Obřízka srdce, ne těla!

Jaroslav Kernal, Praha 7. března 2021

Pokoj vám a milost, milovaní v Pánu Ježíši Kristu. Z Boží milosti znovu otevíráme Boží slovo v knize Skutků a budeme pokračovat v našem výkladu této vzácné knihy, která popisuje život rané církve. Dostali jsme se do patnácté kapitoly, která je svým obsahem velmi závažná a zároveň je to kapitola, která je v mnoha směrech v knize Skutků přelomová. Pojďme tedy přečíst text – budu číst v. 1-34, přičemž dnes se budeme zabývat jenom první částí tohoto textu do v. 11.

V 15. kapitole Skutků vidíme, že se církev dostala na křižovatku. Tady se praktickým způsobem lámou dějiny. Jak se bude církev dál vyvíjet? Na konci minulé kapitoly jsme viděli, že „i pohanům otevřel Bůh dveře víry“ (Sk 14,27). Myslím, že nedokážeme pochopit, jak obtížné tohle bylo pro křesťany ze Židů. Nám to připadá hrozně jednoduché – je to přece v Písmu, není co řešit. Ale oni na tom byli jinak – měli jenom Písma Starého zákona. I tam je mnoho zaslíbení pro pohany a pro celý svět, ale je to v kontextu jediného národa, který tady byl do té doby skoro dva tisíce let a měl mnoho výsad. Pavel o nich napsal:

• Římanům 9:4-5 Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus, Bůh, který je nade všemi.

Pohanům, mezi které patříme i my, napsal jiná slova:

• Ef 2:11-12 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Ale potom pokračuje slavnými slovy na adresu pohanů:

• Ef 2:13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.

Představte si, že jste součástí národa, který má takovéto chápání sebe sama. Ale teď přijde zaslíbený Mesiáš a pošle vás do celého světa, pošle vás k pohanům. Jak to myslel? Mají se pohané stát součástí židovského národa nebo je to ještě nějak jinak? Evangelium se z Jeruzaléma rychle rozšířilo po Judsku a následně po Samařsku. Po nějakých sedmi letech od letnic Petr kázal Kornéliovi a církev v Jeruzalémě přijala myšlenku, že „i pohany Bůh povolal k pokání, aby dosáhli života“ (Sk 11,18). Další křesťané ze Židů začali kázat evangelium pohanům v Antiochii a mnoho pohanů, kteří do té doby neměli nic společného se Židy (na rozdíl od Kornélia), se obrátilo. A tato církev z obrácených Židů a pohanů vyslala Pavla a Barnabáše, aby kázali evangelium na dalších místech. Kázali na Kypru v Salamině a v Páfu a potom v Malé Asii – V Pisidské Antiochii, Ikoniu, Lystře, Derbe a v Perge. Tam všude vznikly církve, které byly složené převážně z obrácených pohanů a – a to je důležité – i když v těchto církvích byli obrácení Židé, byly tyto církve oddělené od synagóg. Začalo se stávat zjevným, že Židé a křesťané nepatří k sobě. V patnácté kapitole jsme nějakých 18 let po letnicích. A je tady vyřešena otázka, jak spolu souvisí židovské náboženství a křesťanství. Je tady určitá kontinuita, návaznost, ale je tu také diskontinuita, je tu oddělení. Nadále bude stále zjevnější, co Pavel napsal v listu Římanům:

• Římanům 9:6 … ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael.
• Ř 2:28-29 Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona.

Dneska máme před sebou takový úvod do 15. kapitoly, i když zcela zásadní – podíváme se na problém, který vyvstal, podíváme na podstatu evangelia, což je zároveň řešení problému a nakonec se zastavíme u Petrova varování a nějakých současných aplikací.

I. Samotný Kristus prý nestačí

Na tomto místě nám může být velkou pomocí list Galatským. I když nejsme schopni úplně přesně synchronizovat Lukášův záznam Pavlova života a to, co Pavel popisuje v listech, zvlášť právě v listu Galatským, je obsah tohoto listu přesně o tom, co se dělo v Antiochii. Nakonec o Antiochii Pavel v listu mluví. List je určen křesťanům v Galácii, což byla oblast v Malé Asii, kde se nacházela mimo jiné také všechna ta města, která Pavel s Barnabášem navštívili. Takže můj názor je, že Pavel napsal list Galatským v době, kdy byli na cestě z Antiochie do Jeruzaléma (Sk 15,2-3). K čemu tedy přesně došlo v Antiochii?

• Sk 15:1 Tu přišli do Antiochie někteří lidé z Judska a začali bratry učit: „Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni.“

V listu Galatským jsou tito lidé označeni jako lidé z okolí Jakubova (Ga 2,12). Lukáš je označuje jako nějaké lidi z Judska. Dokonce o nich nepíše jako o bratrech. Ale píše, že začali učit bratry. Možná to byli stejní lidé, o kterých napsal v listu Galatským, s nimiž se setkal na své předchozí cestě do Jeruzaléma (Sk 11,30 a Sk 12,25). Mluví o tom, že vzal s sebou také Tita, který byl Řek a kterého chtěli někteří lidé obřezat. Poslouchejte dobře, jak se vyjadřuje, když píše o Titovi:

• Galatským 2:3 … nebyl přinucen, aby se dal obřezat …

A taky si všimněte, jak popisuje ty, kteří tolik tlačili:

• Ga 2,4 … jak chtěli ti, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.

Pavel mluví o falešných bratrech. Lukáš mluví o nějakých lidech, kteří přišli do církve a začali tam šířit falešné učení. V předchozí kapitole jsme viděli útlak církve od lidí zvenku. Nyní přichází něco vážnějšího – útlak od lidí zevnitř církve. Ale je důležité pochopit, že i když tito lidé byli uvnitř církve, nebyli součástí skutečné Kristovy církve. Byli to falešní učitelé, kteří předstírali, že jsou bratři. Tito lidé přišli a učili, že je skvělé, že pohané v Antiochii přijali Krista. To úžasná zpráva. Ale je tady ještě něco, co by měli vědět. A to něco je tak vážné, že bez toho nejspíš vůbec nemohou být spaseni. Oni jsou Židé, takže dobře vědí, o čem mluví. A tito lidé nejenom mluvili, ale také jednali. To nevidíme úplně zřetelně ve Skutcích, ale vidíme to v listu Galatským. Pavel mluví o tom, jak do Antiochie přišel Petr. V Jeruzalémě unikl popravě a odešel z města. Předtím se setkal s Pavlem a s Barnabášem. A později přišel do Antiochie.

Petr byl tím, koho Bůh jako prvního použil ke zvěstování evangelia pohanům. Byl také hned po návratu do Jeruzaléma napaden bratry, kteří mu vyčítali, že jedl s pohany a byl u nich. A musel vysvětlovat, jak to bylo a co se stalo. V Antiochii neměl problém jíst s pohany a mít s nimi společenství. Radostně spolu uctívali Boha. Ale potom přišli ti lidé z Judska. A Petr z nich dostal strach (Ga 2,12), takže začal couvat a oddělovat se od pohanů. Už neseděli spolu u jednoho stolu. Už nesdíleli jeden pohár při Večeři Páně. A tímto pokrytectvím se nechali strhnout také ostatní Židé a nakonec i Barnabáš. Pavel se musel veřejně postavit proti tomu a napomenout Petra. Řekl mu:

• Ga 2:15-16 My jsme od narození Židé a ne ‚hříšní pohané‘, víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.

Tohle jsou důležité věci, moji milí, které potřebujeme opravdu pochopit, protože tady jde o samotné jádro evangelia. Jde o samotné evangelium! Je to zřejmé z Pavlova listu Galatským, kde staví proti sobě evangelium o spasení z milosti a jiné evangelium, to je evangelium, které cokoliv dalšího přidává k milosti nebo z milosti cokoliv ubírá. Takové evangelium je jiné a přináší prokletí, nikoliv spásu. Přináší prokletí těm, kdo ho zvěstují i těm, kdo ho poslouchají.

V našem textu jde o obřízku na prvním místě. Musíte se nechat obřezat, jinak nemůžete být spaseni. Obřízka těla byla znamením příslušnosti k Božímu lidu – i když nebyli obřezáni jenom potomci Izáka, ale také Izmaela, tedy Arabové, nejenom potomci Jákoba, Izraelci, ale také potomci Ezaua, Edómci a Chorejci. Ale pro Izraelce byla obřízka těla znamením, a kdo by se nechtěl obřezat, měl být vyobcován z Izraele (Gn 17,14). Proto přicházeli tito lidé za křesťany z pohanů a tvrdili jim, že se musí nechat obřezat. Jinými slovy, že se musí stát součástí Izraele, jinak nemohou být spaseni. A když už se stanou součástí Izraele, musí se jim také nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon (Sk 15,5). To tvrdili někteří bratři, kteří byli z farizeů (jako Pavel). Zachovávat Mojžíšův zákon znamenalo mimo jiné dělit jídlo na čisté a nečisté, nosit jenom určité druhy oblečení (z jednoho druhu látky), zachovávat určité dny, tedy sabat, sedmý den odpočinku, nejrůznější svátky – Velikonoce (vyvedení z Egypta, hod beránka), letnice (svátek týdnů, sklizně), svátek stánků atd.

Ale Pavel, a nakonec i Barnabáš s tím nesouhlasili. Už v Antiochii se dostali do konfliktu s těmi lidmi a církev se rozhodla, že ti dva a někteří další půjdou do Jeruzaléma a předloží tuto otázku apoštolům a starším. V Jeruzalémě se sešli s církví, které vypravovali, jak je Bůh ve všem vedl a potom měli setkání vedoucích, sešli se apoštolové a starší, aby prodiskutovali předmět sporu, podstatu evangelia. Kdo jiný než Petr se mohl ujmout vedení v takové záležitosti? A to už nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, k jednoduchému řešení:

II. Spaseni pouhou milostí!

Petr přináší dva argumenty ve prospěch evangelia, jeden praktický a jeden teologický a přichází také s jedním vážným varováním, jemuž se budeme věnovat v posledním bodě kázání.

• Sk 15:7-11 Když došlo k velké rozepři, povstal Petr a promluvil k nim: „Dobře víte, bratří, že si mě Bůh hned na začátku mezi vámi vyvolil, aby ode mne pohané uslyšeli slovo evangelia a uvěřili. A sám Bůh, jenž zná lidská srdce, se za ně postavil: Dal jim Ducha svatého tak jako nám a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou. Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“

První argument, který Petr předkládá, je praktický – říká, že Bůh neučinil žádný rozdíl mezi pohany a Židy. Když Petr kázal evangelium pohanům, Bůh jim dal svého Ducha úplně stejně, jako to udělal v případě Židů. Když to vysvětloval poprvé, řekl:

• Sk 11:15 … sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás.

Petr řekl, že v den letnic a v Kornéliově domě Bůh jednal úplně stejně. Jednou to bylo jenom mezi Židy a podruhé jenom mezi pohany. Bůh neudělal žádný rozdíl, ale očistil srdce pohanů vírou, stejně jako předtím očistil srdce Židů. Nebyli očištěni obřízkou, protože všichni Židé, kteří byli o letnicích v Jeruzalémě, byli obřezáni, ani je neočistil skrze skutky zákona, protože tam bylo mnoho farizeů, kteří zachovávali zákon mnohem více, než většina těch, kdo uvěřili. Bůh sám nechtěl, aby se tito lidé stali Židy. Zachránil je bez toho, aby se museli stát součástí židovského národa. Bůh nedělá rozdílu – nejde mu o etnikum, nejde mu vnější věci, jako je obřízka nebo zachovávání zákona, ale jde mu o srdce. A jejich srdce, srdce pohanů, Bůh očistil, když jim dal tu milost, že uvěřili v Pána Ježíše Krista.

A to nás vede k tomu druhému argumentu, k teologickému: Jsme spaseni milostí Pána Ježíše. Tohle je celé vysvětlení evangelia. Nejsme spaseni tím, kým jsme, nejsme spaseni tím, že jsme se někomu narodili, nejsme spaseni tím, jaké obřady vykonáváme ani tím, jaká ustanovení zachováváme. Nejsme spaseni žádným skutkem, který uděláme. Kromě milosti Pána Ježíše není v tomto světě nic, co by nás mohlo zachránit. Nejde o to, jestli je někdo lepší nebo horší člověk, protože ve srovnání s Božími měřítky jsme všichni naprosto ztraceni. Nejde o to, jestli někdo dělá nějaké „dobré“ skutky, protože žádné skutky, ani ty nejlepší, ani ty, které Bůh přikazuje ve svém Slově, pokud nejsou vykonané znovuzrozenými lidmi, nemohou přinést spasení ani Boží zalíbení, ani přidat něco dobrého na soudu. Boží slovo je velmi jasné a v tomto směru hodně ostré:

• Římanům 14:23 Cokoli není z víry, je hřích.

A mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23), každého hříchu bez rozdílu.

Existuje jenom jediný způsob, jak můžeme být zachráněni – a to je milost – tím, že dostaneme milost, že se nad námi Bůh smiluje a zahrne nás svou milostí. Pavel napsal Titovi:

• Titovi 3:5 On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.

Musí tady být nejprve obmytí Duchem svatým, nové narození, kdy Duch svatý dá duchovně mrtvému nové srdce a s ním život a víru, kdy mu ukáže, kdo je Pán Ježíš Kristus a co přesně se stalo na golgotském kříži. Je to Boží dar člověku, který slyší dobrou zprávu o Pánu Ježíši, takže z lidského pohledu najednou chápe, že se to týká právě jeho (mne), že Ježíš zaplatil za hříchy svého lidu (za mé hříchy), že mě volá k tomu, abych činil pokání a věřil v něj. A když Duch pracuje v životě člověka, ten člověk skutečně činí pokání, rozumí tomu, že je ztracen, že žil ve vzpouře proti Bohu, ale také vidí, jak je Bůh dobrý, protože poslal svého milovaného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16). Proto Pavel může napsat, že jsme spaseni milostí skrze víru, že to není z nás, ale je to Boží dar, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,8-9). Není nic, není žádný skutek, kterým bychom se mohli zalíbit Bohu, kterým bychom se k němu mohli přiblížit, kterým bychom mohli způsobit, že nás zachrání. A současně je tady jedna jediná věc, kterou musíme udělat, abychom byli spaseni – a to je věřit v Pána Ježíše Krista. Jinými slovy: Musíme se znovu narodit. A stejně jako jsme své tělesné narození nezpůsobili sami svými skutky, svými zásluhami, svou vůlí, svým rozhodnutím, nemůžeme způsobit ani duchovní znovuzrození. Můžeme poslechnout volání Pána Ježíše a věřit v něj. A kdokoliv poslechne toto volání a věří v Pána Ježíše, to je člověk, o němž můžeme s jistotou říci, že dostal Boží milost, že byl zachráněn z Boží milosti, protože Bůh mu dal dar víry a věčný život. Nikdy nikdo nemůže být zachráněný jiným způsobem. Tohle je spasení z milosti skrze víru. Tohle znamená, že jsme zachráněni milostí Pána Ježíše. Proto se Pavel rozhodl kázat jenom Krista a nic jiného (1K 2,2). Proto Galatským říká, že jim byl před oči postaven Ježíš Kristus ukřižovaný (Ga 3,1). Proto tolik zdůrazňuje, že nezáleží na obřezanosti nebo neobřezanosti, ale jenom na novém stvoření (Ga 6,15). Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle je tu nové! (2K 5,17). Proto můžeme číst stále znovu, že kdo by vzýval jméno Páně, bude spasen (Sk 2,21; Ř 10,13). To je celé! Samozřejmě, nekončí to tady – je to naopak začátek nového života v Kristu, začátek následování Pána Ježíše Krista, začátek našeho posvěcování, kdy na sebe bereme kříž a jdeme za Pánem, jak nás on vede svým Slovem a svým Duchem. Ale co se týče spasení, musíme říct, že je dokonáno, je hotovo. Buď jsme zachráněni jeho milostí, nebo nejsme zachráněni vůbec. To je evangelium o Boží milosti. A Petr ve své řeči, kterou se snažil utišit tu velikou rozepři, která nastala mezi staršími a apoštoly, přichází také s varováním:

III. Nepokoušejte Boha!

• Sk 15:10 Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my!

Petr pochopil, jak je to zákonem, s obřízkou a s Pánem Ježíšem Kristem a jeho obětí. Nic nejde přidat k tomu, co Pán udělal.

Dneska už neřešíme otázku obřízky. To už dlouho není na pořadu dne. Přesto je tady pořád jiné evangelium, které se snaží přidat něco k oběti Pána Ježíše, které definuje milost jako zásluhu a dar jako mzdu, tedy něco, na co mám nárok. A i dnes se můžeme setkat s tvrzením, že kromě víry v Pána Ježíše Krista musí člověk ještě něco dalšího udělat, jinak nemůže počítat s tím, že bude zachráněný. Obvykle to není postavené takto vyostřeně, a setkáme se s tím v nějaké mírnější formě. V charismatickém hnutí se můžete setkat s tím, že člověk musí mluvit jazyky, což je prý důkazem křtu Duchem svatým, který z vás dělá skutečného křesťana. Obvykle už dnes neuslyšíte, že když nemluvíte jazyky, nebudete spaseni, ale … co tedy jste? Křesťan druhé kategorie? Existuje něco takového? A když muslimští derviši nebo šamani nebo hinduisti mluví v jazycích, je to také nějaký důkaz?

Nebo se můžete setkat s tím, že dokud nebudete pokřtěni ve vodě, nejste skutečně spaseni. Takže nestačí milost Pána Ježíše? Uslyšíte, že je důležitá, ale ještě vy musíte něco udělat. Je to ještě evangelium? Obávám se, že jsme na hranici jiného evangelia a možná dokonce už za ní. A co třeba zachovávání a svěcení soboty? Neříká to desatero? A také vám obvykle zastánci sabatu hned neřeknou, že když nebudete světit sabat, zachovávat den odpočinku, nebudete spaseni. Ale když s nimi budete mluvit dostatečně dlouho, nakonec se k tomu dostanete. To jsou různé druhy biblických věcí, které jsou přidávané k evangeliu, ale nepatří k němu. O jazycích Písmo říká, že to je dar, který byl dán některým (1K 12,10), a pominu skutečnost, zda to je dar, který máme čekat i dnes nebo měl své místo v době apoštolů, jak tomu rozumím já, protože to není v této otázce to nejdůležitější. Jde o to, jestli toto dělá z člověka křesťana. Totéž platí o křtu ve vodě. Kdo uvěří má se pokřtít – to je jasné slovo Písma. Ale je to ten, kdo věří, kdo je spasen – viz např.: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen“ (Sk 16,31). A potom mu zvěstovali slovo Boží a potom se nechal pokřtít. Když Filip křtil etiopského dvořana, jeho otázka nebyla o tom, jestli se chce stát křesťanem, ale jestli už věří v Pána.

Podobně Písmo mluví o (ne)zachovávání dnů Pánu (Ř 14) nebo o jedení či nejedení různých pokrmů. To všechno jsou vnější věci, které nemají žádnou moc v otázce spasení. Ani obřízka těla takovou moc neměla. Přesto ji falešní bratři vyžadovali a bratři z řad farizeů také. Bylo pro ně těžké porozumět, že jsme spaseni pouhou milostí Pána Ježíše. I dnes lidé vymýšlejí podobné věci. Někdy je opravdu přidávají k evangeliu, takže mění podstatu evangelia, častěji z nich dělají „jenom“ překážku v následování Pána Ježíše. V jednom sboru, pokud se chcete stát členy toho sboru a mít účast na Večeři Páně, musíte se dobrovolně zavázat, že se stanete abstinenty. To je naprosté nepochopení toho, co je evangelium, co je Památka Páně, co to znamená být součástí místní církve. Není to podmínka spásy, takže to není jiné evangelium, ale je to překážka v následování Pána Ježíše Krista. Je to vytváření lidských bariér mezi bratry. A právě o tom Petr mluví, když říká, abychom nepokoušeli Boha. Nemáme právo jít dál, než jde Písmo. Resp. můžeme jít dál, ale jenom v našem vlastním vztahu s Bohem. Podívejte se na Pavla, kam až šel ve svém vlastním životě: například v tom, že považoval za výsadu, že nebude živ z evangelia, ačkoliv to bylo jeho právo (1K 9,4). Nebo v tom, že ranami nutil své tělo ke kázni (1K 9,27). Ale nikdy takové věci nežádal po druhých, nikdy z nich neudělal pravidlo pro církev, nikdy nevytvořil bariéru pro bratry v Kristu.

Každá církev si časem vytvoří nějaké své tradice – a netrvá to generace, je to otázka měsíců či několika málo let. A potom musíme dávat velmi dobrý pozor, abychom je nezaměnili za podstatu evangelia. Proto musíme pečlivě rozlišovat – abychom poznali, kdo je falešný bratr, kdo je skutečný bratr, ale z moderních farizeů, kdo je svedený a špatně vyučený a kdo je slabý ve víře. Slabého ve víře máme přijímat a nemáme se s ním přít o jeho názorech (Ř 14,1), zatímco falešného bratra musíme odmítnout, necouvnout před ním ani na krok a nepodrobit se, abychom pevně zachovali pravdu evangelia (Ga 2,5).

O to přesně šlo ve Skutcích 15. Ti, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista, kdo ho milují, se nemají stát Židy, aby mohli být spaseni. Jsou spaseni milostí. A jsou skutečným Božím lidem. Jsou těmi, kdo jsou přijati Bohem a milováni Bohem, zatímco Židé i pohané, kteří neuvěřili v Pána Ježíše Krista, se stali Božími nepřáteli (Ř 11,28; Ko 1,21). Nebyli jsme lidem, ale stali jsme se Božím lidem – obrácení Židé i pohané jsou nyní jedno v Kristu Ježíši. Jsme tím pravým Izraelem. Izrael znamená „zápasí Bůh“ – a nás si Bůh vydobyl, získal krví vlastního Syna (Sk 20,28). Proto mu vzdávejme chválu za spasení z milosti, za Pána Ježíše Krista, za jeho dílo, za jeho kříž, za jeho milost. Amen.