Březnový koronavirový lockdown svou rychlostí zaskočil církve, takže se nestihly ani zamyslet nad jeho důsledky. S pomocí armády bylo zřízeno několik specializovaných nemocnic a vláda zoufale požadovala okamžitou výrobu ventilátorů. V této fázi nikdo nevěděl, jak špatné to bude. Církve se potýkaly s technologiemi potřebnými k online přenosům. Každý se musel učit velmi rychle a intenzivně.

Pokud by vláda někdy uvažovala o uzavření církví nebo o omezení naší svobody uctívání, evangelikálové by se proti tomu (doufám) vzepřeli. Přinejmenším by se psaly články, konaly konference a vytvářely se odborné skupiny. O celé věci by se debatovalo a vedly by se diskuze. Ale lockdown s Covidem-19 přišel tak rychle, že na nic z toho nebyl čas.

Jak se ale týdny měnily v měsíce, chyběla mezi evangelikály obecně opravdová diskuze o legitimitě lockdownu. Zdálo se, že bez jakýchkoliv pochyb bylo přijato, že vláda má právo zavřít dveře církví s ohledem na „národní dobro“. Hlavní proud evangelikalismu se podle všeho spokojí s tím, co řekne vláda.

Proto jsem s opravdovým potěšením přijal pozvání připojit se ke skupině pastorů, která měla diskutovat o důsledcích lockdownu na církev. Schůzku svolal řídící výbor každoroční konference God’s Glory Our Joy (viz ggoj.org.uk). Letos se tato konference nekoná, a to ze zřejmých důvodů. Místo konference se tedy sešla skupina vedoucích církví (se zachováním sociálních rozestupů), aby projednala mimořádné události posledních několika měsíců.

Tito muži se nesešli proto, aby fňukali a naříkali. Ale proto, aby se ve vší vážnosti poprali se složitými problémy, které se v poslední době objevily. To, co se zde v tomto článku pokouším udělat, je podat zprávu o pohledech a názorech, které vyplynuly ze schůzky, a nic zde by nemělo být bráno jako něco, co vyjadřuje redakční stanovisko Evangelical Times.

Je jasné, že zde byly rozdílné názory. Ale jedno měli všichni společné – všichni ve svých sborech zažili napětí, třenice a rozdělení. Jeden muž řekl, že ztratil dvacet ze šedesáti lidí ze své církve, protože měli za to, že starší jsou příliš vstřícní vládě. Ale kdyby starší změnili svůj postoj, asi by nebylo překvapením, že by odešlo jiných dvacet na opačném konci spektra.

Už to samo o sobě vám řekne něco o moderním evangelikálním smýšlení. Do jaké míry berou lidé v našich sborech vážně slova z Židům 13,17: „Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.“ To neznamená, že člen církve nemůže klást otázky nebo pochybovat o rozhodnutí svých starších. Ale dělá to v pokorné podřízenosti?

Pokud jde o samotný lockdown, Bible nám říká, že vládní autority jsou ustanoveny Bohem pro naše dobro a Kristus nám přikázal, abychom je ctili. Tento příkaz nemůžeme jednoduše ignorovat. Co bychom však měli dělat, když tyto autority překračují svou Bohem danou oblast působnosti? Biblickým principem je, že pokud nám stát nařídí dělat něco, co Bůh zakázal, nebo nám zakáže dělat něco, co Bůh přikázal, měli bychom poslouchat Boha a ne člověka.

Přikázal nám Pán, abychom v rámci společného uctívání zpívali k jeho chvále? Ano. Přikázal nám Pán, abychom spolu mluvili a povzbuzovali se, když se setkáváme? Ano. Vláda ale říká, že to jsou věci, které bychom dělat neměli. Tváří tvář konfliktu mezi tím, co Pán přikazuje, a tím, co vláda požaduje, se mnoho evangelikálních církví rozhodlo následovat vládu.

Diskutovali jsme o tom, co by Abraham Kuyper nazval oblastí svrchovanosti. Mají stát, rodina a církev své vlastní oblasti práv a povinností? Existuje nějaké překrývání těchto oblastí, nebo jsou úplně oddělené? Je někdy oprávněné, aby někdo z nich zasahoval do oblasti toho druhého? Jsme natolik ovlivněni světským smýšlením, že přijímáme, že stát by měl vyřešit každý problém? Bible nám říká, že vlády existují, aby potrestaly viníky a obhájily nevinné, ale říká nám někde, že vláda je zodpovědná za podporu veřejného zdraví?

Různí lidé mohou nakreslit hraniční čáru na různých místech. Ale většina biblicky smýšlejících lidí by jistě řekla, že vláda nemá absolutní autoritu. Nemá právo odejmout člověku žádné právo, které dal člověku sám Bůh. Při stvoření nám Bůh dal právo uzavírat manželství, množit se, pracovat a spravovat své vlastnictví. Žádná vláda nikdy neměla právo tyto věci lidem odejmout. Pokud vláda vyhlásí všeobecný zákaz uzavření manželství, překročila svou autoritu. Pokud vláda řekne lidem, že nemohou pracovat, překročila svou autoritu. A přesně to se stalo během lockdownu. Na nějakou dobu bylo lidem řečeno, že nemohou uzavírat sňatky a nesmějí pracovat.

Musíme přesvědčit členy našich církví, že vláda nemá neomezenou autoritu a věřící nemohou přijímat vládní prohlášení s absolutní platností. Je znepokojující, kolik věřících pouze opakuje či bezmyšlenkovitě papouškuje všechno, co vláda řekne. Musíme nějak rozlomit smrtící okovy těchto předpokladů v myslích věřících.

A samozřejmě, někdo může říci, že vládní omezení byla nebo jsou pouze dočasná. A nejsou zamýšlená proti samotným církvím. Každý ve společnosti musel tato pravidla lockdownu snášet v té či oné podobě. Ale skutečně to ospravedlňuje křesťany, aby se s tím takto smířili? V době Dareia čelil prorok Daniel dočasnému omezení modlitby, které se vztahovalo na každého v království. Daniel nicméně věděl, že na prvním místě jsou jeho povinností vůči Bohu. Pokračoval v modlitbě a čelil následkům.

Přesunutí církve do „online prostoru“ přinesl několik náročných otázek. Nepochybně to pomohlo těm, které bylo třeba chránit, nebo se ocitli v izolaci. A pomohlo to zasáhnout ty, co by nejspíš nikdy nepřekročili práh církve. Ale také to odhalilo dlouhodobý problém současného evangelikalismu. Existuje mnoho věřících, kteří svůj duchovní růst měří množstvím zdrojů. Pokud najdou ty správné online materiály – něco od Alistaira Begge, něco od Johna MacArthura – myslí si, že jsou duchovně zdraví bez ohledu na to, jaký je jejich vztah k místní církvi.

Další věc, kterou lockdown odhalil, byl strach. Strach zachvátil mnoho lidí v našich církvích. Čeho se bojí? Smrti nebo vážné nemoci. To ukazuje, že nejsou připraveni na smrt nebo na utrpení. Vždycky platilo, že můžeme kdykoli zemřít nebo vážně onemocnět. Ale v moderním západním světě jsou lidé (zejména mladší 40 let) velmi vzdáleni realitě smrti a nemoci. Strach, který mají lidé v našich církvích, nám také říká, že jejich vnímání silně formují média. Musíme naučit naše lidi, aby byli skeptičtí vůči médiím. Musí se naučit, jak blahodárné je omezit svou spotřebu zpráv a přijímání informací ze sociálních sítí.

Snad nejděsivějším dlouhodobým důsledkem lockdownu je to, že jsme vládě dali na vědomí, že může zavřít církve a my to jednoduše přijmeme. Nyní vědí, že když něco řeknou, uděláme to. Možná ne tato vláda, ale některá budoucí vláda by s tím mohla udělat spoustu neplechy. Dějiny nás učí, že jakmile vládě dáme moc, už se jí nevzdá.

Jak jsem řekl na začátku tohoto článku, když došlo k lockdownu v březnu, neměli jsme čas přemýšlet. Ale teď, o několik měsíců později, si musíme tyto otázky promyslet. Nemůžeme si dovolit to neudělat.

Mike Judge je redaktor a ředitel Evangelical Times a pastor Chorlton Evangelical Church v Manchesteru.

Zdroj: Evangelical Times