Biblická církev Praha

Zákon & milost III.

Jaroslav Kernal, Praha 18. května 2025

Pokračujeme v naší sérii Zákon & milost. Dneska se budeme zabývat otázkou posvěcení. Tohle je možná jedna z nejvíce kontroverzních otázek z celé této série a my si ukážeme proč. Minule jsme mluvili o té nejdůležitější otázce – a to je otázka zákona a milosti ve spasení. Přidávat nějaké skutky zákona k milosti, totiž znamená převracet evangelium a kázat jiné evangelium, které evangeliem ve skutečnosti není a nemá moc kohokoliv zachránit. Jenom Kristovo evangelium, evangelium o spasení z milosti skrze víru, je Boží mocí ke spasení (Ř 1,16–17). Kde není toto evangelium, kde je jakékoliv jiné evangelium typu Kristus+, tam není Boží moc ke spasení, tam nejsou spasení lidé, tedy křesťané, a tam také nemůžeme mluvit o církvi, bez ohledu na to, zda se nějaká skupina nebo organizace církví nazývá, případně zda jí tak nazývají jiní. Moji milí, tohle je naprosto zásadní věc, kterou potřebujeme uchopit, přijmout, pochopit, postavit se na ni, a skrze ni se dívat na všechny další věci. Tohle pochopení, které vychází přímo z Božího slova (Ga 1,7–9), nám v mnoha ohledech může velmi zjednodušit život. Stačí se zaměřit na to, jaká zpráva se zvěstuje a spousta věcí je jasných. Místo toho se lidé zaměřují na to, co to dělá s lidmi, jestli se životy lidí mění (ale jsou svědectví lidí, kteří vyzkoušeli LSD a jejich životy se úplně změnily, a to pozitivně, ale nepřivedlo je to ke Kristu), jestli se projevují nějaké věci, třeba tzv. mluvení v jazycích nebo nějaká zjevení či něco, co se dnes nazývá duchovními dary a mohli bychom pokračovat dál a dál. Ale my se musíme zaměřit na to, zda tím klíčovým ukazatelem jakékoliv změny nebo posunu je sám Pán Ježíš Kristus a jeho milost nebo je to něco jiného. Lidé mohou změnit morálku – a to není špatná věc z hlediska společnosti, ale nic to neznamená z hlediska věčnosti. To neznamená, že nemáme kázat proti hříchu – máme! Ale cílem musí být spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, nikoliv polepšený život. A samozřejmě víme, že spasení je dílem Boží milosti, jde o zjevení Krista, které Bůh dává hříšníkům, jak on sám chce – s tím nejsme schopni vůbec nic udělat. Takže pokud výsledkem našeho kázání budou morálně vylepšené životy, i když jsme věrně kázali evangelium, bude to pořád dílo Boží milosti, za které máme chválit Boha a z něhož se můžeme radovat. 

Když jsem si připravoval tuto sérii, zařadil jsem tam tato tři témata – zákon ve vztahu ke spasení, posvěcení a všednímu životu s Bohem, protože tady jsou tři druhy zákonictví, z nichž to první, které se týká spasení, je smrtelné a zlé, zatímco ta druhá dvě, jakkoliv jsou špatná, nemusí nutně být smrtelná. Což je něco, na co musíme dávat dobrý pozor a co potřebujeme dobře rozlišit. Pokud to neuděláme, můžeme snadno označit křesťany, kteří nežijí v souladu s evangeliem, za nevěřící, což je v Božích očích ohavností, jak jsme si nedávno připomněli. 

Pro dnešní kázání jsem vybral text z listu Židům 10,14. Pojďme ho tedy přečíst v jeho kontextu a pomodlit se.

Velmi jednoduše se dnes podíváme na tři věci – co je to posvěcení, jakou roli v posvěcení někteří přisuzují zákonu a jako roli v této otázce hraje milost. 

I. Co je to posvěcení?

Ze všeho nejdříve si musíme ujasnit, o čem vůbec mluvíme. Co je to posvěcení? Minule jsme mluvili o spasení z milosti a dnes jsme četli text z listu Židům, který říká:

• Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Žd 10,14)

Vyvolení jsou neprodleně po přivedení ke Kristu skrze víru plně, absolutně, dokonale, zcela, úplně, nezvratně a trvale posvěceni tím, že Duch svatý na ně aplikuje Kristovo dílo. Proto skoro všechny dopisy Pavla církvím začínají „svatým, kteří jsou v Korintu, Efezu, Filipech, Kolosech atd. Ekumenický překlad tohle zatemňuje, protože místo slova svatí používá většinou slovo bratři. Když jsme uvěřili, byli jsme jednou provždy odděleni od světa pro Boha. Stali jsme se oddělenými, tedy svatými. Bůh nás přenesl ze tmy do svého podivuhodného světla (Ko 1,13), přešli jsme ze smrti do života (1J 3,14), narodili jsme se z Ducha, byli jsme očištěni, obmyti, obnoveni. To je velmi jasné učení Božího slova. Křesťan je nové stvoření, co je staré, pominulo, je tady nové (2K 5,17). Ale je to jenom jedna stránka věci. Tou druhou stránkou je, že tato novota, tento nový život se musí projevit růstem v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Tento nový život a jeho následný rozkvět je opravdu hlavním důkazem našeho spasení. Bez něj je každé vyznání víry falešné a prázdné. Je potvrzení díla Boží milosti, která zachraňuje a vychovává! Víra bez skutků je k ničemu, je doslova mrtvá (Jk 2,17.26). 

• Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží. (2K 7,1)

To je naše zodpovědnost, to je náš úkol. Jinými slovy, křesťané musí být posvěceni! Někdy se v tomto smyslu mluví o postupném posvěcování, o proměně lidského života, o růstu ve svatosti nebo o zbožnosti. Ale obvykle se používá jen slovo posvěcení. Podívejte se se mnou do dvanácté kapitoly listu Židům. 

• Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. (Žd 12,14)

V předchozích verších (5–11) se mluví o Boží výchově a o tom, že máme posilnit zemdlené ruce i klesající kolena a vykročit pevným krokem (v. 12–13). To se týká našeho pozemského života, týká se to odkládání hříchu, který se nás tak snadno přichytí a který máme spolu se vší ostatní přítěži odhodit a máme běžet za Pánem Ježíšem Kristem (v. 1–4). A následující verše nás varují, abychom nepromeškali Boží milost, abychom nebyli nevěrní a bezbožní jako Ezau. Stojíme před horou Sijónem, před slavnostním shromážděním církve prvorozených a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy. Naše srdce mají být naplněna vděčností, protože dostáváme neotřesitelné království a proto máme Bohu sloužit, jak se mu líbí, s bázní a úctou. 

A všimněte si dobře, co ten verš říká – usilujte! Je tady slovo, které se dá v jiném kontextu (a často to tak je) přeložit jako pronásledovat. Je to stejné slovo, které čteme v 1K 14,1, kde se mluví o tom, že máme usilovat o duchovní dary. A to je verš, který můžete slyšet poměrně často, a v některých kruzích to dokonce vypadá, že je to jeden z nejdůležitějších veršů v Písmu. Ale víte, co v Písmu nikde není? Že bez duchovních darů nespatříte Pána. Vlastně je napsáno, že všichni věřící mají duchovní dary (1K 12,7). Co však věřící nemají, a bez čehož nespatří Pána, je pokoj a svatost, neboli posvěcení (Žd 12,14). O co bychom tedy asi měli usilovat na prvním místě? Myslím, že odpověď je velmi jednoduchá!

Písmo vyzývá spaseného hříšníka, aby na svém spasení pracoval z Boží milosti v moci Ducha svatého (Fp 2,12–13). A to znamená, že musí umírat sám sobě, brát na sebe kříž, zapírat sebe sama, ranami nutit své tělo ke kázni, aby neselhal. Znamená to přivlastnit si slova Jana Křtitele: On musí růst a já se menšit (J 3,30). A tady bych chtěl vypíchnout, že není důležitý jenom obsah těch slov, ale také jejich pořadí. Když totiž to pořadí obrátíte, nebude to fungovat. On musí růst. To je to první na co se musíme zaměřit. On musí růst v našem porozumění, musí růst v naší lásce k němu, musí růst naše vědomí o tom, kým je, že je svatý a mocný Bůh, že mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, že se snížil a stal se člověkem, jako jsme my, přesto zůstal plně Bohem a má všechny atributy Božství v jejich plnosti. Je vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný, je nezávislý, svrchovaný, svatý, tedy oddělený od hříchu a hříšníků, naprosto spravedlivý a plný milosti a slitování atd. On musí růst! Když on poroste v našich očích, budeme se menšit. Ale když se zaměříme na sebe, na to, abychom se my nějak menšili, umenšovali, pokořovali, ponižovali nebo cokoliv jiného, budeme stále zaměřeni jenom sami na sebe a on neporoste – a my se nebudeme menšit. To je posvěcení. A takhle je jednoduché! 

Navíc, i když je povinností a výsadou věřícího, aby se tomuto Božímu příkazu podřídil – je zodpovědný za to, aby přivedl své posvěcení k cíli (2K 7,1) – má jistotu, že podle podmínek nové smlouvy ho k tomu Duch nevyhnutelně pohne a uschopní, takže se může připojit k apoštolovi a prohlásit: „Z Boží milosti jsem, co jsem.“ A cokoli dobrého vykoná nebo stane skrze něj a v něm, může říci, že „ne já, ale Boží milost, která byla se mnou“ (1K 15,10). Proto se musíme modlit, jako se modlí autor listu Židům: „Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť nás posílí ve všem dobrém, abychom plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! (Žd 13,20–21). To je posvěcení!

II. Posvěcení a zákon

Ukázali jsme si, co je to posvěcení, tedy růst ve svatosti v tomto pozemském životě, dílo Boží milosti v nás, ale ne bez nás. Nyní se musíme podívat na to, jakou roli v tom hraje zákon. 

Pojal jsem tuto sérii jako srovnávací nebo konfrontační, proto se musím na chvíli zastavit u toho, jak se velká část křesťanů s touto otázkou srovnává. A chci znovu zdůraznit, že mluvíme o křesťanech, mluvíme o těch, kteří trvají na spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Jedná se o bratry a sestry v Kristu. Přesto se na tomto místě většinou mýlí. Tradičně se totiž mluví o třech věcech, které dělá zákon v životě lidí. 

První věc, kterou prý zákon dělá, je, že přivádí hříšníky ke Kristu. Je to ale jenom důsledek špatného pochopení Ga 3,24:

• Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. (Ga 3,24)

Zákon byl dozorce. Jiné překlady uvádějí vychovatel nebo pěstoun, ale zákon nikoho nevychovával ani se o nikoho nestaral. Zákon nemá schopnost někoho vychovat. Výchova není manipulace, ale je to vedení člověka od horšího stavu k lepšímu stavu. Ale skutečně to je to, co dělá zákon?

S tím souvisí druhá věc, která je zákonu přičítána, totiž že brání v hříchu, že omezuje hříšníky, aby nehřešili. Skutečně? Proč byl dán zákon? Aby se provinění rozmohlo (Ř 5,20)! Brání tedy provinění nebo ho rozhojňuje? Zákon vede k poznání hříchu (Ř 7,7), zákon podněcuje hřích (Ř 7,5) a dává moc hříchu (1K 15,56). Zákon nemá moc zabránit hříchu ani nevychovává člověka ke Kristu a ani ho k němu nepřivádí. Zákon ukazuje na Krista a svědčí o něm. Byl dozorcem, který hlídal ty, kdo byli pod zákon, dokud nebyla zjevena víra, tedy plnost víry, ospravedlnění z víry, tedy dokud nebylo zjeveno evangelium. A to bylo zjeveno teprve tehdy, když se Slovo stalo tělem, když se Pán Ježíš Kristus vzdal své nebeské slávy a stal se člověkem a v lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu. Zákon také mluví o Boží spravedlnosti, ale ukazuje na to, že tuto spravedlnost není možné získat ze zákona, ale jenom skrze víru.

Takže je tady špatné porozumění tomu, co je to zákon a co dělá zákon, které vede ke špatným aplikacím. A stejně je to i s tou třetí aplikací zákona, která se týká právě posvěcení. V těch prvních dvou případech se to týká hříšníků, ale zde se mluví o svatých. Zákon prý je nejlepším prostředkem k tomu, aby věřící objevil Boží vůli a rozjímáním o něm se posvěcoval. Jinými slovy, k posvěcení dochází prostřednictvím zákona. Někteří teologové dokonce přirovnávají k biči, který pobízí líného osla a pohání věřícího ke zbožnosti. Zákon má být motivem, prostředkem i měřítkem posvěcení, učí věřícího, co od něj Bůh vyžaduje, a působí jako bič, který ho bičuje k poslušnosti a sráží jeho lenost. Zákon je tedy jak za věřícím – bičuje ho, nutí ho a bodá – tak před ním, navždy mu stanovuje nedosažitelnou normu a vyžaduje absolutní poslušnost. Zákon také vyžaduje poslušnost ve všem, v každém přikázání. A přestoupení jednoho přikázání, znamená přestoupení všech a odsouzení ve všem. Zákon vždy odsuzoval každého přestupníka a vždy bude. Nic jiného ani dělat nemůže, protože je to „litera, která zabíjí… služba smrti… služba odsouzení“ (2K 3,6–9). Ale to je docela depresivní! To vede k zoufalství! A vychází to špatného pochopení toho, co Bible říká o zákonu a křesťanech, k čemuž se za okamžik dostaneme. 

Nemůžeme se potom divit, že tolik křesťanů žije poražené životy, když se snaží posvěcovat se zákonem. Jistě se najde pár silných výjimek, kterým to nedělá takový problém, ale i takové výjimky žijí v silném vnitřním napětí a nikoliv v pokoji, který nám nabízí Pán Ježíš Kristus. Zezadu jsou bodáni zákonem a před sebou mají nesplnitelnou normu. To není spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého – právě v tom se podle Písma nachází království Boží (Ř 14,17). Takto máme sloužit Kristu.

Znovu tady chci zdůraznit, že naprostá většina těch, kteří přijímají učení, které jsem právě popsal, jsou lidé, kteří neochvějně trvají na spasení z milosti skrze víru, jsou to naši bratři a sestry v Pánu. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že se mýlí, ale nemohu říci, že by nebyli křesťané – takový soud se neodvažuju vynést. Zastávají učení, které je snadno může dovést k tomu, že skrze skutky zákona začnou usilovat o své spasení – a potom se skutečně dostávají mimo evangelium. Obvykle však tak daleko nejdou, protože vědí o té hranici – a to je přesně to, co v nich vzbuzuje to napětí. Na jedné straně vědí, že mají spočívat v Kristu a na druhé straně před ně jejich učení staví zákon – tohle a tamto musíš. Bez toho to nejde. A ještě tohle a támhleto. A tady toto. Přikázání neberou konce. A jsou-li zákonem, potom dělá jenom to, co zákon dělá – a tady ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli mluvíme o zákoně Mojžíšově nebo o jakémkoliv jiném. Zákon vždycky přináší totéž – smrt. Nikdy nepřináší život, nikdy nepřináší posvěcení.  

III. Posvěcení skrze Krista, tedy z milosti

Už jsem to nakousl, když jsem zmínil ona slova Jana Křtitele, že on musí růst a já se menšit. Ale chtěl bych ještě dovést do konce to, jak to je se zákonem v našem životě. Potřebujeme zákon k tomu, abychom poznali, co je hřích? Co o tom říká Boží slovo? Pán Ježíš na to dává velmi jasnou a jednoduchou odpověď, když mluví o jiném Přímluvci, kterého pošle místo sebe. Co bude tento Přímluvce dělat? Podívejte se do Jana 16:

• On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8)

Nejprve si všimněte, s kým bude Duch svatý jednat: se světem. Bude ukazovat světu! Tedy nevěřícím lidem. Židům i pohanům, těm, kteří jsou pod zákonem i těm, kteří jsou bez zákona. A co jim bude ukazovat? V čem je hřích. A hřích je ze zákona, že? Ne? Ne!!! Hřích je v tom, že nevěří ve mně (J 16,9), říká Ježíš. Samozřejmě že Boží slovo definuje hřích také jako přestoupení zákona a každé přestoupení zákona je skutečně hříchem, ale podstatou hříchu je nevěra v Krista. A to je to, co Duch svatý ukazuje nevěřícím lidem. On je neusvědčuje z jednotlivých přestoupení zákona. Konec konců jsou – tedy v naší společnosti – pohané, kteří nejsou pod zákonem, protože jim nebyl dán zákon. Ten byl dán Židům a jenom jim. A byl jim dán jenom do určité doby – do ospravedlnění z víry. Všimněte si toho: nyní je tady ospravedlnění z víry, proto podstatou hříchu je nevěra, nikoliv přestoupení zákona. A vyřešením problému hříchu není nacpat ho za hranici zákona a ze vší síly ho tam za tím plotem udržovat – vyřešením je víra v Krista. 

• Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří. (Ř 10,4)

Když se vrátíme k posvěcení – je tedy nějaká souvislost mezi zákonem a posvěcením? Je, a velmi důležitá. Podívejme se na pár veršů z listu Římanům. Začneme v šesté kapitole: 

• Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí. Co z toho plyne? Máme snad hřešit, protože nejsme pod zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! (Ř 6,14–15)

Když jste v Kristu, nejste pod zákonem. Z toho však nijak nevyplývá, že bychom měli hřešit. Byli jsme osvobozeni od hříchu, takže nyní své údy propůjčujeme službě spravedlnosti (Ř 6,19). A podívejte se dál do verše 22:

• Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.

A když půjdeme dál do sedmé kapitoly, vidíme, že zákon panuje nad člověkem, jen dokud je člověk živ. Ale co stalo s námi? V šesté kapitole nám bylo řečeno, že jsme zemřeli spolu s Kristem (Ř 6,3–8). Proto může Pavel v sedmé kapitole napsat, že jsme mrtví pro zákon. A tady se dostáváme k tomu zásadnímu místu, které se týká našeho posvěcení a které si potřebujeme vštípit hluboko do své mysli a do svého srdce, které potřebujeme neustále uvádět do svých životů (Ř 7,5):

• Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. (Ř 7,5)

Podívejte se, co tady Pavel říká – jenom když zemřeme zákonu, můžeme nést ovoce Bohu. Tady je jasná odpověď na otázku, jakou roli hraje zákon v našem posvěcení – pokud mu nezemřeme, nebude tady žádné posvěcení, nebude tady žádné ovoce, nebude tady žádná proměňující milost. Dokud se budeme držet zákona v jakékoliv podobě, budeme neustále stahováni k hříchu a k odsouzení, k porážce, k otroctví. Jenom v Kristu máme svobodu, protože jsme v něm zemřeli hříchu i zákonu. Podívejte se do dalšího verše:

• Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. (Ř 7,6)

Takže když si to shrneme, vidíme, že jsme zemřeli zákonu, stali jsme se mrtvými zákonu a byli jsme zproštěni zákona. Máme nový život v Duchu svatém, takže můžeme sloužit Bohu a přinášet ovoce posvěcení, ovoce Ducha, ovoce lásky. Proto může Pavel s takovou radostí napsat:

• Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Ř 8,1–4)
• Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. (Ga 5,18)

• Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. (2K 3,17)

  A se vší vážností dodat:

• Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. (Ga 5,1)

Znovu a znovu nás to vede jediným směrem – ke Kristu. 

• On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením … (1K 1,30) 

On je naše posvěcení. On je naše všechno. Spurgeon řekl: „Projev Kristova života ve svatých je přirozeným závěrem vyplývajícím ze skutečnosti, že Kristus je pro ně vším. Je-li Kristus vším, a já, křesťan, nejsem jako Kristus, je mé křesťanství průhledným podvodem, nejsem ničím jiným než ubohým pokrytcem a má vnější zbožnost je okázalou parádou, v níž má duše odejde do pekla – nic víc. Je to pozlacená rakev pro mrtvého ducha… Bez Krista nejste nic, i když jste pokřtěni, i když jste členy církve, i když jste vysoce ceněni jako diákoni, starší, pastýři.“ On musí růst a já se menšit. To je naše posvěcení, to je jediné skutečné posvěcení. Není to Kristus a zákon, ale je to Kristus plus nic. Samotný Kristus. 

Jak je tedy možné, že ho tak málo milujeme? Jak to, že ho tak málo známe, proč tak málo zapaluje naše srdce. Proč nejsme naplněni pomyšlením na něj, na jeho lásku k nám, na jeho oběť za nás, na jeho péči o nás, na jeho společenství s námi, na jeho přebývání v nás, na jeho příchod k nám, na jeho moc skrze nás? Kéž nás Bůh posílí ve svaté horlivosti, abychom jako je on pro nás vším, i my byli vším pro něj. Kéž bychom se radovali jako učedníci na cestě do Emauz, že naše srdce hořelo, když nám otevíral Písma, že naše láska k němu rozkvetla při pomyšlení na něj, že naše víra se posílila při pohledu vzhůru, kde sedí po pravici Otce. To je skutečné posvěcení. Amen.