Mocí Páně se rozmáhalo jeho Slovo

Jaroslav Kernal, Praha 20. června 2021

Dobré dopoledne, milí v Kristu. Pokračujeme v našem studiu Skutků. Jsme v devatenácté kapitole, v Efezu. Minule jsme viděli, jak Pavel kázal Boží slovo dvanácti učedníkům, v synagoze Židům i obráceným pohanům a nakonec v přednáškové síni filozofa Tyranna vyučoval každý den, takže se všichni obyvatelé provincie Asie mohli seznámit se zvěstí evangelia – ať už přímo od Pavla nebo od těch, kteří Pavla poslouchali a Boží slovo nesli na další místa, kam se sám Pavel nedostal. Dneska máme před sebou text, který popisuje veliké duchovní projevy – a to jak projevy svaté (vidíme dílo Ducha svatého skrze Pavla a v křesťanech), tak i nesvaté, nečisté, démonické. Chtěl bych, abychom se na každou část tohoto textu podívali skrze otázky, které nám pak pomohou orientovat se v tom, co se vlastně v této kapitole děje a jak tomu máme dobře rozumět. Tyto otázky jsou: Kdo jedná? Co používá? S jakým výsledkem? Jsou to jednoduché otázky, které bychom si měli klást, kdykoliv studujeme Boží slovo, otázky, které nám pomohou rozkrýt text Božího slova, promýšlet ho do hloubky, rozumět mu a díky porozumění ho také správě použít. Budeme číst Sk 19,8-22.

Tři měsíce Pavel vyučoval v synagoze, ale protože se někteří lidé stavěli proti evangeliu a haněli ho, odešel i s učedníky a dva roky veřejně vyučoval v přednáškové síni filozofa Tyranna. Po celou dobu svého pobytu v Efezu se (minimálně do nějaké míry) živil prací vlastních rukou (Sk 20,33-35). Slovo Páně mohli slyšet Židé i pohané v celé provincii Asii. To je ohromný výsledek – to je skutečně úspěšná služba. Neměří se počtem obrácených, ale tím, zda lidé mohli slyšet evangelium.

Než se pustíme do vlastního textu, musíme si ještě něco málo říci ke kontextu, protože v tomto případě je to právě širší biblický kontext, který nám umožní ještě lépe pochopit, oč v těchto verších jde. Ve v. 21-22 čteme o Pavlových plánech do budoucnosti. Chtěl projít Makedonii a Achaju a jít do Jeruzaléma. V té době k Pavlovi do Efezu přišli bratři z Acháje, z korintského sboru, Štěpán, Fortunát a Achaikos (1K 16,17). Po nich Pavel poslal zpátky do Korintu dopis (1K). Zmiňuje se v něm o tom, že vyslal před sebou Timotea, který možná přijde do Korintu. Ale mluví také o tom, že se ještě zdrží v Efezu, protože se otevřela nadějná příležitost. Ovšem dodává, že je také mnoho protivníků (1K 16,8-9). Proč jsou pro nás tyto věci tak důležité? Otočme nyní na chvíli do 1K 1. Přečtu několik veršů, které ukazují jádro služby apoštola Pavla. Chci, abychom tyto verše měli před očima a na mysli, když budeme procházet dnešním textem. 1K 1,17-24. Tyto verše ukazují, o čem byla Pavlova služba. Pavel sám vysvětluje své důrazy a ukazuje, co pro něj bylo důležité a co považoval za nepodstatné. V závěru se k tomu ještě vrátíme a spojíme obě tyto části Píma dohromady, aby na tom jasně vyniklo, co si z toho textu máme vzít, co z něj vyplývá.

I. Bůh dělá zázraky (v. 11–12)

Hned první věcí, kterou čteme, jsou zázraky, které se děly kolem Pavla. Máme před sebou text, který bývá občas zneužíván tzv. apoštoly a různými televizními evangelisty a uzdravovateli, kteří tvrdí, že když jim pošlete třeba kapesník a oni se ho dotknou, tak budete uzdraveni (ale nezapomeňte přiložit ke kapesníku také šek). Kdo tady jedná? Verš jedenáctý je velmi jasný. Dnes také potkáte lidi, kteří říkají, že mají od Boha moc uzdravovat nebo vyhánět démony. Ale všimněte si, co říká Boží slovo – kdo jednal v Efezu? Bůh. Lukáš zdůrazňuje, že to byl Bůh a že jednal skrze Pavlovy ruce. Bůh byl tím, kdo způsoboval tyto věci. Je klidně možné, že si lidé mohli myslet, že Pavel je nějaký nadčlověk nebo bůh v lidské podobě, který sestoupil na zem, jako si to mysleli lidé Lystře, kde Bůh skrze Pavla uzdravil muže chromého od narození.

• Sk 14:11 Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: „To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!“

A potom chtěli Pavlovi a Barnabášovi obětovat býky. Nezdá se, že by se něco podobného dělo v Efezu, přesto Lukáš připomíná, že to byl Bůh, kdo takto jednal. Sloveso, které tady Boží slovo používá, je v originále ve  tvaru, který ukazuje na dlouhodobé Boží jednání. Nešlo o něco jednorázového, ale šlo o dlouhodobé, zjevné a prověřitelné Boží jednání. Zázraky, které se děly, Písmo popisuje jako neobvyklé. Každý zázrak je nadpřirozený, vymyká se normálnímu běžnému jednání. Přesto Lukáš vkládá k popisu Božího jednání slůvko neobvyklé, neobyčejné (B21), veliké (KR). Je to zajímavé, protože Lukáš už předtím napsal celé evangelium plné Ježíšových zázraků – jeho by přece nemělo něco takového překvapit. Přesto se zdá, že intenzita Božího jednání ho ohromila natolik, že k popisu tohoto jednání používá slovo ‚neobvyklý‘.

Viděli jsme, že tady jedná Bůh. Jak Bůh jedná? Co používá? Náš text říká doslova, že Bůh jednal skrze ruce apoštola. Jako kdyby chtěl Duch svatý zdůraznit, že Pavel byl tak trochu pasivním nástrojem Božího jednání. Za chvíli uvidíme, že to jisté míry to tak skutečně bylo. Ale jenom do jisté míry. Četli jsme v 1K, že Pavel se soustředil především na kázání evangelia, a nevyhledával nějaké příležitosti, aby prokazoval moc, kterou mu Bůh jako apoštolovi dal. Ale když Eutychos vypadl z okna ve Sk 20 a vypadalo to, že je mrtvý:

• Sk 20:10 Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: „Upokojte se, je v něm život.“

A když Pavla vezli jako vězně do Říma a ztroskotali na Maltě:

• Sk 28:8 Publiův otec ležel s horečkou a úplavicí. Pavel přišel k němu, pomodlil se, vložil na něj ruce a uzdravil ho.

Ovšem v Efezu to vypadalo asi trochu jinak:

• Sk 19:12 …takže i na nemocné odnášeli šátky a zástěry, které se dotkly jeho těla, a nemoci se od nich vzdalovaly a zlí duchové vycházeli. (ČSP)

Studijní překlad ukazuje skutečně na Pavlovu pasivitu. Šátky a zástěry, o kterých je tady řeč, jsou součásti Pavlova pracovního oděvu – jednalo se o propocené šátky, které Pavel používal, když vyráběl stany, které měly bránit potu, aby mu stékal do očí a zpocené a špinavé pracovní zástěry. Vypadá to, že Pavel svolil, aby je lidé odnesli k nemocným a ti byli uzdraveni. Připomíná to úplně jiný příběh, který také můžeme najít v knize Skutků, příběh apoštola Petra, skrze kterého Bůh jednal:

• Sk 5:15 Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem.

To je hodně zvláštní věc, nemyslíte? Mohl Petr něco udělat? Bůh tady používal Petra úplně pasivně – Petr mohl tak akorát určit, jestli jeho stín bude napravo nebo nalevo. Bůh použil úplně zvláštní věc – stín. Podobně v Efezu Bůh použil také zvláštní věc – pracovní šátky a zástěry, které se dotkly Pavla. Nemoci se vzdalovaly a zlí duchovné vycházeli. Lidé byli osvobozováni z démonické spoutanosti a uzdravováni. Bůh potvrzoval kázání Božího slova a s tím také Pavlovu apoštolskou autoritu. Je to něco, co by mělo vždycky doprovázet kázání Božího slova? Když se podíváme do knihy Skutků, tak odpověď je jasná: Ne. Byly nějaké příležitosti, kdy Bůh takto jednal a bylo jich několik, ale bylo mnoho jiných míst a kázání, kde Bůh žádné zázraky nedělal. Zde je zvláštní, svrchované Boží jednání. Bůh prostě zasahuje a potvrzuje kázání Božího slova apoštolem Pavlem. Je to cele v souladu se slovy Písma:

• Marek 16:20 Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.

Apoštolové kázali a Bůh potvrzoval pravdivost svého slova a jeho kázání znameními. Tady Bůh znovu potvrzuje Pavla jako apoštola.

II. Boží moc nad démony (v. 13–17)

Druhý příběh, který je dnes před námi, je z trochu jiného soudku. Když se lidé dozvěděli, jak Pavel činí mocné věci – že je činí ve jménu Ježíše, tak se snažili jeho jednání napodobit. Znovu nám to může připomenout podobný příběh ze života apoštola Petra – příběh Šimona Kouzelníka, který si chtěl koupit Boží moc za peníze. V. 13 mluví o židovských zaříkávačích. Jednalo se nějaké potulné zaříkavače, zaklínače. Viděli Pavla, jak ve jménu Ježíše vyhání démony a tak se chtěli pokusit napodobit ho. Chtěli použít to mocné jméno Ježíš pro své vlastní zaříkávání.

• Sk 19:13 …říkali: „Zaklínáme vás Ježíšem, kterého káže Pavel.“

Efez byl mimo jiné známý kvůli amuletům, které se tu vyráběly. Lidé zde byli velmi pověrčiví a náchylní k různým okultním věcem. To jsou věci, které jsou duchovní, ale nejsou zjevené Božím slovem. Lidé k nim přicházejí různými způsoby – může to být lidské učení, jako jsou různé filozofie nebo náboženské systémy, může to být ale také démonické učení, k němuž lidé přicházejí na základě různých duchovních zjevení a zkušeností, ale také to může být jen lidská vychytralost, která chce těžit z druhých lidí. Zde je sedm synů Skévy, židovského velekněze (v. 14). Nevíme o žádném takovém veleknězi. Mohlo jít o muže z velekněžské rodiny, z potomků Árona. Šokující je, že i oni jsou zařazeni mezi zaříkávače. Z rodiny velekněze! Ale co říká Boží slovo?

• Dt 18:10-12 Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.

To, co dělali tito muži i ti zmíněné v předchozím verši, bylo ohavností před Hospodinem. Bůh má obvykle velikou trpělivost, ale jeho trpělivost s lidským hříchem má své hranice. Písmo jasně říká, že Hospodin nenávidí hřích. Židovští zaklínači používali jméno Ježíše, kterého kázal Pavel. Podobně to chtěli udělat i synové Skévy. Chtěli udělat z Boha nějaký mechanický nástroj, automat na kafe – použijete jméno Ježíš a vypadne vám vysvobození od démona. Uděláte to a to, a Bůh udělá to a to. Víte, co to je? To je pohanské náboženství, to je magie, to okultismus. Jde o snahu manipulovat svatým a svrchovaným Bohem a donutit ho, aby skákal tak, jak hříšný, sobecký a zkažený člověk bude pískat. Bůh není loutka, která by skákala podle toho, jak budeme tahat za šňůrky. Podívejte se, co se stalo:

• Sk 19:15-16 Ale zlý duch jim řekl: „Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy?“ Tu člověk, v kterém byl ten zlý duch, se na ně vrhl, všechny je přemohl a tak je zřídil, že z toho domu utekli nazí a plní ran.

Jeden muž zbil sedm dalších, takže stěží utekli nazí a plní ran. To je démonické působení. To není něco, co by normální netrénovaný člověk dokázal. Jde o fyzický důsledek zneužívání duchovních věcí. Bohu se nebude nikdo vysmívat. Boží věci nejde míchat s ničím jiným. Mezi okultisty můžeme i dnes vidět podobné věci, kdy zneužívají jméno Ježíš ke svým zaklínáním. Ale můžeme je vidět dokonce i mezi křesťany, kteří spojují Pána Ježíše se světem a míchají Boží slovo se světskými prostředky – s manažerskými metodami budování církve, s psychologií nebo se zábavou. Ovšem to, co se odehrálo v tomto případě v Efezu mělo ještě další dopad:

• Sk 19:17 To se rozhlásilo mezi všemi židy i pohany, kteří žili v Efezu; na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě.

Na všechny padla Boží bázeň. To je další nadpřirozené jednání, které zde vidíme. Bůh způsobil veliké věci, způsobil bázeň mezi židy i pohany, způsobil to, že už se další zaříkávači neodvažovali používat jméno Pána Ježíše – čteme, že bylo ve veliké úctě. Bůh použil tyto židovské zaklínače k tomu, aby potvrdil své Slovo. Pavel vytrvale a věrně kázal o Kristu a o Božím království a Bůh potvrdil toto kázání znameními. I tento skutek znamenal potvrzení Pavlovy autority jako apoštola Ježíše Krista. Kromě toho Bůh ukázal kým je. Ukázal, že nedovolí, aby to drahé jméno, jediné jméno, které bylo pod nebem zjeveno lidem, jméno Ježíš, bylo vláčeno bahnem. Nezneužiješ jméno Hospodina! Bůh zjevil svůj soud. Ale kromě soudu Bůh zjevil také svou velikou milost. Do Efezu přišlo probuzení. To, co tady čteme, je skutečné probuzení. Bázeň padla na všechny obyvatele Efezu. Tohle je jedna ze známek pravého probuzení.

Bůh dává probuzení. Je to nadpřirozené dílo svrchované Boží milosti. Je to něco, co si na Bohu nelze vynutit ani vydupat. Ale je to něco, co proměňuje širokou společnost a proto za to musíme prosit. Probuzení není bez modliteb a bez kázání Božího slova. Pavel věrně kázal Boží slovo. Jak si ještě ukážeme, nechtěl dělat věci, které by přitáhly hříšníky do církve nebo nějak zpopularizovaly evangelium. Kázal Boží slovo, kázal o Kristovu kříži, a tak urážel mnohé a stával se terčem posměchu pro jiné. A je tu ještě třetí věc, která se děla v souvislosti s Pavlovým kázáním:

III. Bůh vede k pokání (v. 18–20)

Duch Boží jednal se všemi skupinami lidí v Efezu. Jedna s pověrčivými pohany, kteří se snažili získat kus Pavlova propoceného oděvu. Jednal s židovskými zaříkávači, kteří se snažili používat jméno Ježíš. Třetí skupinou v našem textu (v. 18) jsou samotní křesťané. Lidé, kteří se na základě kázání Božího slova obrátili k Bohu. Lidé, kteří slyšeli o Kristu a o jeho díle – tedy že byl ukřižován a zemřel, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Křesťané jsou ti, kdo tuto zvěst přijali, ze srdce s ní souhlasí a cele se spoléhají na to, že toto Kristovo dílo je dostatečné k tomu, aby před Bohem přikrylo jejich hřích a zachránilo je před přicházejícím Božím hněvem. Jenom takové lidi můžeme nazývat křesťany – kteří poznali Krista v pravdě podle Božího slova, ze srdce s touto pravdou souhlasí a spoléhají se na ní. Přijali Ducha svatého, byli jím vekřtěni do Těla Kristova, byli jím naplněni a Duch svatý začal v jejich životech pracovat.

Součástí posvěcení je to, co vidíme ve verších 18-19. Křesťané vyznávali své hříchy – zde konkrétně to, že také používali zaklínání a magii. Je tady vyznání víry, zatímco v předchozím případě to bylo vyznání nevěry – zaříkávači mluvili ve jménu Ježíše, kterého kázal Pavel, v něhož ale oni sami nevěřili, a naprotit tomu tito křesťané vyznávali své hříchy ve jménu Ježíše, v něhož uvěřili. Verš 19 potom ukazuje, jaký byl výsledek jejich vyznání. Ti, kdo používali magii, přede všemi pálili své magické knihy. Tito lidé jasně vyznali, že už dál nechtějí mít s hříchem nic společného. Lukáš uvádí poznámku, že cena těch knih byla 50 tisíc stříbrných. Jeden stříbrný byla denní mzda námezdního dělníka, takže si můžete spočítat, o jakou částku se jednalo.

To jsou známky pravého pokání. Hříšné věci musí pryč. Je to Bůh, kdo dává tuto milost, a ačkoliv tady mluvíme o nadpřirozeném Božím jednání, tak je to něco, k čemu Bůh volá křesťany v každé době a k čemu také dává každému křesťanovi sílu. Bůh nám dal svého Ducha a ten nás posiluje a uschopňuje k tomu, abychom činili pokání a oddělili se od hříchu a hříšných věcí. Nemusí se jednat o magické knihy, ale může jít o obyčejné pověry, jakým věřili i lidé v Efezu – je řada okultních věcí, které dělají i lidé v dnešní době, jako jsou různé amulety, které jim mají přinést štěstí (nemohu nikam jet bez tohoto kamínku = amulet), horoskopy, pátek třináctého, různé čarodějnictví, výklady karet, léčitelství, předpovídání budoucnosti, různé duchovní síly, energie, reiki, atd. To jsou pověry a okultní věci, na kterých se křesťan nemá žádným způsobem podílet.

Dostáváme se na samotný závěr našeho textu a tady je nám ohromnou pomocí jednak dvacátý verš našeho textu a jednak oddíl z 1K, z dopisu, který Pavel napsal v Efezu v době, kdy se odehrávaly věci, o nichž mluvíme. Podívejte se do 1K 1. Všimněte si, jak Pavel popisuje Židy a pohany. Chtějí zázračná znamení a lidskou moudrost. Pavel dobře znal lidské srdce. Věděl, co by mohl lidem naservírovat, aby je přitáhl do církve – pár zázraků, trochu lidské moudrosti, a měl by plný sbor. Přesto říká, že bude:

• 1 Korintským 1:17 zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.

Doslova tam je, že Kristův kříž může být lidskou moudrostí vyprázdněn nebo uveden do marnosti. To je veliké varování zvlášť pro kazatele. Ale nejen pro ně. Je pro každého křesťana, protože každý je povolaný k tomu, aby vydával svědectví o našem Pánu. Pavel říká: Já vím, co by chtěli Židé, vím, co by chtěli pověrčiví pohané. Chtěli by zázraky a chtěli by lidskou moudrost. Ale já budu kázat Krista ukřižovaného (1K 2,2), protože to je pro ně kámen úrazu a bláznovství. Kristův kříž je uráží.

• 1 Korintským 1:24 ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

Přesně to dělal Pavel v Efezu, jak jsme to viděli ve Sk 19,9-10.

• Skutky 19:20  A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo.

To je vyvrcholení celého předchozího oddílu. Boží slovo se rozmáhalo a rostlo. To je Lukášův důraz, důraz Božího slova, který si musíme z tohoto textu vzít – Boží slovo roste a rozmáhá se. Vidíme řadu mocných činů a duchovní konfrontace, a Duch svatý nám ukazuje, že to je důsledek kázání Božího slova. Mocí Páně rostlo a rozmáhalo se Boží slovo. Znovu se to tady opakuje, že je to dílo Boží. Ale Bůh pro to dílo použil každodenní kázání apoštola Pavla v přednáškové síni filozofa Tyrann.

Kalvín má ve svém komentáři k tomuto textu vynikající postřeh. Ukazuje – a my jsme to viděli, že obyvatelé Efezu byli lidé velmi pověrčiví, spoutaní různými pověrami a magií. Proto Bůh použil propocené hadry apoštola Pavla, aby uzdravil nemocné a vyhnal démony, aby potvrdil kázání svého Slova. Byly to naprosto bezcenné věci, takže tito lidé z nich neudělali žádné modly ani amulety, ale věřili Božímu slovu, které kázal Pavel. Toto slovo bylo také potvrzeno, když se projevila démonická moc proti lidem, kteří nebyli křesťany a používali zaříkávání. Židovští zaříkávači chtěli použít Kristovo jméno k vyvýšení sebe, ale Bůh použil je samotné k tomu, aby vyvýšil Ježíšovo jméno. Toto slovo se projevilo v životech lidí, když činili pokání, které bylo následováno skutky.

Kde není vidět ovoce pokání, tam musí vznikat pochybnosti o tom, že je zasazen strom Božího života. Jestliže zde nejsou plody, pravděpodobně zde není ani život. Když křesťan uvěří, první věcí, ze které činí pokání, je jeho vzpoura proti Bohu, jeho nezávislost na Bohu, jeho nenávist vůči Bohu. Spolehne se na dílo Pána Ježíše Krista, na to, že je plně dostatečné, aby ho přivedlo do Božího království i přes to, že je tak odporným hříšníkem. A v tu chvíli začíná proces posvěcení, kdy křesťan roste v milosti a v poznání Pána (2Pt 3,18). Duch svatý odhaluje jednu věc po druhé a vede nás k tomu, abychom porozuměli, že to je hřích, abychom takový hřích vyznali, a oddělili se od něj.

To je něco, co vidíme i v našem textu – tady byli křesťané, kteří byli zachráněni a kteří díky duchovní konfrontaci, ke které došlo, pochopili, že také oni se dříve podíleli na takových věcech, uviděli, že tyto věci jsou hříchem, vyznali je, a opustili. To je veliké dílo Boží milosti. V celém tomto textu jsme znovu a znovu viděli, jak Bůh pracuje, že Bůh je hybatelem, že Bůh jedná. Nebyl to Pavel, kdo by obcházel efezské křesťany, kontroloval jejich knihovny a říkal jim, co mají spálit. Byla to Boží bázeň, která padla na všechny lidi na tom místě, která ty křesťany dovedla k tomu, že to udělali. Udělali to ve víře, udělali to z lásky k Bohu, udělali to proto, že jméno Pána Ježíše bylo ve veliké úctě.

Bůh vylil probuzení na Efez a na celou provincii Asii a urychlil tak mnohé procesy, které jindy mohou trvat celé roky. Žádné probuzení v Písmu ani v historii se neobešlo bez Božího slova. Proto musí být Boží slovo tím nejdůležitějším prostředkem v životě křesťana. To znamená číst Boží slovo, studovat ho, poslouchat kázání, učit se Písmo zpaměti, rozjímat nad ním – a to poslední bych chtěl zdůraznit. Chodit s Kristem znamená mimo jiné rozjímat nad jeho Slovem. Zůstat v jednom verši a naplnit tím veršem svou mysl, rozehřívat jím své srdce, koupat v něm svou duši, sytit jím svého ducha. Boží slovo je pokrmem, je steroidama pro naše duchovní svaly, je občerstvující vodou, energetickým nápojem naší duchovní vitality. Ale nemáme zůstat na povrchu, ale musíme jít do hloubky, kopat, přemýšlet, srovnávat, aplikovat, vidět Pána Ježíše Krista a jeho moc. 

Moji milí, jděte do Božího slova. Ne jenom jednou týdně ve shromáždění, ale každý den, ráno, večer, během dne, kdykoliv je to možné. A modlete se za to, aby dal Bůh naší zemi probuzení, aby probudil nás samotné, aby usvědčoval nevěřící z jejich vzpoury proti Bohu a aby dal povstat kazatelům, kteří budou věrně vykládat jeho slovo. Amen.