Bůh zaopatřuje

Jaroslav Kernal, Praha 2. dubna 2023

V našem studiu knihy Genesis jsme se dostali skoro do poloviny této knihy, i když kdybychom to brali podle veršů, tak polovina je až na konci 27. kapitoly a nyní jsme kousek za dvěma pětinami. To nic nemění na tom, že máme před sebou nejdelší kapitolu této knihy, nejdelší ucelený příběh, který kniha Genesis zaznamenává. Tomáš přečetl celý text této kapitoly, abychom ho slyšeli, a bude dobré, pokud budete mít své Bible otevřené v této kapitole, abyste mohli sledovat, co se zde děje.

Pomalu se blížíme ke konci života prvního z praotců Izraele, Abrahama. V prvních jedenácti kapitolách jsme viděli příběh „první“ země – stvoření, rozmnožení lidstva a jeho rozšíření po celé zemi a také rozšíření a rozmnožení hříchu, na což navazoval Boží soud, potopa. Od desáté kapitoly jsme viděli, jak se lidstvo znovu rozšířilo po tváři země, a od dvanácté kapitoly sledujeme příběh Abrahama, kterého Bůh povolal z Uru Kaldejského, uzavřel s ním smlouvu, dal mu veliká zaslíbení a jednal s ním jako se svým přítelem. V předchozích dvou kapitolách jsme viděli jednak obětování Izáka, milovaného syna Abrahama – Bůh chtěl vyzkoušet Abrahama a nařídil mu, aby mu dal to nejvzácnější, co má – svého jediného milovaného syna. A v další kapitole jsme viděli další zkoušku – zemřela Abrahamova milovaná žena, Sára. Izákovi bylo třicet sedm let, když jeho matka zemřela. Abrahamovi bylo sto třicet sedm let a mohl si myslet, že se už blíží také jeho konec. A tak začíná dávat do pořádku všechny věci svého domu. A to je náš dnešní text. Jedná se o velikou kapitolu víry plnou zbožného a hlubokého obsahu. Je zde příběh o veliké víře hned několika mužů a jedné ženy, máme před sebou příběh o hledání manželky, máme tu příběh Ježíše Krista a jeho nádherné nevěsty, církve. Pokusíme se zachytit alespoň střípek z nádhery Boží milosti, která září v této kapitole víry. Dneska se dotkneme především jedné věci, a to je manželství, což je jedno z témat tohoto textu. Dá-li Pán, ještě se do této kapitoly vrátíme.

Písmo nám jasně ukazuje, že manželství je darem od Boha (1 K 7,7). Pavel píše, že tento dar jde ruku v ruce s jiným darem od Boha – a to je dar zůstat svobodný. A vysvětluje křesťanům, že ani jeden z těchto darů není lepší než ten druhý – oba mají své výhody i nevýhody. Ale v obou jde o jednu jedinou věc – a tou je oslava Ježíše Krista a služba jeho království. Podíváme se na tři věci, které se týkají manželství křesťanů. Manželství je podle Bible vztah mezi mužem a ženou, jedním mužem a jednou ženou – to je v dnešní době potřeba neustále zdůrazňovat. Je to vztah, kdy se muž a žena oddělí od svých rodičů, přinejmenším ekonomicky, mentálně a emocionálně, ideálně také fyzicky, a oddají se jeden druhému a vytvoří nový celek, oddělený od těch původních rodin. Boží slovo definuje manželství ještě před Pádem, když říká, že „opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Toto je biblická definice manželství a v jistém slova smyslu je úplně jedno, jak bude definovat manželství tento svět – takto ho definuje Bůh. Čímž nechci říci, že na tom, jak manželství definuje společnost, vůbec nezáleží. To rozhodně ne. Ale musí to jít ruku v ruce s touto biblickou definicí, která musí vždycky stát na prvním místě. Tohle je základ. Nyní k našemu textu.

I. Pouze v Kristu

V našem textu jsme se zase posunuli v čase o několik let. Sára už je tři roky mrtvá, a Abrahamovi je 140 let (Gn 25,20 – Izák se oženil, když mu bylo čtyřicet). Abraham zjevně přemýšlí o tom, jak uspořádat všechny věci svého domu, a jedna z nich mu dělá starost – manželka pro Izáka. Bůh o Abrahamovi řekl:

• Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: ‚Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil.‘ (Gn 18,19)

Izák má dbát na Hospodinovu cestu a jednat podle spravedlnosti a práva, což platí pro všechny Abrahamovy potomky. Je to také důvod, proč řeší otázku jeho nevěsty. Nalezení vhodné manželky pro Izáka svěřil svému věrnému služebníkovi/otrokovi, správci svého domu. A celá tato kapitola je mimochodem o jeho věrnosti. Tento příběh nám může posloužit jako podobenství o díle Ducha svatého, který byl vyslán Otcem a Synem, aby Synovi připravil nevěstu. Může to být také podobenství o věrných služebnících Pána Ježíše Krista, o jeho podpastýřích, kteří se starají o církev, jeho nevěstu, a touží společně s Pavlem přivést všechny lidi před Boha jako dokonalé v Kristu (Ko 1,28). Tento Abrahamův služebník je vzorem pro každého křesťana – podívejte se na jeho víru, na jeho oddanost, na jeho modlitby, na jeho zbožnost, na jeho moudrost – každá jedna z těchto věcí by zasloužila samostatné kázání, takže to je váš domácí úkol, abyste nad těmi věcmi přemýšleli.

Abraham tohoto služebníka zavázal přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a země a vysílá ho ve víře a pro výběr ženy pro Izáka mu dává dvě důležité podmínky. První podmínkou je, že nemá brát pro Izáka za manželku žádnou z dcer Kenaánců, mezi kterými žijí – a tady je obraz toho principu „pouze v Kristu“ (1K 7,39). Mohli bychom to parafrázovat slovy: „Neber pro mého syna ženu ze světa.“ Proč to nemohla být Kenaánka? Vždyť ani Abrahamovi příbuzní nebyli oddáni Hospodinu?

Abraham neměl moc na výběr a hlavně neměl Boží slovo, jako ho máme my. Už jsme o tom mluvili v souvislosti s obětováním Izáka. Kdyby se dnes kdokoliv snažil někoho přesvědčit, že má Bohu Hospodinu obětovat své dítě, jednoznačně, rozhodně a jasně bychom museli říct, že to ďábel nebo některý z jeho pomocníků. Máme Boží slovo, které o tom mluví naprosto jasně. Abraham ho neměl a Božím plánem rozhodně nebylo, aby zabil svého syna Izáka. Totéž platí v této situaci. Abraham byl první, koho Bůh povolal. A povolal ho od modloslužby! Jeho rodina byla modlářská. Možná měli nějaké povědomí o Bohu, ale to měli i Kenaánci! Dnes jsme v úplně jiné situaci a Boží slovo jasně říká, že křesťané mají uzavírat manželství pouze v Kristu. Nemůžeme to aplikovat na Abrahama, ale už u něj můžeme vidět tento princip, který Nový zákon vyučuje velmi jasně.

Kromě toho musíme říci, že Kenaánci byli zkažení. Byl to lid, který byl zvrácený. Nejen, že to byli modláři, ale byli to lidé zlí. To jsme viděli na Sodomě a Gomoře, které Bůh kvůli jejich hříchu vyhladil. S těmito lidmi to šlo stále k horšímu. Byli prokletí, byli to potomci Chámova syna Kenaána (Gn 9,25–27) a měli být vyhlazeni ze země. Bůh řekl, že Kenaánce vyhladí, proto bylo jen logické, že Abraham mezi nimi nechtěl hledat ženu pro Izáka. Bůh je ale větší než lidský hřích a mocnější než nejzatvrzelejší lidské srdce, takže hned dvě kenaánské ženy jsou v rodokmenu Pána Ježíše (Támar a Rachab). Ale jejich připojení k Božímu lidu předcházela jejich víra.

Druhou podmínkou bylo, že Izák nesmí opustit zaslíbenou zemi, ale nevěsta pro něj bude přivedena za ním. Izák měl zůstat na místě, které Bůh zaslíbil jeho otci a jeho potomkům, že jim ho dá jako dědictví. Neměl odcházet z místa Božího požehnání – a to dokonce ani kvůli jinému požehnání, jímž manželství je. Boží království má přednost před touhami lidského srdce. Není to tak, že by tyto dvě věci byly v protikladu – ale mají rozdílné priority. Kdo usiluje o to naplnit touhy svého srdce, ten snadno mine Boží království, ale kdo hledá Boží království na prvním místě, tomu Bůh naplní i touhy jeho srdce:

• Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)

Vzpomeňte si na Lota! Jeho výběr místa, kde bude žít, vedl k tolika tragickým věcem. Rozumíme tomu, že jsme zde jenom poutníci a vyhlížíme nové nebe a novou zemi, město s pevnými základy, proto by na prvním místě měly být vždy věci duchovní a teprve pak fyzické. A to se týká nejenom toho, s kým budeme žít, ale také kde. Jde o naši oddanost Bohu, protože jemu na prvním místě patří naše srdce, naše oddanost, náš závazek.

• Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ (2K 6,14–16)

Bůh už přebývá uprostřed svého lidu! A pro ty, kteří se stali křesťany až v manželství, má Boží slovo útěchu, protože říká, že manželství je nástrojem Božího požehnání pro nevěřící manžele nebo manželky i děti, s nimiž musí křesťan žít (1K 7,14). Bůh ustanovil manželství a skrze ně posvěcuje vztahy s nevěřícími lidmi, s nimiž věřící musí žít, s nimiž táhne to společné jho, které je jinak křesťanům zapovězené. Ten text není zaslíbením o spasení ani není o nějaké zvláštní milosti, která by spočívala na nevěřících členech domácnosti – je o tom, že věřící nežije v hříchu, když se stal křesťanem jako manžel nebo manželka.

II. Pouze z Boží milosti

Manželství je cele dílem Boží milosti, a to ve všech ohledech. To nijak nevylučuje náš díl zodpovědnosti, ale to chci říct, že manželství, a zvlášť manželství křesťanů, je od začátku do konce dílem Boží milosti. V  Přísloví čteme o věcech podivuhodných a nepochopitelných a mezi ně autor řadí „cestu muže při dívce“ (Př 30,18–19). „Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení“ (Př 18,22). Manželství křesťanů je nástrojem v Boží ruce, kterým nás Bůh posvěcuje, vychovává a připodobňuje do podoby svého Syna, Pána Ježíše Krista. Pokud někdo nevstupuje do manželství svévolně, v rozporu s tím, co říká Písmo, potom si může být jistý tím, že to je Boží požehnání a jeho milost.

Abraham hledá nevěstu pro svého syna. A snaží se udělat to nejlepší, co může. Ale v tom všem především spoléhá na Boží milost. Vypravuje služebníka s jasnými příkazy, ale také s velkou vírou a se spoléháním se na Hospodina. Abraham se modlil, Eliezer (on byl nejspíš tím správcem Abrahamova domu) se také modlil, Izák se jistě velmi modlil, což ještě uvidíme v závěru. Jde o manželku pro Izáka, takže se všichni modlí za to, aby Bůh prokázal svou milost. To platí i pro nás – platí to pro nás jako sbor – máme tu celou řadu svobodných, z nichž mnozí by rádi žili v manželství a jako jejich bratři a sestry se musíme modlit za naše sourozence v Pánu a prosit Boha o milost. Platí to pro nás jako jednotlivce. Rodiče i prarodiče se musí modlit za své děti a vnoučata a vyučovat je o manželství, mluvit s nimi o charakteru – jak jejich, tak jejich budoucích partnerů. Ti, kteří touží vstoupit do manželství, se musí modlit a vyhlížet Boží dílo ve svém životě.

Všimněte si Eliezerova jednání – on se modlí velmi specificky a potom ve víře vyhlíží Boží odpověď. A když to vypadá, že tu odpověď dostal, když se splnily nějaké věci, které v modlitbě vydal Bohu, chce mít jistotu, že to je skutečně Boží dílo, že to je opravdu odpověď od Boha:

• Muž ji přitom mlčky pozoroval, aby poznal, zda Hospodin dává jeho cestě zdar, či nikoli. (Gn 24,21)

Eliezer má duchovní pohled na věci. Přestože to byl manažer – byl to správce Abrahamova domu, praktik, jedná duchovně. Nepřišel do Cháranu s velikou pompou jako ten vyslanec zámožného a mocného muže, který hledá vhodnou nevěstu. Nedal inzerát do novin ani neudělal televizní šou na výběr nejvhodnější kandidátky. Všechno svěřuje do Božích rukou. A dokud nemá úplně jasno, nespěchá, vyčkává, chce vidět, že to je opravdu Bůh, kdo dopřává jeho cestě zdaru, že to je jeho dílo.

Někdy je to tak, že se pomodlíme a tím to pro nás končí. Ale to není modlitba, kterou nás učí Boží slovo. Ježíš nás učí vytrvalosti na modlitbách a dává za příklad vdovu, která chodila za soudcem tak dlouho, dokud jí nevyslyšel. Boží slovo nás učí přistupovat k modlitbě s vírou a s vírou potom také vyhlížet její naplnění. Abychom nalezli Boží vůli, neobejdeme se bez modlitby:

• Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. (Jk 4,2–3)

Modlitba je nezbytná. Ale stejně nezbytné je čisté srdce. Jen modlitba, která vychází z vědomí naší vlastní nedostatečnosti a z velikosti Boží milosti, nás může dovést k nalezení Boží vůle. Ruku v ruce s modlitbou jde také zkoumání. Eliezer ve víře jde, modlí se a zkoumá, jak Bůh odpovídá na jeho modlitby. A když zjišťuje, že ho Bůh přivedl do domu příbuzných jeho pána, tak vzdává Bohu chválu. Padá na kolena a chválí Hospodina. Veřejně dává najevo, že to byl Bůh, kdo ho na celé této cestě vedl. Celá tato jeho mise je naplněna modlitbami a spoléháním se na Hospodina. Přesto ještě není u konce, protože jsou tu ještě další podmínky. Bude chtít ta dívka jít s ním? Eliezer je zaměřený na cíl. Dříve, než se občerstvil, než něco snědl, předkládá rodině Rebeky svou záležitost. Říká jim, kdo je a proč přichází, vydává jim svědectví o svém hledání a také svědectví o Božím díle.

Modlitba a čekání na Boha jsou úzce spojené s cílevědomým a rozhodným jednáním. Často křesťané tyto věci od sebe oddělují a pak jsou na jedné „superduchovní křesťané“, kteří se modlí a nic nedělají a stále jen čekají, až se v jejich životech bude něco dít. Když se pak něco děje, tak jsou ochotní cokoliv považovat za Boží jednání, ačkoliv to tak vůbec být nemusí. Na druhé straně jsou „praktičtí, pro některé ‚neduchovní‘ křesťané“, kteří jednají racionálně, pragmaticky, cíleně a cílevědomě, ale často bez modlitby a bez spoléhání na Boha. O tom je Boží moudrost, která vychází z poznání Boha, která však nezůstává pouze u tohoto poznání, ale uvádí toto poznání do křesťanského života. Vždycky se projevuje v jednání člověka a obsahuje několik věcí: 1. správné priority, 2. správné cíle, 3. správné postupy, 4. správné projevy. Abrahamův služebník měl správné priority – Boží sláva, měl správný cíl – splnit úkol, který mu dal jeho pán, použil duchovní postup, nikoliv světský nebo tělesný, a ve všem jeho jednání vidíme ovoce Božího Ducha – pokoru, věrnost, odvahu… A ruku v ruce s tím jde Boží jednání. Bůh ale v celé situaci skutečně jedná a je to vidět na výsledku, kdy Lában dává svou sestru Rebeku Izákovi. Eliezer na to reaguje tím, že obdaroval jak Rebeku, tak Lábana i jejich matku. A Boží ruka se projevuje i nadále – druhého dne ráno se služebník připravil k odchodu, ale rodina se postavila proti – chceme, aby Rebeka zůstala s námi ještě aspoň deset dní. Bůh ale otevírá srdce Rebeky, která souhlasí s okamžitým odchodem. To je dílo Boží milosti a důkaz Božího požehnání pro celou tuto misi. Rebečini příbuzní pak propouštějí Rebeku a dávají jí požehnání, které velmi připomíná požehnání, které dostal Abraham od Boha:

• Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí! (Gn 24,60)

III. Pouze k Boží slávě

Bůh ve své milosti požehnal Eliezerovi. Znamenalo to ale také požehnání pro Abrahama, požehnání pro Izáka, požehnání pro Rebeku i celou její rodinu. To je způsob, jak se rozhojňuje Boží milost, když jednáme v závislosti na Pánu. Když jednáme ve vzdoru proti němu nebo proti jeho Slovu, přináší to problémy, těžkosti, nepokoj a soužení do našich životů. Příkladem v této oblasti může být David a jeho cizoložství s Batšebou. A i když z toho vztahu nakonec vzešel Šalomoun, přinesl Davidův hřích mnohé trápení mnoha lidem včetně jeho samotného, přinesl smrt nejednoho člověka, a přinesl do Davidova domu. To je dopad hříchu na lidský život. Ale Boží milost zjevená v Pánu Ježíši Kristu je vždycky větší. Proto nás Boží slovo neustále volá k tomu, abychom zůstávali v Kristu, abychom mu vyznávali své hříchy, abychom se spoléhali na jeho dílo, na kříž, že na kříži bylo zaplaceno za všechny naše hříchy a my jsme byli uvedeni do svobody Božích dětí, abychom už dál neotročili hříchu a nežili podle vášní svého srdce, ale žili pro Krista.

A i když jsme v našem textu ještě daleko od zjevení slávy Pána Ježíše Krista, můžeme říct, že Eliezer, Abraham, Izák i Rebeka jednají k jeho slávě. Jednají v bázni před Bohem a v závislosti na Bohu, což znamená, že jednají v Kristu a k Boží slávě. Na samotném konci kapitoly je manželství, které je k Boží slávě. V další kapitole uvidíme, že Izák se dvacet let modlil za svou ženu, protože byla neplodná. Neudělal to, co udělal jeho otec – tedy v tomto případě, protože v jiném případě otce následoval, místo toho se za svou ženu modlil. A Bůh jim dal dvojčata, Jákoba a Ezaua. A všimněte si toho, jak končí tato kapitola:

• Genesis 24:67 Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji.

Všimněte si, že láska přichází až v samotném závěru celé kapitoly. Romantická láska nebyla základem jejich manželství. Ani nikdy nemůže být. Je to přesně naopak – jenom manželství je opravdovým základem pro romantickou lásku. Všechno ostatní je vzplanutí emocí, nebo také chtíče a vášní, které ovládají život člověk, místo aby člověk ovládal je. Romantické lásce zde předcházelo jasné poznání od Boha, že Izák se má oženit, předcházelo mu čekání na Boží čas, hledání nevěsty na správném místě a podřízení se Božímu vedení. Teprve potom přišlo manželství a s ním také skutečná romantická láska, která staví na Boží milosti a tím také vede k Boží slávě. Bůh totiž stvořil manželství ke své slávě. Manželství je svědectví o evangeliu, manželství je svědectví o Bohu a jeho díle, manželství je od samotného začátku svědectví o Kristu a jeho nevěstě (Ef 5,31–32).

O prvním Adamovi čteme, že byl od Boha (Lk 3,38) a z jeho těla byla vzata jeho nevěsta, jeho žena, pomoc jemu rovná. Také druhý Adam je od Boha a jeho tělo je jeho nevěsta. Z boku prvního Adama Bůh vzal maso, žebro a stvořil ženu. Z probodeného boku druhého Adama vytryskl proud krve, který očišťuje každého, kdo přijde ke kříži, kdo prosí o Boží slitování, kdo volá po Boží milosti a kdo hledá Boží království. A tito očištění Kristovou krví jsou Kristovou nevěstou, církví, která je jeho tělem.

Moji milí, chtěl bych, abychom si na závěr všimli některých věcí z knihy Genesis. Když Pán Ježíš šel se dvěma ze svých učedníků do Emauz, začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim, co se na něj vztahovalo ve všech částech Písma (Lk 24,27). V určitém slova smyslu můžeme najít Pána Ježíše na každé stránce Písma. Nesmíme být povrchní, hloupí nebo naivní, jak o tom mluví jeden hloupý křesťanský vtip, který však dobře ilustruje situaci v dnešní církvi – je to o učitelce v nedělní škole, která se ptá dětí na to, co to je, když je to rezavé a skáče to po stromech. A jedno z dětí odpovídá: „Já vím, že správná odpověď je Pán Ježíš, ale mě to připadá jako veverka.“

V Božím slově máme určité analogie víry, obrazy, které nám umožňují připomínat si věci z Nového zákona, stavět si je před oči na textech Starého zákona, ale nedovolují nám jít příliš daleko a vytvářet nějaká učení na těchto starozákonních podobenstvích. Příběh Abrahama je takovou analogií, která byla zakrytá očím starozákonních Židů, ale nám svědčí o Kristu!

Abraham dlouho čeká na zaslíbeného potomka. Vidí hrůzu hříchu, vidí Boží soud, který přichází kvůli hříchu a stále čeká na naplnění Božích slibů. A když se naplnil stanovený čas, Bůh mu dal syna (Gn 21,1: „Hospodin navštívil Sáru, jak řekl“). Co následovalo? Kap. 22 – obětování Izáka. V té kapitole není nic o Pánu Ježíši Kristu, přesto je to vedle Iz 53 a Ž 22 jedna z největších kapitole, které ve Starém zákoně ukazují na Krista a na jeho dílo. On je ten vyhlédnutý beránek, který byl obětovaný za naše hříchy. A co je dál? Kapitola 23? Bohatý muž, který je v zemi jen hostem, kupuje jeskyni jako hrob pro mrtvé tělo někoho, koho velmi miloval. Kam nás to vede? K prázdnému hrobu bohatého muže, do něhož uložili tělo někoho, koho velmi miloval – přímo k Pánu Ježíši Kristu. Takže je tu dlouhé čekání na zaslíbeného syna, je tu jeho oběť, je tu hrob vytesaný do skály, a je tu nevěsta pro jeho syna. Napsal Mojžíš tyto věci takhle náhodně? Ne, byl veden Duchem svatým, abychom mohli vidět Pána Ježíše Krista skutečně v celém Božím slově, abychom mohli dosvědčit, že Mojžíš i proroci svědčí o něm

• Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha. (2Pt 1,20–21)

Celé Boží slovo svědčí o Pánu Ježíši Kristu a zve nás k němu. Stvoření svědčí o Božím díle a v důsledcích ukazuje na Pána Ježíše. Manželství svědčí o Kristu. Co víc bychom měli chtít?