Plnost Ježíšova lidství

Adam Vondruška, Praha, 18. září 2022

Autor listu si vytyčil za cíl ukázat nám lidskou podstatu Krista, to je to, čím jsme trávili čas minule. Dnes navazujeme na tuto pasáž a dostáváme se hlouběji k tomu, proč nás autor vede tímhle směrem. Už víme, že se Ježíš stal člověkem. Ale stále se možná ptáme, proč. Jaký to má ve skutečnosti smysl, čeho tím Bůh vlastně docílil, a jaký to má další praktický význam pro nás. Někdo z adresátů se možná ptal, jestli Ježíš skutečně přišel v lidském těle, jestli se dokáže ztotožnit s lidskou tísní a soužením. Jestli ví něco, o slabosti lidského těla a lidském plahočení. Autor mu dává odpověď v podobě dlouhé citace z Ž8, to jsme procházeli minule. Píše jim, že Ježíš byl „na krátko postaven níže, než andělé“, ale nyní, pro svou smrt, vzkříšení a vyvýšení na nebesa je „korunován ctí a slávou“. Minule jsme si také říkali, že ‚sláva‘ v tomto kontextu neznamená nic jiného, nic menšího než věčnou spásu člověka. A navíc k tomu máme nyní účast na jeho slavném panování nad vším stvořením spolu s Ním, probírali jsme to minule. Adam tento Boží záměr ohrozil, ale Ježíš ho pro nás uskutečnil. Jenom On tak naplnil slova Ž8 a skrze jeho naplnění získal spasení svým vyvoleným. Žádný anděl by tohle nedokázal, žádný anděl nemohl „zakusit smrt za všecky“. To, co budeme dnes probírat je to, že Bůh mu dal projít utrpením, že byl ponořen do temnoty, aby ho učinil dokonalým. A že byl Bohem vyhlédnut a vybrán k tomu, aby s sebou přivedl „mnoho synů“, kteří byli stejně tak Bohem vyhlédnuti a vybráni, aby i oni spolu s ním byli vyvedeni z temnoty do světla a věčné slávy. Ano, zní to hodně tajemně a poeticky. Co to tedy celé znamená?

Boží synové

• Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. (Žd 2,10)

V desátém verši autor rozvádí ten termín ‚všichni‘ z 9. verše termínem „mnoho synů“ a Ježíše nazývá „původcem jejich spásy“. Ne však proto, aby záhy vyvrátil dnes velmi rozšířenou teorii universalismu, tzn. že Ježíš zemřel za úplně všechny lidi. Chce ukázat svým adresátům Ježíšovu podstatu jakožto člověka. Jeho lidskou opravdovost. To, že s nimi soucítí a je jim nablízku, i když ho fyzickým okem nevidí. Možná, že budou muset čelit v Římské říši dalšímu krvavému pronásledování, kdoví. Zatím čelí pouze diskriminaci a posměchu, ale i to může být dost na to začít pochybovat o své víře. Autor se jim snaží sdělit, že On se přece jako první poddal tomu všemu, i smrti, a byl za to korunován ctí a slávou, tak čeho by se měli bát?! Šel napřed, aby se jakožto jeden z nich stal autorem jejich spasení. Tu jednotu, to pouto tam není možné přehlédnout. Vždyť na základě tohoto Jeho činu na kříži je „mnoho synů“ uvedeno do slávy, do té stejné slávy, kterou je tento Syn s velkým S po svém vzkříšení korunován. A autor už přece nazval toto spasení ‚tak slavným spasením‘ ve 3. verši této kapitoly.

Vidíme tu koncept, kdy „mnoho synů“ a „jejich věčná spása“ jdou ruku v ruce s „utrpením původce jejich spásy“ a „jeho následným přivedením k dokonalostí“. Jak můžeme ale toto chápat? Jak může být Ježíš pro cokoliv učiněn dokonalým? To je zvláštní tvrzení hned na začátek. Byl přece bez hříchu a bez poskvrny. Ona Ježíšova „dokonalost“ zde ultimátně znamená dosažení toho nejvyššího cíle, kterým byla... smrt. Bez smrti na kříži by celá jeho služba nebyla totiž vůbec k ničemu. V kontextu celého listu termín ‚přivedení k dokonalosti‘ vyjadřuje to, že Ježíš jednou pro vždy odstranil hříchy lidu z Boží přítomnosti (a to svou smrtí, nijak jinak). K tomuto nabytí dokonalosti Božího Syna se ale ještě dostaneme v závěru, až se budeme zabývat posledními verši.

Co se nás týče, tak V Žd 10,14 například autor píše, že „Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“, což navozuje jakousi okamžitost. Ale v Žd 12,2 je zas Ježíš nazván „původcem a dokonavatelem naší víry“, což naznačuje naopak nějaký průběh. Co bych tu chtěl vyzdvihnout, je to, že při obrácení se člověk nestává dokonalým, přestože by to tak mnozí chtěli. Všimněme si, v našem textu nečteme o dokonalosti těch, které Ježíš vede do své slávy. Co se dokonalosti týče, ta se zde týká jenom Ježíše samotného. Musíme tu totiž rozlišit dvě věci, spasení a posvěcení.

Když se bavíme o spasení, nebavíme se tu proto o nějaké magii, ale rozhodně jde o něco nadpřirozeného. Bůh k sobě přivádí člověka jedinečným a zázračným způsobem. Lidi se často bojí nazývat se křesťany, protože nejsou tak dokonalí, jak se od nich čeká. Uvedu příklad Samsona. Používám ho jako ilustraci, protože mám rád Jeho příběh. Je o něm napsáno docela málo před jeho obrácením a myslím, že je to nádherná ilustrace. Sd 13,24–25: „I porodila ta žena syna a dala mu jméno Samson. Chlapec vyrostl a Hospodin mu žehnal. (ale asi ještě Boha neznal). A další verš: „A duch Hospodinův ho začal ponoukat v Danovském táboře mezi Soreou a Eštaolem.“ Nic mezitím není. Samson se narodil, pak žil prostě nějak, a Bůh ho ve svém čase, který si vybral, začal ponoukat svým duchem, a dal se Samsonovi poznat. A i pro své četné nedostatky, které se s ním táhly dlouho po jeho obrácení, a i když opakoval stále stejné chyby, byl nevyléčitelný holkař a často bral spravedlnost do svých rukou, ho Bůh ustanovil soudcem nad Izraelem.

Kdo z nás na tom byl jinak? Koho Bůh zachránil a neměl pro něj nějaký úkol nebo roli? Kdo z nás na tom je jinak, kdo je už teď dokonalý? Mám rád Samsona, říkám si, jestliže on je hrdinou víry, kterého zmiňuje i autor listu Židům, myslím, že je všechno v pořádku. Bůh ho miloval a Samson s ním měl vztah. Nemusím být Františkem z Assisi, abych se dostal do nebe. Chci tím říct, že Ježíš je autorem i dokonavatelem naší víry, jeho je celé to dílo spasení od začátku až do konce. Spasení i posvěcení. S každým člověkem jedná jako se zvláštním údem jeho těla. Jako s jednotlivcem. Přesto však skrze tento jediný čin kříže přivádí mnoho, všechny své syny k slávě naráz, v jediný okamžik. (to je spasení)

Jeho láska a náklonnost byla prokázána vůči všem nám stejně, nikdo nemá navrch. Vždyť i při Pánově druhém příchodu budeme všichni proměněni naráz, v jediný okamžik, říká Petr. Tím chci navodit téma jednoty, kterou zde autor velmi silně zdůrazňuje, když říká, že bylo přirozené, že Ježíš položil život za své bratry. Bylo to vhodné. Byla to Bohu libá oběť. Bylo to v pořádku, říká autor. Bůh zde neudělal žádný kompromis, neubral ani z jednoho ze svých atributů, neohnul nijak svůj charakter pro nikoho z nás. V jakého Boha bychom pak museli doufat? Pro něj jsme nebyli nějací obyčejní lidé, nehodní nebo méněcenní. Neodehrála se tam nějaká podpultová dohoda mezi Bohem a Satanem někde v zákulisí, aby o tom nikdo nevěděl. Bůh se za nás vůbec nestyděl, i když mohl. Proto Izajáš píše, že Boží „vůlí bylo zkrušit ho!“ (Izajáš 53,10). Nebo doslova: „Rád ho zkrušil“. Bůh si to tak zkrátka přál. A neobětoval přitom ze sebe nic, jenom svého Syna. Ale, ta otázka možná zní, jestli se někdy my stydíme za své bratry? Jestli se stydíme i za Ježíše? Stydíme se za Božího Syna, který se sám nazývá naším bratrem, který se stal jedním z nás, i když je o tolik lepší, než my? Není to ta největší výsada?

My jsme byli vyhlédnuti a on by také vyhlédnut, byli jsme vybráni i on my vybrán, byli jsme přivedeni k dokonalosti v něm, protože on byl přiveden k dokonalosti. On byl uveden do slávy, i my jsme přivedeni do slávy spolu s ním. My jsme posvěcováni a on je ten, který posvěcuje. To je to jediné, co stále probíhá. A to nás vede dál.

Ježíš a jeho bratři

• A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry, když říká: Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu chválit. A jinde praví: Také já svou důvěru složím v Boha. A dále: Hle, já a děti, které mi dal Bůh. (Žd 2,11–13)

Evangelia zachycují ta konejšivá Ježíšova slova, které pronesl po svém vzkříšení k těm ženám u hrobu na účet svých bratrů:

• Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje, tam mě uvidí.“ (Mt 28,10)  

• Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu. (J 20,17)

Je tam nepřehlédnutelné rodinné pouto mezi tím, kdo posvěcuje a těmi kdo jsou posvěcováni, máme jednoho Otce, jednoho Boha, tzn. jsme bratři. Duchovní vztah tu samozřejmě převyšuje ten lidský faktor, ale Ježíš jde tak daleko, že zdůrazňuje oba.

A dílo, které postupně přivádí mnoho Synů k té dokonalé slávě, je vlastně dílem posvěcení. A tohle dílo se odehrává v rodině, ne v nějaké izolaci. Jan píše ve svém evangeliu:

• Druhého dne spatřil Jan Křtitel Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ (J 1,29)

A Ježíš stále snímá hříchy, neustále. Jde o neustálé snímání hříchů a posvěcování nedokonalých věřících. Posvěcení není v tom, když žijeme dokonale, je o tom, že když padáme, což je nevyhnutelné, jdeme si k němu pro odpuštění. Ano, nejsme schopní žít jeho vůlí dokonale, neustále padáme do hříchu, proto je tu Ježíš, který dokonale sdílí naši lidskou přirozenost, je vždy připraven prosit Otce, aby nás znovu očistil a víc proměnil do Jeho podoby. On, hlava, tak léčí své tělo. Jeho tělo se tím uzdravuje a roste do krásy. Chodíte si k němu pro odpuštění? Jenom tak vás totiž může uzdravit a proměnit. On se chce radovat jako hlava z celého svého těla. Proto nám touží odpouštět. Ten míč je vždycky na naší straně. A to hned, co nás kopne svědomí, bezprostředně poté, co selžeme.

Autor si dále půjčuje verše z Ž 22,23, 2S 22,3 a Iz 8,18 a dává je do úst Božímu Synu. V první kapitole promlouval Bůh, zde mluví jeho Syn s Boží autoritou, aby navodil téma jednoty a sounáležitosti se svými bratry.

Ježíš zde omezuje okruh těch, kterým bude svědčit, bratrům, tím, že se odvolává na místo, kde se to bude dít, opět ve shromáždění, v církvi. Ježíš nemluví pouze v té první části žalmu 22, ta známá slova z kříže „Bože můj, proč jsi mě opustil...“, ale i v té poslední části. Nabádá ty, kteří se bojí Boha, ať ho chválí. Říká

• Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Ctěte ho, všichni potomci Jákobovi, celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni! (Ž 22,24)

Ježíš nám zde svou vlastní chválou jakožto člověk ukazuje svou bázeň před Otcem, dává nám jakožto člověk na oděv svou podřízenost Otci. Vůbec se za to nestydí. A zároveň nám tady říká, že nikdo nepřichází k Otci než skrze něj, to totiž pouze on zvěstuje Otce svým bratřím. Bez něj nemůžete mít vztah s Bohem. Nezapomínáme na to někdy tak trochu? On se vůbec nestydí za svého Boha. Naopak, pln radosti volá: „Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu chválit.“ Stydíme se my za svou závislost na Kristu? Za to, že je naším bratrem, který jediný nás přivádí k Otci?

Autor si tady poté půjčuje Davidova slova, které zpíval Bohu, aby ho vysvobodil ze Saulovy ruky (2S 22,3). Ježíš nám zde jasně říká, že i on musel žít zde na zemi z víry v Boha, protože měl mnoho nepřátel. Stejně jako David, i my. Nejlepší způsob, jak uvažovat nad tématem důvěry Bohu a Boží ochrany pro nás je opět ta naše jednota s Kristem. Ježíš přece říká Pavlovi na cestě do Damašku: „Proč mě pronásleduješ?“ Jak ho mohl Pavel vlastně pronásledovat? Copak mohl Pavel Ježíše fyzicky nalézt? Nemyslí tím Ježíš spíš, proč pronásleduješ mé bratry? Ježíš zde ztotožňuje sebe se svými bratry, on je přece hlava a oni jsou tělo, jsou jedno. Když Ježíš mluví o sobě, mluví i o církvi. Z toho má plynout naše důvěra Bohu, z této jednoty (Ef 5,29).

Syn nebo dítě téměř vždy bezmezně důvěřuje svému Otci, hlavně, když je malé (Iz 8,18). Důvěřuje mu, že se o něj Otec postará a že nedopustí, aby se mu něco stalo. Ten text z Izajáše jsou prorokova slova, kterými se zavazovali Bohu jakožto celý národ, figurují tady Izajáš a jeho děti nebo bratři (Izrael) a Ježíš a jeho děti nebo bratři (pravý Izrael). Stejně jako tenkrát bylo málo těch, kdo věřili Izajášovi, i dnes je málo těch, kteří věří mně, říká tím Ježíš. Děti, které Bůh dal Izajášovi, byl ten věrný ostatek z Izraele. Jako byl Izajáš obklopen svými věrnými spolu vlastenci, je Ježíš uprostřed svých bratří a když si bere do úst tato slova, nemůžeme si pomoct, ale je v tom cítit hodně lásky.

Zde můžeme dodat významu Janovu napomínání o lásce k bratrům. Jan říká, že není možné milovat Boha, kterého nevidíme a nemít lásku k bratru, kterého vidíme. Když autor napsal, že „vidíme Ježíše“, což jsme probírali minule, tak se vydal tak napůl cesty k tomu, že Ježíš je naším bratrem, zdůraznil tím jeho lidství. Jestliže Ježíš je bratrem, kterého tvrdíme, že milujeme, ale fyzicky ho nevidíme, jak mu můžeme prokazovat lásku? Faktem totiž je, že přímo pro něj nyní nic udělat nemůžeme, i když bychom chtěli. Proto Ježíš říká, „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mě jste učinili“ (Mt 25,40). Opět je tu velice silně vidět to pouto. Jestliže nenávidíme bratra, kterého vidíme, jak můžeme milovat Ježíše, kterého nevidíme, ptá se Jan? Ježíš se na nás nedívá svrchu. O co víc bychom se neměli porovnávat my mezi sebou a dívat se na sebe s despektem a držet si mezi sebou odstup.

Ježíš nás nejen bere jako své bratry, ale zde nás dokonce nazývá dětmi, které mu Otec dal. Někdy se cítíme být na vrcholu všeho poznání, moudrosti a nerozumíme tomu, že pro Boha jsme pořád jenom jako děti, které něco nahlas vykřikují, často povídají nesmysly, nechají se unášet fantazií a jejichž pozornost jenom těžko udržíte, jednou jsou tady a hned zase jinde, nemají nikde stání. Když chceme Bohu něco ukázat a vysvětlit, aby tomu konečně porozuměl, jsme jako malé děti, které s legrační vážnosti vysvětlují svému Otci, jak se věci mají a jak fungují a co by s tím případně on měl dělat. Jaká propast rozumu a moudrosti je mezi tělesným Otcem a jeho malými dětmi, o co větší propast je mezi námi a Bohem!

• Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. (Žd 2,14–15)

Jeden autor napsal: „Náš život se odvíjí jako detektivní zápletka, ve které se nakonec my sami ocitneme jako oběť.“ Jiný autor: “Šel muž cestou a jen jednou se ohlédnul a potom už nikdy, zděšen ubíral se dál, měl totiž v zádech nepřítele.“

Smrt není něčím, co by si Bůh nedokázal podmanit. Není výjimkou ve stvoření, nad kterou nemá kontrolu. Bůh ale má zde jeden zásadní problém. Nemůže zemřít. Proto musel přidat ke svému Božství lidství, aby zvrátil důsledek pádu. A jedním z těch důsledků je i moc smrti terorizovat lidi strachem z ní. A to tak, že dělají nebo naopak nedělají věci, co by normálně dělali nebo nedělali, kdyby se smrti nebáli. A čeho se lidé nejvíc bojí? Toho, co bude potom, že možná přeci jenom existuje něco po smrti, že se možná nakonec budou muset ze svého života někomu zodpovídat. A to je oprávněný strach. Autor píše v 9. k., že „každý člověk jen jednou umírá a potom bude soud.“ Ten bude tou skutečnou krizí hříšníka, ne smrt sama o sobě.

Satan používá smrt jako zbraň, má výsadu přicházet před Boha a žalovat (Za 3,1–2, Job 1, Zj 12,10), vykonat rozsudek smrti nad člověkem. „On je vrahem od počátku“ (J 8,44). Už v zahradě Edenu toužil po smrti člověka v plném rozsahu, fyzické i duchovní. Chce oddělit člověka od Boha. Je andělem smrti, tím, kdo se ohání smrtí jako mečem. Stal se služebníkem, vykonavatelem soudu a šiřitelem strachu ze smrti.

Smrt je ale Boží nepřítel. I když je ve službách Boha, je zároveň jeho nepřítelem. Bůh totiž a ne satan, vynesl soud smrti nad člověkem v zahradě Edenu. Boží Syn u toho všeho na počátku byl, to čteme v Židům 1,2. A Ježíš mu nyní bere tuto zbraň a použije ji nakonec proti němu. V Přísloví 26,27 se píše, že kdo kope jámu, sám do ní padá. To je ďáblův případ. Ježíš mu bere tuhle zbraň. A taky strach z ní. Jako první věc po svém vzkříšení říká svým učedníkům: ‚Nebojte se.‘ Teď už není důvod. (Lk 1,74)

Ano, všichni stále umírají, včetně věřících. Vypadá to, že smrt má stále poslední slovo. Ježíš, ale pro některé zvrátil to prokletí ze zahrady Edenu v dobro. Smrt ze strachu je skutečná a může být dokonce paralyzující. Křesťané už ale nejsou pod mocí ďábla a nepodléhají ani jeho zbraním, už nejsou v jeho otroctví. Kříž je taková výhybka. Smrt jím ztrácí svou moc plnit lidi děsem a neplní už ani tutéž úlohu. Skrz kříž už křesťan po smrti nesestupuje do podsvětí, tak jako Ježíš, který tam sestoupil za nás, ale jde rovnou do nebe, rovnou k němu (Zj 1,18). Proč by jinak Pavel psal:

• Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší! (Fp 1,23)

Vypadá to snad, že měl strach ze smrti? Bál se něčeho? Ne. Píše totiž: Jsem jist, že ani … co?? Ani smrt (!) nedokáže nás odloučit od lásky Boží…“ (Ř 8,38–39). Pavel nám říká: Jestliže se jako křesťané pořád ještě bojíme smrti, tak jsme nepochopili evangelium!

Nemáme se bát fyzické smrti, lidí, kteří zabíjejí tělo, máme se bát Boha, který má moc zahubit tělo i duši v pekle (Mt 10,28). Opět verš, který používám často, „Bázeň před Bohem znamená nenávidět zlo“. Proč se mám jako křesťan vyvarovat zla a hříchu? Protože zlo a hřích Bůh potrestá tou věčnou smrtí. Ďábel a jeho andělé skončí plni děsu v ohnivém jezeře. A autor v tomto duchu pokračuje…

• Neujímá se přece andělů, ale ujímá se potomků Abrahamových. (Žd 2,16)

Autor nezapomíná ani tady na anděly, tady přivádí svoje učení o Ježíšově nadřazenosti andělům ke svému vrcholu, když prohlašuje, že na sebe nevzal podobu anděla, ale podobu Abrahamova potomka, nezabývá se anděly, nepomáhá andělům, ale má na mysli potomky Abrahamovi. Andělé jsou přece silní bohatýři, nepotřebují pomoc. Andělé nejsou pronásledováni pro svou víru, nemají nikdy hlad ani jiné nedostatky. Ale co člověk? Autor možná chtěl čtenářům připomenout pasáž z Izajáše 41,8–14, kde Bůh neustále opakuje, aby se Izrael nebál. Autor chce adresátům skrz zaslíbení dané Abrahamovi ilustrovat, jak se Bůh ujímá těch, kdo čelí pro svou víru a morálním přesvědčením reálným problémům a obavám z vlastní budoucnosti v tomhle světě.

Bůh navštívil Abrahama a ten ho pohostil a s ním i dva anděly. Abraham hostil anděly, vyšel jim vstříc, přijal je jako posly. Bůh i andělé tu na sebe vzali podobu člověka. Stejně i Pán na sebe vzal podobu člověka, ale tentokrát vychází vstříc on těm zaslíbeným potomkům Abrahama, přijímá Abrahamovi potomky ke svému stolu a občerstvuje je. Nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Přišel k lidem, kterým přišel oznámit tu dobrou zprávu, i pro Abrahama měl Bůh tenkrát dobrou zprávu. A Ježíš nemohl jen vypadat jako člověk, protože by nemohl naplnit Boží zaslíbení dané Abrahamovi, když ho Bůh tenkrát navštívil, nemohl by se totiž skutečně ujímat jeho potomků. V Kristu se Bůh navždy ujal všech Abrahamových potomků, a to když se Ježíš stal jedním z nich, aby položil život za své bratry.

• Proto musel být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu. (Žd 2,17)

Ježíš se navíc musel stát člověkem, aby se mohl stát veleknězem, a jakožto velekněz má dvě charakteristiky, je milosrdný a věrný. Zde se prvně setkáváme s termínem velekněz. Nikde jinde v bibli není Ježíš nazván veleknězem. Od teď se budeme setkávat s Ježíšem coby veleknězem v každé další kapitole konče 9. kapitolou listu. V sedmé kapitole autor rozvíjí ten počet charakteristik a doplňuje:

• To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa. (Žd 7,26)

Termín „milosrdný“ je jen dvakrát v celém Novém zákoně, v Matoušovi 5,7 a zde. V Matoušovi čteme, že milosrdenství má prokazovat člověk člověku, a ti kdo jsou milosrdní, blaze jim, protože dojdou milosrdenství od Boha. Zatímco milosrdenství je zaměřené na člověka, věrnost jde od člověka k Bohu. On je lidským veleknězem věrným Bohu, tzn. Je důvěryhodný, dokonale plní svoje povinnosti vůči tomu, komu se zodpovídá.

Velekněz reprezentuje člověka před Bohem, odvrací jeho hněv. Velekněz přichází tam, kde je svár a nepřátelství, v den smíření vstupuje do nejsvětější svatyně a vykoná smírčí obřad za sebe a poté za lid. Úkolem velekněze je uvést harmonii do vztahu mezi Bohem a lidmi (Ř 5,10). Bůh sám si ale vybírá velekněze, je to jeho iniciativa. Lidi žádnou takovou iniciativu nikdy nevyvíjeli, ať to byl Mojžíš, Aaron nebo kdokoliv další.

• Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ (Žd 5,5)

I když se Bůh hněvá, je v jeho srdci touha po usmíření, která je větší než strašlivost hříchu. Větší než jeho hněv. Na rozdíl totiž od axiomu Ghándího, Bůh nenávidí hříšníky. Ano, Boží charakter je komplexní a on asi může milovat i nenávidět jednoho a toho samého člověka současně. Přečtěte si ale prvních patnáct žalmů a dojdou vám prsty na rukách i nohách, když se budete snažit spočítat, kolikrát je tam tato problematika zmíněna. To, že Bůh nenávidí hříšníky. Proto nemůžeme tenhle aspekt jeho charakteru přehlížet nebo nijak umenšovat, přestože Bůh je láska.

Když velekněz přinesl oběti, na jak dlouho byli vlastně Izraeli zproštění svých vin? Do jaké míry to bylo efektivní, mohli potom přicházet před Boha? Do té fyzické svatyně, kam vcházel velekněz, nesměl žádný jiný člověk ani kněz, nikdy. Oni byli před Bohem stále nečistí a hříšní, a to i bezprostředně potom, co velekněz konal svoji službu. Celá tato svátost bylo pouhé divadlo, nemělo to s odpuštěním nic společného. Byli pro Boha stále stejně nepřijatelní. Byl to pouze falešný akt smíření, který sloužil jako pouhý náznak. Ježíš nám ovšem skutečně otevřel přístup do té skutečné, nebeské svatyně.

• Touto nadějí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky. (Žd 6,19–20)

On se připodobnil nám, abychom se my následně mohli připodobnit jemu. Bůh udělal ten krok napřed směrem k nám, když ustanovil svého Syna veleknězem navěky.

Autor tu tak nádherně ukazuje ten propastný rozdíl mezi kněžími Izraele, kteří nebyli schopni za celé dekády očišťování Izraelců dosáhnout před Bohem vůbec ničeho, i když si o sobě mysleli velice mnoho, a Ježíšem, který jedinou obětí navždy usmiřuje s Bohem a jednou provždy přivádí k dokonalosti před Bohem ty, které posvěcuje. Proč se stal jedním z nás? Aby nás mohl zastoupit a svou smrtí jednou provždy smířit s Bohem. Proč mluvíme o ‚zástupné oběti‘? Protože zástupnost vyžaduje ztotožnění se, nikoliv napodobení, ale dokonalé ztotožnění.

Ježíš, ten pravý Syn

• Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. (Žd 2,18)

Když máme problém, chceme jít za někým, kdo si prošel tím samým. Kdo měl stejně hříšnou zkušenost. Chci biblického poradce. Ale uvědomujeme si, že kvalifikací toho nejlepšího poradce tady je, že nikdy nezhřešil?

Autor říká, že ten nejlepší způsob, jak může prokázat Ježíšovu lidskost je tvrdit, že věděl, co je pokušení. Že nikdo to neví líp než on, protože jako jediný mu nikdy nepodlehl. On sám zakusil moc hříchu, se kterým ho Satan nemilosrdně konfrontoval v té největší možné míře, a to tehdy, když se na něm začaly neodbytně projevovat slabosti lidského těla (Žd 4,15).

Tehdy, když začalo jeho tělo polevovat, Ježíš poznal hlad, když ho Satan pokoušel na poušti. Žízeň, když se domáhal vody od té ženy u Jákobovy studny. Poznal vyčerpání a únavu, když jednoduše usnul, zatímco kolem zuřila bouře, když byl s učedníky na lodi. Úzkost a zármutek, když truchlil nad svým přítelem Lazarem, u jehož hrobu se rozplakal, a zádumčivost, pokaždé když přemýšlel nad tím, co ho čeká v Jeruzalémě. Strach, když v Getsemane prosil, aby ho Bůh nevydával na smrt. Tento strach byla totiž předzvěst strachu, který měl zakusit později.

Žalm 53 mluví o tomto strachu. Je to kupodivu žalm zpívaný při tanečním reji. David tam říká: „Což nevědí ti, kdo páchají ničemnosti, ti, kdo Boha nevzývají, že se jednou třást budou strachem, strachem, jaký ještě nebyl?“ Nikdo nezažil takovou intenzitu strachu vypůsobenou Božím hněvem, jako Ježíš na kříži Golgoty. Výsměch, plivance, vojáci, mučení, i samotné ukřižování nebylo vůbec nic proti tomu, čím musel projít později, čím musel projít duchovně. Je to skutečně žalm k tanečnímu reji, končí totiž slovy: „Kéž už přijde Izraeli ze Sijonu spása! Až Bůh změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje.“ David křepčil a radoval se, protože Boha znal, znal jeho hněv, znal jeho strach. A možná tušil, že má přijít někdo, kdo odvrátí tento Boží hněv jednou provždy, kdo z člověka sejme strach z Boží odplaty.

Láska zahání strach, píše Jan, jenom díky kříži plyne od Boha k člověku láska namísto tohoto zničujícího a naprosto zdrcujícího strachu všemohoucího Boha. A I když máme někdy pocit, že je té lásky málo, Ježíš je tu, aby nám pomohl, aby povolil její kohouty. To znamená velice prakticky, že když máme potíže, problémy, je tu řešení. On sám trpěl a podívejme se, jak to řešil. Bojoval na modlitbách, do vysílení. Nemůžeme čekat, že Ježíš mávne nějakou hůlkou a na náš povel budou všechny starosti pryč. Je to namáhavá práce. Intenzitu utrpení, kterou zažil On, my zažít nemůžeme. „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás“ (Jk 4,7). A Petr dodává ve stejném duchu: „Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.“ Vzepřít se něco znamená, přinejmenším to, že to nebude zadarmo.

Stejně jako ta žena v domě farizea Šimona, která jakmile se dověděla, kde Ježíš je, přišla s tou nádobkou vzácného oleje a celou tu dobu tam ležela u jeho nohou, dokud jí neodpustil a nepropustil v pokoji. I nám Ježíš může odpustit a dát svou milost, pokoj a lásku, požehnat nám, vysvobodit nás od strachu, ale musíme jednat stejně. On je velekněz plný soucitu a slitování, ale jenom, pokud skutečně chceme. Jeho jizvy jsou jizvy sounáležitosti s našimi slabostmi. To, že vydržel až do konce, z něj dělá našeho nejlepšího pomocníka v dobách pokušení. On není bohem, který je mocný, ale lhostejný. On zná naše slabosti a je ochoten nám přijít na pomoc.

• Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí, a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti... (Žd 5,7–9)

 A každý křesťan by měl vědět, že jeho utrpení vrcholí jeho smrtí na kříži. Proto můžeme říct, že nakonec zemřel, a tak dosáhl dokonalosti. To byla ta jeho poslední zkouška.

Ve 12. kapitole tohoto listu autor mluví obsáhle o Boží výchově těch, které přijímá za Syny. Říká: „Byl by to vůbec Syn, kdyby ho Otec nevychovával?“ A pak říká, že „taková výchova od Boha přináší spravedlnost těm, kdo jí prošli.“ Asi málokdo si sem dosadí Ježíše jako toho pravého Božího Syna, když tohle čte. Ale celé Písmo je přece o něm. „Byl by to vůbec Syn, kdyby ho Otec nevychovával?“

Když zkoušel a vychovával svého Syna, nevinnou duši v lidském těle, a vedl ho tím k dokonalosti, o co víc bude vychovávat nás? Jak daleko máme k dokonalosti? Příliš daleko se bez něj na ní nikdy nedosáhneme. Proč se tedy stal jedním z nás? Aby nám mohl pomoct. Pomoct v úzkostech, v depresích, v pokušeních, v nevíře, nestabilitě, nejistotě, v zoufalství, v utrpení, ve strachu.

Někdy bychom od toho všeho raději někam utekli, utekli pryč před Jeho výchovou. David taky chtěl kolikrát utéct a vzdálit se Bohu, aby pookřál. Někdy prosil Boha, aby ho už nechal být, aby nezemřel. Ale přiznává si:

• I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Ž 139,9)

Nikdy se Bohu nemůžeme ztratit, nedá se mu utéct, nikdy se neztratíme z jeho dohledu a péče, není to možné. Je to marná snaha. Boží péče a starost je všudypřítomná. A ačkoliv je někdy těžké tomu věřit, On má s námi jen dobré úmysly. Není to tak, že by křesťan neměl mít hezký život, o to tu nejde, ale kdykoliv křesťan čelí hříchu ve světě, tak trpí. Nemusí to být jeho vlastní hřích. A když sám padá do hříchu, tak trpí dvojnásob, je zarmoucen. A každý takový pád je pro něj takovou malou osobní tragédií.

Autor zakončuje ve 12. kap. tu myšlenku a nabádá nás, jako bychom už byli téměř na konci svých sil:“ Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“

Jen Ježíš nám může pomoct, když přicházejí zkoušky. On je dostatečný pomocník. Ale musíte to doopravdy chtít vy sami. Kdo chce žít v lepším světě, musí nejdřív projít utrpením, výchovou, musí nést svůj kříž, tak jako on. Posvěcení je bolestivý proces. A boj s hříchem očividně není pouze nějakou šarvátkou. Je to boj na ostří nože. Kdo o tom ví víc, než Ježíš?

• Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. (Žd 12,4)

Proč se stal jedním z nás? Aby se mohl stát naším zástupcem v té válce s hříchem a obstát až do konce. Není možné líbit se Bohu, tak jak jsme, proto se stal jedním z nás. Nikdo z nás není dokonalý. Jsem křesťan právě proto, že nejsem dokonalý, a proto, že on dokonalý je.

Závěr

Ježíš na sebe musel vzít lidskou podobu, protože společně s námi tvoří Boží rodinu. Ježíš, Boží Syn, počatý na věčnosti, avšak narozený ve světě, je plně člověkem. Je roven Bohu ve svém Božství, avšak podřízený Otci ve svém lidství. A jedině pro tuto svou identitu se mohl stát „veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě“. Osvobozuje lidi od strachu ze smrti a stojí s námi bok po boku ve zkouškách a svodech. Ježíš velice sympateticky a stejně tak velice intimně dobře rozumí problémům, kterým věřící člověk čelí. Je ovšem naším úkolem, jít si k němu pro pomoc. 

Bůh neponechal nic náhodě. Nejprve dosvědčoval pravost Ježíšovi zvěsti znameními a zázraky (Žd 2,4), poté, po jeho vzkříšení, neponechal nic, co by mu nebylo podmaněno (Žd 2,8) a nakonec ho Bůh pro utrpení, kterým prošel, učinil dokonalým, jakožto původce naší spásy. Nevěřící svět odmítá cestu utrpení a smrti, kterou on šel, ale z Božího pohledu to bylo přirozené, vhodné, Bohu milé a nutné. Skrze to, co udělal, přivádí svůj lid do slávy a počítá se za jednoho z nás, plně se s námi ztotožňuje, s každým z nás bez výjimek. Kdyby nezemřel, nemohl by se stát původcem spasení pro nikoho, celá jeho služba a dokonalý život by byli k ničemu. Nemohl by nazvat nikoho z nás bratrem nebo sestrou. Nikdo z nás by nebyl dnes křesťanem. Věčný život by byl pouze tužbou, ale nikdy jistotou a realitou.

Pro něj neexistovala žádná oběť, která by byla příliš velká. On je osobou, která je hodná největší cti a slávy, naší lásky, která by měla být objektem našich nejhlubších citů a neochvějné náklonosti. Máme to skutečně tak? Žijeme podle toho, jako by to tak bylo? Nebo se stydíme za Ježíše? Děsí nás posměch světa? Nikdy nebudeme mít sílu postavit se světu a mluvit ke světu, dokud si neuvědomíme, proč se stal jedním z nás, aby světu čelil za nás, a aby zvítězil. Protože on zvítězil, i my vítězíme.

• Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. (Ř 8,37)

Amen.