Osobní služba jiného Utěšitele 

Jaroslav Kernal, Praha 7. dubna 2024

Čtyřicet dní po svém ukřižování se Pán Ježíš zjevoval svým učedníkům a vyučoval je o Božím království. Potom jim řekl, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali, až se naplní zaslíbení Otce a budou vyzbrojeni mocí z výsosti (Lk 24,49). Po deseti dnech, přesně na svátek týdnů, který měl připomínat to, jak Mojžíš dostal od Boha zákon na hoře Sínaj, byl seslán Duch svatý a učedníci byli naplněni Duchem svatým, byli jím zapečetěni a zmocněni ke službě. Těsně před tím, než byl Pán Ježíš vzat vhůru do nebe k Otci jim řekl:

• Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

A to se stalo v den letnic. Dneska otevíráme novou sérii, která bude mít sedm částí, včetně dneška to bude sedm týdnů, tedy až do letnic, kdy budeme mluvit o Duchu svatém. A to dnešní téma, první, je, že Duch svatý je osoba a co z toho pro nás vyplývá. Abychom porozuměli tomu, že Duch svatý je osoba, musíme se nejprve zastavit u toho, že Boha v Písmo poznáváme jako toho, kdo je jeden ve třech osobách. Potom si ukážeme na to, jak Boží slovo mluví o tom, že Duch svatý je osoba a nakonec půjdeme k nějakým praktickým aplikacím, které z toho vyplývají pro naše životy. 

Nicméně ještě než půjdeme k prvnímu bodu, musíme udělat ještě jeden krok zpátky a povědět si něco o poznání Boha. Když totiž mluvíme o poznání Boha (a když mluvíme o Duchu svatém, není to o ničem jiném, než o poznání Boha), stojíme na svaté půdě a dotýkáme se něčeho, co nejsme schopni svou myslí uchopit. Jeden z Jóbových přátel, Sófar, řekl:

• Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného, jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš? Její míra je delší než země, širší nežli moře. (Jb 11,7–9)

Není možné vystihnout to, co naprosto přesahuje naše chápání a naše představy. A tak se snažíme popsat Boha na základě jeho vlastností, ale i tady narážíme na svá omezení, protože jsou takové Boží vlastnosti, které vůbec nemáme jak uchopit, protože se naprosto vymykají naší zkušenosti – jako je Boží všemohoucnost, vševědoucnost, všudypřítomnost, Boží soběstačnost a jedinost, jedinečnost nebo ojedinělost, což znamená, že není nikdo jiný jako Bůh, tedy že Bůh ojedinělý, jedinečný, jediný. Nikdo není jako on. 

Proto musíme neustále vzdávat Bohu díky za to, že se nám dal poznat v osobě Pána Ježíše Krista. On je obraz Boha neviditelného (Ko 1,15), v něm je vtělena plnost Božství (Ko 2,9), on je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty (Žd 1,3). A on se stal tělem, stal se člověkem, jako jsme my, takže Jan mohl napsat, že ho viděl vlastníma očima, slyšel vlastníma ušima a dotýkal se ho vlastníma rukama (1J 1,1). A toto je důvod, proč Pán Ježíš může říci a proč také říká, že kdo vidí jej, vidí Otce (J 14,9) – to neznamená, že Syn a Otec je jedno a totéž, že se jedná o identickou osobu, ale znamená to, že Syn dokonale zjevuje a reprezentuje Otce, právě tak jako Otec a Duch svatý dokonale zjevují Syna. Ačkoliv jsou rozdílní, každá z osob Boží trojice zjevuje podstatu pravého a jediného Boha.

I. Jeden Bůh ve třech osobách

Abychom mohli mluvit o osobě Ducha svatého, musíme začít u toho, jak se nám Bůh zjevuje, jak ho poznáváme. V Božím slově se Bůh dává poznat postupně v čase. V knize Genesis se seznamujeme s Bohem, a jak postupně přibývají další knihy Božího slova, dozvídáme se o Bohu stále více, až nakonec dojdeme k plnému zjevení Boha v osobě Pána Ježíše Krista. A dokonce i toto zjevení je jenom částečné, protože je omezené všemi našimi omezeními, tedy jak těmi fyzickými, tak mentálními tak také duchovními. Jsme omezeni tělem, které je propadlé hříchu a které hyne, naše mysl není schopná představit si něco, s čím nemáme žádnou zkušenost a v tom duchovním slova smyslu jde především o to, že jsme hříšní a dotýkáme se svatého. Jsme sice očištěni a očišťováni od hříchu, ale stále ještě zápasíme se svou tělesností a s přebývajícím hříchem. Byli jsme vysvobozeni z moci hříchu, ale ještě jsme nebyli vysvobozeni z jeho přítomnosti. 

• Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. (1K 13,12)

Přesto můžeme skrze Pána Ježíše Krista poznávat Boha a můžeme ho poznávat opravdu hodně. A tou základní věcí, kterou v Písmu vidíme, je, že Bůh je jeden ve třech osobách. V tomto smyslu mluvíme o Boží trojici. Někteří lidé namítají, že slovo trojice není v Bibli a že bychom ho tedy neměli používat, nicméně Písmo nám zjevuje jasný koncept Boží trojice, takže se tohoto slova nemusíme bát. Významný teolog přelomu 19. a 20. století proto popisuje Boha takto: „Existuje pouze jeden jediný pravý Bůh, ale na jednotě tohoto Boha se podílejí tři stejně věčné a sobě rovné osoby, osoby stejné podstaty, avšak odlišné svým bytím“ (B. B. Warfield). 

A znovu se tady musíme zastavit u omezení, tentokrát našeho jazyka. Je tady použité slovo „osoby“, které však může být zavádějící, protože to může vypadat, jako by byly v Bohu tři samostatné bytosti. Problém je, že asi nemáme lepší slovo. Někteří teologové požívali slovo „podstata“, jiní „esence“ nebo „substance“, ale copak můžeme nazývat živého substancí nebo esencí? Kalvín používal slovo „subsistence“, což je nejspíš velmi přesné, ale znovu – můžeme takto mluvit o Bohu? Takže slovo „osoba“ bude to nejlepší ze všech slov, které můžeme použít. 

S tím také souvisí nejrůznější lidské snahy o ilustraci Boží trojice. Lidé se pokoušeli popsat Trojici jako trojlístek (jednu rostlinu se třemi lístky), nebo jako vajíčko (jedno vajíčko, které má skořápku, žloutek a bílek) nebo jako vodu v jejích třech skupenstvích (kapalina, plyn – pára, a pevná látka – led), ale každá ilustrace má své velké nedostatky a my nesmíme zapomínat, že mluvíme o Bohu, že jsme tedy na půdě svaté. Proto si – spolu s řadou dalších zbožných mužů – myslím, že není dobré ve vztahu k Boží trojici používat jakékoliv ilustrace. Když tedy mluvíme o Bohu, mluvme o jediném Bohu, který se nám dává poznat jako Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, je to trojjediný Bůh, kterého uctíváme a jehož pravdivě a plně poznáváme v Pánu Ježíši Kristu. V tomto smyslu můžeme mluvit o osobách Boží trojice, a tedy o osobě Ducha svatého. 

Příští neděli se, dá-li Pán, ještě vrátíme o tématu Boží trojice, protože budeme mluvit o tom, že Duch svatý je Bůh. Dnes se zaměříme na to, že Duch svatý je osoba. Ale museli jsme začít otázkou Boží trojice, pluralitou v jednom Bohu, nějakého množství v jediném Bohu. A právě toto nám Bůh zjevuje od prvních stránek Písma slova. Hned v první kapitole Bible o sobě Bůh mluví v množném čísle (učiňme člověka, Gn 1,26), podobně Gn 3,22, 11,7 nebo Iz 6,8 (Koho pošlu, kdo nám půjde?). 

Kromě těchto míst vidíme na řadě míst Hospodinova anděla, který vystupuje, jedná nebo mluví jako Bůh a současně je odlišný od Boha (Gn 16,7–13; 18,1–21; 19,1–28; Mal 3,1). Na dvou místech ve Starém zákoně je Hospodin odlišný od Hospodina (Gn 19,24; Oz 1,7 – obojí KRAL). V Iz 59,20 se mluví o Vykupiteli (který musí být božské podstaty), který je odlišený od Hospodina. A často se mluví o Duchu a v některých případech je opět velmi jasně odlišen od Hospodina (JHVH). 

• „Přistupte ke mně a slyšte toto: Od počátku nemluvím potají, od chvíle, kdy se to začalo dít, jsem při tom.“ A nyní mne posílá Panovník Hospodin a jeho Duch. (Iz 48,16)
• „Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky,“ praví Hospodin. (Iz 59,21)
• Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné. Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého Ducha, proto se jim změnil v nepřítele, sám bojoval s nimi. (Iz 63,9–10)

Ve všech těchto případech se mluví o Duchu, který je aktivní, činný, který něco vykonává, mohli bychom říci, že je osobou, je osobní a takto se projevuje. 

Pokud potom půjdeme do Nového zákona, vidíme velmi jasné rozlišení Otce a Syna a Ducha svatého. Asi nejjasnějším místem je Mt 28,19, kde Pán posílá své učedníky do celého světa, aby mu získávali učedníky a křtili je ve jméno (jedno jméno) Otce i Syna i Ducha svatého. Je tady jedno jméno a tři osoby. Podobně to můžeme vidět na začátku evangelia při křtu Pána Ježíše v Jordánu Janem Křtitelem, kdy Syn vystupuje z vody, Otec promlouvá z nebe a Duch sestupuje v podobě holubice (Mt 3,16–17) nebo v požehnání, jímž Pavel loučí s korintskou církví:

• Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. (2K 13,13)

II. Osoba Ducha svatého

Tyto věci nás vedou přímo k osobě Ducha svatého. Písmo tuto třetí zjevenou osobu v Božství označuje několika velmi podobnými termíny. Nazývá se „Duch“, „Duch Boží“, „Duch svatý“, „můj Duch“, „Duch Páně“, „Duch Kristův“, „tvůj dobrý Duch“, „Duch slávy“, „Duch milosti“, „Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a bohatýrské síly, Duch poznání a bázně Hospodinovy“, „zaslíbený Duch svatý“, „Duch pravdy“ a „Duch moudrosti“. Kristus ho také nazývá „Utěšitelem“ a „jiným Utěšitelem“. Tento Duch jedná jako osoba. Není to nějaká Boží síla nebo vliv, ale je to samostatná osoba, která je označovaná jako Bůh sám, ačkoliv se leckdy od Boha liší. Pojďme se tedy podívat na několik textů, které ukazují, že Ducha svatý je osoba a že se jako osoba odlišuje od osoby Otce a Syna. Nenapsal jsem vám do osnovy, kterou máte v ruce, všechny odkazy z Písma, protože je jich opravdu hodně, ale chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste se vrátili k tomuto kázání, abyste si z webových stránek vzali jeho text, kde všechny tyto odkazy jsou, a jeden po druhém tyto odkazy prostudovali. Když jdeme do Písma, abychom poznávali, kdo Bůh je a jaký je, Bůh se nám dává poznat ve své velikosti a slávě – a nezáleží na tom, zda se zajímáme o Boha v jeho jedinosti, nebo o Boha v jeho pluralitě, tedy o Boží trojici, nebo chceme poznávat jednotlivé osoby Boží trojice – vždy nás to vede k nebeským výšinám a naplňuje to naše srdce chválou a radostí, úžasem a bázní.

Písmo hovoří o Duchu jako o člověku, který nějakým způsobem jedná (Gn 1,2 – Duch se vznášel nad vodami; Mt 3,16 – Duch sestoupil jako holubice; Sk 8,39 – Duch se zmocnil Filipa). V některých případech, když Bible mluví o Bohu, používá antropomorfní jazyk, tedy takový jazyk, jímž lidskými pojmy popisuje veliké a hluboké Boží věci. Mohlo by to možná být tak i v těchto pasážích, přesto nelze nevidět, že činnosti, o kterých se tu mluví, jsou nepochybně skutečné. 

Na dalších místech Boží slovo říká, že Duch učí a dává poučení (Lk 12,12; J 14,26; 16,8.13.14; Sk 10,19; 1K 12,3). Mluví se také o Duchu, který Božímu lidu vydává svědectví o Kristu  (J 15,26). Svědčí věřícím, že jsou Božími dětmi, a stává se závdavkem jejich dědictví (Ř 8,16; 2K 1,22; 5,5; Ef 1,13.14; 4,30). Vede Boží syny (Ř 8,14). Přebývá v nich takovým způsobem, že jeho přítomnost je přítomností Boží (J 14,16.17; Ř 8,9.11; 1K 3,16.17; 6,19). Může být zarmucován (Ef 4,30). Petr obvinil Ananiáše, že lhalDuchu svatému (Sk 5,3). Elektřinu, kterou máte v zásuvce, ani teplo, které se line z vašich radiátorů, neobelžete ani nezarmoutíte, těžko vás povede nebo vám vydá svědectví.  

 Když Pán Ježíš popisuje neodpustitelný hřích (Mt 12,31–12), říká, že se jedná o rouhání proti Duchu svatému. Takže je možné se mu rouhat a tím se proti němu provinit. Štěpán obviňuje členy židovské velerady, že Duchu svatému vzdorují (Sk 7,51). A Izajáš mluví o tom, že Izraelci Ducha Božího trápili (Iz Iz 63,10). Hospodinův Duch byl lidmi zaneprázdněn (Gn 6,3), ale také jiné lidi naplňoval a inspiroval (Sk 2,4; 8,29; 13,2; 15,28; 2Pt 1,21). Duch svatý se přimlouvá za svaté (Ř 8,26–27) a uděluje jim nejrůznější dary (1K 12,4–11). Je možné, aby toto všechno působila neosobní síla? Ne! To všechno jsou jasné doklady osobního jednání, tedy toho, že máme co do činění se skutečnou osobou – a jak uvidíme příští týden, je to osoba samotného Boha, jedna z osob Boží trojice. 

Přesto musíme nějaké rozlišení udělat i nyní. Je Duch svatý opravdu někým, kdo se odlišuje od dalších osob Boží trojice? Můžeme jasně doložit, že se jedná skutečně o osobu, která je samostatná a nezávislá? Je to zcela zjevné v případě Pána Ježíše Krista a je to mnohem jednodušší v případě Otce, ale je to tak i v případě Ducha svatého? Podívejme se na pár věcí.

Boží slovo nám říká, že Duch svatý vychází z Otce (J 15,26). Osoba, která vychází z nějaké osoby, nemůže být touto osobou sama. Všechno, co jsme řekli o samostatném jednání Ducha svatého, ukazuje na jeho osobní působení a city a tedy to jasně dokládá, že tento Duch je jinou osobou. Podobně je také řečeno, že je dán nebo poslán Otcem (J 14,16.26; Sk 5,32) a Synem (J 15,26; 16,7; Sk 2,33). Ten, který je poslán, nemůže být totožný s tím, který posílá. Totéž jsme viděli v těch třech textech z knihy proroka Izajáše v prvním bodu dnešního kázání. 

Je nazýván Duchem Otce (Ef 3,16), a stejně tak je označován jako Duch Kristův a Synův (Ř 8,9; Ga 4,6).  Je řečeno, že Syn posílá Ducha od Otce (J 15,26) a že Bůh posílá Ducha svého Syna (Ga 4,6). Duch je odlišován od Otce i od Syna v pasážích, které je přímo spojují (Mt 3,16–17; Mt 28,19; J 14,26; 15,26; 16,13; Sk 2,33; Ef 2,18; 1K 12,4–6; 2K 13,13; 1Pt 1,2). Duch svatý je zjevně samostatnou osobou, která se liší od osoby Otce i od osoby Božího syna, Pána Ježíše Krista. Dokonce nás Boží slovo vede k tomu, že Duch svatý je Pán (2K 3,17), který nás uvádí do svobody v Kristu a jeho mocí se na odhalené tváři nás všech zrcadlí slavná zář Páně a jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě (2K 3,18). Což nás už přímo vede ke třetímu a poslednímu bodu dnešního kázání, tj. jak to souvisí s námi a s naším každodenním životem.

III. Dopady na náš život

Ukázali jsme si, že Duch svatý je osoba – je to jedna z osob Boží trojice. Má to ale vůbec nějaký vliv na náš život? Není to jenom nějaká prázdná teorie? Rozhodně ne! Je to velmi důležité učení, které souvisí s naším každodenním chozením s Bohem. A pokud toto učení zanedbáme nebo podceníme nebo dokonce ztratíme, přijdeme o něco velmi podstatného v křesťanském životě – náš život možná bude postavený na pravdě Písma, ale bude mu chybět šťáva. Možná bude krásně uspořádaný podle pravdivých doktrín Písma, ale dokonalé uspořádání najdeme i na hřbitově – a nikdo se ho tam neodváží porušit, nikdo se na hřbitově nesnaží udělat něco trochu živého. Tohle je nejspíš důvod, proč některé církve vypadají tak, jak vypadají. A příčinou je, že zapomínají na osobu Ducha svatého, na jeho osobní působení v životech křesťanů. 

Působením Ducha svatého a jeho dílem v životě křesťana se budeme zabývat ještě více v samostatných kázáních, ale zde si musíme připomenout několik zásadních věcí. Duch svatý je tady místo Pána Ježíše Krista a jeho hlavním úkolem je, aby ukazoval na Krista, aby oslavil Pána Ježíše a uvedl nás do veškeré pravdy. Je Duchem Kristovým a Duchem pravdy. A dělá to velmi osobním způsobem, když s každým jednotlivým křesťanem jedná naprosto specificky a jedinečně. Když jsme uvěřili, byl do nás vložen Duch svatý jako dar od Boha (Sk 2,38). Nyní v nás Duch svatý přebývá a dává nám poznat Pána Ježíše Krista. Duchem svatým jsme byli ponořeni do těla Kristova a stali jsme se organickou a neoddělitelnou součástí církve. Duchem svatým jsme zapečetěni pro den vykoupení. Jeho mocí jsme přijali dílo Pána Ježíše Krista a postavili se na ně jako na něco pravdivého a nepohnutelného. 

A díky tomu, že Duch svatý je osoba, jsme varováni, abychom ho nezarmucovali. On z nás učinil nové stvoření a kdykoliv jednáme podle toho starého, podle své staré přirozenosti, podle těla, zarmucujeme Ducha svatého. On v nás stále přebývá, protože nás zapečetil, ale může být velmi zarmoucený. Není to bezduchá síla, ale osoba, která v nás přebývá a má v nás svůj chrám, proto nezarmucujte Ducha svatého svými slovy, svými skutky, svými myšlenkami, svými postoji a motivy. Nechte se jím vést – dychtěte po pravdě, do které nás uvádí, po pravdě o Pánu Ježíši Kristu, po pravdě, spravedlnosti a právu v obecném slova smyslu. To jsou věci, z nichž se bude radovat, které ho potěší a nebudou ho zarmucovat. Potom se celý váš život rozzáří jeho radostí a jeho pokojem a bude z vás zářit slavná zář Páně!

Duch svatý nám byl dán jako utěšitel místo Pána Ježíše Krista, který odešel k Otci. A jeho útěcha je osobní. Když jsme zarmouceni nebo sklíčeni, když vzdycháme nad svou bídou a nad svou hříšností, když jsme trápeni tím, v jak hříšné, bezbožné a nespravedlivé společnosti musíme žít, jak daleko jsme od jeho pravdy a práva, tehdy přichází a utěšuje nás. Není to něco mechanického, ale je to velmi osobní a niterná záležitost. Obvykle Duch svatý používá své slovo, aby nás utěšil a povzbudil, aby nám ukázal na Pána Ježíše Krista, který z nás snímá všechny hříchy a otevírá nám dokořán přístup do Božího království. Je to Duch svatý, který v nás přebývá a který nám dává poznat lásku Pána Ježíše Krista a dobrotu Boha Otce. Je to právě Duch svatý, který neustále pozvedá náš zrak vzhůru, abychom viděli svého Spasitele a Pána a mohli se radovat z vykoupení, které nám Duch svatý zprostředkoval. 

On nás také utěšuje v souženích, které na nás v tomto světě přicházejí. A je to osobní útěcha. Protože v nás přebývá a je to osoba, dobře ví, co potřebujeme, dobře nás zná a ví, jak nás může potěšit a utěšit, jak nás může povzbudit a posílit, když klesáme pod břemeny hříchu nebo jsme zoufalí uprostřed zkoušek. Duch svatý nás zná. On nás posiluje, on nás buduje, on proměňuje naše smýšlení svým Slovem, on nás posvěcuje, ochraňuje, vede, díky němu můžeme zakoušet lásku našeho Spasitele a rozumět tomu, co udělal, když vzal naše hříchy na kříž Golgoty, aby za ně zaplatil. 

A protože je Duch svatý osoba – což jsme si doufám ukázali naprosto přesvědčivě – můžeme k němu volat jako k jedné z osob Boží trojice. Můžeme ho prosit, aby nám zjevoval Pána Ježíše Krista – kvůli tomu přišel, proto jistě takovou modlitbu neodmítne. Můžeme k němu volat, aby naplnil naše životy, aby rozehřál naše srdce láskou k Bohu i láskou k bližním. Můžeme ho prosit, aby rozpálil plamen této lásky, abychom už nebyli jenom doutnajícím knotem, ale abychom hořeli jasným plamenem. Můžeme volat, aby přišel do našeho života a probudil nás z duchovní letargie, z lenosti, ze spánku, do něhož neustále upadáme, aby nám dal to, že nám zazáří Kristus. Máme k němu volat, abychom byli probuzení a aby se toto probuzení šířilo jako lavina po celé naší zemi. 

Potřebujeme jeho dílo, aby pracoval v životech nevěřících lidí kolem nás a ukazoval jim, v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8), aby dal své probuzení do této země, aby znovu lidé přicházeli k Pánu Ježíši Kristu, aby vyznávali své hříchy a činili pokání a věřili v Krista a byli zachráněni. To je dílo Ducha svatého, proto k němu musíme volat a prosit ho o milost a slitování. Volejme k Duchu svatému, aby nás obnovil a naplnil svou mocí z výsosti, abychom byli dobrými svědky Pána Ježíše Krista. Prosme Ducha svatého, aby nás učil být nejenom svědčit o Kristu, ale také se modlit a uctívat Boha v Duchu a v pravdě. To všechno je jeho dílo a v tom všem potřebujeme jeho zásah, jeho práci, jeho osobu. 

• Jak je psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. (1K 15,45)