Poselství Vánoc tomuto světu

Jaroslav Kernal, Praha 17. prosince 2023

Nastala doba vánoční, dnes je třetí adventní neděle, a ačkoliv nejsme těmi, kteří se řídí tradicemi nebo jednají podle běhu tohoto světa, máme plnou svobodu využít každou tradici, která nás vede do Božího slova a k Boží slávě. A Vánoce jsou přesně takovou tradiční záležitostí. V Novém zákoně není ani jeden příkaz k tomu, aby křesťané slavili nějaký svátek. Současně tam není ani jeden zákaz slavit nějaké svátky – tedy pokud se nejedná o uctívání model nebo nějakou jinou bezbožnost. A samozřejmě padlý svět vždycky inklinuje k bezbožnosti nebo k nějakému uctívání model a lidské srdce, o němž Jan Kalvín řekl, že je továrnou na modly, je schopné i z toho nejlepšího daru, který od Boha dostává, vytvořit nejodpornější modlu. Ale jako ti, kdo byli obnoveni Bohem, kdo se narodili z Ducha svatého a milují Boha a jeho Slovo, si můžeme v době vánoční připomínat narození Pána Ježíše Krista, i když se nejspíš v době vánoční nenarodil. Nevíme, kdy se Pán Ježíš narodil, ale z Písma je naprosto zřejmé, že tady byl jeden konkrétní okamžik, kdy se Slovo stalo tělem, kdy Marie počala z Ducha svatého. Kdy Duch svatý způsobil, že se vajíčko v jejím těle začalo dělit a růst, jako kdyby došlo k jeho oplodnění spermií, k čemuž ale nedošlo, protože Marie „nepoznala muže“ (Lk 1,34), ale Bůh sám to způsobil svou mocí a v těle Marie začal růst nový život. A anděl vysvětloval Josefovi, muži, s nímž byla Marie zasnoubená, ale ještě s ním nežila, že to tak muselo být, aby se naplnilo slovo proroka:

• ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. (Mt 1,23)

V našem dnešním textu jsme u toho okamžiku narození, kdy Pán Ježíš spatřil světlo tohoto světa, resp. jeho temnotu, protože se narodil v noci. Světlo světa vstoupilo do temnoty světa. A Bůh sám se rozhodl tuto věc rozhlásit do světa pomocí svých andělů. A je skutečně velmi zajímavé, že tuto zprávu nenajdeme na první stránce jeruzalémského deníku, ani ji andělé nezvěstují židovské veleradě, či králi Herodovi, což byl král, který nechal přestavět a zvelebit chrám v Jeruzalémě, ale zvěstují ji úplně obyčejným a naprosto neznámým pastýřům, kteří pásli ovce v okolí Betléma.  Ve třináctém verši čteme, že se těmto pastýřům zjevuje doslova armáda, vojsko andělů (viz Žilka, Pavlík, ČSP) – v originále je slovo, které bychom dneska přeložili možná slovy „expediční sbor“, kraličtí bratři tam mají slovo „rytířstvo“. Ale podívejte se na to, co tento mohutný vojenský výsadek vyhlašuje:

• Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení. (Lk 2,14)

Boží armáda vyhlašuje Boží pokoj. To je poselství Vánoc, poselství narození Spasitele. Než půjdeme dál, pomodleme se.

Podíváme se na ten krátký, ale velmi mocný a mohutný verš, píseň, která zněla – nevím, jestli můžu říci z hrdel, protože nevím, jestli tito bojovníci měli hrdla a v nich hlasivky – nebo vycházela od tohoto nebeského zástupu. Na prvním místě vyhlašují slávu Bohu v nebesích, která se zjevuje v příchodu Spasitele do tohoto temného světa. Ale vedle toho to má také důsledky na zem, protože sem přichází ten, jehož jméno je Vládce pokoje a přináší spasení těm, v nichž má Bůh zalíbení.

I. Sláva na výsostech Bohu

Ne královský palác, ale místo pro krmení dobytka. Svět se o to nízké nezajímá. Pro svět to není atraktivní, je to málo blýskavé, málo naleštěné a a dneska možná také málo zvrácené. Když mluvíme o poselství Vánoc, pro svět je tady Ježíšek – panáček, děťátko, které spinká v jeslích, ale pro ty, kteří věří, je tady znamení – Spasitel, který snímá hříchy světa.

Boží sláva se zjevila pastýřům. Obyčejným pastýřům, kteří byli u svého stáda a smrděli po svých ovcích. A dneska to není jiné. I dnes se Boží sláva zjevuje obyčejným, normálním lidem. A i když se stane, že se zjeví někde v paláci nebo na výsluní tohoto světa, obvykle velmi záhy odvede dotyčného ze záře reflektorů do stínů v ústraní. Když se Ježíš narodil, stalo se to ve stáji, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou (Lk 2,7). Byli tam pastýři a přišli se tam poklonit také mágové z východu. Když dospěl, stal se řemeslníkem, tesařem, nebo lépe stavitelem, protože to slovo, které je v Markovi 6,3 přeložené jako tesař znamená člověka, který staví domy ze dřeva, kamení i kovu, který pracuje vlastníma rukama, dělá špinavou práci, buduje. Když veřejně vystoupil, povolal k sobě rybáře a celníky, výběrčí daní a když vstal z mrtvých a odešel do slávy, tak svým Duchem povolává další obyčejné lidi, mladé i staré, s vysokoškolskými tituly i bez nich, muže, ženy i děti a každý, kdo v něho věří, bude spasen. Přišel v pokoře. Sloužil v pokoře. A zemřel v pokoře a v pohrdání. Ale vstal ve slávě a odešel do slávy. A i my uvidíme slávu, až přijde podruhé – dosud trvá čas milosti a náš Pán je pokorný Spasitel. Ale brzy přijde jako Pán slávy. A to, co se odehrálo na horách blízko Betléma, je jenom zlomek té slávy a té bázně, kterou uvidíme a zakusíme při jeho druhém příchodu. Tenkrát to viděla malá skupina pastýřů, ale potom to uvidí celý svět. A každý bude vědět, že toto je Pán Slávy. Už tu nebude koryto na krmení dobytka, bezbranné děťátko v plenkách, ale válečník, který přijde náhle a mocně, jako když blesk ozáří oblohu. Země ho nepřijala, ale nebe mělo obrovskou radost. Celé nebe se radovalo, rozzářilo se a rozsvítilo.

Na samotných výsostech, kde Bůh přebývá v nepřístupném světle, kde ho nikdo z lidí nikdy nespatřil, nemůže spatřit a nikdy nespatří, tam byla při Ježíšově narození zjevena veliká sláva, protože Slovo se stalo tělem. To Slovo, které bylo na počátku, které bylo u Otce, milovaný Boží syn, který jediný byl v náruči Otce a proto nám o něm mohl říci, proto dokonale zrcadlí svého Otce a mluví tak, jako mluví Otec a jedná tak, jako jedná Otec. To Slovo, skrze které bylo učiněno všechno, co jest. To je to Slovo, které bylo na počátku, když Bůh řekl … to je to Slovo a skrze to Slovo stvořil nebe a zemi, svět viditelný a neviditelný. To Slovo nebylo stvořené, jak říkají někteří heretici, ani nemělo někdy na věčnosti svůj počátek, jak tvrdí jiní heretici, ale bylo od věčnosti u Otce a skrze to Slovo povstalo úplně všechno a Jan dodává, že bez něho nepovstalo nic, co jest (J 1,3). Toto Slovo přebývalo ve společenství s Otcem a s Duchem svatým ve věčné slávě, doslova v tom náručí Otce. Boží syn byl znám jako král, před nímž si svatí andělé svými křídly zakrývali svou tvář a nohy a volali: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (Iz 6,3). Nebesa vypravují o jeho slávě a obloha hovoří o jeho rukou. To je věčný Boží syn, který podle Daniela přichází k Věkovitému a „byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno“ (Da 7,14). A právě tento Boží syn, toto věčné, dokonalé, nekonečné, svaté a plné Slovo se v tuto chvíli objevuje na světě v těle, jako má hříšný člověk. On je tím kamenem, který se utrhl bez zásahu rukou a udeřil do železných a hliněných nohou sochy, rozdrtil je a následně se stal skálou, která rostla a naplnila celou zemi (Da 2,34–35.44–45).

Víte, všichni ti andělé, ta nebeská armáda, tyto nespočetné zástupy, které se tam zjevují pastýřům, ti všichni povstali skrze toto Slovo, které se v tuto chvíli stalo tím malým bezmocným nemluvnětem, které museli položit do žlabu na krmení dobytka, protože nebylo jiné místo, kam by ho mohli položit. A celé nebe žasne nad touto událostí a se zatajeným dechem sleduje, co se bude dít. Tady se zjevuje velikost a nádhera Boží slávy, když ten, který byl způsobem bytí roven Bohu, nelpěl na své rovnosti, ale sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebník, stal se jedním z lidí (Fp 2,6–7). Nemohu to nijak dokázat, ale myslím si, že nebeským zástupům nebylo zjeveno, co se chystá, nevěděli, že Pán půjde na kříž, že podstoupí smrt. Bůh to sice zjevil ve svém Slově, v Písmu, ale zjevil to tak, že ani ti, kteří to Písmo četli, tomu nerozuměli, pokud jim to sám Bůh neodhalil. A byla to spíše výjimka než pravidlo. Dokud nebylo dokonáno, dokud Pán Ježíš nevstal z mrtvých a nezjevil se svým učedníkům, dokud jim neotevřel mysl, aby rozuměli Písmům (Lk 24,45), ani jeho nejbližší učedníci nerozuměli tomu, co se děje. Stvořitel vstoupil do svého stvoření jako přirozená součást tohoto stvoření. To je zjevení Boží slávy, která naplňuje nebe, to je sláva na výsostech. To je úplně jiná sláva, než jakou hledají lidé v tomto světě, po které touží a pro kterou chtějí mnohdy udělat cokoliv. A přesto i taková sláva, která znamená vyvýšení, velikost, nádheru a moc je spojena s touto tichou a pokornou slávou. Svatí andělé společně s nespočetným zástupem vykoupených ze všech národů, jazyků, kmenů a ras budou celou věčnost chválit Pána Ježíše Krista a budou obdivovat jak tuto událost, tak tu, která následovala, což je Kristův kříž, který přinese smíření s Bohem a vítězství nad hříchem, nad smrtí a nad nebeskými mocnostmi.

II. Pokoj na zemi lidem

Na nebi je sláva, protože Pán vstoupil do tohoto světa. Ale andělé mluví ještě dál a říkají, že tato událost má své důsledky také pro zemi. Slovo se stalo tělem a přináší pokoj na zem. Na nebi je sláva, na zemi je pokoj. A to je něco, u čeho se musíme zastavit, protože pokoj, o němž je tady řeč, není prostě utišení věcí, utišení nepokojů, utišení svárů a sporů, ale je to mnohem víc. To slovo tady odkazuje – podobně jako celá fráze – na hebrejštinu a hebrejské slovo šalom, které zjednodušeně také znamená pokoj, ale jeho význam je mnohem hlubší. Znamená to požehnání, spočinutí, odpočinutí, prosperitu, klid, radost, šťastný život – to je šalom. Nicméně v tom našem textu to jde ještě dál, protože tady je to spojené s právě narozeným Mesiášem. I když Boží syn nějakým způsobem opustil slávu nebe, bylo nebe naplněno slávou a na zem přišel … Kdo? Boží syn? Ano! Mesiáš? Přesně to andělé říkají. Spasitel? Ano, to je on. Takže se naplňují slova proroků!

• Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ (Iz 9,5)

Vládce pokoje sestoupil z nebeské slávy na zem a přinesl pokoj. To je to dítě! On je vládce pokoje. Ale nejen to. Podívejte se, co říká prorok Micheáš, když prorokuje o tom, že toto dítě se narodí v Betlémě (Mi 5,1) a bude to pastýř, který bude pást své ovce a sjednotí je a budou bydlet bezpečně (Mi 5,2–3). A dodává: „On sám bude pokoj“ (Mi 5,4). Nejenom, že to je Vládce pokoje, on je Pokoj sám. Na zemi je Pokoj, protože na zem sestoupil Kristus Pán a narodil se jako dítě pokoje.

Často v poslední době mluvíme o meči rozdělení, který přinesl Pán Ježíš Kristus. A je to skutečně tak, že přináší tento meč, že rozděluje a odděluje. Je to něco, co si potřebujeme připomínat, abychom lépe rozuměli tomu, co se nám děje v tomto světě. Jsme světlem v temnotě, jsme konzervující solí v mase, které se chce zkazit a kazí se. Byli jsme ponecháni v tomto světě, ačkoliv nejsme z tohoto světa. Jsme tomuto světu cizí stejně jako všichni ti, kdo nás předcházeli ve víře, od samotného Ábela, kterého zabil jeho bratr Kain, přes všechny proroky a starozákonní svaté, kteří byli pronásledováni svými vlastními, až po Pána Ježíše Krista, kterého nenáviděli tak, že ho ukřižovali a po zástup jeho svědků, uplynulých dvou tisíc let, kteří byli v tomto světě pronásledováni a zabíjeni a jsou dodnes – a dneska víc, než kdykoliv dříve. Za poslední století bylo kvůli své víře zabito více křesťanů, než v předchozích devatenácti. To je meč, který přinesl Pán na tento svět. Meč, který prochází rodinami, meč, který prochází manželstvími, přátelstvími, všemi vztahy.

Ale náš text jde přesně opačným směrem. „Na zemi pokoj …“ Pán je náš pokoj, on je dokonce pokoj sám. On je nejenom naplněním starozákonních zaslíbení, ale naprostou plností toho všeho. On sice přinesl do světa meč, ale i kdyby tady tento meč nebyl, padlý svět žije v chaosu, temnotě, zlobě, zášti, závisti, nenávisti, je plný vražd a násilí, rozdělení a rozkolů, rozporů a svárů. I kdyby tu nebyl Pánův meč rozdělení, žije se ve světě velmi těžce a velmi často nepříjemně. Zkuste se zamyslet, kolik znáte lidí, kteří by vám řekli, že žijí pokojným a naplněným životem plným radosti a spokojenosti. A Vánoce, které se nazývají svátky klidu, k tomu přispívají svou měrou. V tomto konzumním světě se na každého člověka valí tuny reklam, které říkají, že musíte mít tohle nebo tamto, že musíte být takoví nebo onací. Jsou lidé, kteří vám řeknou, že Vánoce jsou nejstrašnější část roku, protože budou muset absolvovat návštěvy příbuzných, budou muset strávit čas s rodinou, ale vůbec neví, co si budou říkat, takže to skončí hádkami jako vždycky, budou se muset přetvařovat, budou muset pracovat mnohem víc než kdy jindy, protože svátky si to přece vyžadují, budou v mnohem větším stresu než kdy jindy, aby zase – jako vloni – nepřibrali, aby se uhlídali, aby se nepřejídali, neopíjeli, nedělali věci, které dělat nechtějí … Kde je ten pokoj? Kde jsou svátky klidu?

Bez Pána Ježíše Krista žádný pokoj není a nemůže být. Protože on je ten Pokoj. V něm je náš pokoj (Ef 2,14), protože svou obětí … nastolil pokoj (Ef 2,15). A ještě o verš dál Pavel píše, že Pán Ježíš přišel a zvěstoval pokoj (Ef 2,17). On je tím hlavním poselstvím Vánoc! Pokud se nezaměříme na něj, zůstaneme bez pokoje, nebudeme mít žádný pokoj. On je tím pokojem, protože svou obětí nás usmířil s Bohem, protože svou obětí zbořil zákon ustanovení a předpisů a tak zbořil zeď, která rozděluje. Jenom Ježíš přinesl skutečnou svobodu a opravdové odpočinutí od veškerého úsilí získat spasení svými vlastními zásluhami, svým vlastním snažením. Usmířil nás s Bohem, takže už tu není žádná válka, žádné nepřátelství. Usmířil nás s lidmi, a vylil svůj pokoj do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Už jsme svobodní a nemusíme se řídit tím, co chce okolní svět. Už jsme usmířeni s Bohem a tak můžeme pokojně spočinout v něm a jenom se radovat z toho, jak dobrý je a jakým požehnáním (to je šalom) nás zahrnuje. A nezapomeňme na to, že v něm, v Kristu, máme všechno duchovní požehnání nebeských věcí.

Tato vánoční zvěst, že na zem přišel pokoj, je naprosto radikální v tomto světě nepokoje, ve světě násilí a nejrůznějších hrůz a nebezpečí, které se na nás valí. V posledních letech slyším od křesťanů víc, než kdykoliv předtím, že se těší na to, až Pán přijde podruhé ve své slávě. A je to proto, že zcela zjevně přicházejí doby, kdy nám na světě nebude lépe, ale spíš hůře. Máme mnoho důvodů k obavám, ať už se jedná o věci zdraví, ať už se jedná o stav našich vztahů, až už se jedná o materiální, sociální nebo politické věci v tomto světě – zdá se, že všechno směřuje od lepšího k horšímu a že Pán se rozhodl, že bude soudit tento svět. Ale to je důvod, proč potřebujeme volat jeho samotného, nikoliv usilovat o to nebo těšit se na to, až z tohoto světa zmizíme. Jeho zvěst je vánoční zvěstí – na zemi pokoj … Pán přináší pokoj, protože přináší sám sebe. To není v programu žádné politické strany, to nenajdeme v žádných ekonomických prognózách, to není přirozenou vyhlídkou našeho těla. Všechny věci tohoto světa a naší přirozenosti směřují k rozkladu, k zániku, k horšímu, a nakonec ke smrti. Ale, moji milí, Pán přemohl smrt a poselstvím Vánoc je, že on je náš pokoj a přišel na tento svět jako pokoj. Naše zvěst je zvěstí o pokoji. Máme evangelium pokoje, evangelium lásky. A je pochopitelné, že se nám nelíbí v tomto světě, protože nejsme z tohoto světa. Ale byli jsme ponecháni v tomto světě, abychom zde byli svědectvím Kristova pokoje, Krista samotného.

Bůh nás ve své dobrotě postavil do dnešní doby a přesně na to místo, na kterém stojíme, abychom na tomto místě a v tomto čase přinášeli lidem kolem sebe zvěst o pokoji, tedy zvěst o Pánu Ježíši Kristu. Můžeme vidět zachmuřené obličeje našich přátel, našich kolegů, naší rodiny, ale na naší odhalené (mimochodem – jak silný má toto slovo význam po dvou letech nuceně zahalených tváří) – na naší odhalené tváři se má zračit slavná zář Páně, která má svůj kořen v něm samotném, v pokoji, který nám přinesl, když nás smířil s Bohem na kříži Golgoty. Což nás vede k poslenímu bodu našeho kázání: Přinesl na zem pokoj …

III. Lidem, ve kterých má Bůh zalíbení

Náš dnešní text má poněkud složitější kontext – není nakonec úplně jednoduchý ani na překlad. Stačí, když se podíváme na škálu českých překladů a hned je nám jasné, že to není snadné:

• … a na zemi pokoj, v lidech blahá libost. (Pavlik)

• … a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení. (Petrů)

• … a na zemi pokoj mezi lidmi, jež si Bůh oblibuje. (Žilka)

• … a na zemi pokoO kohjoj, lidem dobrá vůle. (KRAL)

• … a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. (ČEP)

• … a na zemi pokoj lidem dobré vůle. (B21)

• … a na zemi pokoj mezi lidmi [Božího] zalíbení. (ČSP)

O koho se jedná? Kdo jsou tito lidé, kterým byl přinesen pokoj? Zjevně byl pokoj přinesen všem. Anděl zvěstoval pastýřům dobrou zprávu, která bude pro všechen lid (v. 10). Ano, všichni lidé mají užitek z dobré zprávy, z evangelia. Všichni lidé těží z toho, že jsme spaseni z milosti skrze víru. Každý člověk v tomto světě má užitek z Kristovy smrti. Minimálně v tom, že Bůh vyčkává s projevem svého konečného hněvu, protože musí nejprve vejít plnost pohanů, a teprve potom bude konec. Ale z Božího slova je také zjevné, že Bůh nakonec odsoudí ty, kteří v něj nevěří, kteří mu vzdorují, kteří ho nechtějí znát. To nejsou ti, v nichž má Bůh zalíbení. A kdybychom pečlivě studovali Lukášovo evangelium, viděli bychom, že mluví o skupině těch, které se Bůh zamiloval před stvořením světa, kteří jsou v tomto světě ztraceni, ale Bůh se jim dává nalézt, kteří jsou nemocní a nepovažují se za zdravé, protože dobře vědí, že jsou hříšníci, že jejich život nemůže obstát ve světle Božího soudu. To jsou ti, v nichž má Bůh zalíbení. Je to celník, který přišel do chrámu spolu s farizeem, ale neodvažoval se ani pozdvihnout oči vzhůru, jenom se bil do prsou a prosil o milost, zatímco farizeus se modlil svou pokryteckou modlitbu … „Děkuji ti, Bože, že nejsem jako onen člověk, protože JÁ …“

Mohli bychom velmi obecně říci, že jsou tady dvě reakce na zjevení Boží slávy – té slávy, která se zjevuje pastýřům na pastvinách u Betléma. Ta první reakce hází Krista do koryta pro dobytek, a vytěsňuje ho do oblasti mýtů a pohádek. Ale tato reakce nikdy neuslyší jako východisko ta sladká slova, která říká anděl pastýřům: „Neboj se!“ Taková reakce zůstává se svým strachem a s trvalou pochybností – co kdyby? I ten nejzarytější ateista se musí čas od času vyrovnat s touto otázkou. Co když je to jinak, než jsem o tom přesvědčený? Tou druhou reakcí je nalezení Spasitele v korytě pro dobytek a klanění se před ním, to je uctívání Pána Ježíše Krista, to je skutečná bázeň před Bohem, která je počátkem moudrosti a je tou nejpřímější cestou ke spasení z milosti skrze víru. Pokud jste těmi, kteří poklekli před Pánem, kteří ho uctívají, i když je ještě v jesličkách a vzdávají mu chválu, potom si můžete být jistí tím, že tento pokoj, který tu daný zemi, platí právě pro vás. Jste příjemci Krista, příjemci pokoje, který plyne z něj samotného, byli jste smířeni s Bohem a Bůh ve vás má zalíbení. Není to přízeň tohoto světa, ale je to přízeň toho, který tento svět stvořil. Bůh sám vám říká:

• Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. (Lk 12,32)

Nikde, na žádném místě ve světě, není pochybnost o tom, kdo je Ježíš – na nebi, na zemi i pod zemí, v podsvětí, v pekle, ve vodách moří a v celém vesmíru. Je jenom jedno jediné místo, kde jsou pochybnosti, a to je srdce hříšných lidí. Ale jednoho dne se každé koleno pokloní před Pánem a každý jazyk vyzná, že je Pán.

Moji milí, i když jsme malé stádce, nemusíme se bát uctívat našeho Pána, a potřebujeme mít na paměti, že nikdy nejsme v menšině v uctívání Ježíše. Jsou zde zástupy, nebeské zástupy, které ho uctívají společně s námi. A dokonce jsou zde nebeské mocnosti, které se od církve učí poznávat Boží moudrost.

• Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ef 3,10–11)

A tak se nemusíme nijak bát ani se stydět celým srdcem uctívat Boha ve společenství Božího lidu i mimo něj, protože nikdy nejsme sami a nikdo a nic nás nemůže vytrhnout z jeho ruky. On je náš pokoj, který přišel na svět, z něj se můžeme radovat v tento čas a jeho máme zvěstovat ke spasení těch, v nichž má zalíbení.