Biblická církev Praha

Zákon & milost VII.

Jaroslav Kernal, Praha 15. června 2025

Dnes máme před sebou poslední kázání z této série Zákon a milost. Dostáváme se k určitému vyvrcholení celé této série, k poslednímu kameni, který by měl zapadnout do mozaiky. Je jasné, že jsme nemluvili o všem a neprobrali všechno. Věřím, že bude ještě čas, kdy budeme mluvit více o nové smlouvě – nyní jsme mluvili o Starém a Novém zákoně, o Mojžíšově zákoně a zákoně Kristově. To jsou důležité věci a jako křesťané jim alespoň v té základní podobě potřebujeme rozumět. A stejně tak je tomu i se smlouvami, se starou a novou. Ale to je jiné téma. Dnes ještě zůstaneme u zákona, ale už nepůjdeme k Mojžíšovu zákonu, nýbrž se zaměříme jenom na Kristův zákon. Potřebujeme ještě víc rozumět tomu, oč jde. Proto se v dnešním kázání zaměříme na tři jednoduché věci, které vycházejí z toho nejdůležitějšího – a to, že jako křesťané, jako následovníci Pána Ježíše Krista, jako ti, kdo skutečně milují Boha, jsme vázáni zákonem Kristovým. A Kristův zákon je: 1. zákonem svobody, 2. zákonem poslušnosti a 3. zákonem lásky.

V minulých kázáních jsme viděli, že také zákon Kristův je zákonem, ale je jiným zákonem, než je zákon Mojžíšův. Není zákon jako zákon. Všechny zákony mají spolu něco společného, ale každý zákon má také svá vlastní pravidla. A tato pravidla, toto fungování se nemění prostě proto, že Pán Ježíš za nás zemřel, že dokonal své dílo smíření na kříži Golgoty, ale tato pravidla fungují stále. Mojžíšův zákon bude stále Mojžíšovým zákonem. Ona skutečnost, že Kristus za nás zemřel a vzal na sebe prokletí zákona Mojžíšova místo nás, neznamená, že to něco udělalo se zákonem. Rozhodně ne. Něco to udělá s námi! My jsme zemřeli spolu s ním a zemřeli jsme zákonu Mojžíšovu, zemřeli jsme jeho prokletím, zemřeli jsme jeho požadavkům, zemřeli jsme jeho moci, která rozhojňuje hřích a uvádí člověka do viny. Stali jsme se mrtvými zákonu, takže zákon už na nás nemůže se svými požadavky, prokletím ani požehnáním. Zákonu jsme zemřeli spolu s Kristem a jsme živi jinému zákonu, zákonu Kristovu. Mohli bychom to přirovnat k tomu, že jsme se přesunuli ze sféry silniční dopravy (Mojžíšův zákon) do sféry letecké dopravy (Kristův zákon).

Pojďme se tady podívat na ten Kristův zákon.

I. Kristův zákon je zákon svobody

Zákon Kristův osvobozuje. Ačkoliv to je výslovně zmíněno jenom jednou (Ř 8,2 – zákon Ducha tě osvobodil od zákona hříchu a smrti) – koncept je všude. Kristův zákon je zákonem dokonalé svobody (Jk 1,25). Jsme svobodní! Co to znamená? Úplně jednoduše to znamená, že hřích už nad námi nebude panovat (Ř 6,14). Viděli jsme, jak hodně je moc hříchu a fungování hříchu spojené s Mojžíšovým zákonem. Ne že by tady bez Mojžíšova zákona nebyl hřích, hřích tady byl i před zákonem a je tady i nyní. Všichni máme tu bytostnou zkušenost – dobře víme, co je hřích. Přesto nám Písmo jasně říká, že jsme hříchu zemřeli a všechny naše hříchy jsou nám odpuštěny.

Milí přátelé v Kristu, tohle je jedna z nejúžasnějších věcí, které můžeme zakoušet jako účastníci nové smlouvy, a to je odpuštění hříchů. Pán Ježíš jedinou obětí jednou provždy zaplatil za všechny hříchy svého lidu. Poslechněte si to prosím ještě jednou a nechte na sebe dopadnout velikost, hloubku a závažnost těchto slov: Pán Ježíš jedinou obětí jednou provždy zaplatil za všechny hříchy svého lidu. Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká, že slituje nad našimi nepravostmi a naše hříchy už nevzpomene (Žd 8,12). Co to znamená? Znamená to přesně to, co to říká! Že naše hříchy, všechny naše hříchy, jsou odpuštěné, hříchy minulé, takže naše svědomí je očištěné a my máme pokoj s Bohem, hříchy přítomné – i ty jsou odpuštěné, ale my je vyznáváme, a Bůh je věrný a spravedlivý a očišťuje nás od každé nepravosti, očišťuje naše svědomí, takže můžeme s novou jistotou víry pokračovat v následování Pána Ježíše Krista. Už nemusíme v zoufalství volat, jako volal David: „Svého svatého Ducha mi neodnímej“ (Ž 51,13). Bůh řekl, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne (Žd 13,5). A jsou nám odpuštěné také všechny naše budoucí hříchy. Prostě jsou nám odpuštěné všechny naše hříchy. Proto může Boží slovo říci, že kdo je v Kristu, kdo zůstává v Synu, nehřeší (1J 3,6) a kdo se narodil z Boha, nehřeší (1J 5,18). Nicméně ta naše každodenní zkušenost je, že hřešíme. Ale přesně proto Jan na začátku svého listu píše, že kdo říká, že je bez hříchu, klame sám sebe a pravda v něm není, a proto máme vyznávat své hříchy a Bůh nás od nich bude očišťovat (1J 1,8–10). Protože za naše hříchy už bylo jednou provždy zaplaceno a Kristova krev je smazala.

Tohle je svoboda, kterou přináší Kristův zákon. Je to svoboda od hříchu. Augustin to v pátém století popsal naprosto výstižně. Adam měl svobodu zhřešit, a zhřešil. Po pádu už žádný z potomků Adama neměl svobodu nehřešit, takže od Adamova pádu žili všichni jeho potomci v hříchu, kromě jediného, který byl počat z Ducha svatého, Pána Ježíše Krista. Po jeho ukřižování, s tím, jak vnesl hříchy svého lidu na kříž a zaplatil za ně, uvedl svůj lid do svobody od hříchu, ačkoliv ještě nejsme vysvobozeni z přítomnosti hříchu, takže už nemusíme hřešit, i když i nadále hřešíme. Ale vyhlížíme chvíli, kdy dostaneme nová těla a budeme vysvobozeni nejenom z moci hříchu, ale také z jeho přítomnosti. A potom už budeme mít jenom svobodu ke svatosti. Když to shrnu úplně jednoduše: Adam mohl zhřešit, a zhřešil. Po pádu člověk nemohl nehřešit. V Kristu člověk může nehřešit. Po oslavení člověk nemůže zhřešit.

Už nyní tedy zakoušíme svobodu od hříchu. Víte, někdy lidé říkají, že svoboda musí znamenat, že se můžu rozhodnout dělat si, co chci, že se mohu rozhodnout mezi hříchem a svatostí. Ale to není dokonalá svoboda. Dokonalou svobodu má Bůh, který se nikdy nemůže rozhodnout pro hřích. Dokonalou svobodu budeme mít, až budeme mít nová těla a potom a potom už nebudeme moci zhřešit. Nebudeme mít schopnost dosáhnout na hřích, protože budeme mít podíl na Boží svatosti. To je skutečná svoboda. To je svoboda od hříchu. To je skutečná svatost. To je cesta posvěcení, na kterou jsme z Boží milosti voláni. To je to, co dělá Kristův zákon v našem životě, co nikdy nemohl udělat Mojžíšův zákon. Už jsme zemřeli hříchu, proto už nemusíme dál hřešit. Kéž nám Pán dá pochopit hloubku této pravdy. Kéž by tato pronikla tak hluboko do našeho srdce, aby ho proměnila a nasměrovala náš život úplně jiným směrem. A přesně tohle je dílo Boží milosti. Takhle Bůh pracuje ve svých dětech, v každém, kdo pochopil – jak říká náš dnešní text – že jeden zemřel za všechny, a že tedy všichni zemřeli. Proto Pavel může tak směle prohlásit:

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,21–22)

Tohle je ta svoboda, kterou v Kristu máme. Tohle je to, co potřebujeme tak moc pochopit. A současně rozumíme tomu, že tohle je proces, do něhož dorůstáme od okamžiku, kdy jsme uvěřili až do chvíle, kdy nás Pán vezme k sobě. Někdo roste rychleji a někdo pomaleji, protože každému udělil Pán jinou míru víry. Ale také je každý jinak budován a vyučován. A i když Duch svatý působí v každém křesťanovi, neznamená to automaticky, že každý křesťan poroste stejně. Neporoste. Víme to, vidíme to, a především o tom čteme v Písmu. A je to něco, co nás musí vést k trpělivosti a pokoře před Pánem. Je to problém jednoho každého z nás a každý z nás potřebuje, aby s ním druzí měli trpělivost. Ještě nemáš takovou svobodu v Kristu, jako mám já? No to je hrůza … Co ty jsi za křesťana? A tady už nejsme na poli svobody, ale na poli zákonictví. Podle čeho to můžeme poznat? Je to jednoduché! Kdo je měřítkem? Přesně o tom to je … To je zákon Kristův, zákon dokonalé svobody. Měřítkem, mírou a plností tohoto zákona je sám Pán Ježíš Kristus. Jestli jsi opravdu jako on, potom bys na druhé mohl skutečně takové nároky mít – ale pokud on bude skutečně tvou mírou, potom je nikdy mít nebudeš. Budeš druhé povzbuzovat, ale nebudeš se s nimi měřit. Nebudeš si potřebovat měřit s nimi svaly. Tvou mírou je Pán Ježíš Kristus!

II. Kristův zákon je zákon poslušnosti

Máme plnou svobodu od hříchu. To neznamená, že nikdy nezhřešíme. Ve skutečnosti to znamená, že budeme mnohem citlivější na hřích, než jak to bylo pod zákonem Mojžíšovým. Bohatý mládenec, který přišel za Pánem Ježíšem Kristem, aby se ho doptával na věčný život, řekl, že všechno dodržoval od svého mládí. Jeho vnímání hříchu bylo omezené na překročení toho, co zákon říkal. „Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku“ (Lk 18,20). Nikdy nic z toho nepřekročil. A Ježíš mu to věřil. Ale vyzval ho k následování, tedy k víře v Krista samotného (Lk 18,22). A tady se mládenec zarmoutil, protože byl velmi bohatý, a nechtěl se spolehnout na Krista samotného, ale spoléhal na své bohatství. Duch svatý mu ukázal – ačkoliv ještě nebyl vylit, přesto to bylo jeho dílo – že hřích je v tom, že nevěří v Krista (J 16,9). Nechtěl se spolehnout na to, co mu nabízel Pán Ježíš.

Mnozí zneužívají tento text a říkají, že křesťané by se měli vzdát všeho majetku, měli by všechno rozdat a následovat Krista. Ale to ten text neříká. A neříká to ani žádný jiný text Písma. Boží slovo nám naopak říká, že Bůh ctí soukromé vlastnictví, protože on řekl: „Nepokradeš!“ Ale ten text o bohatém mládenci nám říká, že je třeba spolehnout se ve své spravedlnosti na Pána Ježíše Krista. Jenom na něj samotného a na nic jiného. A také nám říká, že máme poslechnout jeho slovo a následovat ho. Kdo je v Kristu, toho má ve své moci láska Kristova, už neslouží světu, ani tělu ani majetku ani slávě ani kariéře ani čemukoliv jinému, ale odevzdal všechno, co má Kristu, aby s tím Pán mohl zacházet, jak se mu zlíbí.

A to je otázka poslušnosti. Kristův zákon vyžaduje poslušnost. Kristův zákon se dokonce neobejde bez poslušnosti. Vím, že slovo poslušnost je pro některé křesťany něco jako červený hadr na býka v koridě. Tito lidé se často snaží postavit slovo poslušnost do protikladu ke svobodě. Ale poslušnost není v žádném případě v protikladu ke svobodě. Dokonalá svoboda znamená dokonalou poslušnost. To je Kristův zákon.

• Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,27)

Dám vám nové srdce, které mě bude poslouchat. Úplně stejně jako lidé nerozumějí svobodě a myslí si, že to je vybrat si mezi hříchem a nehříchem, nerozumí ani poslušnosti. Myslí si, že poslušnost znamená nesvobodu. Ale v tomto ohledu křesťané nejsou svobodní. Víte, jaké je po slovu „bratři“ jedno z nejčastějších slov, které Písmo používá pro popis křesťanů? Je to slovo „otrok“. Křesťan je otrok! Je otrok Ježíše Krista. Je otrok Boží. Je otrok spravedlnosti, takže už není otrokem hříchu. Otrok je ten, kdo musí poslouchat. Otrok nemůže neposlouchat. Křesťan je ten, kdo poslouchá Boží slovo a žije podle něj.

Ale otroctví Kristovu zákonu není totéž, co otroctví Mojžíšovu zákonu. Otroctví Mojžíšovu zákonu znamenalo prokletí, protože neposlušnost jedinému přikázání bylo rovno neposlušnosti všem přikázáním. S Kristovým zákonem je to jiné. Do našich srdcí byla vložena poslušnost, touha jednat podle Pánova slova. On sám v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). A on dobře ví, že to nebudeme dělat dokonale. Proto nám říká, že máme vyznávat své hříchy a že máme před Bohem přímluvce, který se za nás neustále přimlouvá, Pána Ježíše Krista. A také dodává, že v něm, v Kristu, jsme doplněni k dokonalosti, v něm jsme dosáhli plnosti (Ko 2,10). To neznamená, že bychom měli přestat usilovat, ale znamená to, že bychom měli přestat usilovat. ____

Čekal jsem, jestli to s vámi něco udělá … Kristův zákon říká, že je dokonáno, takže můžeme spočinout v dokonalém odpočinutí Kristově. Už se nemusíme nikam honit, už nemusíme tlačit na pilu, abychom byli více svatí, abychom byli dokonalejší, abychom se víc báli hříchu. Už se nemusíme snažit získat spasení. Nemusíme o to usilovat. Stačí věřit, protože je dokonáno. Naše hříchy jsou odpuštěné. Stačí se spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista. Stačí přijít k němu a vyznat, že on je Pán. Boží slovo velmi jasně říká, že každý, kdo by vzýval jméno Páně, bude spasen (Ř 10,13).

• Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

To je dokonalé odpočinutí v Kristu. Jsme spaseni milostí skrze víru. Nejsme spaseni ze skutků. Můžeme pokojně a s veškerou důvěrou spočinout v Kristu. Prostě se na něj spolehnout. Na něj a na jeho dílo. On udělal všechno. Jak bychom mohli nějak přispět k našemu spasení? Jak bychom mohli prokázat nějakou dokonalou svatost před dokonale svatým Bohem? Máte nějaký nápad? Ano, nápady se vždycky najdou … Třeba bychom mohli lézt po kolenou po schodech v římském Vatikáně a na každém schodu se pomodlit růženec … Hm … To by asi byla svatost, která by Boha možná zaskočila, že? Odpusťte mi prosím ten sarkasmus. Dneska už tam ty schody nejsou, ale Martin Luther se po nich přesně takhle šplhal. A Bůh mu otevřel oči! Přesně tak vypadají výmysly lidí! A obvykle jsou mnohem méně rafinované a zjevné – stačí, když budeš dělat tohle a nebudeš dělat tamto … stačí, když … Ale jenom málokdy slyšíme, že stačí, když budeš věřit v Pána Ježíše Krista. To je všechno! To je celé evangelium. Tady se zjevuje dílo Boží milosti.

Ale to znamená, že je tady nové stvoření, je tu nové srdce, které je poslušné, takže má usilovat o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána, má usilovat o to, aby ke své víře připojilo ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost (2Pt 1,5–8)… už to znáte, že? Protože jeden bratr se tato slova Písma často modlí. Díky Bohu za to! Kéž bychom to slyšeli … a poslechli. Protože to je Kristův zákon! To je zákon poslušnosti, kterou působí Bůh sám v životech svých dětí.

III. Kristův zákon je zákon lásky

A tak tady máme zákon dokonalé svobody, a s ním zákon nedokonalé poslušnosti, která je v Kristu naplněna, doplněna k dokonalosti. A především – a to cíl té modlitby našeho bratra, cíl Božího slova, je to zákon lásky. Pavel psal Timoteovi:

• Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1Tm 1,5)

Tohle je shrnutí Kristova zákona. Cílem je láska. Tady je celý Kristův zákon. Cílem našeho vyučování je láska. Cílem vyučování není množství znalostí.  Cílem vyučování nejsou fakta. Cílem vyučování není dokonce ani jednání – i když jednání a lásku od sebe nemůžeme úplně odtrhnout, protože skutečná láska se vždycky bude projevovat v dobrých skutcích, tedy v jednání, v chování, ve slovech, ve smýšlení.

Cílem jednání je láska. Láska z čistého srdce, tedy láska, která se týká motivů. Není to strach, co žene naše skutky, ale je to láska. Jan říká, že dokonalá láska zahání strach (1J 4,18). Kde je strach, tam není místo pro lásku. Strach znamená zaměření na sebe, láska znamená zaměření na toho druhého. To nejde skloubit dohromady. Strachu jde vždycky o sebe, i když to tak nemusí vůbec vypadat. Strach se bude velmi zajímat o to, co si myslí druzí, protože strach se vždy porovnává s druhými. Měřítkem strachu není Kristus, ale druzí lidé – jejich názory, jejich soudy, jejich souhlas nebo nesouhlas, jejich přijetí nebo nepřijetí. Ale Kristova láska tohle všechno překonává. Tohle nejsou podstatné věci. To podstatné je, jak se to líbí Bohu, co si o tom myslí Bůh, jak mě přijímá Bůh, jaký je můj vztah s Bohem. O to jde!  Ačkoliv jsme ta slova slyšeli už víckrát v poslední době, přesto je chci znovu zopakovat, protože to je jednoznačné a velmi jasné vyjádření Kristova zákona:

• Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,34–35)
• Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. (Ř 13,10)
• „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Mt 22,37–40)
• Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. (Ř 13,8)
• To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (J 15,12)
• A dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich. (J 17,26)
• Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. A přece vám píšu přikázání nové - vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. (1J 2,7–8)

To je Kristův zákon! Láska. Milovat druhého.

• Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,7–8)

Bůh prokázal svou lásku k nám. Bůh nás tak miloval, že poslal svého Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy. Bůh, který je láska, nás takto miloval. Proto i my máme milovat jedni druhé.

• Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. (1J 4,7–8)

Je to nadpřirozená Boží láska, která přemáhá svět. Kristova láska, kterou nám prokázal svým křížem.

• A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží. (Fp 1,9–11)

Na kříži se Boží láska zjevila v plnosti. Ježíšova mysl nebyla sevřena zmatkem nebo strachem. V Getsemane ještě zakoušel úzkost, zápasil a bojoval, ale nakonec zvítězil, když řekl, ne moje, ale tvá vůle se staň. To je vítězství lásky. Dokonalá láska nezná strach a přemáhá strach (1J 4,18). Pán Ježíš šel na kříž, i když věděl, že se setká s odmítnutím – s tím největším odmítnutím, protože na kříži přijde o život. To odmítnutí bylo ještě navíc umocněno tím, že ani jeho nejbližší v dané chvíli nepochopili, co se děje, ale rozutekli se, schovali se, a někteří z nich ho dokonce zapřeli. To je velikým vzorem lásky pro nás. Někdy bychom chtěli prokazovat svou lásku jenom lidem, kteří jí jsou hodni, čímž myslíme lidi, kteří se k nám budou chovat stejně. Chceme sloužit lidem, kteří budou za naši službu vděční, chceme povzbuzovat lidi, kteří tím budou potěšeni, chceme v lásce napomínat lidi, kteří budou pozitivně reagovat na naše napomínání, odvrátí se od hříchu nebo od pokušení, či nemoudrosti, a opustí svou pošetilost.

Ale až příliš často to není v tom, že bychom chtěli prokázat lásku přikrytím hříchu, ale je to o tom, že prostě máme strach mluvit s druhým člověk, jít do hloubky, vystavit se konfliktu, odmítnutí, nepochopení. Ale co udělal Pán Ježíš? Šel na kříž. V něm můžeme vidět plnost a dokonalost Boží lásky – té lásky, která přemáhá strach. Lásky, která jedná pro dobro druhých. Lásky, která dělá všechno pro dobro druhých. Ale všimněte si, že i jeho láska byla vybojovaná na kolenou a šla ruku v ruce s poslušností Otci – ne jak já chci, ale jak ty chceš.

Moji milí, jste naplněni Boží láskou? Přebývá ve vás Kristus? To není o pocitech, je to o poznání Boha. Je to o přebývání v něm, tedy o sycení se Božím slovem a vytrvalých modlitbách. Jsme těmi, kteří milují Boha víc než cokoliv jiného v tomto světě? Jsme těmi, kteří milují své bližní jako sebe sama? Láska je naplněním Kristova zákona. Láska je cílem našeho vyučování. Láska je motivací našeho jednání, láska se smyslem našeho života. To největší, co zůstává, je láska (1K 13,13).