Křesťanská zralost I.

Jaroslav Kernal, Praha 22. září 2019

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé, milí hosté. Dokončili jsme společně výklad knihy Daniel a máme před sebou další výzvy z Božího slova. Z Boží milosti bych se chtěl spolu s vámi věnovat listu Židům. Je to dlouhý a náročný text, který nám pravděpodobně zabere několik let, než ho verš po verši projdeme. Studium takové knihy vyžaduje důkladnou přípravu nejenom z mojí strany, ale také z vaší strany. Chtěl bych vás vyzvat, abyste si znovu přečetli minimálně pět knih Mojžíšových. Vím, že někteří z vás čtou Bibli pravidelně od začátku do konce, stále dokola. Vy jistě máte alespoň nějaký přehled o zákoně, obětech, kněžství a obřadech spojených se stánkem a chrámem – a to je biblické pozadí listu Židům. Moje výzva směřuje především k těm z vás, kteří takto Bibli nečtou. Možná jste na začátku svého křesťanského života a ještě nemáte žádný zvyk, který by se týkal čtení Písma – potom bych vás chtěl povzbudit k tomu, abyste četli pravidelně Boží slovo, a nejlépe od začátku do konce a potom znovu a znovu. Možná jste ale křesťany již dlouhou dobu a Boží slovo ztratilo pevné místo ve vašem životě – potom vás chci povzbudit k tomu, abyste se vrátili ke zdroji pravdy, k Písmu a začali znovu pravidelně číst svou Bibli. A začněte prosím pěti knihami Mojžíšovými, abychom si rozuměli, až se společně pustíme do výkladu listu Židům. Nepustíme se do něj hned, ale až za pár měsíců. Ještě předtím bych chtěl, abychom se zabývali zralostí křesťanů. Začneme tam, kde zralost musíme očekávat, tedy u starších církve. Připravil jsem si krátkou sérii tří kázání na toto téma ze Skutků 20,28, kterou dnes začneme. A potom půjdeme do Jana 17 a na pozadí modlitby Pána Ježíše Krista, kterou se modlil za své učedníky, se budeme zabývat zralostí křesťanů v různých oblastech našeho života. Pojďme teď společně do knihy Skutků, budeme číst z 20. kapitoly, verše 17-38.

Dneska se podíváme na tři slova z verše 28, jimiž Pavel popisuje službu starších. Tato slova jsou určena starším církve v Efezu, ale kdybychom šli do Pavlových nebo Petrových listů, viděli bychom, že se týkají starších obecně. A mají co říci nejenom starším, ale celé církvi. Tato slova popisují službu Pána Ježíše Krista ve vztahu k církvi a popisují také službu každého křesťana v církvi. Každý křesťan je povolán k tomu, aby sloužil svému sboru – má sloužit tím darem milosti, který od Pána dostal, ale kromě toho je každý křesťan povolán k celé řadě dalších aktivit, které jsou v Písmu často doplněny slovem navzájem: povzbuzovat se, napomínat, budovat, nést břemena, starat se o sebe atd. Pavel napsal církvi v Tesalonice:

• 1Te 5:14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.

To je práce všech křesťanů. Pro starší je to povinnost a je to jejich zodpovědnost, ale každý křesťan má svou měrou přispět k budování církve. Pojďme tedy do našeho textu a podívejme se na tři slova, která Duch svatý použil k popisu služby starších a vzájemné služby církve.

I. Pán se stará o naše srdce

Dvacátý osmý verš začíná příkazem „dávejte pozor“. Slovo, které je tady použité, je ohromné. V Písmu ho nenajdeme mnohokrát – je tady cca 24 výskytů v Novém zákoně, ale je to slovo, které je nabité významem. Dá se použít několika možnými způsoby, které nám ukazují šířku i hloubku toho slova. Když si to ukážeme, uvidíme, jak ohromné je, že ho Bůh použil právě na tomto místě. Pán Ježíš toto slovo několikrát používá ve smyslu varování, tedy dát si pozor – na lživé proroky (Mt 7,15), před kvasem farizeů a zákoníků (Mt 16,6).

• Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. (Lk 21,34)

Dále toto slovo najdeme v trochu jiném, spíše pozitivním významu – dávat pozor ve smyslu být soustředěný, zaměřený, oddaný, zaujatý nebo odevzdaný něčemu. Ve Sk 8,6 byli lidé zaujati Filipovými slovy, ale také dychtivě naslouchali kouzelníkovi Šimonovi (Sk 8,10). Petr říká křesťanům, že se mají držet Božího slova (2Pt 1,19), Pavel varuje před těmi, kteří se přidrží démonských nauk (1Tm 4,1) a povzbuzuje křesťany, aby se nedrželi židovských bájí (Tt 1,14). Timoteus se má ujmout předčítání, kázání a vyučování (1Tm 4,13) a diákoni nemají být oddaní vínu (1Tm 3,8).

Vidíme, že to slovo znamená hlubokou odevzdanost, oddanost a soustředěnost, která je spojená s bdělostí. V našem textu je toto slovo vztaženo ke dvěma předmětům – jednak k osobě samotného staršího a dále k církvi. Mohli bychom také říci, že starší musí být oddaný vlastní integritě a současně být oddaný Kristově církvi. Musí být zaujatý sebou v tom nejlepším slova smyslu, tedy že bude dávat dobrý pozor sám na sebe, aby nebyl v ničem pohoršením, aby měl stále živý a zdravý vztah s Pánem Ježíšem Kristem, aby byl bezúhonný, jak to přikazuje Písmo. Musí sám sebe střežit pro Krista. A z toho, jak se toto slovo používá na dalších místech, jsme mohli vidět, že se to netýká jenom starších, ale týká se to každého křesťana. V tom je vidět plnost křesťanské zralosti, pokud křesťan takto jedná. Zralý křesťan je křesťan, který se posvěcuje a usiluje o to a dbá na to, aby jeho slova a jeho činy byly v souladu. To je význam příkazu „dávat pozor sám na sebe“ – aby naše slova a naše činy byly v souladu. Jsou lidé, kteří nedávají pozor na to, co říkají, jsou lehkomyslní ve svém vyznání Krista, říkají „Pane, Pane“, ale jejich srdce není u Pána, není od Pána, není znovuzrozené a oni stále žijí v temnotě smrti a ve špíně hříchu. Nedávají pozor a proto si ani nevšimli, že to, co říkají, není v souladu s tím, co dělají. Nedávají pozor na své mluvení ani na své jednání. Ale zralý křesťan dává pozor. Starší, i ten, kdo touží po staršovství, je člověk, který dává pozor.

Nicméně zralost jde ještě o krok dál – nezůstává jenom sama u sebe, ale směřuje k dalším. Pavel říká starším, aby dávali pozor sami na sebe i na celé stádo. Starším byla svěřena zodpovědnost za celé stádo, a proto musí dávat pozor také na ostatní. Ale není to zodpovědnost jenom starších – podívejte, co Pavel napsal Galatským:

• Ga 6:1-2 Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Pavel píše celé církvi, doslova církvím v Galacii. A oslovuje všechny zralé křesťany, což jsou ti, kdo jsou vedeni Božím Duchem. Píše jim v podstatě stejnou věc, kterou říká efezským starším – dávejte pozor na sebe i na celé stádo. Naplňujte Kristův zákon tím, že ponesete břemena druhých. Křesťan nemůže dávat pozor jenom sám na sebe, nežije jenom sám pro sebe, ale Bůh každého z nás postavil do těla, do církve a tohle je způsob, jak máme budovat církev. Pro každého křesťana platí slova Pána:

• Mt 18:15 Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.

Jestliže vidíš, že tvůj bratr zhřešil, nebo že má něco proti tobě (Mt 5,23-24), tvojí povinností je jít za bratrem (nebo sestrou) a mluvit s ním – napomenout ho, pokud zhřešil, nebo se s ním usmířit, pokud má něco proti tobě. Problém je, že obvykle jdeme raději za někým jiným „poradit se“ ohledně toho bratra nebo sestry. Tak roznášíme klepy a pomluvy. To není budování Kristovy církve, to není zralé křesťanské jednání. Dávejte pozor na celé stádo, do kterého vás Pán postavil, do kterého vás Duch svatý vekřtil. Každý křesťan má zodpovědnost vůči tělu Kristovu, vůči místní církvi, jejíž je součástí.

Ale starším byla tato zodpovědnost svěřena jako úkol. Jejich bdělost musí jít mnohem dál. Starší musí být tak trochu jako lékař, který velmi rychle pozná, že s člověkem není něco v pořádku a hledá, o co se jedná. Podívejte se, jak daleko šel v tomto ohledu Pavel – když káral korintskou církev, že je lhostejná k falešnému učení, říká:

• 2K 11:2-3 Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu. Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu.

Pavlovi záleželo na tom, co si křesťané myslí. A jinde (Fp 4,8) mluví o tom, jak mají přemýšlet a o čem. A když psal Filemonovi ohledně uprchlého otroka Onezima, záleželo mu dokonce na motivech Filemona. Až do této míry Pavel dával pozor na Kristovo stádo. Nešlo jen o to, jestli někdo chodí do sboru nebo ne, jestli je zdravý nebo nemocný, jestli má co jíst a nežije v hříchu – šlo mu o to, jestli jsou křesťané oddaní Kristu celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. Takto mají starší dávat pozor na sebe samotné i na celé stádo, které jim bylo svěřeno. Tím naplňují službu, kterou jim Pán svěřil. Nakonec je to totiž sám Pán Ježíš, který dává dobrý pozor na každou svou ovečku, který nad ní bdí a pracuje v jejím srdci skrze Ducha svatého a Boží slovo. Vzpomeňte si, jak ho popisuje Jan ve Zjevení – jeho oči jako plamen ohně (Zj 1,14; 2,18). On je světlo světa. Skoro každý dopis církvi v Malé Asii ve Zjevení 2-3 začíná slovy Pána: „Vím o tvých skutcích …“ A těm dvěma, kterým toto neříká, říká, že ví o jejich soužení i jejich chudobě i o místě, kde bydlí … Pán ví! Pán dává pozor! Pán je zaměřený na svou církev, miluje svou nevěstu, vás, moji milí. Jak říká žalmista:

• Ž 121:3 Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání.

Pán buduje svou církev tím, že nás volá k tomu, abychom ho následovali a dávali pozor na sebe i na bratry a sestry, abychom rostli ve zralosti do podoby Božího syna. Jak ještě Pán buduje svou církev? Pojďme ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Pán nás chrání před nebezpečím

Pavel řekl starším, které si k sobě zavolal, že je v Božím stádu Duch svatý ustanovil jako strážce nebo dohlížitele. V originálním textu je řecké slovo episkopos, z toho máme nehezké české slovo biskup. Slovo biskup je náboženské slovo, které není překladem řeckého slova episkopos. Řecké slovo episkopos popisuje člověka, jehož zodpovědností je dohlížet na to, aby všechno bylo vykonáno správně. Kdybychom to slovo použili ve stavebnictví, asi nejlepším českým ekvivalentem by byl stavbyvedoucí. V nějakém výrobním provozu by to byl buď mistr, nebo ještě lépe kontrolor kvality. Řecké slovo mluví o člověku, který stojí v pozici dohlížitele, strážce nebo opatrovníka. Je to člověk, který dohlíží na komunitu, dohlíží na to, aby všechno fungovalo správně, aby se dovnitř nedostalo nic špatného a aby na výstupu nebyl žádný zmetek, nic zkaženého. Je to člověk, který chrání komunitu zevnitř a především navenek.

Ve Starém zákoně je obraz starších, kteří zasedali v bráně města. Pod branou města si nemůžeme představovat jenom díru ve zdi s vraty, jak to známe z našeho kontextu. Ale např. v Praze máme zachovalou Prašnou bránu, což je věž, která má uvnitř takový prostor. Starověká města měla podobný prostor, ale mnohem větší, takže v bráně se odehrávala celá řada věcí. Kromě jiného tam sedávali starší, kteří tím pádem viděli každého, kdo přicházel do města. V jistém slova smyslu hlídali město. Dohlíželi na to, aby se do města nedostal nepřítel nebo člověk se zlými úmysly. Starší dohlížejí na stádo, které jim bylo svěřeno. Jsou jenom správcové, nejsou vlastníci, budou muset vydat počet z toho, co jim bylo svěřeno. Boží slovo v tomto směru poukazuje na vztah starších a sboru a vysvětluje, že je tady velmi těsné vzájemné pouto:

• Žd 13:17 Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.

Slovo, které Písmo na tomto místě používá pro vedoucí, je slovo hegemon, vládce. Je tam sloveso, které mluví o těch, kteří vedou, kteří stojí v čele, kteří dohlížejí a bdí a kteří se budou také zodpovídat. A je tady také popsaná zodpovědnost církve – má se podřizovat, má podporovat své vedoucí a jednat tak, aby se vedoucí mohli jednoho dne zodpovídat s radostí, nikoliv s nářkem.

Starší dohlížejí na Boží lid, střeží ho jako strážci, bdí jako revizoři, kontroloři, jsou na stráži a všímají si každého nebezpečí, které by se mohlo dotknout celého stáda nebo jednotlivců. Na prvním místě se toto nebezpečí bude týkat falešného učení. Starší hlídají sbor s ohledem na čistotu učení. A to znamená, že sami musí být pevně zakotveni ve Slovu pravdy, musí rozumět tomu, co je zdravé učení.

V našem textu Pavel připomínal starším, že jeho vinou nikdo nezahyne, protože jim sdělil celou radu Boží, dal jim nějakou summu, nějaké shrnutí zdravého učení. Nic jim nezamlčel. Měli všechno, co potřebovali ke zbožnému životu. Přesto je Pavel znovu svěřuje:

• Sk 20:32 … Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Boží slovo hraje zásadní roli při dohlížení na Boží církev. Starší stojí pevně zakotveni v Božím slově a dohlížejí na to, aby Boží slovo bylo správně uváděno do života jak jednotlivými křesťany, tak celou církví. A kromě toho se rozhlížejí kolem, zda nepřichází nějaký vlk v rouše beránčím, zda nepřichází falešní učitelé, zda se do církve nedostalo falešné učení, jako to bylo v církvi v Pergamu, kde někteří v církvi zastávali učení Nikolaitů (Zj 2,15), nebo v Thyatirech, kde mezi sebou trpěli ženu Jezábel, která se vydávala za prorokyni, ale přitom sváděla k účasti na modloslužbě (Zj 2,20). Starší střeží sbor před falešným učením i před falešným jednáním, které z takového učení vyplývá. Musí jednak zabránit falešným učitelům v přístupu ke stádu a ruku v ruce s tím musí dávat pozor na Boží lid, zda se v něm neprojevují známky falešného učení.

Nemusí jít ale nutně o falešné učení, může jít klidně o lásku ke světu a světským věcem, může jít o vlažnost, o vychladnutí první lásky, o vychladnutí horlivosti pro Krista a evangelium. Starší jsou povoláni k tomu, aby bděli. Jsou ustanoveni jako dohlížitelé, aby dohlíželi na to, že Kristova církev bude krásnou nevěstou zamilovanou do svého ženicha. A největší oporou jsou v tomto ohledu starším zralí křesťané, duchovně dospělí věřící, kteří sami dovedou rozlišovat, kteří jsou sami schopni ukázat na skutečné nebezpečí. Víte, v nebi už nebudou starší církve. Nebudou už potřeba. Všichni křesťané tam budou zralí – každý jinak, každý v jiné míře a jiným způsobem, ale každý bude dospělý v Kristu, dokonalý v Kristu, naplněný v Kristu. Už nebude potřeba dohlížet na církev, protože církev bude konečně proměněná a svatá a všechno v církvi bude sloužit k Boží slávě. Už nebude potřeba chránit církev, protože v nebi už nebude žádné nebezpečí, ale bude tam dokonalý pokoj a radost. Teoreticky by práce starších mohla skončit už tady na zemi v okamžiku, kdy všichni věřící v církvi budou zralí. Problém je, že k tomu nikdy nemůže dojít.

Všichni jsme slabí, hřích se nás snadno přichytí, naše uši se snadno chytnou závanu kdejakého učení, lidské falše nebo chytráctví. Boží milost stále trvá, proto se stále obracejí noví lidé, kteří jsou jako mimina v Kristu a musí růst ke zralosti. Proto zde na zemi práce starších neskončí. Ale je zodpovědností každého křesťana, aby rostl a svou vlastní zralostí co nejvíce usnadnil tuto práci starších. Boží slovo povzbuzuje všechny křesťany:

• Židům 10:24-25 Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Jsme Kristova církev, tělo Kristovo, jsme učedníci Ježíše Krista, nejsme diváci ani konzumenti křesťansky vypadajícího náboženství. Pán nás povolal k tomu, abychom se budovali navzájem, abychom jeden druhému sloužili v poznání Krista, který sám je tím nejvyšším dohlížitelem a pastýřem našich duší (1Pt 2,25). K němu jsme byli obráceni Boží moci, v něm rosteme a do něj dorůstáme. Těmito slovy se už přesouváme k poslednímu bodu dnešního kázání, k poslední aktivitě starších a spolu s nimi také celého stáda, celé Kristovy církve, která se střeží, aby byla čistá, svatá a dokonalá pro svého ženicha.

III. Pán nás sytí svým Slovem

• Sk 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.

Starší jsou ustanoveni Duchem svatým v církvi jako dohlížitelé, strážci, aby pásli Boží lid, aby byli pastýři. V originálním textu je sloveso pást – je v takové větné konstrukci, která odpovídá českému důsledku, tedy byli ustanoveni, aby pásli. Starší jsou pastýři, dohlížitelé jsou pastýři. Slovo pást je Novém zákoně používáno ve vztahu k vedení Božího lidu. Boží lid jsou Kristovi beránci, kterým Pán dal pastýře nebo – abychom byli přesnější – podpastýře, kteří mají pást tyto beránky. Vzpomeňte si na tu scénu z evangelia, kdy Pán přichází za Petrem po jeho zapření a třikrát se ho ptá (Petr ho předtím třikrát zapřel), zda ho miluje. Petr pokaždé odpovídá, že Pána miluje a Pán dává třikrát Petrovi stejnou odpověď: „Pas mé beránky“ (J 21,15-17). Pastýř je ten, kdo se stará o stádo.

Jak se o něj stará? V Žalmu 23 je Bůh popsán jako pastýř, který vodí své ovečky na pastvu, sytí je a občerstvuje u dobrých vod. To je obraz pastýře, který sytí Boží lid Božím slovem, který krmí Kristovy beránky zdravým učením. Nejenom, že dohlíží na zdravé učení, ale také toto učení rozšiřuje v Božím lidu. Být pastýřem znamená být učitelem, tedy učit Boží lid, povzbuzovat ve zdravém učení a napomínat odpůrce (Tt 1,9). Znovu vidíme, že to je na prvním místě úkol starších církve, aby vyučovali Boží lid, aby ho povzbuzovali zdravým učením, aby ho napomínali Božím slovem. To se děje při veřejném vyučování v církvi, kdy musí znít výklad Božího slova, kdy musí znít evangelium, které je Boží mocí ke spasení. Proto Pavel vedl Timotea k tomu, aby se v době Pavlovy nepřítomnosti ujal předčítání, kázání a vyučování (1Tm 4,13). Proto na něj naléhá, aby pracoval v Božím slově jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy (2Tm 2,15). Aby starší mohl sytit druhé Božím slovem, musí být sám tímto Slovem nasycen, prosycen, prosáknut. Starší vede Božím slovem, napomíná Božím slovem, usvědčuje Božím slovem, povzbuzuje Božím slovem, buduje Božím slovem, sytí Božím slovem. Boží slovo je nástrojem, který mu Bůh svěřil, aby se jím staral o Boží lid, aby pásl Boží církev. Ale znovu – nejenom starší je povolán k tomu, aby se sytil Božím slovem a aby jím sytil i druhé:

• Ř 15:14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.

Každý křesťan je povolán k tomu, aby druhé sytil Božím slovem, aby druhým ukazoval cestu – v tom verši je řeč o církvi, o tom, že máme ukazovat cestu jeden druhému v Božím lidu. Každému křesťanovi Bůh přikazuje, aby v něm přebývalo Boží slovo ve vší plnosti (Ko 3,16). Žádný křesťan nemá výmluvu, jestliže v něm Boží slovo nepřebývá. A aby v něm Boží slovo přebývalo, musí on nejprve přebývat v Božím slově. Přebývá ve vás Boží slovo, moji milí? Sytíte se sami Písmem? Je Boží slovo hutnou stravou pro vaši duši? Nebo se spokojíte s nějakým fastfoodem, který možná naplní břicho, ale nenasytí? Je to strašné, že v době, kdy máme tolik svobody, kdy máme tak velký přístup k Božímu slovu, jaký neměly žádné generace před námi, jsme tak podvyživení, protože si na Boží slovo prostě neuděláme čas. Žijeme v době, kdy máme tolik volného času, kolik ho neměla žádná generace lidí před námi. Přesto nám chybí čas na Boží slovo. Měli bychom být silní v Božím slově, jako nebyla žádná generace před námi, ale podívejte se do historie – a často budete zahanbeni. V Historii české, kterou napsal kardinál Piccolomini, pozdější papež Pius II., se dočtete, že česká venkovská žena zná Bibli lépe, než kdejaký římský prelát. A to bylo v době, kdy křesťané neměli Bibli doma, kdy ještě neexistoval knihtisk a neilustrovaná kniha stála tolik, co malý dům.

Chci vás povzbudit, milovaní, abyste šli do Písma. Písmo svědčí o Kristu. On je dobrý pastýř, on sám nás sytí svým Slovem. Ale nedělá to bez Slova. Jenom když budete plni jeho Slova, budete plni Krista a budete růst do zralého lidství podle míry Kristovy plnosti. Potom budete moci šířit evangelium o spasení skrze Kristův kříž, skrze jeho oběť, budete oporou pro druhé, budete je moci povzbuzovat a napomínat – a to ne na základě svých pocitů nebo domněnek, ale Slovem pravdy!

Kristus se stará o svou církev – povolává starší, kteří mají dávat pozor na sebe i na celé stádo, mají dohlížet na Kristovu církev a pást Boží lid. Kristus také buduje jednotlivé věřící ke zralosti, aby mohli dávat pozor na sebe i na celé stádo, aby dohlíželi na bratry a sestry a krmili je Božím slovem. Nakonec je to sám Pán, kdo k tomu všemu dává sílu a jenom u něj jí musíme hledat. On sám je ten, kdo dává pozor na svou církev – vždyť za ní položil svůj život jako dobrý pastýř, on sám je strážce našich duší, jenom v něm a skrze něj můžeme růst ke zralosti. Není žádná jiná cesta než následovat našeho Pána krok za krokem, hledat jeho přítomnost, jeho tvář, přemýšlet o jeho díle na kříži Golgoty, zaobírat se Kristem, naplňovat jím svůj život, aby on rostl a já se zmenšoval.

• Fp 3:12-14 Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.