Smlouva s lidmi a se stvořením

Jaroslav Kernal, Praha 13. března 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Chtěl bych, abychom zaměřili svou pozornost do deváté kapitoly knihy Genesis. Procházíme postupně touto knihou a minule jsme mluvili o Božím požehnání, jímž Bůh požehnal Noemovi a jeho synům. Dneska půjdeme v našem textu dál a podíváme se na další velmi důležitou věc, kterou v Božím slově nacházíme – na smlouvu. A konkrétně je před námi smlouva s Noemem a jeho syny, resp. s celým lidstvem, které zde zastupují a s celým stvořením, kterého se tato smlouva týká. Minule jsme mluvili více o praktických věcech, které byly obsažené v požehnání dané Noemovi, dnes se budeme dotýkat více teologických věci. Obojí má své pevné místo v životě křesťana. Nelze být křesťanem a nebýt teologem. Za každým jednáním člověka stojí jeho vyznání víry – a v tomto smyslu je i nevěra určitým druhem „víry“. To, čemu doopravdy věříme, se projevuje v našem jednání, v našich postojích a v přístupu k lidem, k životu. Otevřete si prosím devátou kapitolu knihy Genesis a budeme číst od osmého do sedmnáctého verše.

Bůh uzavírá smlouvu. Pozor, přichází test vašich biblických znalostí – devátá kapitola Genesis není prvním místem, kde by se mluvilo o smlouvě. Víte někdo, kde to bylo předtím? Je to o tři kapitoly dříve, když Bůh oznamoval Noemovi potopu:

• Genesis 6:17–18 Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů.

V našem dnešním textu vidíme naplnění těchto slov – Bůh ustanovil svou smlouvu s Noemem a jeho potomstvem. Otázka smlouvy není v Písmu nějak nepodstatná nebo vedlejší. Každou neděli si připomínáme smlouvu – když pijeme víno při Památce Páně, což máme dělat, kdykoliv se shromažďujeme, opakujeme si Pánova slova, že toto je kalich nové smlouvy, která je zpečetěná Pánovou krví, která se za nás prolila (Lk 22,20; 1K 11,25). Ale rozumíme tomu? O čem to mluvíme? Co to vlastně ta smlouva je? Co to má společného s námi? A jak to souvisí se smlouvou, kterou Bůh uzavřel s Noemem a jeho potomstvem?

Dneska nakousneme tyto otázky a zanedlouho se k nim ještě vrátíme. Dneska se podíváme trochu obecněji na smlouvy, potom projdeme touto konkrétní smlouvou s Noemem a nakonec si ukážeme, kam nás vede, kam ukazuje a co za ní můžeme vidět. A jak budeme dál pokračovat ve studiu knihy Genesis, uvidíme ještě další smlouvy, především tu, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, a budeme mít další příležitosti toto téma rozvinout a přemýšlet o něm. Pojďme nyní k prvnímu bodu:

I. Boží smlouva (smlouvy)

Samotné slovo smlouva je v Bibli více než 300 krát. Skoro 300 krát ve SZ a více než 30 krát v NZ. A v našem textu je první výslovně uvedená smlouva, kterou Bůh uzavírá s lidmi. Zdůrazňuji to „výslovně uvedená“ záměrně, protože někdy teologové mluví o další smlouvě, kterou Bůh uavřel s lidmi v Ráji. Hlavní problém této smlouvy, o které se často mluví jako smlouvě milosti, je, že o ní nemluví Písmo. Je to teologická konstrukce a my se k ní ještě za chvilku vrátíme. V devátém verši našeho textu čteme, že Bůh ustanovuje smlouvu.

Co je smlouva? Je to závazek mezi dvěma stranami. V Bibli máme celou řadu smluv – mezi Bohem a jednotlivci, mezi Bohem a skupinami lidí, mezi lidmi samotnými (smlouva obyvatel Gibeónu s Izraelem, Joz 9, nebo Davida s Jónatanem, 1S 18,3). My chceme vědět víc především o těch smlouvách, které uzavírá Bůh. Jak to s nimi je? Před námi je první z nich, ale než se na ní podíváme, podíváme se ještě rychle na jiné dvě, které jsou v knihách Mojžíšových. Chtěl bych, abychom si všimli toho, že každá smlouva má své zaslíbení, znamení, podmínky a rozsah nebo to, na koho se vztahuje.

Jedna z těch velmi důležitých smluv, je smlouva s Abrahamem, kterou nacházíme v 15. a 17. kapitole knihy Genesis. Bůh mu zaslíbil, že bude mít množství potomků a jeho potomci zdědí kanaánskou zemi. Znamením této smlouvy byla obřízka. Znamení je spojeno se zaslíbením. Chirurgický zákrok na mužském těle má připomínat Abrahamovým dětem zaslíbení o množství potomků. Obřízka byla znamením smlouvy, nikoliv znamením toho, že je obřezaný ve smlouvě. V čem je rozdíl? Znamení není věcí samotnou, ale ukazuje na tu věc, pro kterou je znamením. Byla to připomínka, poučení, poselství, ukazatel. Znamení ukazovalo na Boží slib Abrahamovi, že bude mít syna a miliony potomků. Všichni muži v Abrahamově rodu museli nést toto znamení a být obřezáni, i když ne všichni byli zahrnuti do smlouvy. Izmael byl obřezán, ale do smlouvy zahrnut nebyl (Gn 17,18–27). Obřízka byla pouze znamením, nebyla zárukou ani důkazem toho, že je někdo ve smlouvě. Nebyl to odznak, diplom, osvědčení ani záruka. Bylo to znamení, které ukazovalo na Boží slib, že Abraham bude mít miliony potomků. Podmínkou smlouvy bylo, že Abraham bude chodit s Bohem (Gn 17,1–8). Smlouva se vztahovala pouze na Abrahamovy potomky a měla vést mimo jiné k Mesiášovi, jehož Bůh už Abrahamovi zaslíbil v Gn 12,1–3, že skrze jeho símě budou požehnány všechny národy země.

Další důležitá smlouva je ta, kterou Bůh uzavřel s Izraelem. Zaslíbení spočívalo v tom, že Izrael bude Božím drahocenným vlastnictvím mezi všemi národy a že jim Bůh dá odpočinutí (Ex 19,5–6; 24,1–8; Dt 12,9). V této smlouvě je zakotveno, že Hospodin bude chránit svůj lid. Znamením byla sobota (Ex 16,23; 31,15; 35,2 atd). Opět vidíme, jak to souvisí se smlouvou. Většinu ze 400 let od doby, kdy Jákobova rodina sestoupila do Egypta, byli otroky v Egyptě a 40 let měli putovat po poušti. To, po čem toužili, byl odpočinek. Sobota jim měla tyto věci připomínat. A znovu – jak už jsme viděli ve druhé kapitole Genesis, sabat ukazuje ke Kristu a k odpočinutí, které on dává. Podmínkou byla poslušnost zákonu, jehož shrnutím, smluvním dokumentem bylo desatero, „slova smlouvy“ (Ex 34,28; Dt 4,13; srov. Ex 31,12–17). V desateru bylo zahrnuto jak znamení smlouvy (sabat), tak shrnutí hlavních důrazů zákona. Tato smlouva byla uzavřena s Izraelem, týkala se národa. Byla určena těm, které vyvedl z egyptské země, z domu otroctví (Ex 20,2; Jer 31,31–32). V Žalmu 147,19–20 čteme „Oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli. Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly.“ Tato smlouva lišila se od smlouvy s Abrahamem a s praotci (viz Dt 5,2–3 KRAL, B21). Nejednalo se o jednu smlouvu, ale byly to dvě různé smlouvy, i když se částečně prolínaly. Ale současně se také lišily. Nový zákon to zmiňuje:

• Ř 9:4–5 Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus.
• Ef 2:11–12 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Jako pohané jsme neměli žádnou účast na smlouvách Božích zaslíbení – neměli jsme účast na smlouvě s Abrahamem se zaslíbením množství potomků, neměli jsme účast na Mojžíšově smlouvě se zaslíbením odpočinutí a ochrany, neměli jsme žádný užitek – ani zprostředkovaný – z kněžství a z obětí, nijak se na nás nevztahala smlouva s Davidem, která se týkala krále, Mesiáše. Byli jsme bez Krista, bez naděje, bez Boha.

• Ef 2:13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.

Nyní jsme Božím lidem. Byli jsme vzdálení, ale stali jsme se blízkými. Nebyli jsme Boží lid, ale jsme jím, jsme nejenom nazváni Božími dětmi, dokonce jimi jsme (1J 3,1; 1Pt 2,10). Nestali jsme se etnickými Židy, nejsme Izrael, ale jsme tím, čím se měl Izrael stát v duchovním slova smyslu – skutečným duchovním Božím lidem. V Kristu Ježíši jsme došli slitování a jsme rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu. Je to díky Pánu Ježíši Kristu a díky nové smlouvě, která byla zaslíbená a kterou Pán zpečetil svou krví. Ježíš je tou smlouvou (Iz 42, Iz 49) a nás učinil jejími účastníky, zahrnul nás do něj.

II. Boží smlouva s Noemem

To bylo rychlé seznámení se smlouvami v Písmu. Teď máme před sebou tu první, kterou Bůh uzavřel s Noemem a jeho potomstvem. Znovu se podíváme na ty známé věci: zaslíbení, znamení, podmínky, rozsah. Zaslíbením smlouvy bylo, že země již nikdy nebude zničena potopou (Gn 9,9–11). V závěru osmé kapitoly Bůh tato slova řekl sám k sobě. Zavázal se ve svém srdci, že už nevyhladí tvorstvo potopou. To neznamená, že nepřijde soud – přijde a bude podobně strašlivý jako potopa, ale bude to soud ohněm. A bude ještě strašlivější než ten předchozí, protože bude věčný, definitivní, konečný. Ale na tomto místě se Bůh zavazuje smlouvou také lidem, že zemi nezničí potopou. Bůh sám mluvil o tom, že potopou se svět nezlepšil, protože i po potopě je každý výtvor lidského srdce od mládí zlý (Gn 8,21). Přesto Bůh prokazuje lidem milost a dokonce tuto svou milost potvrzuje smlouvou. Mimochodem už jenom toto samo o sobě nám ukazuje, že tato a s ní každá smlouva, kterou Bůh s lidmi uzavírá, je smlouvou milosti. Není tady jedna smlouva milosti, která by se nějakým způsobem projevovala ve všech smlouvách, takže by všechny smlouvy byla vlastně jedna a ta samá, akorát vlastně trochu jinak naaranžovaná, ale je tady řada smluv a každá z nich je dílem Boží milosti. Každá ukazuje na Boží dobrotu, na Boží lásku, na Boží slitování. Některá více a jiná trochu méně, některá s podmínkami a jiná – jako třeba tato úplně bez podmínek. Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy.  

• Gn 9,13 Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.

Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením slmouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib. Kdykoliv se objeví těžká mračna a prší, je to připomínka toho, co Bůh udělal při potopě. V létě roku 2002 bylo na Šumavě několik přívalových dešťů. Nebylo jich mnoho a nebyly na celém území naší země, ale natolik rozvodnily Vltavu a další řeky, že to vedlo k největším záplavám v téhle zemi za posledních sto let. Podobně národy, které mají moře, mohou sledovat příliv a odliv – na některých místech jsou to celé metry, o které se moře zvedá a poklesá. Co kdyby ho Bůh nezadržel? My víme, jaké fyzikální zákonitosti tam působí, ale Bůh je stvořil a stejně jako to udělal při potopě, také dnes by je mohl snadno porušit. Ale touto smlouvou se zavázal, že to už nikdy neudělá.

Nicméně není bez zajímavosti, že slovo duha je v hebrejštině stejné slovo, které se používá pro luk. Duha je Boží luk obrácený směrem od lidí, tedy soud nesměřuje na ně, ale od nich. Bible se zmiňuje o tom, že Bůh ve svém soudu používá luk jako nástroj svého soudu (Pl 2,4), blesky bouře jsou jeho šípy (Ž 18,15). V Žalmu 144,6 volá David k Bohu, aby udeřil bleskem, aby vypustil své šípy a rozehnal nepřátele. Každý den má Bůh proč vzplanout hněvem, každý den by mohl vyslat své šípy. Duha je luk v mírové pozici – a je připomínkou toho, že Bůh dává pokoj.

Když půjdeme dál a podíváme se na to, jaké jsou podmínky této smlouvy, uvidíme, že Bůh nekladl Noemovi ani nikomu jinému žádné podmínky. Byla to nepohnutelná smlouva, kde je jenom jedna strana, která se k něčemu zavazuje, a to je Bůh.

Komu byla tato smlouva určena? Některé smlouvy byly uzavřeny s jednotlivci, jako například s Abrahamem, jiné s národem, jako například s Izraelem, ale tato smlouva měla neomezený rozsah; byla univerzální. Byla to smlouva s Noemem a se všemi jeho potomky i s každým živým tvorem, který byl s nimi (Gn 9,9–10). Je to smlouva, která se týká celého stvoření.

Podobně jako se požehnání, které jsme viděli na začátku deváté kapitoly, týkalo všeho stvoření, i tato smlouva milosti a pokoje se týká celého stvoření. Jak požehnání, tak i smlouva ukazují dopředu a vedou nás k Pánu Ježíši Kristu a jeho milosti. Každá smlouva, kterou uzavírá Bůh, má nakonec vést k té jedné jediné a naprosto zásadní smlouvě – k nové smlouvě, která je nazvaná smlouvou věčnou. Je to smlouva, o které budeme mluvit za okamžik, ale nyní bych chtěl zmínit její univerzalitu. Není dána všemu stvoření, ale zasahuje celé stvoření. Její zvěst, evangelium, má být vyhlašována celému stvoření – křesťané mají jít ke všem národům a všem lidem hlásat evangelium. A máme začít tam, kde jsme – dneska jsme dokonce v situaci, kdy mnohé národy přicházejí sem k nám, takže nemusíme chodit my za nimi, ale můžeme jim říkat evangelium tady, kde jsme doma. A jestli nezačneme tady, nemá smysl jít někam dál.  

III. Boží smlouva s námi

I my samozřejmě patříme do té smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Noemem, protože i my jsme jeho potomci. Všechno lidstvo, které na světě je, pochází z Noema. Proto se tato slova vztahují i na nás. Ale jak jsem říkal – ta slova nás vedou dál. Když Pavel psal křesťanům v Kolosách, povzbuzoval je, aby se nenechali odsuzovat od lidí, kteří se nedrží Krista. Místo toho ho vyměňují za lidské předpisy, za vnější nařízení (nejez, neber to do ruky, nedotýkej se), které se vydávají za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, i když nic neznamenají pro ovládání vášní. A říká:

• Koloským 2:16–17 Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus.

Pavel nazývá ty starozákonní věci stínem, který měl vést lidi ke Kristu. A tímto stínem jsou i smlouvy. I ony nás mají vést jediným směrem – k nové smlouvě, která je zpečetěná Kristovou krví, k evangeliu Pána Ježíše Krista.

Smlouva s Abrahamem byla postavená na víře – ve smlouvě budou ti, kdo věří a mají znamení smlouvy, obřízku. Nicméně obřízka těla měla ukazovat na obřízku srdce (viz Ř 2,28–29; Dt 10,16). A o obřízku srdce šlo od samotného začátku, tedy o srdce, které věří a které se vírou pevně drží Boha a jeho Slova, jeho zaslíbení, jeho milosti. Smlouva s Izraelem byla založená na poslušnosti – „když toto budete dělat, budete mým svatým národem“ (Ex 19,5–6). Ale oni neposlouchali. Uplynulo jenom necelých čtyřicet dní od okamžiku, kdy slyšeli tato slova od Boha a co udělali? Odlili si zlaté tele, nazvali tuto modlu bohem, který je vyvedl z Egypta, a tohoto svého bůžka uctívali. Jejich mrtvá těla zůstala ležet na poušti. Jejich synové ve víře vstoupili do zaslíbené země, ale jak to bylo dále? Co myslíte, kolik generací je potřeba k odpadnutí od Boha? Bible to ukazuje velmi jasně:

• Sd 2:7.10–13 Lid sloužil Hospodinu po všechny dny Jozuovy a po celou dobu života starších, kteří Jozua přežili a viděli celé velké Hospodinovo dílo, které pro Izraele vykonal. Též celé ono pokolení se odebralo ke svým otcům. Po nich nastoupilo jiné pokolení, které neznalo Hospodina ani jeho dílo, jež pro Izraele vykonal. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, a sloužili baalům. Opustili Hospodina, Boha svých otců, který je vyvedl z egyptské země. Chodili za jinými bohy, za božstvy těch národů, které byly kolem nich, a klaněli se jim. Tak Hospodina uráželi. Opustili Hospodina a sloužili Baalovi a Aštoretě.

Trvalo to přesně jednu generaci. Další generace byla bezbožná. A to je vzorec, který můžeme vidět v celém Starém zákoně. Bezbožné a nevěrné generace se střídají s krátkými záblesky Boží milosti, kdy Bůh obrací srdce lidí k sobě. A po celou tu dobu vždy platilo a platí dodnes, že v každé generaci si Bůh zachovává ostatek těch, jejichž kolena se neskloní před baalem, před modlou nebo bezbožnou ideologií. Nakonec Bůh zaslibuje novou smlouvu, která nebude jako ta stará, čímž je míněna ta Mojžíšova, případně to může být také souhrn všech předchozích starozákonních smluv. Ale ukazatele, které na tuto smlouvu ukazovaly, najdeme mnohem dříve. Eva měla zaslíbení potomka, který přemůže satana. Abraham dostal zaslíbení potomka, který bude požehnáním pro všechny národy. Jákob požehnal svému synovi Judovi tím, že z něj vzejde vévoda, který bude mít žezlo vlády navěky. Skrze Mojžíše Bůh zaslíbil proroka, který bude větší než Mojžíš. S Davidem Bůh uzavřel smlouvu, že jeho potomek bude kralovat nad Božím lidem navěky. A Jer 31,31–34.

Bůh zaslibuje novou smlouvu, která bude smlouvou víry, bude smlouvou poslušnosti, bude smlouvou poznání Boha a chození s ním a jejím důsledkem bude odpuštění hříchů. Tato smlouva nebude omezená na fyzické potomky Abrahama, ale na jeho duchovní potomstvo, na lidi víry. Tato smlouva nebude omezená na jeden národ, ale Bůh si stvoří nový národ z těch, které zahrne do této smlouvy. Tato smlouva bude také bez podmínek:

• Ezechiel 36:26–27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Není to: „když vy, tak já“, ale je to: „já vám dám, já vložím, já odstraním, já učiním“ – a pak je tam důsledek: „vy se budete řídit, vy budete poslouchat a jednat podle mých slov“. Tato smlouva zahrnuje lidi ze všech národů, jazyků, kmenů i ras. Je to nová smlouva, která je založená na oběti Pána Ježíše Krista a její součástí se stává každý, kdo věří v Pána Ježíše, kdo se narodil z Ducha svatého, což znamená, že byl vyučen Bohem, byl poznán od Boha a zná Boha, dostal nové srdce a byl naplněn Duchem svatým, je očištěn od svých hříchů – od všech hříchů, minulých, přítomných i budoucích, stal se Božím dítětem a miluje Boha jako svého nebeského Otce.

Moji milí, právě sem nás vede tato smlouva, kterou Bůh uzavřel s Noemem a jeho potomky. Není to úplně přímá cesta, jako je to třeba u smlouvy s Abrahamem, ale ta smlouva ukazuje jasný směr a z perspektivy Nového zákona nás dovádí na toto jediné místo – ke kříži našeho Pána Ježíše Krista, kde bylo zaplaceno za moje i vaše hříchy a kde byla Pánovou krví zpečetěna zaslíbená nová smlouva, která je lepší než ta stará, protože je trvalá a věčná. Bůh se rozhodl, že použije smlouvu, způsob kontraktu, který dobře známe, aby nás ujistil o své dobrotě, o svém charakteru, o svých úmyslech. Bůh je Bohem smlouvy. Bůh zachovává smlouvu. Bůh nikdy žádnou smlouvu neporušil a neporuší. Bůh je věrný. Boží věrnost a smlouva patří k sobě. Kde není věrnost, nemá smysl ani smlouva. To můžeme dobře vidět v dnešní době. Můžete třeba uzavřít smlouvu s řemeslníkem, zaplatíte mu zálohu, on udělá kousek práce a pak už ho nevidíte – a smlouva je jenom cárem papíru. Ale Bůh takhle nikdy nejedná. Člověk není často schopen ani zachovat smlouvu s lidmi, natož pak svůj vztah s Bohem. Proto Bůh uzavírá s lidmi smlouvu a staví nad ní jako její garant. 

Skrze smlouvu nám Bůh také ukazuje, kdo je kdo – on je Stvořitel, my jsme stvoření, on je svatý, my jsme hříšní, on je věrný, my jsme nevěrní, on soudce, my jsme zločinci, kteří se provinili proti němu. On dává smlouvu, on garantuje smlouvu, naplňuje smlouvu a zachovává smlouvu. Je to Boží milost, že svrchovaný Bůh se rozhodl, že se svým stvořením, vzpurným  a tvrdošíjným stvořením, uzavře smlouvu. To nás vede nejen k úžasu nad Boží dobrotou a milostí, ale také ke chvále a uctívání.

Smlouva není jenom zaslíbením – smlouva je mnohem víc. Je to zaslíbení potvrzené přísahou, zapečetěné znamením. Některá zaslíbení byla dočasná nebo podmíněná, některá vyžadovala víru nebo trpělivost, jiná mohla být odvolána (Jon 3,10: „Bůh viděl, že se odvracejí od své zlé cesty a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil tak.“). Ale když je zaslíbení potvrzení přísahou stává se smlouvou a žádná Boží smlouva nebude odvolána! Žd 6,17–20.