Duch je tím Pánem … 

Jaroslav Kernal, Praha 14. dubna 2024

Máme před sebou další část z naší nové série o Duchu svatém – budeme mluvit o tom, že Duch svatý je Bůh. To není žádné velké překvapení, přesto je potřeba se tímto tématem zabývat podrobněji a do hloubky. A podobně jako jsme minule mluvili o tom, že Duch svatý je osoba, i dneska začneme u Boží trojice a podíváme se na to, že v jednom Bohu jsou tři Božské osoby. Dále si ukážeme konkrétní texty z Písma, které mluví o tom, že Duch svatý je Bůh a nakonec se zastavíme u několika praktických důsledků, které má tato pravda na náš život a naše každodenní chození s Bohem.

Slyšeli jsme text z Božího slova, kde se mluví o službě Ducha svatého, o jeho významu a dokonce o jeho identitě. A první část sedmnáctého verše třetí kapitoly jsem si vzal jako základ pro dnešní kázání: „Duch je tím Pánem!“ Duch je tím Pánem, který odstraňuje závoj na srdci i na mysli, on je tím Pánem, který dává nové srdce, on působí nové narození, on pracuje na křesťanovi a proměňuje ho den za dnem do podoby Pána Ježíše Krista. To všechno a ještě mnohem více je dílem třetí osoby Boží trojice, Ducha svatého. Příště budeme mluvit – tedy dá-li Pán – o tom, co to znamená, že Duch svatý je duch. Jednou z těch věcí, je, že je pro nás nejméně uchopitelnou osobou Boží trojice. Protože je Duch. I Otec je duch. Pán Ježíš říká, že Bůh je duch – Bůh je duchovní podstaty, takže i Syn Boží je duch, je duchovní podstaty, ale vzal na sebe tělo a stal se člověkem, jako jsme my. Tak se nám přiblížil, tak se nám odhalil, dal se nám poznat a my máme jasnou představu o Bohu synu – obvykle sice ne úplně přesnou, ale přece jenom celkem konkrétní, protože víme, že se stal člověkem. A to je něco, co si dovedeme představit. Proto také, když mluvíme o Božím synu, nemáme takový problém s jeho lidstvím, ale často mají lidé problém s jeho Božstvím, takže potřebujeme více času na to, abychom ukázali, že Pán Ježíš je Bůh. Když potom mluvíme o Bohu Otci, koncept a podstata nám sice uniká, ale protože jsme velmi omezení, tak nás to příliš netrápí. Ale celkem dobře rozumíme slovu Otec, a to je naše vodítko, které nám dává nějakou představu, kdo Bůh Otec je a jak k němu můžeme přistupovat. Mimochodem nelze nazvat Otce Otcem v plném slova smyslu tohoto slova, pokud nemá Syna stejné podstaty. I v padlém světě je otec uznán otcem, pokud má jeho dítě jeho DNA. Jinak může být adoptivním otcem, může být nevlastním otcem, může být tím, kdo vychová své děti a tedy je jejich otcem z hlediska jejich života, ale pokud zde není stejná podstata, není ze své přirozenosti otcem. Takže ti, kdo říkají, že Syn, tedy Pán Ježíš Kristus, není stejné podstaty s Otcem, ve skutečnosti říkají, že Otec není Otcem. Že je Otcem jenom na oko, falešně. Jako kdybych já pot ze své hlavy nazýval svým synem. Je to produkt mého těla, ale rozhodně to není můj syn. A tvrdit něco podobného je urážkou otce i syna. 

Ale když začneme mluvit o Duchu svatém, najednou jsme na úplně jiné půdě a začínáme se ztrácet, tápeme, nemáme nic pevného pod nohama, na co bychom se mohli postavit. Nevíme, co si máme představit, protože slovo duch používáme ve velmi široké škále významů a ve všech těch významech je to v podstatě velmi abstraktní a neuchopitelný pojem. Takže asi ten největší problém pro nás nakonec je, abychom přemýšleli o Duchu svatém jako o osobě. Ale my jsme si minule ukázali, že Duch svatý je skutečnou osobou, která je oddělená od Otce i od Syna. A dneska se zaměříme na jeho Božství. Ale znovu musíme jít nejdřív k Boží trojici. 

I. Tři Božské osoby v jednom Bohu

Minule jsme mluvili o rozdílnosti osob v Bohu. Mluvili jsme o pluralitě v Bohu, jak se objevuje ve Starém zákoně v podstatě od samotného počátku Božího zjevení v knize Genesis. Viděli jsme, jak se Starý i Nový zákon vyjadřují o Bohu a viděli jsme, že se skutečně mluví o různých osobách, které jsou nazývány různými jmény nebo jsou naopak ztotožňovány s Hospodinem. Takže v Bohu skutečně vidíme různost osob. A jednou z těchto osob je Duch svatý. 

Když pochopíme z Božího slova, že Duch svatý je osoba, myslím, že už není velkým problémem porozumět tomu, že Duch svatý je Bůh. Vidíme totiž tři osoby v jednom Bohu, tři osoby, které rovnocenně pracují, spolupracují, jednají v jednotě a přesto v rozdílnosti osob, tedy toho, kdo koná. Minule jsme zdůraznili tři osoby v jednom Bohu, dnes musíme zdůraznit jednoho Boha se třemi osobami. Boží slovo velmi jasně prohlašuje, že je jenom jeden Bůh. A tento Bůh se nám dává poznat jako Otec, Syn a Duch svatý. Takovým typickým trojičním textem je tzv. velké poslání z Matoušova evangelia, když Ježíš před svým vystoupením na nebe k Otci vysílá své učedníky. Ujišťuje je o tom, že mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. To je velmi důležité ujištění, na kterém stavíme. A potom Pán pokračuje dále a říká:

•  Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,19–20)

Hlavním slovesem v celé této pasáži je sloveso získávat učedníky (v řečtině je to jedno slovo, které dnes někdy lidé – velmi ošklivě, dle mého soudu – překládají jako „učedníkovat“, což považuji za páchání násilí na mateřském jazyce. Získávejte mi, nebo čiňte mi učedníky – to je hlavní výzva Pána Ježíše Krista. Máme přivádět lidi k němu, aby lidé byli jeho učedníky, aby v něj věřili, aby ho učinili svým Pánem, aby ho milovali a následovali ho, kamkoliv je povede. Aby se prostě stávali podobnými Pánu Ježíši Kristu. Nemáme činit učedníky sobě, ale Pánu, kterému je dána veškerá moc na nebi i na zemi. 

A tento text říká, že máme ty, kteří uvěří v Pána Ježíše Krista a budou činit pokání a začnou následovat Pána, křtít, tedy ponořit je do vody, resp. ponořit je ve jménu, v jednom jménu, říká řecký text, Otce i Syna i Ducha svatého. Je tady jedno jméno a tři osoby, k nimž se toto jedno jméno vztahuje. Originální jazyková konstrukce mluví právě tímto jazykem: „Křtěte je ve jméno (Otce i Syna i Ducha svatého). Kdybychom to měli v matematice jako rovnice, tak by Otec, Syn a Duch svatý byli v závorce. Je tu jeden jediný Bůh ve třech osobách. Tak se nám Bůh dává poznat z Božího slova. Nejsou to tři bohové, ale je to jeden Bůh, který má jednu podstatu, ale tři osoby, které se nám dávají poznat. Je to veliké tajemství, které není složité, protože je takto zjevené v Písmu. Problém je vždycky na straně lidí, kteří chtějí Boha nějak vtěsnat do podoby, kterou by mohli uchopit – a v podstatě ji tak ovládnout. Chceme Boha, který by se vešel do škatulek naší mysli, abychom ho mohli kontrolovat a držet ho na uzdě. Ale Bůh je mnohem větší než si jen dokážeme představit. 

V Novém zákoně existuje několik takových míst, která ukázují rovnost osob v Bohu, jako je výše zmiňovaný text z Matoušova evangelia. Matematickým jazykem už nyní můžeme prohlásit, že Duch svatý je Bůh. Nepotřebujeme k tomu žádná složitá prohlášení, ale skutečně stačí něco takového, jako je onen text z Matouše. A ten text, který jsme četli na začátku dnešního kázání je „jenom“ dalším důkazem. „Duch svatý je Pán“ – on je Bůh, který vládne, jak si ukážeme za malou chvíli. Trojice osob, která jedná k jedné Boží slávě, v jednom Božím jménu, s jedním Božím záměrem, a k naplnění jediného, společného Božího cíle. 

A protože tou nejvíce viditelnou a v podstatě jedinou viditelnou osobou Boží trojice je Boží syn, všechno se točí kolem něj. I Duch svatý byl dán, aby svědčil o Kristu, aby ukazoval na něj, a ne na sebe. Otec poslal Syna, aby byl spasitelem světa. Pán Ježíš přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Svou smrtí na kříži vykoupil svůj lid, takže žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný. A Duch svatý je ten, kdo tuto pravdu vpisuje do lidských srdcí – když je člověk konfrontovaný s evangeliem, když slyší tu dobrou zprávu o smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Duch svatý tuto zprávu učiní živou a aktivní v lidském srdci. On otevře uši člověka, mysl, aby porozuměla, a dá srdce, aby chápalo a věřilo. A kdokoliv takto slyší, nemůže nevěřit, ale padá před Pánem a skládá všechna svá břemena před Pánem, u jeho nohou, u paty jeho kříže a volá: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným.“ A Bůh odpovídá a zachraňuje. 

II. Božství Ducha svatého

Božství Ducha svatého vyplývá zcela přirozeně z několika jednoduchých věcí. Především už ze jmen, která jsou mu dána. Je to Duch svatý. Nikdo není svatý, jenom Bůh je svatý. Je-li tedy Duch svatý nazýván svatým – a to nikoliv odvozeně jako jsou svatí křesťané nebo jako byly svaté nástroje, které se používaly v chrámu, ale ze své podstaty, potom nemluvíme o nikom jiném, než o Bohu samotném. On je Duch Pánův – je-li Pán skutečně Pánem, potom Duch svatý je také Pánem. On je Duch Boží (společně s výrazem Duch Páně je to v Písmu celkem dvacet pětkrát) – a tady nemáme úniku. Duch Boží nemůže být nikdo jiný, než Bůh sám. Bůh sám často nazývá Ducha svatého „mým Duchem“ (Gn 6,3; Př 1,23; Iz 44,3 atd.). 

Autoři Nového zákona prohlašují, že některé věci, které jsou ve Starém zákoně připisovány Hospodinu, byly vyřčeny Duchem svatým. Podívejte se například do Skutků 28, kde čteme o tom, jak se Pavel setkal s Židy z Říma a celý den jim vysvětloval evangelium a ukazoval jim na Pána Ježíše Krista:

• Když odcházeli, rozděleni mezi sebou, řekl jim Pavel jen toto: „Duch svatý dobře pověděl vašim předkům ústy proroka Izaiáše: ‚Jdi k tomuto lidu a řekni mu: Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť srdce tohoto lidu otupělo, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže očima neuvidí a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.‘ (Sk 28,25–27)

Když se podíváte do knihy proroka Izajáše, do šesté kapitoly, verš devátý, odkud je tento citát, kdo tady mluví? Panovník Hospodin! Duch svatý je Bůh. 

Jinou jednoduchou věc, kterou můžeme vidět v Božím slově, jsou vlastnosti, které jsou připisované Duchu svatému. Jsou to vlastnosti, které jsou obvykle připisované Bohu samotnému. Je věčný (Žd 9,14), všemohoucí (Gn 1,1–2; Iz 34,16; J 3,5; 1K 12,8–11), všudypřítomný (Ž 139,7; Ř 8,26; 1K 6,19), vševědoucí (Ž 139,11; 1K 2,10). Toto jsou vlastnosti, které jsou vlastní jenom Bohu samotnému a nikomu jinému. Nejsou přenositelné na žádné stvoření. Satan není věčný ani všemohoucí ani všudypřítomný ani vševědoucí. Je to mocný anděl, ale nemá žádnou z Božích vlastností a na rozdíl od člověka nebyl stvořen k Božímu obrazu. Ani žádný člověk nikdy neměl a nikdy nebude mít žádnou z těchto vlastností, které jsou vlastní jenom Bohu. 

Vedle toho se můžeme podívat také na jeho Božské skutky. Duch svatý se podílí na stvoření (Gn 1,2; Job 26,13; Ž 104,30). Podobně bychom mohli mluvit o spasení, o vzkříšení Pána Ježíše Krista, o oslavení věřících a nejspíš ještě o celé dlouhé řadě dalších věcí. Když Duch svatý přebývá v Božím lidu, čteme o tom, že to z Božího lidu dělá Boží chrám (1K 3,16; 6,19; 2K 6,16; Ef 2,22). To by nebylo možné, pokud by Duch svatý byl jenom nějakou silou nebo mocí – neexistuje žádná moc v tomto světě, která by z člověka mohla učinit Boží chrám. Jenom Bůh sám, když přebývá uprostřed svého lidu, z něj činí svůj chrám. To znovu ukazuje, že Duch svatý není nikdo jiný, než Bůh sám. Bůh, který přebývá ve svém lidu a bude v něm přibývat už navěky. 

Svatí pisatelé Starého zákona byli Božími posly a mluvili za Boha, ale tím skutečným důvodem, proč takto mluvili, onou příčinou, díky níž se stali Božími posly, je podle Nového zákona Duch svatý (Lk 1,70; 2Tm 3,16; Žd 1,1 a 1Pt 1,11; Jr 31,31.33.34 a Žd 10,15–17). A to znovu ukazuje, kdo Duch svatý je.

Božství Ducha zvlášť vyplývá z jeho vztahu s Kristem a na jednání s ním. Duch svatý ho naplňoval, vodil, Duch svatý působil při jeho početí (Lk 1,31–35). Duch svatý na něj sestoupil při křtu (Mt 3,16), Pán Ježíš vyháněl démony mocí Ducha svatého (Mt 12,28). Jestliže rozumíme tomu, že Pán Ježíš je Boží syn, že je plně Bůh, potom ten, kdo ho vede, kdo ho naplňuje, kdo skrze něj pracuje, nemůže být nikdo menší než Bůh sám. Znovu tu vidíme provázanost jednotlivých osob Boží trojice – pokud snížíme jednu osobu, nutně tím snižujeme také ostatní. Je-li jedna osoba Bohem, jsou i ostatní osoby Bohem, a pokud by to neplatilo o jedné z osob Boží trojice, neplatilo by to o žádné z nich. Ježíš zaslibuje Ducha svatého jako jiného Přímluvce místo sebe. Není jiný ve smyslu kvality – a řečtina má pro to vlastní slovo – je jiný stejného druhu. Jaký je Pán Ježíš, takový je Duch svatý. Mohli bychom také mluvit o závažnosti hříchu proti Duchu svatému (Mt 12,31), což ukazuje na to, že Duch svatý není jenom nějakou silou, ale je skutečnou osobou, protože je možné se mu rouhat nebo mu vzdorovat a hřích proti němu má věčné důsledky. 

Jeden z nejjasnějších textů, kde je Duch svatý výslovně nazýván Bohem, je ve Skutcích 5, když se mluví o lži Ananiáše a Safiry (Sk 5,3.4.9). Petr říká Ananiášovi, že lhal Duchu svatému (v. 3) a hned v následujícím verši říká, že lhal Bohu. Není jiné východisko, než že Duch svatý je Bůh. Bůh sám přebývá ve svém lidu. 

III. Praktické důsledky

Ještě budeme mluvit o celé řadě věcí, které působí Duch svatý – a činí je proto, že je to Bůh sám. Věnujeme samostatné kázání takovým věcem jako je přivádění ke Kristu, nebo svědectví o Kristu, budeme mluvit o tom, že Duch svatý zpřítomňuje Krista v životě křesťana nebo o tom, že nás Duch zmocňuje ke službě. Proto nyní tyto věci pominu a podíváme se jenom na tři věci, které vyplývají z toho, že Duch svatý je Bůh sám. Jak říká ten text, který je východiskem dnešního kázání: „Duch je tím Pánem!“

Duch svatý je Pán a z toho vyplývá docela jednoduchá pravda – je třeba ho poslouchat a podřizovat se mu. Jak to máme udělat? Je to zase velmi jednoduché – stačí vzít jeho Slovo, Bibli, a jednat podle něj. Duch svatý je tou osobou Boží trojice, která inspirovala Písmo. Veškeré Písmo je vdechnuté Božím Duchem (2Tm 3,16). Bible je jeho dílo. Kdokoliv se chce nechat vést Duchem a poslouchat ho, kdo se chce podřizovat Duchu svatému, musí začít právě tady. A pokud není poslušnost zde, v tom, co je zjevené Duchem, potom těžko můžeme mluvit o jakémkoliv jiném vedení Duchem nebo o poslušnosti Duchu. Duch svatý vždycky jedná v souladu se svatým Slovem, které je jeho dílem. Nikdy nejedná proti němu. Nikdy si nebude protiřečit. Když ve svém Slově o něčem říká, že to je hřích, nebude to žádným jiným způsobem popírat – můžeme mluvit např. o homosexualitě, kdy je dnes mnohými popíráno, že by to byl hřích, a odkazují se přitom na Ducha svatého, který je Duchem lásky. Když je Duch svatý Duchem lásky, nemůže přece jít o hřích, když se milují dva lidé stejného pohlaví … Skutečně? Duch svatý neví, co říká? Protiřečí si? Nikoliv. On je Pán a jasně promluvil zde, v Božím slově, v Písmu. Podřizovat se Duchu znamená podřizovat se Písmu. 

Dokonce můžeme říci, že naplňovat se Duchem svatým v jistém slova smyslu znamená naplňovat se Božím slovem. V Efezským 5,19 je nám přikázáno, abychom se naplňovali Duchem, a potom jsou tam řečené nějaké důsledky – jako je chvála, vděčnost, vzájemná podřízenost, proměněné vztahy. V Koloským 3,16 je paralelní oddíl, kde jsou popsané úplně stejné důsledky, ale co je příkazem? 

• Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.

Duch svatý je Pán, proto se mu musíme podřizovat a tato podřízenost začíná u jeho Slova. 

Když takto jednáme, vyjadřujeme tím také úctu k Duchu svatému. Můžeme a máme mluvit o uctívání. Ve středu jsme hodně mluvili o modlitbě k Duchu svatému a ukazovali jsme si, že pokud rozumíme tomu, kdo je Duch svatý, není problém, abychom se k němu modlili. Pokud rozumíme tomu, kdo je Bůh a jak se nám dává poznat, že jednoho Boha poznáváme v osobě Otce a Syna a Ducha svatého, potom se můžeme s čistým svědomím modlit ke kterékoliv z osob Boží trojice. Vyjadřujeme tím úctu svatému Bohu. A tento svatý Bůh přebývá v nás, zapečetil nás pro den vykoupení a naplňuje nás. 

Minule jsme mluvili o tom, že když mluvíme o Bohu, vstupujeme tím na svatou půdu. Moji milí, Bůh sám vstoupil na nesvatou půdu, přišel do našich životů a přebývá v nás. Živý a svatý Bůh v osobě Ducha svatého přebývá v životě každého, kdo vyznává, že Ježíš Kristus je Pán, kdo se znovuzrodil z Ducha, kdo miluje Pána Ježíše Krista. Tohle by nás mělo neustále naplňovat bázní a úžasem. Bůh sám, stvořitel světa a jeho udržovatel, sestoupil mezi nás a dokonce se rozhodl, že bude přebývat v našem životě. Uvědomujeme si to? Bůh sám je uprostřed nás, Bůh sám je v našich životech. Když říkáme špatné věci, Bůh je tady, když se dopouštíme zlých skutků, Bůh je při tom, když přemýšlíme o marnostech, Bůh je uprostřed toho, když se stavíme proti bratrům nebo jim neprokazujeme svou lásku, Bůh je tady. 

A to mě vede k poslední věci, kterou chci dneska zmínit – Duch svatý nás spojuje poutem lásky. Jedním Duchem jsme spojeni do jednoho těla. Boží láska byla vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). Je to Duch svatý, kdo působí jednotu víry, jednotu učení, protože je také Duchem pravdy a uvádí do veškeré pravdy a vede nás k jednotě v lásce. Jsme napomínáni k tomu, abychom zachovávali jednotu Ducha spojeni svazkem pokoje (Ef 4,3). A křesťanům do Kolos Pavel napsal, aby měli především lásku, která všechno spojuje k dokonalosti (Ko 3,14). Láska znamená mít druhého přednějšího než sebe, znamená to položit život za svého bratra, za svou sestru. Láska znamená zapřít sám sebe, přinést oběť pro druhého. Láska nevyvyšuje sebe na úkor druhých, nesnaží se dostat do popředí, prosadit své, být vidět, být první, ale skutečná láska, která vyrůstá z pravdy, slouží druhým. Proto Ježíš říká svým učedníkům:

• Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. (Mt 20,26)

To je dílo Ducha svatého v životě křesťana. Proto když Pavel mluví o jednotě Ducha, začíná výzvou k pokoře, k tichosti, k trpělivosti, k lásce (Ef 4,3). Jsou to věci, které vyrůstají z jednoty víry a poznání Božího syna, z jednoty v učení o Bohu a o spasení. Jsou to věci, které zcela přirozeně vedou ke službě druhým. Boží slovo nás vyzývá k jednotě – především v místní církvi. Zde musí být jednota něčím nezbytným. Bez ní nemůžeme být svědky Ježíše Krista, bez ní nebudeme světlem ani solí tomuto světu. V listu Efezkým je to výzva velmi naléhavá a silná, jde o maximální úsilí celého člověka včetně vůle, citu, rozumu, síly. To ukazuje na vážnost zachování jednoty Ducha. A tato jednota je důsledkem Božství Ducha svatého. Odráží jednotu, kterou nacházíme mezi osobami Boží trojice – je to jednota cele založená na pravdě a spojená je věčnou a přetékající láskou. Kéž bychom touto láskou milovali jeden druhého a vylévali ji do světa kolem nás!

• Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. (Fp 2,1–4)

Amen.