srdce je, jak trefně říkal Jan Kalvín, továrnou na modly. Ta stará potvora tam uvnitř stále dříme a my musíme den za dnem zapírat sami sebe, brát na sebe kříž a ve víře a skrze víru umírat starému člověku a obnovovat se duchovním smýšlením v Kristu. V určitém slova smyslu bychom mohli říct, že všichni potřebujeme církevní kázeň, protože pořád někde něco probublává. Všichni potřebujeme růst, a proto se máme všichni povzbuzovat a napomínat navzájem. To je jedna z důležitých funkcí našeho vzájemného společenství. A kromě toho má znít v církvi Boží slovo a jeho výklad, což je ten nejširší způsob, jak se povzbuzujeme a napomínáme. Proto církev potřebuje starší – aby bděli nad stádem, aby ho vyučovali a vedli. Ale není to jenom jejich zodpovědnost. Náš text ukazuje na zodpovědnost celého Kristova těla. Přesně to je záležitost církevní kázně. Způsob, jakým by kázeň měla probíhat, je popsán v Matoušovi 18,15–17, kde se sice mluví o trochu jiné situaci, ale podstata věci je stejná – mluví se tu o tom, když bratr zhřeší. V našem textu se mluví o tom, že bratr nežije řádně podle naučení Božího slova. To se může překrývat s hříchem, ale také nemusí, jak jsme viděli před chvílí. Přesto je řešení v obou případech stejné. V tom finálním kroku je tady výzva k oddělení se – dejte mu znát, že k vám nepatří – aby se zastyděl a napravil své neřádné jednání.

Prvním krokem v tomto procesu je osobní soukromá výzva k takovému bratrovi nebo k hříšníkovi. Pokud nečiní pokání, potom má být vyzván k nápravě spolu s jedním nebo dvěma dalšími svědky. Nejsou to svědkové toho, kdo vyzývá k nápravě, ale jsou to svědkové neřádného jednání nebo hříchu. Pokud dál setrvává ve své neřádnosti nebo v hříchu, má být celou církví označen jako neřádný bratr a tím má být zahanben. Na tomto místě končí náš text, který mluví o tom, že s takovým člověkem máme jednat jako s bratrem. Ale Matouš 18 pokračuje a říká, že pokud neuposlechne ani církev, má být vyloučen z církve a má na něj být nahlíženo jako na nevěřícího.

Jednotliví křesťané místního společenství jsou pak zodpovědní za to, aby ho vyzývali k nápravě a k pokání. Jejich vztah s ním nemá být na stejné rovině, jako kdyby byl křesťan – a to až do té doby, dokud nebude činit pokání. Každý zjevný hřích, z něhož hříšník nečiní pokání je důvodem pro vykonávání kázně. Je-li někdo vyloučen z církve, znamená to, že se nechce podřizovat vládě Ježíše Krista. Neochota podřídit se Kristu je známkou toho, že takový člověk nemá víru, která zachraňuje. To je také důvodem, proč je na ty, kdo jsou vyloučeni z církve, pohlíženo jako na nevěřící. Ale musíme mít neustále na mysli – v každém kroku tohoto procesu, který musí být promodlený a mnohokrát předložený Pánu – hlavní důvod a cíl kázně v církvi, jímž je náprava a obnova hříšníka, tedy jeho obnovení vztahu s Kristem. Všichni členové církve jsou zodpovědní za to, aby neřádného bratra nebo hříšníka vedli k pokání.

Celé tělo Kristovo, místní sbor, se má zapojit do procesu nápravy. Všichni věřící jsou povinni pracovat na tom, aby se takový „neposlušný“ bratr vrátil zpátky na své místo, do řádu, aby nebyl neřádný, ale aby byl podřízený a poslušný. Jenom tak totiž můžeme takovému bratrovi nebo sestře pomoci. Kéž nám Duch svatý dá hojnost moudrosti, abychom plnili Boží příkazy Božím způsobem k Boží slávě, abychom byli opatrní a nebyli kamenem úrazu ani židům ani pohanům, ani církvi Boží. A abychom jednali s rozvahou, moudře a v plnosti duchovního rozlišování, které znamená naši plnou závislost na Bohu samotném a na jeho Slovu, na vedení Duchem svatým, na zkoumání a hledání, kde je pravda. Abychom se nedopustili ohavnosti, kterou Hospodin nenávidí: 

• Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností. (Př 17,15)

Srdce každého z nás je náchylné k hříchu. Jsme skutečně rychlí k tomu, abychom odsoudili druhého – a často jenom na základě našeho zdání, aniž bychom skutečně prozkoumali, jak se věci skutečně mají. Nechce se nám jít do hloubky, nechce se nám trávit čas s bratrem nebo sestrou, klást obtížné otázky, diskutovat. Mnohem jednodušší je smést všechno ze stolu jedním šmahem. Často právě takto kázeň v církvi funguje – je to jako podle zákoníku práce – jedno napomenutí, druhé napomenutí, a pak máš padáka. Nebudeme se spolu dál bavit. Ale chápe onen dotyčný, o co skutečně jde? Vzpomínám si na jednu ženu, která tvrdila, že je křesťanka, ale chtěla se vdát za nevěřícího člověka. Trvalo to poměrně dlouho, než pochopila, co o tom Bible říká a proč říká to, co říká. Mohl jsem prostě říct, že takhle to je, tečka, buch … a je to. Ale bylo by tam naprosté nepochopení z její strany a celou věc by vnímala jako křivdu. Ale když tomu porozuměla na základě Božího slova, potom jsem mohl odejít s čistým svědomím a se slovy, že když bude pokračovat v tom, že si vezme nevěřícího člověka, bude to z její strany zapření Krista a vzdor proti němu. Potřebovala porozumět tomu, co chce udělat. Proto nám tady Písmo říká, abychom s neřádným člověkem jednali jako s bratrem a nikoliv jako s nepřítelem. Náš postoj musí být neustále postojem lásky.

Cílem totiž není zbavit se bližního, ale cílem je jeho náprava. Všichni přece chceme, aby s námi druzí jednali s trpělivostí Kristovou, aby nám pomohli. Proto i my musíme jednat stejně. Když nás Boží slovo vybízí, abychom kárali neukázněné, těšili malomyslné a ujímali se slabých, tak dodává, že se všemi máme mít trpělivost (1Te 5,14). Protože láska je trpělivá! A to nás vede znovu k tomu, že cílem je obnovení celého Kristova těla, aby žilo v pokoji – a to je poslední bod dnešního kázání:

III. Pán ať vás zachovává v pokoji

Tady je konečný cíl, k němuž směřujeme – jednota v Duchu svatém, jednota místního sboru, plnost pokoje v Kristově církvi, v tom místním společenství Kristově. Tento pokoj nalézáme jenom v něm samotném, tedy v Kristu. Šestnáctý verš je požehnáním a tvoří určitý přechod mezi hlavní myšlenkou třetí kapitoly a samotným závěrem listu. A i když by se mohlo zdát, že patří spíš k závěru, myslím si, že je skutečným vyvrcholením nejenom třetí kapitoly, ale celého tohoto listu, který Pavel napsal zneklidněným bratrům. Všimněte si tří věcí:

1. Kristus je Pán pokoje. Do svého těla, do církve, přijímá hříšníky, které obnovil mocí Ducha svatého. V tomto smyslu byli do těla Kristova přijati svatí, protože byli ospravedlněni Kristovou obětí, byli očištěni a znovuzrozeni. Jsme společenství svatých. Ale ta svatost se týká vnitřního člověka a jenom velmi pomalu probublává na povrch. Přesto nás Ježíš ve své lásce přijímá a spojuje. Oddělil nás od světa, oddělil nás pro sebe, abychom v něm nacházeli plnost pokoje. Když řešíme takovéto nelehké věci k církvi, Písmo nás vede na prvním místě k němu. On je Pán pokoje. On je Pán církve – je její ženich, ale je také její právoplatný majitel, Pán, hlava. Jestli máme správně vyřešit věci ve sboru, musíme je řešit s ním, v něm, s ohledem na něj a pro něj. O něj přece nakonec jde, nikoliv o nás. 

Ale nezaměňujme pokoj za lhostejnost. Někdy církve rezignují na to, aby se křesťané navzájem napomínali, aby označili někoho veřejně jako neřádného bratra a oddělili se od něj. A dělají to pod záminkou pokoje. Ale je to spíš lhostejnost než skutečný Kristův pokoj. Jestli chceme oslavit Pána pokoje a zakoušet jeho pokoj, musíme poslouchat jeho Slovo a řídit se jím. Jinak žádný pokoj nebude. A tento pokoj máme zakoušet:

2. Vždycky. Nemělo by to být něco výjimečného. Měl by to být standard. Když jsme sami i když jsme ve společenství s druhými, má mezi námi vládnout pokoj, nikoliv napětí. Pokoj je ovocem Ducha svatého a výsledkem přebývání Pána Ježíše Krista v našich životech. Můžeme ho mít jenom tehdy, když budeme chodit s Kristem. Pavel napsal Filipským:

• Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,6–7)

To je o chození s Bohem – všechnu svou starost vložit na něj.

Když toto budeme dělat jako jednotlivci, budeme to zakoušet také jako společenství. Budeme si doslova užívat společný čas, protože bude naplněný pokojem, bezpečím, láskou a radostí, milostí a milosrdenstvím, pomocí a podporou. A to má být církev – církev nemá být bojištěm. Tady musí být vyvýšený Pán Ježíš Kristus, Pán pokoje. Ale to znamená, že v milosti a v lásce musí každý neřád pryč z církve. A to je to, co musíme udělat. Takže se pevně chytnout hlavy, držet se jí, rozlišovat a jednat. 

3. Ve všech věcech. Toto je úzce spjaté s tím předchozím. Vždycky znamená také ve všem, a jestliže je pokoj ve všem, ve všech věcech, bude také vždycky. A to nás vrací také trochu zpátky, do druhé kapitoly, kde jsme četli, že se nemáme žádným způsobem od nikoho nechat oklamat nebo vyvést z rovnováhy (2Te 2,2–3) – ale Pán pokoje ať nám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Což však znamená, že musím jít nejdřív k němu, ke Kristu. Musíme se ho pevně držet a nepustit se. 

Jak tohle mohu udělat? Už jsme viděli jednu věc – vložit všechnu svou starost na něj. Je to starost o vlastní neřádný život – proto musím jít k Pánu a volat: Pane, narovnej věci v mém životě, postav je všechny na správné místo, ty sám srovnej mé priority, buď mým Pánem – vždyť já jsem tvým dítětem a nemám, ke komu jinému bych šel. Pane, dávám ti každou věc ve svém životě a chci, abys s ní naložil podle své vůle a ke své slávě. A pak tu bude starost o neřádný život druhých lidí, kdy znovu musíme volat k Pánu a prosit ho, aby nás naplnil milostí a silou, protože mluvit s bratrem nebo sestrou, kteří nežijí řádně, vyžaduje hodně Boží milosti a hodně Boží síly a odvahy. A to není něco, co bychom přirozeně měli. 

Takže to znovu znamená jít na kolena a volat k Pánu pokoje, k Pánu církve, k tomu, který řídí celý svět a bez jehož vůle člověku nespadne ani vlas z hlavy. 

Tak nás tady trojím způsobem vede Boží slovo jedním směrem, a to ke Kristu. Což neznamená nic více a nic méně, než jít do Božího slova, a modlit se. Všechno ostatní musí být až za tímto. Toužíme po tomto Kristově pokoji, chceme v něm spočinout, ale den za dnes musíme zápasit sami se sebou, abychom tento pokoj uchopili a abychom ho měli, abychom v něm žili a abychom byli těmi, kteří tento pokoj přinášejí také dál. 

Pán vyslal své učedníky (Lk 10,5) a řekl jim, aby všude pozdravili nejprve pozdravem pokoje. A když je s tímto pozdravem přijmou, aby v tom domě zůstali, a jejich pokoj se rozšíří i toho domu. Jsme nositelé pokoje. Jsme nositelé dobré zprávy, jsme nositelé špatné zprávy a jsme nositelé Kristova pokoje. A to je v dnešní době víc než aktuální. Chceme, aby jeho pokoj vládl nejenom v našich životech, ale také v celých státech a národech. Nenechme si tyto věci vzít lacinou propagandou světa, která válku nazývá mírem, pokojem, a mír válkou. Jsme povoláni k tomu, abychom rozlišovali a podle tohoto rozlišení potom jednali k Pánově slávě. Tak kéž se na nás zrcadlí ta slavná záře Pánovy slávy, která jde ruku v ruce s pokojem. Kéž nám Pán dá moudrost, sílu i vytrvalost k tomu, abychom se mohli v Kristově lásce napomínat navzájem a pokud to nepůjde jinak, abychom se se vší milostí oddělili od bratra, který nežije řádně podle naučení Božího slova. Amen.