Biblická církev Praha

Zákon & milost IV.

Jaroslav Kernal, Praha 25. května 2025

Dnes máme před sebou další kázání ze série Zákon & milost. Dnešní téma se týká každodenního chození s Bohem. Tohle je oblast, kde se nejčastěji a nejvíce projevuje to, co nazýváme zákonictvím, což je v podstatě téma těch posledních dvou i toho dnešního kázání. Bude to také první bod dnešního kázání, v němž si trochu utřídíme to, co jsme si dosud řekli. Také dneska zůstaneme u jediného verše z Písma, ale samozřejmě probíráme celé téma, takže se dostaneme i na řadu dalších míst. Ale jako vždycky přečteme i nyní celou delší pasáž, abychom slyšeli onen verš v jeho širším kontextu.

Pavel svěřuje starší efezské církve, a s nimi také jejich církev a přeneseně také nás Bohu a slovu jeho milosti To je to jádro, jehož se dneska budeme držet a kolem kterého se budeme točit. Pomůže nám porozumět tomu, co je to zákonictví v chození s Bohem a jak žít život založený na Pánově milosti. 

I. Různé druhy zákonictví

V předchozích dvou kázáních jsme se dotkli dvou druhů zákonictví, které se mezi křesťany vyskytují, a dnes se podíváme na třetí. Ten první ty, který jsme viděli, je z hlediska závažnosti nejhorší, protože se týká našeho spasení a jedná se o to, co Písmo nazývá jiným, nebo falešným evangeliem. Je to zpráva, která ke Kristově oběti přidává ještě nějaké skutky – a nakonec nezáleží na tom, zda se jedná o skutky zákona nebo o nějaké jiné skutky. Vždycky mluvíme o vzorečku Kristus + něco = spasení. Pohané se musí obřezat a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon (Sk 15,5) nebo jak čteme hned v prvním verši patnácté kapitoly: „Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni“ (Sk 15,1). Toto je zákonictví, které odděluje od Krista, které popírá dostatečnost jeho oběti, které jde přímo proti spasení z milosti. A místo obřízky a Mojžíšova zákona si do té rovnice můžete dosadit cokoliv jiného, co lidé vymyslí – musíte být pokřtěni ve vodě, jinak nebudete spaseni, musíte přijmout za prorocké spisy Elen Whiteové, jinak nebudete spaseni, musíte uznat za hlavu církve římského biskupa, papeže, náměstka Kristova, jinak nebudete spaseni, musíte se podrobit systému sedmi svátostí, jinak nemůžete být spaseni … nebo jak se můžete setkat s jedním z aktuálních bludů, který říká, že kdo nevěří ve vytržení církve, není křesťan (což jiným způsobem říká, že musíte věřit v Krista a v určitou doktrínu – zde je to vytržení, ale může to být zmíněný křest, nebo vyvolení nebo naopak svobodná vůle nebo cokoliv jiného – vždycky je to Kristus plus něco) … V historii i v současnosti církve najdeme nepřeberné množství takových věcí – a musíme říci, že to jsou závažné teologické chyby, které oddělují člověka od spasení. Toto je falešné evangelium, které nezachraňuje. Taková zpráva vede naopak přímo k odsouzení. Je to falešné evangelium, které nezachraňuje, ale které vede pod prokletí od Boha. Tohle nemůžeme víc zdůraznit. Tohle je prostě fundamentálně špatně. To je ďábelská zpráva, čiré zlo. A každý křesťan, který poznal spasení z milosti, by měl být schopen něco takového bez okolků odhalit a okamžitě odmítnout a otevřeně zavrhnout. Víme dobře, že se to tak neděje a důvodů, proč to tak je, je celá řada. 

Na druhé straně musíme mít na paměti jednu věc, která není zásadní, spíše je tak trochu okrajová, ale přesto ji musíme mít stále na paměti – a to je skutečnost, že Bůh má moc zachránit člověka navzdory takovým bludům. Ano, Bůh je skutečně větší naše bludy a než naše rouhání. Jeho milost převyšuje nebe. Jeho milost vítězí nad soudem. Přesto však budu trvat na tom, že křesťan, který poznal spasení z milosti, musí takové falešné evangelium odmítnout a oddělit se od něj, protože jinak se podílí na sezení na dvou židlích, protože jinak svými ústy možná káže vodu sladkou, ale svým jednáním propakuje pramen vody hořké, jedovaté, ďábelské. A to jsou věci, které nejdou dohromady. To je ten první druh zákonictví. Kristus +.

O tom druhém typu zákonictví jsme mluvili minulý týden. Je to zákonictví, které se týká našeho posvěcení, což v jistém slova smyslu platí také o tom, o čem musíme mluvit i dneska. Rozdíl je v tom, že minule jsme mluvili o přidávání skutků zákona k posvěcení. Dnes se zaměříme na vlastní skutky, na vlastní pravidla, na vlastní zákony, které nás mají posvětit nebo nějak přiblížit k Bohu. A tady je ten důležitý rozdíl, který si musíme stále připomínat – nemluvíme o cestě spasení. Nemluvíme o tom, že musíme něco přidat k Pánu Ježíši Kristu, abychom mohli být spaseni. Mluvíme o posvěcení, mluvíme o svatosti. Jsou tady lidé, kteří říkají, že jestli jsi křesťan, jestli jsi uvěřil v Pána Ježíše Krista (a to znamená, že budeš spasen), potom musíš zachovávat určitá nařízení Mojžíšova zákona, typicky se na tomto místě mluví o desateru. Jestli jsi křesťan, nesmíš smilnit – to je cesta tvého posvěcení. Nesmíš krást, nesmíš se chovat neuctivě ke svým rodičům, musíš zachovávat den odpočinku a nesmíš mít žádné modly. Když toto budeš dodržovat, budeš žít svatě a budeš blíž Bohu, budeš pro něj přijatelnější, než kdybys to nezachovával. Ale i kdybys to nezachovával, budeš spasen, protože věříš v Pána Ježíše Krista. Tady je ten klíčový rozdíl, jímž se tento druh zákonictví liší od toho prvního. Hranice, která tato dvě zákonictví dělí, je velmi tenká, ale naší zodpovědností je, abychom ten rozdíl rozpoznali a tu hranici rozlišili. 

Problém je, že ta hranice se týká především motivů, tedy srdce – a to je něco, co můžeme jenom těžko rozlišit. Přesto by nás to nemělo vést k rezignaci ani k nějakému povrchnímu souzení druhých. V naprosté většině případů se jedná o bratry a sestry v Kristu, kteří mají za to, že svoboda v Kristu je vede k tomu, aby naplňovali požadavky zákona. Stejně jako my trvají na tom, že jsme spasení pouhou milostí jenom skrze víru v samotného Pána Ježíše Krista. Jenom se bojí, že svoboda v Kristu znamená emisní povolenku k hříchu. Je to jenom neporozumění tomu, že láska je naplněním zákona (Ř 13,10). To samozřejmě neznamená, že by nás Kristův zákon nevedl k poslušnosti – vede! Budeme o tom zanedlouho mluvit, ale dnes si připomeňme Pánova slova, která řekl učedníkům poté, co jim umyl nohy. Řekl jim, že jim dal příklad, aby činili to, co činil on, protože sluha není větší než jeho pán. A jakkoliv jsme Božími dětmi, i Pánovými sourozenci, nepřestáváme být také jeho služebníky – a budeme jimi navěky. 

• Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,17)

K tomuto textu se ještě dostanem, protože ukazuje zásadní rozdíl mezi zákonem Mojžíšovým a Kristovým. Nyní chci jenom říci, že jsme blahoslavení, jestliže činíme to, co víme, že máme činit. Kristův zákon nás – na rozdíl od toho Mojžíšova neuvádí pod prokletí, ale vede k blaženosti. V Janovi ten text pokračuje tím, že Pán dal učedníkům nové přikázání, aby se navzájem milovali, jako on miloval je. To je nová smlouva. To je nový zákon, Kristův zákon – abychom se navzájem milovali, protože láska neučiní bližnímu nic zlého. A to je naše zodpovědnost vůči bratrům a sestrám, kteří vidí otázku posvěcení jinak, než ji vidíme my – abychom je milovali. 

II. Zákonictví v chození s Bohem

Nyní už musíme k tomu dnešnímu tématu, což je zákonictví v našem chození s Bohem. Chtěl bych poukázat na tři oblasti, jichž se to týká. Ta první oblast je to, co ještě nemůžeme nazvat zákonictvím navzdory tomu, že to často děláme. A to je způsob života, kdy si člověk stanoví nějaká pravidla, podle kterých chce ve vztahu s Bohem žít. Tohle je oblast, která se týká každého jednotlivce v jeho vlastním vztahu s Bohem. 

Takovým typickým příkladem by mohl být Jonathan Edwards. To byl anglický křesťan, který žil v první polovině osmnáctého století v amerických koloniích Velké Británie. Byl to oddaný křesťan a ve svém odhodlání následovat Pána Ježíše Krista si napsal sedmdesát předsevzetí, která si připomínal každý týden – tady jsou první čtyři a ještě jedno k tomu:

1. Rozhoduji se neustále dělat to, co podle mého uvážení přinese největší slávu Bohu a co pro mě bude dobré, užitečné a příjemné, a to bez ohledu na čas, ať už nynější nebo nespočet věků budoucích. Rozhoduji se dělat vše, co považuji za svou povinnost, a to především pro blaho lidstva obecně. Rozhoduji se činit tak navzdory těžkostem, se kterými se setkám, bez ohledu na jejich množství a jakkoli budou velké.

2. Rozhoduji se neustále se snažit nacházet nové prostředky a způsoby, jak dosahovat výše uvedených věcí.

3. Rozhoduji se, že pokud někdy padnu a zlhostejním natolik, že opomenu dodržet některá ze svých předsevzetí, až opět přijdu k sobě, budu činit pokání ze všeho, na co si vzpomenu.

4. Rozhoduji se, že nikdy nebudu dělat nic malého ani velkého, ať už v duši nebo těle, než to, co přináší slávu Bohu; ani se tím nestanu, ani to nebudu trpět, pokud se tomu budu moci nějak vyhnout.

65. Rozhoduji se cvičit se ze všech sil v tom, abych po celý svůj život s co největší otevřeností, jaké budu schopen, oznamoval své cesty Bohu a odevzdával Mu svou duši, všechny hříchy, pokušení, těžkosti, zármutky, obavy, naděje, touhy a každou věc a okolnost, a to v souladu s kázáním Dr. Mantona na 119. žalm.

Když toto někteří křesťané slyší, jsou zděšeni a volají: „To je zákonictví!“ Není. To je naše první lekce. Náš osobní vztah s Bohem je náš osobní vztah s Bohem. Jestli si stanovím, že každý den budu vstávat ve čtyři hodiny ráno a dvě hodiny se modlit, je to o mém vztahu s Bohem a nejedná se o zákonictví. Jestli se člověk rozhodne, že pro Boží slávu nebude pít žádný alkohol nebo nebude jíst maso nebo se bude dvakrát týdně postit, je to jeho rozhodnutí, které je mezi ním a Bohem a nejedná se o zákonictví. Tohle je velmi důležitá věc, kterou potřebujeme pochopit – můj vztah s Bohem je můj vztah s Bohem a je to něco, co je mezi mnou a Bohem. A samozřejmě to má své hranice – jednou z nich je hřích. Jestliže něco Bůh ve svém Slově označuje za hřích, tak to žádný křesťan nemůže nazvat součástí jeho vztahu s Bohem. Když Písmo říká, že nemám krást, ale mám přiložit ruce k pořádné práci (Ef 4,28), nemohu říct, že součástí mého vztahu s Bohem je, že si občas vezmu něco, co není mé a že pracovat nemusím. Doufám, že tomuto rozumíme. Ale pokud bych se rozhodl, že kvůli Bohu chci pracovat deset hodin denně, abych si vydělal víc a mohl víc podporovat Boží dílo, je to něco, co je mezi mnou a Bohem. A samozřejmě do toho vstupují další věci, protože pokud jsem také manželem a otcem, nemohu takové věci dělat na úkor své manželky a svých dětí – ale i to patří k mému vztahu mezi mnou a Bohem. A nikdo nemůže říci, že to je zákonictví. 

Ale … a to je druhá věc – pokud se budu svá vlastní pravidla aplikovat na druhé, potom už se jedná o zákonictví. A tady je celá řada rovin, kterou bychom si měli uvědomit. Martin Luther říkal, že pokud měl něco důležitého udělat, nemohl to dělat, pokud se před tím aspoň tři hodiny nemodlil. Takže pokud řeknu, že pokud se aspoň tři hodiny nemodlíš, potom se nerozhoduješ zbožně, uvádím tě pod zákon. Není to Mojžíšův zákon, ale je to lidský zákon. Nicméně potřebujeme porozumět tomu, že totéž můžeme činit také sami sobě – a právě tady jsou útesy, které jsou skryté těsně pod hladinou, na které můžeme snadno najet a tak ztroskotat. 

Jedná se především o to, co bych nazval poměřování se s druhými. To je ten příklad s Martinem Lutherem. Nebo třeba s Jonathanem Edwardsem. Nebo s kýmkoliv jiným. Ten nebo onen to dělat takhle, takže já to musím dělat také tak. Když to nedělám jako on, tak nejsem správný křesťan. Když nekážu jako Spurgeon, nejsem správný kazatel. Když se nemodlím jako Velšan Evan Roberts, který na začátku dvacátého století trávil celé dny na modlitbách, tak nejsem dost dobrý modlitebník – to je zákonictví. Naší normou není žádný člověk, kromě toho jediného – Boha, který se stal člověkem, Pána Ježíše Krista. On je tou normou dokonalého lidství – on je normou každého z nás. Tou normou není Spurgeon, nebo Martyn Lloyd-Jones, nebo John MacArthur nebo kdokoliv jiný – naší jedinou normou je Pán Ježíš Kristus. Cokoliv jiného je zákonictví, z něhož je potřeba činit pokání a které musíme co nejrychleji opustit. Tohle je jeden ze způsobů, jak si pleteme bič sami na sebe a uvádíme se pod odsouzení zákona. Jiný způsob je, že ty věci fungují – dělám to proto, že to funguje. Tomu to funguje, tomu také, takže když to udělám jako oni, bude to fungovat i mně. A kde zůstala závislost na Kristu? Není tu. Je tu jenom závislost na člověku, a to je zákonictví. 

A je tu ještě třetí věc – a to je když chce někdo jiný aplikovat nějaká lidská pravidla na nás. Když vám řeknu, že příští týden musíte přijít do sboru s fialovým kloboučkem na hlavě … nebo třeba s respirátorem … nebo s potvrzení v aplikaci Tečka … nebo že musíte dávat deset procent svého příjmu do sborové pokladny … nebo musíte každý týden stát aspoň pár hodin u stanice metra s časopisem v ruce … nebo cokoliv jiného, co vás napadne. To je zákonictví. To je překračování hranic, které Bůh člověku dal. Je to jedno, jestli se jedná o staršího sboru, úředníka ministerstva, policistu, premiéra nebo ministra nebo manžela či otce. Pokud překračuje hranice toho, co je mu svěřeno Bohem a v řadě situací také světským zákonem, snaží se takový člověk uvést druhé pod jho zákona – nikoliv Mojžíšova, ale lidského. A opravdu nezáleží na tom, zda si myslí, že to je správné nebo je to pro toho druhého dobré a prospěšné – záleží jenom na tom, záleží jenom na tom, jestli má od Boha pravomoc takovou věc učinit či nikoliv. A pokud ne, jedná se o zákonictví. I když takové příkazy vycházejí z těch nejlepších motivů, jsou formou zákonictví. 

A na tomto místě musíme mluvit také o druhé stránce věci. Často chceme, aby nám někdo říkal, co je správné a co ne v každé oblasti života, a zbavujeme se tak zodpovědnosti za rozhodování a za to, že se v těch oblastech, kde nemáme úplně jasné biblické vodítko, rozhodně někdo za nás a my nebudeme odkázaní na vlastní hledání a rozhodování. Ale přesně to je:

III. Život z milosti

A tady se konečně dostáváme k textu, který jsme četli na začátku. Pavel svěřoval církev Bohu a slovu jeho milosti. Zastavme se na chvilku u toho. Nejprve u toho slova. Jaké slovo měli k dispozici křesťané v Efezu? Neměli nic jiného než to, co známe jako Starý zákon, tedy Mojžíšův zákon. Přesto jim Pavel neříká, že je svěřuje slovu Božího zákona, ale slovu Boží milosti. Může být jedno a totéž slovo obojím? Může. Záleží na tom, jak k němu přistupujeme. Záleží na úhlu pohledu a na motivaci. Záleží na tom, jestli čteme Starý zákon s nasazenými brýlemi Kristova kříže, jeho díla milosti. Pokud ne, je to zákonictví. Ale pokud je Starý zákon svědectvím o Pánu Ježíši Kristu, o jeho díle, o jeho zaslíbeních, o jeho milosti, potom to není mrtvá litera, ale slovo víry, slovo milosti, slovo života, slovo požehnání, potom je to náš pokrm a chléb život, je to občerstvující voda, která oblažuje naši duši. Skutečně záleží na tom, jak čteme Boží slovo, jak k němu přistupujeme. Můžeme ho číst tak, že pro nás bude odsouzením, ale můžeme ho číst také tak, že pro nás bude životem, svědectvím o Pánu Ježíši Kristu, že v něm uvidíme Ježíše samotného. A to je milost, radost a požehnání. Odtud pramení život z milosti. 

Je obrovský rozdíl mezi životem z milosti a životem ze zákona. Zákon říká „oko za oko, zub za zub“ – jak ty ke mně, tak já k tobě. Když ty děláš tohle, já budu dělat tohle. Jóó, když ty mě „miluješ“ takhle … tak nečekej, že já ti dám něco lepšího. Když ty do mě kamenem, tak já rozhodně nebudu hledat chleba … Tohle je způsob života podle zákona. Dostaneš přesně to, co dáváš. Nic víc, nic méně. To je život zásluh – stejně jako já si musím zasloužit, aby se na mě Bůh podíval vlídně, tak si to musí zasloužit i ti druzí kolem mě. Tohle je ten nejpřirozenější způsob, jak žijeme. Tohle je něco, co je hluboko v nás. Záslužnictví, zákon. To není milost. Je to přesný opak milosti. A to nám ukazuje, co je ve skutečnosti zákon. Jeden moudrý muž napsal, že zákon znamená spravedlnost. Je to velmi stručná definice, ale je velmi výstižná a dobrá. Co dáš, to dostaneš, a co dostaneš, to dáš. To je přesné. Ale milost je úplně jiná!

Co je milost? Nezasloužená zachraňující Boží přízeň.

•  V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. … My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. (1J 4,10.19)

Milost znamená svobodu, uvolnění. Zákon, tedy spravedlnost znamená soud. To jsou přirozené důsledy. Takhle žijeme. To je naše přirozenost, a my se divíme, že to vede k soudu! Když žijeme podle zákona? Proč se divíme? No, ale kdybychom žili podle milosti, museli bychom to pustit ze svých rukou … Ano, přesně tak. Podívejte se do toho našeho dnešního textu! „Svěřuji vás Bohu …“ Vydávám vás Bohu, odevzdávám vás Bohu … Vzdávám se vlastní kontroly nad vámi, ale chci, aby Bůh byl ten, kdo bude mít všechno pod kontrolou. To je život z milosti, to je protiklad zákonictví. 

Chcete žít z milosti? Svěřte svůj život Bohu. Přijměte tu pravdu, že nemáte svůj život pod kontrolou, že nejste schopni zajistit, aby jediný vlas – taková titěrná a v mém případě naprosto nepatrná věc – nespadl z vaší hlavy. To znamená odevzdat svůj život, své chození s Bohem, své posvěcení, prostě všechno Bohu samotnému. Ale to neznamená pasivitu, to neznamená, že já nepůjdu, že já nebudu jednat, že nebudu hledat to, co se Bohu líbí, že nepůjdu do jeho Slova, že nebudu o nic usilovat – vůbec ne. Ale v tom všem se budu obracet k Bohu, v tom všem budu spoléhat na něj.

„Pane Bože, tady jsem, tady je můj život, nalož s ním podle toho, jak ty sám chceš, použij mě jako svůj nástroj ve všem, co se tobě líbí, ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ 

To je odevzdání se Bohu a slovu jeho milosti. Neznamená to nic menšího, než naprostou oddanost Bohu a jeho Slovu. Znamená to, že naplním svůj život jeho Slovem, že všechny své plány, přání, touhy, radosti i bolesti odevzdám Bohu – prostě řeknu: „Bože, tady to je, já s tím neumím naložit lépe, než to dát tobě, protože cokoliv jiného by bylo zahození všech těch věcí, hození toho všeho do bažiny, do bahna hříchu, do hnusu mých vlastních plánů a nápadů, mých vlastních myšlenek a výmyslů, které jsou obvykle přesným opakem toho, co chceš ty.“ To musí být náš postoj a naše smýšlení. Jinak se pořád pohybujeme v oblasti zákona. 

Není to nic jiného než to, co Pán Ježíš dělal v zahradě Getsemane, když se modlil: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ A, moji milí, on věděl, co je před ním – my to nevíme. On věděl, kam jde, ale my máme jenom své vlastní představy, plány a smyšlenky. Kéž je nám Bůh milostiv! Pavel napsal:

• Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. (Fp 2,5)

Kéž by toto bylo to, co si vezmeme z dnešního kázání – mít takové smýšlení, jaké měl Pán Ježíš Kristus. Kéž bychom přijali nejenom jeho smýšlení, ale jeho osobu, jeho samotného, aby on v nás žil svým životem. Cokoliv jiného je jenom vyhrabávání mrtvoly z hrobu a snaha hýbat s ní, aby vypadala jako živá, i když je dávno ukřižovaná a pohřbená. 

Zákonictví je zlé. Vytváří dojem zbožnosti, zatímco ve skutečnosti je odmítnutím Kristovy dostatečnosti. Může sloužit jako zástěrka pro jiné hříchy. A slouží. Posloužilo v nedávné době během covidu a slouží tak dodnes, kdy křesťané nemusí hledat pravdu, ale stačí se spolehnout na nějaký mainstreamový názor. Nejde o žádnou maličkost – zákonictví je vážný problém. A to i v tom případě, o němž mluvíme, v případě každodenního chození s Bohem. Jestli chcete stavět na svých zásluhách, ať se jedná o cokoliv, je to zákonictví, které bude odsouzené. Musíte se vrátit k milosti. Postavit se na ní, hledat lásku Pána Ježíše Krista a z ní žít. To je milost. Amen.