Biblická církev Praha

Zákon & milost II.

Jaroslav Kernal, Praha 11. května 2025

Dnes máme před sebou další téma z naší série Zákon & milost. Tím tématem je Zákon a milost ve spasení. Je to druhé téma v této naší sérii. V dalších kázáních se budeme zabývat otázkou zákona a milosti v posvěcení, dále v praktickém životě, pak budeme mluvit o zákoně Mojžíšově a Kristově, o novotě zákona Kristova a nakonec o jeho závaznosti pro nás, kteří věříme v Pána Ježíše Krista a jsme jeho učedníci. Asi se v této sérii nedotkneme úplně všeho, natož abychom to probrali, ale snad z Boží milosti projdeme alespoň ty nejdůležitější věci a trochu si ujasníme nejenom otázky vztahu zákona a milosti, ale také co zákon a milost je a jaké jsou různé důsledky různých pohledů. 

Dnešní téma, Zákon a milost ve spasení, je v podstatě to nejzávažnější téma, které můžeme probírat. Jde o spasení, jde o věčný život, jde o pravé a falešné, jiné, evangelium. A v tomto smyslu není vážnější téma než toto. Je to také nejjednodušší téma ze všech, které budeme probírat, protože je v tom nejprostším slova smyslu nejvíce černobílé – buď je to tak nebo to tak není. Jakmile se do toho trochu víc ponoříme, uvidíme, že ani tady to není tak prosté, ale ve srovnání s ostatními tématy, jimiž se budeme zabývat, je to skutečně jednoduché. A konečně si musíme říct, že se jedná také o téma, které je z praktického hlediska nejvíce potřebné – nyní mluvím o životě církve a tom, jak a na jakém základě se máme mít k druhým křesťanům. Spasení z milosti skrze víru nám to říká a vysvětluje. Pojďme tedy začít Božím slovem. 

V patnácté kapitole Skutků se církev na životní cestě dostala na křižovatku. Do té doby tady byli především křesťané, kteří pocházeli ze Židů – a je to pochopitelné, protože „spása je Židů“ (J 4,22). Mesiáš je Žid, a jeho apoštolové jsou také Židé. Je to židovský král, který byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Je to potomek z rodu Davidova, syn Abrahamův. Nyní k víře přicházejí pohané a otázka zní, zda se musí stát také Židy, aby mohli být spaseni. Je to otázka, kterou se zabývá celá biblická kniha, list Galatským. Zabývá se tím v zástupné podobě, když mluví o tom, zda pohané musí být obřezáni, či nikoliv, aby mohli mít společenství s obrácenými Židy. Obřízka je klíčem, protože za ní se skrývá to, zda musí pohané zachovávat celý židovský zákon, tedy Mojžíšův zákon, kvůli tomu, aby byli spaseni. A Pavel na to odpovídá naprosto jednoznačně:

• V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)
• Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. (Ga 6,15)

Text, který jsme četli, o tom mluví celkem jasně a patří do celkového kontextu listu Galatským, protože právě v této době Pavel tento list církvím, které byly složené převážně z obrácených pohanů, napsal. Podívejte se do Sk 15,1:

• Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni. … Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon. (Sk 15,1.5)

To je otázka spasení ze skutků, tedy ze zákona nebo z milosti. A to nás vede přímo k prvnímu bodu dnešního kázání. 

I. Nejzávažnější téma

Podle Božího slova tady máme před sebou otázku života a smrti. Nic víc a nic méně. Je to otázka spasení a zatracení. Jde o pravé evangelium, které je Boží mocí ke spasení, a jiné evangelium, které nezachraňuje, ale vede k prokletí. To není malá věc. To není něco, nad co bychom se mohli povznést. Evangelium je jedno a jiné evangelium není! Odvrácení se od toho jediného evangelia znamená odvrácení se od Boha a od Kristovy milosti. Pavel to vysvětluje velmi jasně a používá obřízku jako zástupné vyjádření, i když musíme rozumět, že v tomto smyslu byla obřízka také naprosto zásadní vyjádření:

• Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. (Ga 5,2–4)

Na tomhle místě tomu musíme rozumět v tom správném slova smyslu, protože obřízka sama o sobě nic neznamená. Muž může být obřezaný, ale nemusí to mít vůbec žádný duchovní podtext. V tomto smyslu nechal Pavel obřezat Timotea (Sk 16,3), protože jeho matka byla Židovka a Pavel chtěl zvěstovat evangelium nejprve Židům – a neobřezaný Timoteus by byl překážkou, protože Židé by ho brali jako pohana. Ze stejného důvodu si Hudson Taylor nechal narůst dlouhé vlasy, aby mohl mít cop jako ostatní Číňané, mezi nimiž žil a jimž chtěl zvěstovat evangelium. Bez copu by byl pro ně cizinec, jemuž není možné důvěřovat – bez ohledu na to, co říká. A nemyslete si, že to bylo jednoduché, protože Hudson Taylor byl Angličan a v jeho kultuře nosili cop jenom ženy a nikdy muži. 

Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Věčný Boží syn, který je v náruči Otcově, opustil slávu nebe a vzal na sebe lidské tělo. Beránek vyhlédnutý před stvořením světa přišel do svého vlastního, přišel do světa, který byl skrze něj a pro něj stvořen, ale tento svět ho nepřijal. Jeho vlastní ho nepřijali, protože v jejich životě vládl hřích, tedy vzpoura proti Bohu, proti stvořiteli a vládci světa. Ale Pán se pokořil, vzal na sebe způsob služebníka, ponížil se jako otrok, sloužil lidem v lidském těle a šel tak daleko, že na sebe vzal hříchy svého lidu a zaplatil za ně na kříži. Zaplatil cenu za hřích – jedinou cenou za hřích je smrt. To je něco, co si po právu a spravedlivě zaslouží každý z nás! Ale co udělal Pán Ježíš Kristus? Zaplatil tu cenu za nás! Proč? Abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě. Jestliže věříte v Krista, v jeho dokonané dílo kříže, Bůh se na vás dívá jako na spravedlivé a díky tomu můžete mít vztah s Bohem. V tomto světě kromě samotného Boha neexistuje nic, co by svou dobrotou, nádherou, dokonalostí, svou mocí nebo velikostí mohlo překonat dílo Kristova kříže. A přesto Pavel říká, že jsou lidé, kterým Kristus nic neprospěje! A není to proto, že by o Kristu nikdy nic neslyšeli – jsou to lidé, kteří prohlašují, že Pána znají! Jak je to možné? Tito lidé chtějí založit svou spravedlnost na zákoně, na tom, co sami budou nebo nebudou dělat.

V prvním století byli lidé, kteří říkali pohanům, že se musí obřezat, aby se stali přijatelnými pro Boha, dnes lidé přicházejí s mnoha jinými nápady, jak se vylepšit a stát se přijatelnými, nebo dokonce spasitelnými, jak mi kdysi řekl jeden muž, který mi tvrdil, že se musel nejprve učinit spasitelným, aby ho Bůh mohl zachránit. Musel udělat nějaké skutky, aby mohl přijít k Bohu, aby ho Bůh mohl zachránit – jinak by asi Bůh neměl šanci! Co na to říká Pavel? Říká, že každý takový pokus je snahou přijít před Boha se svou vlastní spravedlností. A to je již předem odsouzeno k nezdaru. Nemusí vůbec jít o obřízku, ale pokud chcete Bohu nabídnout nějaké občerstvení ze své vlastní spravedlnosti – a je jedno jestli bude založená na Mojžíšově zákoně nebo na lidských tradicích – nabízíte Bohu odporné bahno, zatímco on vás zalévá nekonečnými proudy občerstvující vody. Jestli chcete předstoupit před Boha se svou vlastní spravedlností, potom musíte být naprosto dokonalí. A ne jednou, ne na krátkou chvilku, ne na okamžik, ale napořád! 

V listu Galatským Pavel říká, že kdo se dá obřezat, stává se dlužníkem zákona a je povinen žít podle zákona a do puntíku ho plnit. Obřízka hraje zástupnou roli, je určitým znamením, že takový člověk chce plnit zákon. Dává smysl v kontextu židovského učení, ale pro nás je trochu vzdálená. Ale není problém nahradit obřízku čímkoliv jiným, jakýmkoliv dalším vnějším rituálem, kterým chceme říci, že musíme také sami přiložit ruku k dílu. Jsou lidé, kteří vám řeknou, že se musíte nechat pokřtít vodou, abyste byli spaseni. Jiní řeknou, že musíte světit dny nebo rozdělovat jídlo na čisté a nečisté nebo nesmíte pít alkohol nebo musíte používat jenom určitý překlad Písma, jinak se nemůžete líbit Bohu. Lidé mohou jít tak daleko, že vám řeknou, že když se nebude oblékat určitým způsobem (především tedy do shromáždění), nebudete se líbit Bohu. To je jenom jiná forma stejného zákonictví, které přinesli falešní učitelé do církví v Galacii. A právě na to Pavel reaguje slovy: „Kristus vám nic neprospěje“, „odloučili jste se od Krista“ a „odpadli jste od milosti!“

Spasení z milosti znamená Kristus plus NIC! Spasení jenom skrze Krista. To je to, co nás odlišuje od římského katolicismu! I oni mají spasení skrze Krista, ale společně se spoluvykupitelkou Marií, společně se svátostmi, které musíte zachovat, společně s tradicí církve, společně s církví samotnou a jejím systémem. V římském katolicismu není Solus Christus, tedy Jedině Kristus neboli spasení jenom, pouze skrze Krista samotného. A o to jde! 

II. Nejjednodušší téma

V tomto smyslu je to velmi jednoduché. Když chce být někdo pokřtěný nebo mluví o tom, že uvěřil v Pána Ježíše Krista, dávám mu jednoduchou otázku: Kdyby tě dnes Bůh povolal z tohoto života k sobě, co by bylo tím důvodem, proč by tě Bůh měl přijmout do své přítomnosti? Co je tím hlavním a jediným důvodem, proč bys měl přijít do nebe? Odpověď na tuto otázku poměrně jasně ukazuje, jak na tom člověk je, čemu věří ohledně svého spasení a ohledně evangelia. „Jsem docela dobrý člověk…“ Hm… „Udělal jsem toho hodně pro druhé…“ „Nikdy jsem nikomu neublížil…“ „Žiju dobře…“ „Věřím v Boha…“ „Snažím se…“ „Jsem pokřtěný…“ „Chodím do církve…“ … Mohli bychom pokračovat skoro do nekonečna. Správná odpověď na tuto otázku je jenom jedna – to on, Kristus, jeho dílo, jeho zásluhy, jeho kříž, jeho smrt, jeho osoba … já nemám nic, co bych mohl dát, čím bych mohl přispět. Já jsem jenom hříšník, který musí být odsouzený, protože to je to jediné, co si doopravdy zaslouží. Já potřebuju Boží milost, jeho slitování. 

V tomto smyslu je to naprosto jednoduché a černobílé. Není tady žádná složitost, není to nic komplikovaného. Jsme spaseni milostí Pána Ježíše. Tohle je celé vysvětlení evangelia. Nejsme spaseni tím, kým jsme, nejsme spaseni tím, že jsme se někomu narodili, nejsme spaseni tím, jaké obřady vykonáváme ani tím, jaká ustanovení zachováváme. Nejsme spaseni žádným skutkem, který uděláme. Kromě milosti Pána Ježíše není v tomto světě nic, co by nás mohlo zachránit. Nejde o to, jestli je někdo lepší nebo horší člověk, protože ve srovnání s Božími měřítky jsme všichni naprosto ztraceni. Nejde o to, jestli někdo dělá nějaké „dobré“ skutky, protože žádné skutky, ani ty nejlepší, ani ty, které Bůh přikazuje ve svém Slově, pokud nejsou vykonané znovuzrozenými lidmi, nemohou přinést spasení ani Boží zalíbení, ani přidat něco dobrého na soudu. Boží slovo je velmi jasné a v tomto směru hodně ostré:

• Cokoli není z víry, je hřích. (Ř 14,23)

A mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23), každého hříchu bez rozdílu. Existuje jenom jeden jediný způsob, jak můžeme být zachráněni – a to je milost – tím, že dostaneme milost, že se nad námi Bůh smiluje a zahrne nás svou milostí. Pavel napsal:

• On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. (Tt 3,5)

Musí tady být nejprve obmytí Duchem svatým, nové narození, kdy Duch svatý dá duchovně mrtvému nové srdce a s ním život a víru, kdy mu ukáže, kdo je Pán Ježíš Kristus a co přesně se stalo na golgotském kříži. Je to Boží dar člověku, který slyší dobrou zprávu o Pánu Ježíši, takže z lidského pohledu najednou chápe, že se to týká právě jeho (mne), že Ježíš zaplatil za hříchy svého lidu (za mé hříchy), že mě volá k tomu, abych činil pokání a věřil v něj. A když Duch pracuje v životě člověka, ten člověk skutečně činí pokání, rozumí tomu, že je ztracen, že žil ve vzpouře proti Bohu, ale také vidí, jak je Bůh dobrý, protože poslal svého milovaného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16). Proto Pavel může napsat, že jsme spaseni milostí skrze víru, že to není z nás, ale je to Boží dar, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,8–9). Není nic, není žádný skutek, kterým bychom se mohli zalíbit Bohu, kterým bychom se k němu mohli přiblížit, kterým bychom mohli způsobit, že nás zachrání. A současně je tady jedna jediná věc, kterou musíme udělat, abychom byli spaseni – a to je věřit v Pána Ježíše Krista. Jinými slovy: Musíme se znovu narodit. A stejně jako jsme své tělesné narození nezpůsobili sami svými skutky, svými zásluhami, svou vůlí, svým rozhodnutím, nemůžeme způsobit ani duchovní znovuzrození. Můžeme poslechnout volání Pána Ježíše a věřit v něj. A kdokoliv poslechne toto volání a věří v Pána Ježíše, to je člověk, o němž můžeme s jistotou říci, že dostal Boží milost, že byl zachráněn z Boží milosti, protože Bůh mu dal dar víry a věčný život. Nikdy nikdo nemůže být zachráněný jiným způsobem. Tohle je spasení z milosti skrze víru. Tohle znamená, že jsme zachráněni milostí Pána Ježíše. Proto se Pavel rozhodl kázat jenom Krista a nic jiného (1K 2,2). Proto Galatským říká, že jim byl před oči postaven Ježíš Kristus ukřižovaný (Ga 3,1). Proto tolik zdůrazňuje, že nezáleží na obřezanosti nebo neobřezanosti, ale jenom na novém stvoření (Ga 6,15). Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! (2K 5,17). Proto můžeme číst stále znovu, že kdo by vzýval jméno Páně, bude spasen (Sk 2,21; Ř 10,13). To je celé! Samozřejmě, nekončí to tady – je to naopak začátek nového života v Kristu, začátek následování Pána Ježíše Krista, začátek našeho posvěcování, kdy na sebe bereme kříž a jdeme za Pánem, jak nás on vede svým Slovem a svým Duchem. Ale co se týče spasení, musíme říct, že je dokonáno, je hotovo. On udělal všechno. Buď jsme zachráněni jeho milostí, nebo nejsme zachráněni vůbec. To je evangelium o Boží milosti. To je rozdíl mezi zákonem a milostí. Zákon říká: Když toto budeš dělat, budeš spasen. Ale milost říká: Věř v Pána Ježíše a budeš spasen. To je spasení ze skutků, které ve skutečnosti není žádným spasením, a spasení z víry, nebo spasení z milosti skrze víru. Sola gratia – jenom z milosti – jsme spaseni jenom z Boží milosti, a sola fide – jenom z víry. Není zde místo pro žádné zásluhy, žádné skutky, povyšování, žádnou pýchu. Je to spasení jenom z víry. 

III. Nejpotřebnější téma

A je tady naše třetí „nej“. Spasení z milosti skrze víru bez skutků zákon je nejzávažnější téma, kterým se můžeme zaobírat, protože jde o podstatu evangelia, tedy je to otázka života a smrti. Je to také jedno z nejjednodušších témat – milost, tedy nezasloužená Boží přízeň, která nám darovala spasení v Pánu Ježíši Kristu, není nijak komplikovaná. Buď jste spasení z milosti přijali, nebo si ho musíte nějakým způsobem zasloužit. To je celý rozdíl. Je to velmi jednoduchá zpráva. Dokonce je tak jednoduchá, že i ten nejprostší člověk může uvěřit, dítě, které možná neumí ani do pěti počítat, starý člověk, který už je obtížený věkem nebo člověk mentálně omezený – ta zpráva je tak jednoduchá, že i ten nejhloupější, když půjde po té cestě, nezabloudí na ní a nesejde z ní (Iz 35,8). A současně je tato zpráva tím, co velmi naléhavě potřebujeme právě v dnešní době. Tato jednoduchá zpráva je ukazatelem, který nám říká, koho můžeme a koho nemůžeme považovat za svého bratra v Kristu. Kde je spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, tam je evangelium a tam je Boží moc ke spasení (Ř 1,16–17), ale kde není evangelium o spasení z milosti, tam není evangelium jako takové, tam není spasení. Může tam být krásné křesťanské náboženství. Ale pokud tam chybí milost, tedy ničím nezasloužená Boží přízeň, dar milosti, bez zásluh, bez skutků zákona nebo jakýchkoliv jiných skutků, pokud tato milost chybí, chybí tam Boží moc ke spasení, chybí tam bratři a sestry, chybí tam církev. 

Říkám to proto, že jsme jako křesťané i jako sbor voláni Bohem k tomu, abychom usilovali o zachování jednoty Ducha. A tohle je jedno z kritérií, které musíme použít k rozpoznání, s kým můžeme a s kým nemůžeme zachovávat jednotu Ducha. 

Je tedy zjevné, že pokud někdo káže jiné evangelium, pokud někdo káže zvěst, že samotná milost obsažená v pouhé víře v samotného Ježíše Krista nestačí, s tím nemůžeme mít duchovní společenství. Pokud se člověk v otázce spasení stává spolupracovníkem Boha – a zde je jedno, čeho se to týká, jestli je to otázka obřízky, nebo vylepšení svého vlastního života, tedy učinit se spasitelným, nebo se jedná o zachovávání nějakých nařízení, bez nichž člověk nemůže být spasen (např. svěcení soboty, nutnost křtu ve vodě nebo křtu Duchem, oddělování jídel atd.) – je to jiné evangelium, které nemůže člověka zachránit. Takové „evangelium“ vede jenom k náboženské pýše, která se dívá svrchu na ty, kteří takto nejednají, a tedy nejsou podle takové zprávy spasení. Boží slovo nás varuje před společenstvím s lidmi, kteří věří jinému evangeliu. 

Kdykoliv někdo mluví o milosti, je důležité, abychom se ptali, co tím myslí. Protože ve skutečnosti si může pod slovem milost představovat pravý opak toho, co milost je. 

A potom je tady otázka, která jde ještě o krok dál, která se dívá na život a na skutky – když někdo vyznává učení o spasení z milosti skrze víru, ale přijímá jako křesťany i ty, kteří toto nevyznávají – rozumí skutečně tomu, co vyznává? Máme mít společenství s takovým člověkem, který zjevně nerozlišuje mezi pravým a falešným evangeliem? Tohle je místo, kde potřebujeme mnohem více moudrosti, ale také opatrnosti, kde musíme dávat pozor, abychom nespadli ani na jednu stranu, protože se pohybujeme tak trochu po ostří nože. Můžeme mít duchovní společenství s těmi, kteří jsou zapojeni v ekumenickém hnutí a přijímají římskou církev jako křesťanskou navzdory tomu, že tato církev učí jiné evangelium? Víme, že lidé mohou být zmatení, nezralí, slabí – a my sami přesně takoví často jsme. Takže rozumíme tomu, že tady budou opravdoví křesťané, kteří budou mít v takových otázkách opravdu zmatek. Věřím, že můžeme mít osobní duchovní společenství s takovými bratry a sestrami, ale vždy bychom měli pamatovat na to, že je máme vést k pravdě Božího slova a připomínat jim jasnost, jednoznačnost a čistotu evangelia, a také závazek, který z něj vyplývá. To je závazek k oddělení se od falešného evangelia. 

Ale myslím, že nemůžeme spolupracovat s takovými bratry a sestrami na „oficiální“, formální úrovni. Tím bychom říkali, že vlastně až tak moc nezáleží na tom, čemu věříme v otázce evangelia, že otázka spasení z milosti není vlastně až tak důležitá. Faktem je, že naprostá většina evangelikálních církví to takto má. Ale můžeme ke spasení z milosti přidat obřízku nebo cokoliv jiného? Boží slovo nás v této věci opravdu varuje. 

A na druhé straně je to věc jednoty Božího lidu, což je příkaz Božího slova. Jestliže někdo věří ve spasení z milosti skrze víru, je naší povinností přijímat takového člověka jako bratra v Kristu a takovou církev jako sesterskou církev. Není až tak podstatné, jaké další věci se v té či oné církvi učí nebo čemu dalšímu ten či onen bratr věří. To jsou druhotné věci, v nichž se musíme učit pokoře a lásce. To není samozřejmé ani snadné či jednoduché – je to těžká věc. Je tak snadné chytnout se za hlavu a říct, jak může věřit takovým věcem nebo dělat takové věci … Ale my sami nejsme jiní. A proto je tady ta zásadní věc, kterou je spasení z milosti skrze víru, které nás spojuje dohromady. Zákon v otázce spasení vede vždycky k jinému evangeliu. Jenom milost zachraňuje. Na ní musíme stavět. 

• Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal. (Žd 13,9)

Je dobré spolehnout se na milost. Je to nejen dobré, je to také správné, pravdivé, účinné – je to ve skutečnosti to jediné, na co se můžeme cele spolehnout. Evangelium, tedy Pán Ježíš Kristus, jeho dílo, jeho kříž, jeho láska k nám, jeho dobrota. 

• Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. (2Pt 3,18)