Bůh, který učinil svět … aby ho lidé hledali

Jaroslav Kernal, Praha 16. května 2021

Pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu. Pokračujeme v našem studiu knihy Skutků. Jsme v sedmnácté kapitole, jsme spolu s Pavlem v Athénách. Pavel už je v Athénách nějakou dobu – čeká, až za ním přijdou Silas a Timoteus, které zanechal v Beroji, odkud musel utéct před tesalonickými Židy, kteří tam přišli kvůli tomu, že Pavel kázal Boží slovo. Timoteus se měl ještě vrátit do Tesaloniky, takže to čekání na oba bratry bylo docela dlouhé. Pavel procházel městem, procházel posvátnými místy a viděl množství model a oltářů zasvěcených nejrůznějším pohanským bohům. Rozsah modlářství ho rozpaloval víc, než žhavé athénské slunce. Proto mluvil v synagóze s Židy i s pohany, kteří se obrátili k jedinému Bohu, proto mluvil na ulicích s lidmi a zvěstoval jim Ježíše Krista a zmrtvýchvstání. A mnozí z těch Řeků byli zaujati Pavlovými slovy a chtěli slyšet víc o tom cizím Bohu, o kterém jim Pavel vykládal. Proto vzali Pavla na Areopag, aby jim řekl o tom novém náboženství. Pojďme přečíst Skutky 17,22-34 a potom zůstaneme u v. 22-27.

Dneska se podíváme na první část Pavlova kázání z Areopagu. Minule jsme ho trochu nakousli, ale zůstali jsme jenom u úvodního verše, kde Pavel říká Řekům, že jim zvěstuje Boha, kterému přinášejí oběti na oltář s nápisem „Neznámému bohu“. Pavel použil tuto skutečnost jako most, aby se dostal blíž k těm lidem, kterým kázal o Kristu. Dneska si ukážeme, že když mluvíme s lidmi, kteří nemají žádnou představu o pravém Bohu, mají jenom nějaké zkreslené představy, vlastní představy, vlastní náboženství, vlastní koncepty božství, musíme jim říci, že existuje Bůh, seznámit je s Bohem, potom jim v alespoň v nějakém jednoduchém rámci přestavit tohoto Boha a nakonec je k němu přivést, ukázat jim, že Bůh se dává poznat. Pavel to od začátku dělal tak, že s těmi lidmi mluvil o Pánu Ježíši Kristu a o zmrtvýchvstání, tedy o soudu. A slova o Kristu je vedla k tomu, že chtěli slyšet víc. Proto jim Pavel říká víc. To nejdůležitější nakonec vždycky je a bude evangelium, které je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří, dobrá zpráva o Ježíši Kristu. On je tím úhelným kamenem, v jeho jménu je spása:

• Ř 10:13-14 ‚Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.‘ Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?

Na něm se všechno láme a mění – pro jedny je skálou záchrany a pro jiné kamenem úrazu, o který se rozbijou (1Pt 2,6-8). Ne každý křesťan je myslitel, jako byl Pavel, ne každý je teolog jako Jan Kalvín nebo John Owen, jen výjimečně je mezi křesťany filozof, jako byl Jonathan Edwards, málokdo z nás by dokázal diskutovat s filozofy na Areopagu jako Pavel, ale všichni, kdo jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, jsme svědkové Ježíše Krista, takže můžeme vydat svědectví o svém životě s Kristem a o naději na zmrtvýchvstání. Ale chceme se učit i od Pavla z jeho kázání a zvěstování vzdělaným Řekům na athénském Areopagu.

I. Seznámení s Bohem

Chtěl bych začít zopakováním několika naprosto zásadních a velmi důležitých věcí, které si potřebujeme stále připomínat. Jedná se o samotnou podstatu spasení, které je z milosti, jedná se o otázky, které se týkají evangelizace jako takové, způsobů evangelizace a evangelia samotného.

Tu první věc jsme viděli v celé sedmnácté kapitole, na všech třech místech, kde Pavel kázal evangelium. Vzpomínáte si, že v Tesalonice uvěřilo mnoho pohanů, kteří se už dříve obrátili k jedinému Bohu a spolu s nimi také někteří Židé (Sk 17,4), zatímco v Beroji byli Židé přístupnější, sami zkoumali Boží slovo:

• Sk 17:12 A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků …

Naproti tomu v Athénách to vypadá, že Židy evangelium vůbec nezajímalo a Řekové se Pavlovi vysmáli. Jenom někteří se k němu připojili a uvěřili (Sk 17,34). Na biblické jsem kladl otázku, jak je to možné, že byly tak velké rozdíly mezi těmi místy, co bylo tou podstatou, co bylo jinak? Odpověď je v:

• Římanům 9:16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

Tohle je ta první a velmi důležitá věc, kterou musíme mít stále na mysli – je to na Bohu, který se smilovává. Noe kázal 120 let, ale před vodami potopy bylo zachráněno jenom osm lidí. Byl to špatný kazatel? Jonáš kázal v Ninive jeden den a sto dvacet tisíc lidí uvěřilo Bohu (Jon 3,5) a činilo pokání. Izajášovi dal Bůh službu kázání, které povede k zatvrzování srdcí izraelského národa (Iz 6,9-10). Ezechielovi dal Bůh čelo tvrdší než křemen, aby svému lidu vyhlašoval slova soudu a nebál se jich (Ez 3,8-9). Jenom na Bohu záleží, komu dá nové srdce, kdo uvěří slovu pravdy, kdo se narodí z Ducha svatého. To je první věc, kterou jsem musel zdůraznit. A musel jsem to udělat, protože i když tomu, co jsem právě řekl, všichni věříme, někdy jednáme a chováme se tak, jako kdyby spasení druhých lidí záleželo jenom na nás. Někdy to vypadá, že chceme být Duch svatý a usvědčit lidi z jejich hříchu a způsobit jejich víru. Pozor, tím neříkám, že nemáme označovat hřích hříchem – to rozhodně máme! Máme mluvit pravdy a odhalovat skutky temnoty, tedy nazývat věci pravým jménem: krádež krádeží (ne odkloněním), úplatek úplatkem (ne všimným), lež lží (ne nepravdou), vraždu vraždou (ne potratem nebo eutanásií), zvrácenost zvráceností (ne manželstvím pro všechny) atd. Ale Duch svatý musí usvědčit lidi z hříchu. To je jeho práce. Kvůli tomu – i když nejenom – je tu:

• J 16:7-9 Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří;

Duch svatý usvědčuje z hříchu. To je důvod, proč lidem říkáme o Ježíši Kristu, proč je vedeme k tomu, že v něm musí věřit, aby byli spasení (viz J 3,16). Podívejte se do Skutků – Petr v den letnic kázal Krista a volal lidi k víře v Krista. Ve třetí a čtvrté kapitole, když kázal před veleradou, říkal jim, že není jiného jména zjeveného lidem, ve kterém bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). V páté kapitole mluví znovu před veleradou a vydávají svědectví o Ježíši. V sedmé kapitole je Štěpánovo kázání, ve kterém směřuje k Synu člověka, tkerý stojí po pravici Boží. V osmé kapitole Filip káže v Samařsku o Božím království a o Ježíšovi. V deváté kapitole se Saul, Pavel, setkává se vzkříšeným Ježíšem a hned začíná kázat v damašských synagogách, že Ježíš je Syn Boží (Sk 9,20). V desáté kapitole Petr káže římskému setníkovi Korneliovi o Kristu, o jeho ukřižování a vzkříšení třetího dne (Sk 10,40). V jedenácté kapitole kážou Židé pohanům v Antiochii Pána Ježíše (Sk 11,20). Totéž vidíme ve všech dalších kapitolách. Totéž vidíme i v našem textu.

V Athénách Pavel začíná tím, že popisuje Boha, kterého pohané neznají. Už jim předtím řekl o Kristu, což vyvolalo jejich zájem, proto je nyní seznamuje s Bohem. Ukazuje jim, kdo je Bůh, ale vede je ke Kristu. Kdyby zůstal jenom u toho, kdo je Bůh, nepomohlo by to, protože jen v Kristu je spasení. Není špatné, když lidem ukážeme hřích – ale pozor na to, abychom jenom nemoralizovali – je dobré, když mluvíme o tom, kdo je Bůh, ale protože jsme spaseni milostí a milost se zjevuje, je zjevením od Boha, ne od lidí, musíme nakonec jít k Pánu Ježíši Kristu, protože jenom v něm je spasení. Na biblické jsme se dostali k otázce, nakolik lidé musí rozumět tomu, z čeho jsou Pánem Ježíšem Kristem vysvobozeni. Jak moc tomu rozuměl žalářník ve Filipech? Jak moc jsme tomu rozuměli my, když jsme uvěřili? Teprve když jsme uvěřili, začali jsme rozumět a začali jsme růst. Znovu – tím neříkám, že nemáme říkat lidem, kdo je Bůh, co je člověk před Bohem, co znamená hřích – to je správné, ale když neřekneme lidem o Pánu Ježíši, neřekli jsme jim evangelium. Pavel seznamuje filozofy v Athénách s Bohem Bible, se Stvořitelem. Ale skrze to je nakonec vede k Pánu.

II. Představení Boha

Pavel začíná u „neznámého“ Boha, kterého představuje:

• Sk 17:24-27 Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali.

Pavel v těchto slovech jednoduše představuje Boha. Chtěl bych, abychom se podívali na pár charakteristik, které tady jsou, které Pavel ukázal filozofům v Athénách a které můžeme – a myslím, že v dnešní době také máme, tedy musíme – ukazovat lidem i my. Už jsme si ukázali, jak podobné je pohanství starověké a současné, jak blízko je naše společnost společnosti athénské. Proto se poučme od Pavla, jak mluvit o Bohu a vést lidi k poznání Pána Ježíše Krista. Pavel na prvním místě ukazuje, že:

Bůh je Stvořitel. Bůh učinil svět a všechno, co je v něm. Většina lidí, kteří se nazývají křesťany, říká, že věří tomu, že Bůh je Stvořitel. Ale mnozí tomu věří takovým zvláštním způsobem. Věří tomu, protože to říká Bible, ale nevěří tomu, jak o tom Bible mluví. Je to podobné, jako když někdo říká, že Ježíš je Boží Syn, ale nevěří tomu, že udělal zázraky, které udělal, protože zázraky přece patří do pohádek, ale my jsme racionální bytosti a žijeme ve 21. století, máme vědu, která nám jasně říká, že po vodě se chodit nedá, že z pěti chlebů nenakrmíte pět tisíc mužů a jejich ženy a děti. Věda nám říká, jak vznikl svět a Bible není učebnice fyziky ani biologie, takže věříme, že Bůh je Stvořitel, ale víme, že na začátku byla všechna hmota celého vesmíru v malé kuličce o velikosti špendlívkové hlavičky, která díky Bohu vybouchla a jak se na to Bůh koukal, tak se to všechno během několika miliard let vyvinulo a v jednu chvíli Bůh jednu opici nazval Adamem, protože už byla docela podobná člověku. Tohle je popis toho, jak mnoho „západních“ křesťanů věří v Boha Stvořitele. Není bez zajímavosti, že athénští filozofové měli také určité materialistické teorie o vzniku světa a jeho fungování. Nebyly nepodobné těm dnešním. Proto Pavel jednoduše představuje Boha jako Stvořitele, který učinil svět a všechno, co je na něm. Nepotřebuje dokazovat, že Bůh je Stvořitel. Ani my to nemusíme dokazovat. To není naše práce. Máme to jednoduše vyhlašovat. A můžeme přitom jednoduše ukazovat přímo na Pána Ježíše, protože skrze něho, v něm a pro něho bylo stvořeno všechno, co jest (J 1,3; Ko 1,16).

Bůh je pánem všeho, tedy majitelem. To vyplývá z toho, že je stvořitelem. Jestliže Bůh stvořil všechno svou mocí a svým slovem, vyplývá z toho skutečnost jeho vlády, jeho vlastnictví, jeho výhradní vlády a jeho výhradního vlastnictví. Stvoření a vláda patří k sobě, a když stvoření popřeme, byť třeba nepřímo tím, že Bůh ke stvoření použil evoluci, budeme mnohem hůře ukazovat lidem, proč patří Bohu všechna vláda. Bůh se stane jenom nějakou myšlenkovou konstrukcí, neosobním Bohem. Ale Bůh Bible je osobním Stvořitelem, který sám osobně všechno stvořil, který přímo stvořil prvního člověka, a proto mu patří také vláda nade vším stvořením. A znovu nás to může vést přímo k Pánu Ježíši, protože on je Pánem, je hlavou církve (Ko 1,18) i všech mocností a sil (Ko 2,10). Jemu všechno patří a jemu se bude celé stvoření zodpovídat. 

Tento Bůh je oddělený od stvoření. Tohle je důležitá myšlenka, protože ukazuje, že Bůh je jiný než my. Bůh není jako my. Bůh nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si od lidí nedává sloužit, jako by byl na nich závislý. Bůh není závislý na člověku. Evoluční vysvětlení Boha je, že člověk potřeboval vysvětlit nějaké jevy, kterým nerozuměl – blesk, hrom, povodeň, bouři atd., proto si vymyslel nějaké božstvo, které za tím stojí. Ale Bůh Bible říká, že byl, je a bude, ať už tomu lidé budou věřit nebo ne. Není závislý na lidech. Je stvořitelem, je majitelem, pánem, nepotřebuje člověka, nepotřebuje jeho uctívání, nepotřebuje oběti, nepotřebuje chrámy. Ale je to Bůh, kdo stvořil člověka, aby ho člověk uctíval. A Bůh mu dal poznat, jak ho má uctívat. Pavel o tom mluví dál a my se na to podíváme blíže příště. Bůh nepotřebuje člověka. Byla doba, kdy nic z toho, co je, nebylo. Ale byl Bůh a byl spokojený sám v sobě a se sebou. Nemusel nic stvořit, ale chtěl – z radosti, z lásky, z dobroty a ke své slávě. Stvořil svět a všechno, co je na něm.

Všechno udržuje svou mocí, všemu dává život, dech i vše ostatní. Bůh je udržovatel všeho stvoření. Lidé se ve své pýše staví proti Bohu, tvrdí, že nepotřebují Boha, že Bůh jim nikdy nic nedal, ale každý jejich dech je dílem Boží milosti, za každým úderem jejich srdce stojí Bůh. Ani nemusí vztáhnout ruku nebo se dotknout svým prstem – prostě pomyslí ve své nekonečné mysli, řekne stop a srdce přestane bít. Bůh všechno drží ve své ruce. Jemu patří všechna moc a vláda. Udržuje při životě celé stvoření – lidi i zvířata, viditelný i neviditelný svět a všechno, co je na něm. Bůh není závislý na svém stvoření, ale jeho stvoření je cele, naprosto a kompletně závislé na něm. To je skutečná rána pro lidskou pýchu. Jen se podívejte, jak je to těžké, když lidé na západě, kde dlouhá desetiletí žili v blahobytu a bezstarostnosti, kde žili v naprostém ignorantství vůči Bohu, dneska zjišťují, že jsou smrtelní, že může přijít něco neviditelného, co přesto existuje, virus, a oni mohou zemřít. A není žádná možnost, jak to ovládat, jak to kontrolovat, jak se ujistit, že se to nestane. A vyvolává to naprostou paniku. A nejhorší je, že tuto paniku můžete vidět i u křesťanů. Ale víte, proč to tak je? Protože lidé nevěří tomu, kdo je Bůh, jak o tom mluví tento text – nevěří tomu, že Bůh je stvořitel, majitel, oddělený od stvoření, nezávislý na stvoření, udžovatel všeho stvoření. Nevěří v Boha Bible.

Ale Bůh učinil všechny věci tak, aby ho lidé hledali. Bůh se dává poznat svému stvoření. Je oddělený od stvoření, ale zároveň nemůže stvoření existovat mimo Boha. Stvoření není nezávislé na Bohu a poznání lidské omezenosti, smrtelnosti, zranitelnosti ukazuje lidem, že potřebují znát pravdu o Bohu. Proto se jako křesťané můžeme v určitém slova smyslu radovat z toho, co se dnes děje, protože to je způsob, jak Bůh promlouvá ke svému stvoření, k lidem, kteří ho neznají. Bůh volá lidi k tomu, aby ho hledali. A potom se jim dává poznat. Bůh udělal všechno pro to, aby ho lidé nalezli – nejenom v tom, jak stvořil svět, tal především v tom, že poslal svého Syna, aby se stal člověkem, a ukázal nám cestu k Bohu, k Otci (J 14,6).

Bůh nestvořil člověka ani svět, aby si člověk a svět žili svým vlastním životem v nezávislosti na Bohu. Nejsme nezávislí na Bohu. Bůh nás stvořil proto, abychom ho hledali. A to znamená, že se dává lidem nalézt, chce mít s lidmi vztah. I když nás Bůh tolik převyšuje a přesahuje, přece se nám chce dát poznat a chce být s námi. Bůh stvořil všechny věci tak, aby ukazovaly na něj, aby o něm vydávaly jasné svědectví. A tady je první vrchol Pavlova kázání na Areopagu, když vydává svědectví o Bohu, o jeho velikosti, slávě, moci, o jeho charakteru, o jeho díle – Pavel to dělá proto, aby přivedl alespoň některé z Řeků k Pánu. Skrze vysvětlení toho, kdo je Bůh, je Pavel vede ke Kristu.

III. Přivedení k Bohu

Pavel představuje Athéňanům Boha Bible. Bůh, o kterém nyní slyší, je skutečně pro jejich uši, pro jejich chápání, pro jejich představivost cizím Bohem, novým Bohem a neznámým Bohem. Pavel jim představuje Boha v jeho slávě, v jeho stvořitelské moci, v jeho vládě – tedy jako svrchovaného Boha. Tohle je opět jedno z míst, kde jsou dnes lidé pod mocí svých představ, a hlavně své vlastní hříšné zkaženosti, protože nechtějí přiznat Bohu slávu, nechtějí uznat, že Bůh je Bůh, že je tím, za koho se doopravdy prohlašuje, je Pánem, vládcem, majitelem celého stvoření.

Mnozí dnes představují Boha jako někoho, kdo má velkou moc uzdravovat, ale nemá žádnou moc vládnout nad člověkem. Dělají tak z Boha automat na lidská přání, v podstatě loutku lidské představivosti a lidských vášní a žádostí. Ale Bůh vládne. Když se Pán Ježíš loučil se svými učedníky, řekl jim:

• Matouš 28:18 Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.

A potom je vyslal, aby byli jeho svědky a nesli evangelium do celého světa, aby kázali dobrou zprávu lidem, aby vyučovali lidi o tom, kdo je Bůh, kdo je Boží syn, co udělal Pán Ježíš Kristus, aby volali lidi k víře v Pána Ježíše Krista a k pokání. Přesně to dělá Pavel během své promluvy na Areopagu. Vede své posluchače k tomu, aby hledali Boha. Bůh je takový jaký je a Bůh učinil všechny věci takové, jaké jsou proto, aby ho lidé hledali. Poslouchejte dobře, Athéňané! Máte sice oltář neznámému Bohu, kam občas přinesete nějaké to kadidlo nebo nějakou jinou oběť, ale Bůh, kterého takto uctíváte, chce, aby ho lidé hledali. Bůh ty věci udělal proto, abyste ho vy, právě vy, hledali.

Pavel jim ukazuje, kdo je Bůh, v něhož mají věřit, a vede je k tomu, že v tohoto Boha mají věřit, že ho mají hledat, aby ho nalezli, protože to je Stvořitel a vládce.

• Žd 11:6 Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

Bůh chce, aby ho lidé hledali. A tady se znovu dostáváme na začátek – kdy lidé hledají Boha? Kvůli své vzpouře lidé Boha nehledají, nechtějí ho hledat, nechtějí ho znát, nechtějí o něm slyšet, jak je ostatně zjevné i z Pavlova kázání na Areopagu – i tam se mu nakonec vysmáli a řekli mu, že si ho poslechnou někdy jindy … Boží slovo jasně říká, že není, kdo by hledal Boha, není ani jeden (Ř 3,10-12). Proč tedy kázat o Bohu?

Protože to je nástroj, který Bůh používá, aby otevřel lidské srdce, aby promluvil k lidskému srdci, aby obnovil lidské srdce, aby usvědčil člověka ze vzpoury proti Bohu, z nevěry vůči Kristu, aby dal nové srdce a do něj vložil víru v Boha, víru v jeho Slovo, lásku ke Kristu i lásku k Božím dětem. Kázání Božího slova je tím nástrojem, který Bůh určil ke spasení člověka.

Pavel těm lidem svědčil o Pánu Ježíši a o jeho zmrtvýchvstání. To v nich probudilo nějaký zájem. U mnohých z nich to byl jenom povrchní zájem, protože se zajímali o novinky a tohle znělo fakt nově. Ale u některých z nich to byl Bůh sám, kdo probudil jejich zájem, jejich touhu slyšet víc. A potom slyšeli pravdu o Bohu – pravdu těžko snesitelnou, pravdu naprosto neuvěřitelnou, pravdu, která se jim nelíbila a těžko se jim poslouchala. Nicméně některé z nich tato pravda postavila na nohy – ukázala jim světlo a oni se k tomu světlu rozběhli. Když potom Pavel znovu mluvil o Pánu Ježíši Kristu, byli probuzeni z mrtvých a zazářil jim Kristus. Někteří z nich se k němu připojili a uvěřili! Někteří z nich byli znovuzrozeni slovem pravdy (Ef 1,13; Ko 1,5) a stali se z nich učedníci Pána Ježíše. To je dílo evangelia, to je Boží moc, která zachraňuje lidi skrze svědectví o Kristu. Tohle je Boží způsob záchrany člověka, který Bůh používá i dneska.

Nemáme hledat nějaká přesná vyjádření, nemusíme se snažit usvědčit lidi z hříchu – Bůh sám je usvědčuje a oni to popírají, jak sami sobě, tak druhým. Ale máme jim říkat pravdu o Bohu, pravdu o Pánu Ježíši Kristu, pravdu o jeho díle – o tom, že věčný Boží syn se stal člověkem, vzal na sebe hříchy svého lidu, vynesl je na kříž, na kříži byl odsouzen Otcem – ne kvůli svým hříchům, ale kvůli našim, podstoupil smrt, zemřel a byl pohřben. Ale třetího dne vstal z mrtvých a žije. A žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný, už nebude souzen, ale bude mít vztah s Bohem, a bude žít s Bohem každý den, protože Bůh v něm – kvůli víře v Krista – nalezl zalíbení a udělal z něj samotného svůj chrám, ve kterém přebývá, který naplnil svým Duchem svatým. Kdo věří v Pána Ježíše Krista, je Božím dítětem a Bůh ho miluje odvěkou láskou, dává se mu poznat stále víc a víc, proměňuje život takového člověka, posvěcuje ho a činí ho stále podobnějším Pánu Ježíši Kristu.

Takže podstatná je nakonec jedna jediná otázka, podstatná je jenom jediná výzva – věříš v Pána Ježíše Krista? Proto řekl Pavel žalářníkovi ve Filipech, který se ptal, co má dělat, aby byl spasen: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty, i všichni, kdo jsou ve tvém domě“ (Sk 16,31). Amen.