Bůh naplňuje své Slovo

Jaroslav Kernal, Praha 23. dubna 2023

Dnes se podíváme na samotný závěr Abrahamova života, což ovšem znamená třicet pět let jeho života, tedy zhruba polovinu toho našeho. Podíváme se na Abrahamův požehnaný konec života. Máme před sebou kapitolu, která je přechodem mezi životem Abrahama a životem jeho syna Izáka. Když bylo Abrahamovi sto třicet sedm let, zemřela jeho žena Sára. O tři roky později se oženil jeho syn Izák. Tím ale Abrahamův život ani zdaleka nekončí! I když jsme na začátku předchozí kapitoly četli, že Abraham byl stařec pokročilého věku, což ve svých sto čtyřiceti letech asi byl, neznamenalo to, že by měl zbytek svého života strávit civěním do prázdna, čtením slevových letáků z Penny marketu nebo snad sledováním hloupých seriálů v televizi. Pojďme si přečíst Gn 25,1–18. 

Vypadá to, že Izák odešel z otcova domu už předtím, než se oženil. V předchozí kapitole jsme četli o tom, že sídlil u studnice Živého, který mě vidí. To bylo na pomezí Egypta, kde Bůh zastavil Hagaru, když utíkala od Sáry. Potom se Izák oženil a zůstal se svou ženou Rebekou na tomto místě (Gn 25,11). Abraham žil nejspíš v Mamre – na místě, které si oblíbil a kde měl také vlastní pozemek – pole, stromy a jeskyni, ve které byla pohřbena jeho žena Sára. Když se Izák oženil, tak Abraham začal přemýšlet také o svém vlastním životě. Abraham se postaral o to, co mu Bůh dal – jeho potomek sídlí v zemi, kterou mu Bůh zaslíbil a má manželku, takže z Boží milosti je tu naděje na potomstvo.

I. Poslední léta Abrahama

Bůh obnovil jeho životní síly, i když byl stařec, takže čteme:

• Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. (Gn 25,1)

Jan Kalvín a spolu s ním také další učenci mluví o tom, že Ketúru si Abraham musel vzít ještě dříve, než se mu narodil Izák. Důvod, proč si to myslí, stojí na slovech z listu Římanům, kde o Abrahamovi čteme, že „neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě“ (Ř 4,19). Tito autoři říkají, že narození Izáka byla nadpřirozená věc, a kdyby se Abrahamovi narodily další děti po Izákovi, bylo by to stejně nadpřirozené a tyto děti by potom měly mít podobný statut jako Izák. Další argumenty potom staví na tom, že Ketúra je označena jako Abrahamova ženina (1Pa 1,32), tedy ne jako manželka, ale spíš jako konkubína, což je stejný statut, jako měla Hagar. Ženina byla otrokyně a její děti neměly taková práva jako děti manželky – pokud je otec nepřijal jako plnoprávné děti.

Nesouhlasím s tímto názorem, a důvodů, proč s ním nemohu souhlasit, je hned několik: Jednak je to skutečnost, že Boží slovo používá v některých případech slovo žena ve významu manželka nebo ženina ve smyslu otrokyně, konkubína, záměnně. Hagar byla otrokyní, ale také čteme, že ji Sára dala svému muži za ženu, za manželku (Gn 16,3). Podobně je to s jednou z Jákobových žen – s Bilhou, která je nazvána jak ženinou, tak manželkou. Druhým důvodem proč si myslím, že se Abraham oženil až po smrti Sáry je to, že Boží slovo nám ukazuje Abrahamovu závislost na provorozeném Izmaelovi, který se narodil třináct let před Izákem. Vztah k Izmaelovi je v Gn 21 postaven do kontrastu k narozenému synu zaslíbení Izákovi. Pokud by zde bylo ještě dalších šest synů, velice silně by to oslabovalo tento kontrast. Dále je tu Izmael, Abrahamův prvorozený. Pokud bychom svůj argument postavili na Ř 4,19, kde čteme, že Abrahamovo tělo bylo již neplodné, tak by k rozpoznání této neplodnosti muselo dojít v relativně krátkém čase. Mezi Izmaela a Izáka bychom museli umístit dalších šest synů, kteří se narodili jedné matce, takže by se Abraham musel stát neplodným starcem v horizontu maximálně pěti, ale spíš méně let, což by bylo, myslím, trochu zvláštní. Naproti tomu třináct let je doba, která nám už umožňuje přijmout skutečnost, že Abrahamovo tělo skutečně zestárlo a prokázalo se, že už nemůže mít děti. Co se týče narození Izáka, tak to bylo skutečně nadpřirozené – ale nikoliv v tom smyslu, jako u narození Pána Ježíše Krista, ale ve smyslu toho, že Bůh obnovil tělo Abrahama i Sáry a oni normálním způsobem počali Izáka. Zázračné zde bylo to, že ho počali v tak vysokém věku, kdy už ani jeden z nich nemohl mít děti. Bůh obnovil jejich reprodukční funkce. Bůh se dotkl jejich těl.

To jsou některé důvody, které mě vedou k tomu, že Abraham si vzal Ketúru až po smrti Sáry a měl s ní syny ještě po svých sto čtyřiceti letech. Nikoliv jednoho syna, ale hned šest (Gn 25,2–4). Kdybychom pátrali po potomcích těchto synů, zjistili bychom, že jsou to arabské kmeny, které postupně osídlili celý Arabský poloostrov společně s jejich nevlastním bratrem Izmaelem.

Abraham měl víc dětí v posledních 35 letech svého života než v předchozích 140. Synové Ketúry byli pravděpodobně mladší než mnozí z Abrahamových vnuků, synů Izmaela. Když se Abraham znovu oženil, tak už bylo jeho provorozenému synovi nejméně 53 let. A mnozí z jeho synů již byli pravděpodobně na světě a možná že někteří z nich už měli vlastní děti. Ale ačkoliv měl Abraham řadu dětí ve svém stáří, tak syn, jehož miloval, byl Izák. Abraham nepodlehl tomu, čemu podléhají mnozí rodiče, když se jim narodí jejich poslední dítě, nebo mají ještě nějaké dítě ve vyšším věku – často se na takové dítě upnou a promítají do něj své naděje a touhy a chtějí v životě takového dítěte dosáhnout toho, co se jim nepodařilo u předchozích dětí. To pak vede k tomu, že je takové dítě rozmazlené a naučí se manipulovat se svými rodiči, kteří ho vyzdvihují nad ostatní. Ale Abraham poslouchal Boha a věděl, že jediným synem zaslíbení je Izák. A podle toho se také choval. Poslouchal Boha a nedopustil, aby nedopustil, aby svým nemoudrým jednáním vrazil nějaký klín mezi své syny.

• Abraham však všechno, co měl, odkázal Izákovi. (Gn 25,5)

Ještě za svého života Abraham udělal všechno pro to, aby jeho synové nemuseli po jeho smrti válčit o dědictví. Tady znovu můžeme vidět ohromnou moudrost, kterou Abraham měl. Jasně stanovil, jak to bude po jeho smrti. Byl prozíravý, takže jeho synové se nemuseli hádat, jako ti muži, kteří přišli za Ježíšem:

• Někdo ze zástupu ho požádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (Lk 12,13–14)

Otec těchto bratrů nebyl tak moudrý jako Abraham a nevyřešil všechny záležitosti včas, takže jeho synové spolu bojovali o majetek. Abraham ale „Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní.“ (Gn 25,6). Abraham věděl, co má udělat, aby mohl mít pokojné a klidné stáří.

• Toto jsou léta Abrahamova života, jichž se dožil: sto sedmdesát pět let. (Gn 25,7)

Vidíme, že skutečně takové stáří měl. Zcela nepochybně to byla i jeho moudrost, kterou hledal u Boha, která mu umožnila dožít se takto vysokého věku. Jeho život byl až do konce jeho dnů naplněný Boží milostí a požehnáním.

II. Pohřeb Abrahama

Ale i Abraham byl potomek Adama a to znamená, že byl hříšník a byl také poddaný smrti. Mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23).

• I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. Jeho synové Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně na poli Efróna, syna Chetejce Sóchara, naproti Mamre. (Gn 25,8–9)

Tady se musíme podívat se na několik věcí: Především na to, že Abraham zemřel v utěšeném stáří. Roh: v dobrej starobe, K: v dobrém stáří (starosti), Luther: v pokojném stáří, O: v krásném stáří, stár a sytý dnů. Abraham zemřel jako stařec (O). Tento verš skutečně na jedné straně zdůrazňuje délku jeho věku – zemřel ve stáří a zemřel jako stařec. Žil 175 let. Sto let chodil Abraham s Bohem. Sto let žil na zemi jako poutník a cizinec a hledal nebeskou vlast. Jeho žena Sára ho předešla do nebeské vlasti a nyní se naplnila také jeho touha. Abraham neměl snadný život, ale den za dnem se musel rozhodovat ve víře. Následoval Boha všude, kam ho Bůh vedl. Nyní odešel ke svému Bohu. Verš, který je před námi, ale zdůrazňuje kromě dlouhého života také kvalitu života. Zemřel sytý dnů, v krásném stáří, v pokoji. Zemřel uspokojený životem. Když se Abraham ohlédl zpátky na svůj dlouhý život, tak mohl říci, že to byl dobrý život. Nebyl to život bez chyb ani bez prohlémů, ale byl to život žitý k Boží slávě. A jenom takový život nakononec přináší skutečné uspokojení a opravdový pokoj.

• Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! (Ž 92,13–16)

Abraham je příkladným naplněním tohoto žalmu. Byl svěží a plný života až do konce. Jak málo lidí může mluvit o uspokojení a o pokoji na konci svého života. Kdysi jsem pracoval v penzionu pro důchodce, a setkal jsem se s mnoha nešťastnými starými lidmi. Jak málo z těch, kteří tam žili, byli skutečně spokojení a prožívali pokojné a důstojné stáří. Většinou ale ti lidé byli zklamaní, když se podívali zpátky na svůj život a měli strach, když se podívali dopředu. A když se podívali kolem, tak vždycky našli hromadu důvodů, proč si stěžovat. Stáří může být skutečným požehnáním. Bohaté zkušenosti s Pánem, moudrost od Boha prověřená životem, nadhled a hluboká zbožnost – to všechno mohou být věci, které mohou staří křesťané předávat mladším generacím.

• Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. (Ž 78,3–4)

Stáří může být opravdovou příležitostí, jak zhodnotit a dobře zúročit svůj život s Bohem. Když potom přijde smrt, tak takový člověk půjde s radostí vstříc svému Pánu. Jak smutný je to obrázek, když to tak ale není. Kníže kazatelů (Ch. H. Spurgeon) řekl: „Největší hlupák je hlupák ozdobený šedinami“. Moji milí, chci vás povzbudit, abyste neváhali v usilování o zbožnost a Boží moudrost. Abrahamovi bylo přinejmenším 140 let, když se znovu oženil. On nevěděl, kolik času mu Pán vyměřil, ale nehodil flintu do žita, nedal si ruce za hlavu, neřekl – už jsem udělal dost, teď už budu jenom odpočívat a užívat si. Máme jednat moudře ve styku s okolním světem a využít čas, který nám byl vám svěřen (Ko 4,5). Možná si říkáte, že už to nemá cenu ve vašem věku – ale Boží slovo vás volá k plnému a intenzivnímu vztahu s Bohem. Nebo si říkáte, že jste ještě moc mladí na to, abyste se cele oddali Bohu. Ale Bůh nás varuje: Nyní je čas milosti. Vždyť nevíte, co bude zítra! „Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!“ (Jk 4,14).

Další věc, která volá po vysvětlení, je, že Abraham byl připojen ke svému lidu. To není pouhé eufemistické vyjádření toho, že zemřel, ale ukazuje nám to mnohem víc. Je tu několik věcí:

1. Smrtí to nekončí. Abraham zemřel a byl připojen ke svému lidu. Jeho existence, stejně jako existence každého člověka, se neomezila jenom na jeho pozemský život, ale sahá ještě dále, jde až za hranici smrti.  Výraz „byl připojen ke svému lidu“ se vztahuje k cíli ducha nikoliv k cíli těla. Abrahamovo tělo zůstalo v makpelské jeskyni spolu s tělem Sáry, ale jeho duch se radoval z Boží přítomnosti. V Božím slově nacházíme na tomto místě tuto frázi poprvé a ani později se příliš často neobjevuje. Podobně je to řečeno ještě o Izmaelovi, Izákovi, Jákobovi, Mojžíšovi, Áronovi a celé jedné generaci Izraelců (Sd 2,10). Být připojen ke svému lidu znamenalo jít do říše mrtvých. Ve Starém zákoně nacházíme pro toto místo označení šeol – místo, kde přebývají mrtví. Obvykle se do češtiny překládá jako podsvětí, hrob nebo jáma.

• Jaký užitek vzejde z mé krve, sestoupím-li v jámu? Což ti prach vzdá chválu, bude hlásat tvoji věrnost? (Ž 30,10)

Pán Ježíš Kristus v příběhu o boháči a Lazarovi z Lukáše 16 vysvětluje, že toto podsvětí mělo dvě části, v jedné byli spravedliví, věřící, ti, kdo milují Boha a Pán toto místo nazývá „lůno Abrahamovo“. Zde byli v radosti a zakoušeli zde Boží požehnání. Od tohoto místa bylo nepřekročitelnou propastí odděleno místo, kde byli nespravedliví, kteří čekají na den posledního soudu. Je to místo trápení, muk, místo výčitek svědomí, místo, kde lidé vědí o Bohu, ale už s ním nemohou navázat vztah. Když byl Pán Ježíš Kristus vzkříšen, tak byla přemožena smrt a ta rajská část podsvětí, lůno Abrahamovo, byla vyprázdněna. Ovšem ta druhá část podsvětí, oblast utrpení, bude vyprázdněna teprve při vzkříšení na konci věků. Ale už nyní je pro ty, kteří umírají ve vzpouře proti Bohu místem místem Božího soudu. Což nás vede:

2. Kde je tvůj lid? Jednou budeme všichni, jak jsme tady „připojeni ke svému lidu“. Jestliže je Boží lid tvým lidem, potom budeš i po smrti v příbytcích, které pro nás připravuje Pán Ježíš Kristus.

• V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. (J 14,2–3)

Je tu otázka, která si žádá odpověď a nesnese žádný odklad: Kde je tvůj lid? K jakému lidu budeš připojen? To není otázka, kterou bychom měli řešit po smrti – to je otázka, kterou musíme řešit nyní, protože odpověď na tuto otázku ukazuje, kde budeme po smrti. Budeme navždy s Pánem, jak to vysvětluje Pavel:

• Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. …táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. (Fp 1,21.23–24)

Nebo budeme ve společenství boháče z Lukáše 16, který pozdě toužil být evangelistou, když chtěl, aby Pán poslal zpět na svět Lazara varovat jeho bratry (Lk 16,31). Kde je váš lid? Pokud je to Boží lid, tak můžete jít radostně vstříc Pánu, ale jestli to není Boží lid, potom jdete po široké cestě, která končí v zahynutí, která končí ohnivým peklem, jak je popsáno ve Zj 20.

• Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7,13–14)

III. Požehnání Abrahamova Boha

Abrahama pohřbili jeho synové, prvorozený Izmael a Izák, syn zaslíbení a dědic. Je zajímavé, že synové Ketúry zde nejsou. Je dokonce možné, že Izmael jako provorozený se chtěl nějakým způsobem ucházet o dědictví, zatímco u těch mladších synů už nic takového nepřipadalo v úvahu. Ale Abraham všechno zařídil před svou smrtí. A Bůh se k jeho víře přiznal. Bůh potvrdil svá slova, která dal Abrahamovi, že Izák bude dědicem požehnání (Gn 25,11). Izák dostal požehnání Abrahamova Boha. A spolu s Izákem toto požehnání dostávají také křesťané, protože i oni jsou dědici požehnání (Ga 4,28). Duchovní bohatství Abrahama patří všem, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho zaslíbení. Jaké dědictví nám Abraham odkázal?

1. Abraham je věrný svědek spasení skrze víru (Ga 3,6). Abraham byl spasen skrze víru, stejně jako my. Podobně to popisuje Pavel v listu Ř 4,1–5. Abraham ani nikdo jiný nebyl nikdy spasen zachováváním zákona, ale vždycky jenom a jedině milostí skrze víru. To je naše dědictví, které máme od Abrahama – svědectví o spasení skrze víru. Ne že by před Abrahamem nebylo spasení skrze víru – nikdy v historii nebyli, a ani nyní nejsou a nikdy nebudou spaseni lidé jinak než milostí skrze víru. Od prvních lidí – Adama a Evy, až po poslední věřící, kteří budou v budoucnosti spaseni. Ale Abraham je prvním, o kom Bůh takto jasně prohlásil, že mu víra byla počítána za spravedlnost.

2. Abraham je příkladem věrného následování Pána. Jakub ve svém listě popisuje Abrahama jako příklad toho, jak musí být víra následována skutky. Kamkoliv Abraham šel, tam postavil oltář, tam uctíval svého Boha, tam byl svědectvím o Boží velikosti a slávě. Lidé ho mohli znát jako uctívače živého a pravého Boha. Na jeden z oltářů položil také svého milovaného syna Izáka – tak dokázal svou lásku k Bohu i svou věrnost a oddanost. Nebyl spasen kvůli svým skutkům, ale svými skutky dokázal svou víru. Vy jste jeho dědicové! Moji milí, bratři a sestry, následujte Abrahama jako vykoupené děti Boží v horlivosti v dobrých skutcích. Nedovedou vás ke spasení, ale jsou jeho pečetí.

3. Abraham je příkladem života víry. To není totéž jako nějaká víra. V řadě knih se můžete dočíst a od mnoha lidí můžete slyšet, že je důležité hlavně věřit. Není důležité až tak čemu, ale hlavně musíte věřit. Obvykle za takovým prohlášením stojí, že musíte věřit hlavně sobě. Ale Abrahamova víra není vírou v sebe, není ani vírou ve víru. Je to víra v živého Boha. Víra ve víru nemá žádný základ. Je to víra, která stojí na písku. Ale víra v živého Boha to je stavba, která je postavená na skále. Podstatou takové víry je poslušnost Božího slova. Abraham se držel Božích slibů, držel se toho, co Bůh řekl, jednal podle toho a Bůh se k jeho víře neustále přiznával. Milí přátelé, jděte do Božího slova, přijměte ho do svého srdce a jednejte podle něho. To je víra našich předků a taková víra musí být také naší vírou!

4. Abraham je prapředek našeho Spasitele. Díky Abrahamovi jsme dostali ten nejvzácnější dar a nejúžasnější dědictví a to je Ježíš Kristus. Bůh slíbil Abrahamovi, že skrze něho bude požehnán celý svět (Gn 12,3). Bůh tento svůj slib splnil. Skrze Ježíše Krista skutečně docházejí požehnání všechny národy na celém světě. A naším posláním je, abychom celému světu řekli, že Ježíš „je opravdu Spasitelem světa" (J 4,42). Měli bychom udělat všechno, co lze, aby se tuto dobrou zprávu dozvěděl skutečně celý svět. To je naše dědictví, které máme jako pravé potomstvo Abrahamovo. Izmael si přišel pro Abrahamovo požehnání, ale jeho otec odkázal všechno Izákovi. Ale ani Izmael nezůstal bez požehnání – Bůh slíbil Abrahamovi, že požehná také Izmaelovi. Genesis 25,12–16 jsou dokladem Boží věrnosti. Z Izmaela se stal veliký národ – dvanáct národů, které se usídlili v jižní části Arabského poloostrova. Ve východní části žili synové Ketúry a dohromady s potomky Izmaela vytvořili velký arabský národ.

Také Izmael zemřel a byl připojen ke svému lidu (Gn 25,17–18). I v jeho životě stejně jako v životě jeho otce se naplnilo všechno, co o něm Bůh řekl. Stal se divokým mužem, položil se proti všem svým bratřím. A je to úděl také všech jeho potomků, kteří dodnes vedou boj proti potomkům Izáka. Je jenom jedna jediná cesta, která může tyto dva znovu dovést na jednu společnou cestu – a to je požehnání Abrahamovo, potomek Abrahamův, Izákův a Jákobův – Pán Ježíš Kristus: „V něm je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil  zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství“ (Ef 2,14–16). Jenom Kristův kříž nás může dovést k pokoji s Bohem i k pokoji s lidmi. Jenom Kristův kříž může naplnit život člověka, dát mu smysl, dát mu naději, vyplnit prázdnotu srdce, která pohlcuje život člověka bez Krista. Jenom Kristův kříž může dát život i potom, co je člověk „připojen ke svému lidu.“

Izmael sice svého otce pohřbíval, ale nebyl zahrnut v jeho poslední vůli. Izmael nebyl dědicem Abrahamova požehnání. Zemřel sice ve vysokém věku, ale nezemřel v pokoji ani sytý dnů, jako jeho otec Abraham a jeho bratr Izák: „I zesnul Izák a zemřel a byl připojen k svému lidu, stár a sytý dnů“ (Gn 35,29). Izmael je obrazem „přirozeného“, tělesného nebo nespaseného člověka. Takového člověka, který nevěří a k Božím věcem je nepřátelský nebo zaujatý. Takový člověk je jako pleva hnaná větrem (Ž 1,4). Naproti tomu Izák je obrazem těch, kteří milují Boha, kteří uvěřili v Ježíše Krista a z moci Boží se duchovně narodili shůry. Ti jsou dětmi zaslíbení, dětmi požehnání. Jejich údělem jsou nebeské příbytky a Boží sláva. Izmael se narodil z otrokyně, ale Izák ze svobodné. Izmael se narodil chudý, ale Izák jako bohatý. Tak také každý věřící v Ježíše Krista má podíl na všem duchovním požehnání v Kristu:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,3)

A každý křesťan je také součástí Kristova slavného dědictví:

• On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. … a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu. (Ef 1,11–12.18)

Milovaní svatí, toto je vaše dědictví, to je Abrahamova závěť. Toto vám odkázal praotec víry Abraham. Amen.