Pamatuj na Ježíše Krista původem z rodu Davidova

Jaroslav Kernal, Praha 12. prosince 2021

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Pokračujeme v našem studiu Božího slova a ve výkladu knihy Genesis jsme se dostali k prvnímu čtenářskému oříšku. Jsme v páté kapitole a před námi je rodokmen. Třicet dva veršů plných čísel a jmen. Pro současné křesťany jsou texty, jako je tento, obvykle nudné, nezajímavé, často je vůbec nečtou a když na ně v Bibli narazí, tak je přeskakují. Dnes jsme narazili také na takový text – a není to v knize Genesis naposledy – ale nepřeskočíme ho, nýbrž ho společně projdeme a ukážeme si alespoň zlomek toho, co všechno se z něj můžeme naučit.

Někdy chtějí křesťané být vtipní a rádoby bibličtí, takže řeknou, že Boží slovo nám říká, že se nemáme zabývat rodokmeny, proto není potřeba je číst. Pavel ponechal Timotea v Efezu a přikázal mu, aby nikomu nedovoloval:

• 1Tm 1:4 a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru.

Podobná slova napsal také Titovi na Krétu (Tt 3,9), kde mluví o hloupých sporech o rodokmeny. Jalové hloubání nad rodokmeny je skutečně neplodné. Nevede k účasti víry na Božím záměru. A rozhodně není důvodem, proč nám Bůh dal do Bible tolik rodokmenů a jiných seznamů a výčtů. Jako celé Písmo i rodokmeny svědčí o Pánu Ježíši Kristu a my si dnes ukážeme jak. Takže i rodokmeny mohou a mají vést k tomu, co je skutečným cílem našeho vyučování, jak to říká Pavel Timoteovi:

• 1 Timoteovi 1:5 Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

Celé Boží slovo je vdechnuté Duchem svatým a je vhodné k učení, usvědčování, nápravě a výchově ve spravedlnosti (2Tm 3,16–17), a platí to i pro rodokmeny. Dneska si tedy ukážeme, k čemu jsou nám rodokmeny dobré, co můžeme vykopat z toho našeho a kam nás tento rodokmen vede – k synovi, jehož jméno, je „Odpočinutí“. Dnes bych si přál, aby nám očima zazářil Kristus – jasně srozumitelně, ve své velikosti a nádheře. Uvidíme zásadní věci, které se můžeme naučit z každého rodokmenu, uvidíme specifické věci, které jsou v mnoha rodokmenech a slouží k našemu povzbuzení i k růstu ve víře a uvidíme také trajektorii rodokmenu, která – v tuto chvíli ještě nevede, ale zcela zřetelně – míří k Pánu Ježíši Kristu. Pojďme tedy k prvnímu bodu dnešního kázání, v němž si vyjasníme, proč je dobré a důležité, že nám Pán do svého Slova vložil rodokmeny.

I. Proč rodokmeny?

Ještě než se pustíme do toho našeho dnešního rodokmenu, musíme si ujasnit důležitou věc – každý rodokmen v Písmu má svůj smysl a účel. Z toho vyplývá několik důležitých věcí: Rodokmen nemusí obsahovat úplně všechny informace a všechny potomky nebo generace. To je například vidět na rodokmenu Jákoba – Jákob měl dvanáct synů, a jeho rodokmen je uveden v Písmu hned několikrát. Někdy je uvedeno dvanáct Jákobových synů. Někdy je vynechán Lévi – když chce Písmo mluvit o rozdělení země. A v takovém případě bývají také uvedeni místo Josefa jeho synové, které Jákob přijal za své. Jákobův prvorozený byl Rúben, který ale své prvorozenectví ztratil, když poskrvnil lože svého otce a spal se svou nevlastní matkou. Ani jeho bratři, na které by mělo přejít prvorozenectví, ho nedostali, ale dostal ho Josef, respektive jeho druhorozený syn Efrajim. Ale Bohem byl určen Jákobův čtvrtý syn, Juda, jako ten, který bude v linii zaslíbeného Mesiáše. Takže někdy nenajdete Léviho, někdy nenajdete Josefa – to neznamená, že ten rodokmen je špatně, ale znamená to, že má svůj účel.

Druhá poznámka se týká prvorozenectví. Když Bible představuje nějaký rodokmen, neznamená to, že je to rodokmen prvorozených. To platí i v našem případě. Náš rodokmen začíná u Adama, ale jako další je uveden Šét. To byl minimálně třetí syn Adamův. Pravda je, že to byl třetí Biblí zmíněný syn Adamův. V závěru čtvrté kapitoly Eva říká, že Bůh jí dal Šéta místo zavražděného Ábela, což může znamenat, že Šét byl ten, kdo se narodil jako další syn po Ábelovi, nebo se narodil jako první syn po zavraždění Ábela a mezi narozením Ábela a jeho narozením se Adamovi a Evě rodili synové a dcery, takže s jednou z těch dcer Kain odešel na východ do země Nódu a během oněch sto třiceti let než se Šét narodil, Adamovi synové a dcery měli své děti, Adamovy vnuky, pravnuky a prapravnuky. Ale nikdo z nich dosud nezemřel, kromě Ábela, což byl vlastní syn Evy a proto po jeho smrti o to víc děkovala Bohu za narození dalšího syna.

Poslední poznámka se týká zbožnosti. Někteří učenci mluví o tom, že ve čtvrté kapitole je rodokmen bezbožného Kaina, zatímco v páté kapitole je rodokmen zbožného Šéta. Já nejsem učenec, jenom studuju Boží slovo stejně, jako vy. A z Božího slova mohu jasně říci, že Kain byl bezbožný, stejně jako jeho vzdálený potomek Lámech, který se dopustil vraždy jako Kain. Na druhé straně vidíme, že v době Šétova syna Enóše se začalo vzývat Hospodinovo jméno, což nám neříká nic o zbožnosti Šéta ani Enóše ani nikoho dalšího z našeho dnešního rodokmenu. O kom můžeme s jistotou říci, že byl zbožný, je Henoch, o němž ještě budeme mluvit a Noe, k němuž se také dneska dostaneme. To je podle mého jasné svědectví Písma.

Toto už nás přivádí k hlavní myšlence tohoto bodu kázání – proč zde máme rodokmeny. První důvod, který bych chtěl uvést a který ještě rozvineme ve třetím bodu kázání, je to, že nás vedou k Pánu Ježíši Kristu. Tento rodokmen je rodokmenem Pána Ježíše Krista. Nicméně abychom byli zcela upřímní, je to rodokmen každého z nás. Je tady deset generací. Kolik generací znáte vy sami ve své rodině? Určitě tři, možná čtyři, a někteří možná pět. Jen výjimečně zná někdo více generací. Ale tady je dobrá zpráva pro každého z nás – tohle jsou lidé, z nichž pochází všechno současné lidstvo, tedy vy i já. Jsou to předci Noema, z něhož jsme i my. To je pohled dozadu. Pohled od Adama dopředu nás vede k Pánu Ježíši Kristu. V Lukášovi 3,36–38 je zaznamená rodokmen Pána Ježíše, který vede k Adamovi, v němž jsou samozřejmě i lidé uvedení v našem textu.

Druhým důvodem, proč máme v Písmu rodokmeny, je to, že nám mají ukázat na lidství Pána Ježíše Krista. Ne všechny rodokmeny, které jsou v Písmu, k němu vedou. Ale řada z nich vede právě k němu. Má vést k němu a k nikomu jinému. Má ukázat na Pána Ježíše. Nový zákon začíná rodokmenem (Mt 1,1–16) – rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Ten rodokmen začíná u Abrahama, ale náš rodokmen nás vede k Noemovi a v jedenácté kapitole Genesis je další rodokmen, který vede od Noema k Abrahamovi. To není náhoda, to je záměr. To je záměr, který pochopíme, když jdeme do Nového zákona a k Pánu Ježíši Kristu. Izraelcům na poušti to ještě nebylo zjevné, ale Izraelcům v prvním století – jako byl Matouš, Lukáš nebo Pavel – to bylo naprosto zjevné. Pavel napsal Timoteovi:

• 2 Timoteovi 2:8 Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova.

Pán Ježíš Kristus je syn Davidův, syn Abrahamův, syn Adamův, tedy syn člověka. Nicméně titul Syn člověka je také eschatologický titul Mesiáše, který je vzatý z Daniela 7,13 a ukazuje na Božího syna, na Boha samotného, na toho, komu byla dána moc a vláda nade vším stvořením a má být uctíván všemi národy.

Bůh nám také v rodokmenech zjevuje zajímavé detaily, které možné nejsou úplně zásadní pro naše spasení, ale jsou důležité pro náš život s Bohem. To uvidíme za chvíli, když budeme mluvit o Henochovi, který chodil s Bohem. V Genesis 10,25 je syn Hebera, což byl vnuk Šéma, syna Noemova. Je tam zajímavá poznámka, že jeho jméno znamená „rozčlenění“, neboť za jeho dnů byla země rozčleněna. Za jeho dnů došlo k rozdělení lidí, za jeho dnů dopadl na lidstvo Boží soud v podobě různých jazyků a země se rozdělila na mnohé národy. Je to malá poznámka, která vrhá světlo na celé další dějiny lidstva.

Konečně poslední věc, kterou chci zmínit, a která nás také vede k dalšímu bodu našeho kázání – rodokmeny ukazují na to, že každá generace má svůj počátek a svůj konec. Rodokmeny mluví o tom, že člověk je jenom smrtelník. To je refrén našeho rodokmenu – „všech dnů XY bylo tolik a tolik … a umřel.“ Každý člověk jednoho dne zemře a setká se se svým Stvořitelem. Jste připraveni na toto setkání? Máte svého zastánce v Pánu Ježíši Kristu? Bez něj nikdo neobstojí před svatým a spravedlivým Bohem!

II. Henoch chodil s Bohem

Máme tady důležitý detail z rodokmenu. Je to malý verš:

• Gn 5:24 I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.

V Genesis pět máme zaznamenaných deset generací našich předků, a o osmi z nich je tam napsáno: „… a umřel.“ O poslední generaci Noema a jeho synů budeme mluvit ještě v dalších kapitolách, takže tady není zmínka o jeho smrti, a potom je tu sedmá od Adama, Henoch, o kterém je řečeno, že ho nebylo, protože ho Bůh vzal. Henoch chodil s Bohem a Bůh ho vzal.

Podívejme se na ty věci trochu důkladněji. Nejdřív na otázku smrti a potom na chození s Bohem. Bible mluví o tom, že smrt je Boží nepřítel, a jako taková bude jednoho dne stejně jako všichni Boží nepřátelé přemožena a jako kořist položena Bohu pod nohy. Tím, kdo jí přemohl, je Boží syn. Na kříži Golgoty se v těle, jako má hříšný člověk, poddal smrti, ale třetího dne vstal slavně z mrtvých. Svým zmrtvýchvstáním přemohl smrt. Ještě není její konec, ale den za dnem se blíží. Pavel napsal Korintským:

• 1K 15:54–55 A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘

Smrt vešla do světa s Adamovým pádem. Hned v druhé kapitole Bible čteme varování, které dal Bůh Adamovi – bylo v zahradě Edenu, bylo to ve chvíli, kdy Bůh o všem prohlásil, že to je dobré, bylo to na místě, které bylo velmi dobré, kde bylo všechno uzpůsobeno pro život – tam Bůh ohlašuje Adamovi, že když bude jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, zemře smrtí. Tak to tam doslova stojí – zemřeš smrtí. Je to hebrejský způsob, jak vyjádřit nezpochybnitelnou jistotu (jako „amen, amen“).

Rodokmeny nám říkají, že smrt zasáhne každou generaci. V posledních dvou letech jsme se naučili nová slova, takže dnes můžu říct, že hřích má stoprocentní smrtnost – každý, úplně každý, kdo je nakažen hříchem – a je to dědičná choroba, která se hned od narození rozvíjí do plné infekčnosti – každý nakažený zemře. Ani v jedné generaci nezůstane jedinec, který by tuto nákazu přežil, nebo který by byl imunní. Všichni zhřešili, všichni zemřou. ALE … A tady se dostáváme k té zajímavosti našeho rodokmenu: „Henoch chodil s Bohem a nebylo ho, neboť Bůh ho vzal.“ O Henochovi Bible neříká, že umřel, ale že ho Bůh vzal. Vzal ho k sobě, vzal ho ze života do života věčného.

• Židům 11:5 Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.

Tohle je něco, co musí praštit do očí každého, kdo čte tento rodokmen. Henoch nezemřel. Jak je to možné? Bible říká, že Henoch chodil s Bohem a Bůh si ho vzal k sobě. Jak chodil Henoch s Bohem? Co to vlastně znamená? O Henochovi toho moc nevíme. V podstatě nic. Jeho jméno je v celé Bibli 11x, z toho 6x v této kapitole. Potom dvakrát znovu v rodokmenu (1Pa 1,3; Lk 3,37), dvakrát ve verši z listu Židům a jednou v listu Judově (v. 14), kde je Henoch zmíněn jako prorok, první Biblí zmíněný kazatel. Nicméně myslím, že těch sedm veršů z Genesis 5 nám přece jenom může prozradit mnohé. První věc, kterou se dozvídáme, je, že Henoch nebyl poustevník. Nežil o samotě někde v horách, daleko od lidí, kde „chodil s Bohem“. Henoch měl manželku a plodil syny a dcery. Byl to ženatý muž, který měl pravděpodobně početnou rodinu, o kterou se musel postarat. Henoch se narodil v roce 622 od stvoření Adama. V té době už mohly na zemi žít statisíce lidí. Těmto lidem Henoch kázal Boží slovo, mluvil o příchodu Pána, o jeho soudu a nejspíš také o spasení. Jak tedy Henoch chodil s Bohem ve svém každodenním životě, kdy musel v potu své tváře dobývat ze země chléb, aby uživil sebe i svou rodinu?

Celý svůj život zaměřil na Boha. To neznamená, že nepracoval, že netrávil čas se svou ženou, že se nestaral o své děti. Nic takového! Ale Bůh byl na prvním místě. Jako muž z žalmu 1 rozjímal o Bohu ve dne v noci. Připomínal si jeho Slovo – neměl zapsané Slovo, jak ho máme my, ale nějaké slovo od Boha měl, a tak si ho připomínal. Dostalo se mu svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bůh mu to nějaký způsobem dosvědčil ještě dříve, než si ho vzal. Jak získal takové ujištění? Skrze Boží slovo a modlitby. Chodit s Bohem znamená zůstávat na modlitbách a poznávat Boha skrze jeho Slovo. Nevíme, jaké Slovo měl Henoch, ale nějaké měl, protože ho kázal. A to znamená, že v něm i zůstával. Když pracoval, přemýšlel nad Božím slovem – do té míry, kam mu to jeho práce dovolila. Když byl s rodinou, ukazoval jim svým charakterem, svým smýšlením, svým mluvením i svým jednáním na Boha, se kterým chodil a kterého znal z jeho Slova. Můžeme se podívat také na Pána Ježíše, jak trávil čas se svým nebeským Otcem a znovu uvidíme, co to znamená chodit s Bohem.

• Marek 1:35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.

Chození s Bohem znamená na prvním místě zaměření se na Boha, vydání se Bohu ať se děje, co se děje, hledání pokoje a radosti u Boha, hledání Boží přítomnosti a jeho tváře, uspokojení z Boha samotného. Chození s Bohem není o nějakých aktivitách nebo skutcích, které někdo dělá nebo nedělá, ale niterném vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Naše hříšná mysl, naše hříšné srdce, naše hříšná přirozenost, naše porušená vůle, naše nestálá duše se stále odvracejí od Boha – a chození s Bohem znamená, že se mocí Ducha stále znovu vracíme k Pánu Ježíši Kristu. To je život víry! Henoch věřil, proto nespatřil smrt (Žd 11,5).

• J 5:24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a neopodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Pokud dřív nespatříme příchod Pána, spatříme přicházet smrt. Ale jako ti, kdo uvěřili v Pána Ježíše, se nemusíme bát jejího ostnu, protože už jsme přešli ze smrti do života. Nyní jsme živí Bohu skrze víru v Pána Ježíše Krista. Tam nás vede také poslední jméno v našem rodokmenu – Noe, Odpočinutí.

III. Syn jménem „Odpočinutí“

Máme tady druhou „drobnost“ v rodokmenu – Lámech zplodil syna a dal mu jméno Noe, to je Odpočinutí. Podívejte se do svých Biblí, jak jeho narození a pojmenování Lámech okomentoval:

• Gn 5:29 Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.

Zdá se, že tento Lámech (s tím jménem už jsme se setkali v předchozí kapitole, ale patřilo jinému muži), je muž, který věří Bohu a v Boha. Nemůžeme usuzovat příliš mnoho z toho jeho krátkého povzdechu, ale zdá se, že také Lámech věřil Bohu a těšil se na chvíli, kdy bude překonán hřích, kdy dojde o obnově země, kdy bude poražen ďábel a člověk bude vysvobozen. Zdá se, že Lámech měl také nějaké zjevení od Boha, protože jedná ve víře, jedná prorocky, když mluví o svém synu, jemuž dal jméno „Odpočinutí“. Mluví o tom, že dá lidem potěšení a odpočinutí od jejich práce. Tím se Noe stává obrazem a vzorem Pána Ježíše Krista. Přinesl Noe odpočinutí? Přinesl strašlivý soud, který zasáhl celé lidstvo s výjimkou těch, kteří byli před vodami potopy ukryti spolu s Noemem v arše. Tady můžeme vidět, jak nám tento rodokmen ukazuje přímo ke Kristu.

Noe věřil Bohu, Noe žil ve víře, stejně jako Henoch, stejně jako další svatí. Ale jeho údělem nebylo, aby byl vzat ze země přímo k Bohu – jeho údělem bylo postavit archu a být ve své generaci kazatelem spravedlnosti (2Pt 2,5). Henoch kázal o přicházejícím Božím soudu, Noe kázal o Boží spravedlnosti, což znamená, že kázal také o Božím soudu. Noe věřil Bohu, a proto stavěl archu, ve které Bůh zachránil osm lidí. Autor listu Židům napsal:

• Žd 11:7 Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.

Pradědeček Noema, Henoch, věřil, a Bůh si ho vzal. Tatínek Noema věřil, proto vyřkl proroctví nad svým synem a pojmenoval ho Noe, Odpočinutí. Noe věřil, proto přijal, co mu Bůh oznámil a svou vírou vynesl soud nad světem. Noe svou vírou volá také nás, abychom se spolehli na Boha, abychom uvěřili v Pána Ježíše Krista, abychom se drželi jeho slibů a byli živi. K Pánu Ježíši směřuje celý tento text, na něj ukazuje život a víra Noema i Henocha. V Pánu Ježíši je naplnění těchto textů.

Nejenom že Pán Ježíš je tím, kdo chodí s Bohem, ale on je také tím skutečným odpočinutím. V jedné písni zpíváme, že Pán Ježíš je vládce pokoje – je to zase další biblický text z proroka Izajáše (9,5). Příští neděli se podíváme na jiný starozákonní text, který podobně jako tento vede k Pánu Ježíši – je to slib, který Bůh dal Davidovi a který se týkal jeho syna:

• 1Pa 22:9–10 Hle, narodí se ti syn. Ten bude mužem odpočinutí. Jemu dám odpočinout od všech jeho okolních nepřátel. Vždyť jeho jméno bude Šalomoun (to je Pokojný). Za jeho dnů poskytnu Izraeli pokoj a mír. On vybuduje dům pro mé jméno. On se stane mým synem a já mu budu Otcem. Jeho královský trůn nad Izraelem upevním navěky.

Celá řada rodokmenů v Bibli nás vede tímto směrem. Ukazují na někoho, kde je víc než syn daného otce, vedou nás ke Kristu. Noe nebyl tím zaslíbeným vysvoboditelem, i když skrze něj přišlo vysvobození pro zemi sužovanou lidským hříchem. Ale toto vysvobození také znamenalo pro celou zemi, pro všechno tvorstvo, pro všechny lidi, kromě Noemovy rodiny, Boží soud. Šalomoun nebyl tím synem, jehož trůn by byl upevněný na věky. Nepřišel o svůj trůn, ale jednoho dne, stejně jako všichni v našem rodokmenu, kromě Henocha, zemřel. Bůh mu dal odpočinutí ode všech jeho nepřátel, ale ještě to nebyl konec. Po něm přišlo znovu rozdělení, soud, další boje, nepokoj a neklid. Jeho syn Rechabeám ztratil podstatnou část svého království. Nevěřil Bohu, nechodil s Bohem, nespoléhal na Boží sliby. A Bůh mu odňal podstatnou část království, které dal Davidovi. Teprve jejich vzdálený potomek, Ježíš, upevnil královský trůn na věky. Teprve v něm je dokonalé odpočinutí i pokoj. Teprve skrze něj dochází i země odpočinutí. Není to nikdo jiný než Ježíš, kdo říká:

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

On je tím pravým odpočinkem, on přináší pokoj, protože nás svým dílem smířil s Bohem. On je také tou archou, ve které jsme skryti před záplavou Božího soudu. Vidíte, jak nás sem k němu vede tento rodokmen? A kde je? V páté kapitole Bible! Celé Písmo svědčí o Kristu. Celé Písmo nás vede k němu samotnému. Od samotného začátku nás Boží slovo vede ke Kristu. Prvním posluchačům knihy Genesis, Izraelcům vysvobozeným z Egypta, to nemohlo ještě být takto jasné, ale nám to Bůh ze své milosti zjevil. Vidíme, jak se pomalu, krok za krokem rozbaluje Boží plán, jak vyrůstá do plnosti, jak se tyto starozákonní stíny naplňují v osobě a v díle Pána Ježíše Krista. Jde to až k tomu:

• Galatským 4:4–5 Kdy se však naplnil stanovený čas, a Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

To vede k zásadním otázkám jednoho každého z nás – jsou to otázky, které jsou osobní a na které si každý z nás musí dát odpověď. Jsou to otázky, které se týkají života a smrti, které nás vedou až na věčnost. Jste smířeni s Bohem skrze víru v Pána Ježíše Krista? Máte pokoj s Bohem, který vládne ve vašem srdci? Spočinuli jste v Kristu, který je naším odpočinkem? Chodíte s Pánem Ježíšem ve víře, takže už jste vysvobozeni z moci smrti? Pokud v těchto věcech nemáte jistotu, volejte k Bohu, aby se nad vámi smiloval a zachránil vás, aby vás naplnil pokojem, aby vám zjevil Pána Ježíše Krista, aby vám dal nové srdce a vložil do vás svého Ducha, proste ho, aby vás ujistil, že jste Božím dítětem. Potom zakusíte odpočinutí i radost z Ducha svatého.