Světlo evangelia v prachu cesty u Damašku

Jaroslav Kernal, Praha 3. ledna 2021

Pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí v Kristu. Přeju vám všem požehnaný nový rok. Dneska máme první neděli v novém roce a díky Boží prozřetelnosti a Božímu vedení máme dnes před sebou jednu z nejkrásnějších kapitol Skutků, devátou kapitolu, která popisuje proměnu pronásledovatele a ničitele církve v šiřitele a stavitele církve. Nemohl bych vybrat lepší oddíl na začátek nového roku. Je tady dobře vidět moc evangelia, je tu také dobře vidět ostří evangelia, protože jednak proměňuje lidské životy, ale také rozděluje lidské životy. Lidé jsou zachraňováni skrze evangelium, ale jsou také zavíráni, zabíjeni a pronásledováni pro totéž evangelium. Evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého kdo věří (Ř 1,16), ale současně je Pán Ježíš Kristus hlásaný v plnosti mečem, který rozděluje. Evangelium přináší pokoj s Bohem i s lidmi, ale to druhé ostří meče evangelia odděluje lidi od Boha – ty, kteří vzdorují evangeliu a odmítají ho – i od sebe navzájem. Ježíš říká, že „přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘“ (Mt 10,34-36). Pavlovo obrácení je dobrou ilustrací Ježíšových slov – jak zachraňující a proměňující moci evangelia, tak také rozdělující moci evangelia. Pojďme nyní přečíst náš text (Sk 9,1-31) a potom půjdeme k jeho výkladu.

Máme před sebou velké svědectví o obrácení Saula, kterého známe jako Pavla, apoštola, autora třinácti dopisů Nového zákona, kazatele evangelia a vězně pro Krista. To je ten Saul, o němž jsme četli na konci sedmé kapitoly (Sk 7,58), který hlídal pláště těch, kteří kamenovali Štěpána. Na začátku osmé kapitoly byla zmínka o tom, že schvaloval, že Štěpána zabili (Sk 8,1) a snažil se zničit církev (Sk 8,3). Dával zatýkat muže i ženy a dával je do žaláře. Na to navazuje náš dnešní text v deváté kapitole.

I. Světlo evangelia (v. 1-8)

• Sk 9:1-2 Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma.

Tady je popis naprosté temnoty Saulova života. Jenom když se podíváme na ta použitá slova – schvaloval vraždu, chtěl zničit církev, pátral dům od domu, zatýkal, dával do vězení, vyhrožoval, chtěl vyhladit – a nyní chtěl rozšířit pole své působnosti o tři sta kilometrů na sever, do Damašku. Temnota se měla šířit. Pavlovo svědectví máme ve Skutcích celkem třikrát – zde, v kap. 22 a 26. Ve Sk 26,11 Pavel říká, že jednal jako smyslů zbavený a nutil muže i ženy, aby se rouhali. To šel dělat do Damašku. Ve jménu svého náboženství šel ničit Kristovu církev. Pavel byl fanatik. V listu Galatským o sobě říká, že byl známý svou věrností k židovství a že nadmíru horlil pro tradice otců. Jeho život nebyl postavený na pravdě Písma, ale na tradici náboženství. A z toho pramenil jeho fanatický zápal pro zničení církve. A to je něco, co se neustále opakuje, co můžeme v historii vidět stále znovu. Největšími odpůrci evangelia a Krista nebývají obvykle ti největší hříšníci, zhýralci nebo zločinci, ale lidé, kteří horlí pro své náboženství. A nemusí to být nutně náboženství s nějakým bohem, ale může to být klidně náboženství materialismu, náboženství nějaké ideologie (jako byl nacismus nebo komunismus) nebo náboženství vědy. Je to jedno – co se člověka zmocní, tím je zotročen (2Pt 2,19). Saul byl zotročen svým náboženstvím, které mu zaslepilo oči, takže neviděl a zatvrdilo srdce, takže necítil. Vnímal jen náboženskou povinnost, kterou musel vykonat, aby se cítil lépe. Proto spěchal do Damašku.

• Sk 9:3-6 Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“

Do temnoty života zasáhlo světlo. Saul byl farizeus – byl přesně tím člověkem, o kterém mluvil Ježíš, když uzdravil toho muže slepého od narození. Vzpomínáte na ten příběh z Jana 9? Učedníci se ptali, proč je ten člověk slepý, kdo se provinil, zda on, či jeho rodiče, ale Pán jim řekl, že je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží (J 9,3). A potom řekl jeden z těch velkých výroků – že je světlo světa (J 9,5). Dal tomu muži bláto ze slin na oči a poslal ho umýt se do rybníku Siloe. Potom ten muž viděl. Uzdravil ho, ale farizeové byli velmi nespokojení, protože ho uzdravil v sobotu. Vyslýchali a trápili kvůli tomu jak toho muže, tak i jeho rodiče a nakonec je vyhnali. Ale Ježíš ho vyhledal a vedl ho k víře a k vyznání Pána jako Syna člověka (J 9,35-38). A potom mu řekl:

• J 9:39-41 „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“

Saul si také myslel, že vidí, a přitom byl úplně slepý, zaslepený zuřivostí, fanatismem, náboženským klamem a pýchou. Ale Pán je světlo světa a přišel, aby zachránil hříšníky. Mezi nimi také Saula, aby byl příkladem pro nás. I člověka, který je v takové temnotě a v takovém vzdoru, jako byl Saul, Bůh může zachránit.

Pavel/Saul se tady hned na začátku, hned při svém prvním setkání s Pánem Ježíšem, dovídá mnoho o tom, kdo je Pán Ježíš Kristus, a co pro něj znamená jeho církev. Církev je tělem Kristovým. Koho Saul pronásledoval? Křesťany. Co mu říká Ježíš, na jeho otázku, kdo je? Jsem Ježíš, kterého pronásleduješ. Bylo tu světlo z nebe, takže to mohl být anděl – a farizeus Saul věřil v anděly. Farizeus Saul věděl také dobře, stejně jako velerada, o Ježíši, o tom, že ho nazývají Mesiášem, o tom, že mluvil o zboření chrámu a jeho postavení, o tom, jak je to s Mojžíšem, o tom, že je Synem člověka, že je potomkem Davida. A světlo, které přišlo, bylo tak jasné a silné, že Saul říká, kdo jsi, Pane? Já jsem Ježíš! – To je ten, o kterém oni tvrdí, že žije, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. O kterém tito křesťané tvrdí, že v jeho jménu jsou odpuštěny hříchy všem, kdo v něho věří, že naplnil zaslíbení Mojžíše a proroků. A nyní tento Ježíš tvrdí, že ho Saul pronásleduje, i když on pronásleduje lidi, ty lidi, kteří v Ježíše věří. Tohle světlo muselo znamenat výbuch myšlenek v Saulově mysli.

Současně toto světlo odhalilo, jaké věci doopravdy jsou – Saul se zvedá z prachu země slepý. To je pravá podstata hříšníka – nevidí, je duchovně slepý. Saul je slepý také fyzicky. Musejí ho vzít za ruce a dovést ho do Damašku. Božím světlem oslepený Saul nemohl ani jíst ani pít. Bůh ho uvedl do fyzické temnoty, aby mu ukázal, že je v temnotě duchovní. Posvítil na něj svým světlem, aby viděl, světlo a mohl ho srovnat s tmou, ve které dosud žil. Tohle je svědectví každého křesťana – žil jsem ve tmě, v duchovní temnotě, ale Bůh se nade mnou smiloval a ukázal mi světlo. Obvykle se to neděje tak dramatickým způsobem, jako to bylo v případě Saula, ale i to Bůh někdy dělá. Nicméně stačí ten prostý fakt – byl jsem slepý a nyní vidím. Jak zpíváme v písni Úžasná milost: „Já ztracený byl nalezen, slepému vrácen zrak.“ To je vyznání každého Božího dítěte. A je to jedno, jestli zazářilo světlo z nebe, nebo jestli se objevil obrovský anděl a přetáhl mě křídlem po papuli nebo jestli jsem v tichosti za zavřenými dveřmi vyznal: „Pane, tady jsem, a nemám nic, co bych ti mohl dát – jenom své hříchy. Ale spoléhám na tvou milost, na tvou oběť na kříži, na tvou krev, že je naprosto dostatečná, aby mě očistila a já se mohl ukázat před tváří svatého Boha.“ To je jednoduché vyznání, spolehnutí se na Pána a jeho dílo. To je spasení. Tak jednoduché je evangelium. Každý může přijít a volat k Pánu Ježíši Kristu, prosit ho o milost, vzývat jeho jméno a být zachráněn. Není duše, kterou by Pán odmítl, když k němu v zoufalství a z hloubky duchovní bídy volá. Pavel volal – a Bůh se smiloval a zachránil farizea z farizeů, pyšného horlivce, který nyní vyznává, že všechno bylo špatně, že se hluboce mýlil. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání. Do Saulova života zazářilo veliké světlo a spolu s ním k němu přišlo:

II. Spasení skrze evangelium (v. 9-19)

Pán zachraňuje hříšníky. A podívejte se, koho k tomu používá – zbožného Ananiáše. Pavel sám o něm v kapitole 22 vydává svědectví, že to byl muž zbožný podle Božího zákona, který měl dobrou pověst u všech místních Židů (Sk 22,12). Ananiášovi se Pán ukázal ve vidění a poslal ho za Saulem. Ananiáš nechtěl jít, ale byl to zbožný muž, což znamená, že byl také odvážný. Ananiáš měl Pánovo ujištění, takže mohl jít s pokojnou myslí. Měl vložit na Saula ruce, aby Saul zase viděl. Bylo to důležité – Pán mohl jednat i bez lidských rukou. Už to udělal před branami Damašku. Srazil Saula k zemi, zazářil na něj, promluvil k němu, oslepil ho – a nepotřeboval k tomu žádného člověka. Ale nyní chce použít svého člověka – to je, moji milí, ohromná výsada Božích dětí, že z nich chce Bůh mít užitečné nádoby ve své ruce. Pavel později, v jednom ze svých posledních dopisů, přirovnává křesťany k nádobám:

• 2Tm 2:19-21 Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘. Ve velké domácnosti nejsou jen zlaté a stříbrné nádoby, nýbrž i dřevěné a hliněné, jedny pro cenné věci, druhé na odpadky. Kdo se od těch falešných nauk očistí, bude nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře, připraveným ke každému dobrému dílu.

 Ananiáš byl mužem zbožným, očištěným od falešných nauk, posvěceným a připraveným k dobrému dílu. Byl to důvod, proč si Bůh použil Ananiáše. Byl známý mezi všemi Židy v Damašku. Jistě nejenom kvůli své zbožnosti, ale také kvůli tomu, že vzývá jméno Pána Ježíše Krista. Možná měl Saul už připravený seznam, když jel do Damašku, ale pokud ne, tak kdyby se zeptal prvního Žida v synagoze, kdo vzývá jméno Pána Ježíše, asi by na jednom z prvních míst byl právě Ananiáš. Kvůli takovému člověku jako byl Ananiáš strávil Pavel nějakých nejméně deset dní na cestě, aby ho mohl najít, dát do řetězů, strčit do vězení a potom ho odtáhnout spolu s ostatními do Jeruzaléma, kde by byl souzen a odsouzen jako mnoho křesťanů před ním. Ananiáš věděl, koho má před sebou:

• Sk 9:13-14 Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno.

Ale Pán mu řekl: „Jdi!“ A Ananiáš šel. Šel za Saulem, který se modlil. Ananiáš se také modlil – to, co je zde popsáno jako vidění, je také modlitba, rozhovor s Pánem. A modlitba jde ruku v ruce s kázáním Božího slova. Když došlo k problému se špatným rozdělováním jídla osamělým řecky mluvícím vdovám, apoštolové zdůraznili Boží slovo a modlitbu jako dvě zásadní věci, kterým se musí věnovat na prvním místě. A viděli jsme, že Boží slovo má své místo v každé kapitole Skutků a podobně je to s modlitbou. Skoro v každé kapitole je buď zmíněno, že se církev modlila nebo je tam zaznamenaná nějaká modlitba – jednotlivce nebo církve. Modlitba a Boží slovo to je také základem zbožnosti. Nikdo nemůže být skutečně zbožný, pokud bude zanedbávat modlitbu a Boží slovo. To je srdce skutečné zbožnosti. Jeden velký modlitebník 19. století (E. M. Bounds) řekl, že „když se víra přestane modlit, přestane žít.“ A jiný modlitebník a kazatel, náš současník říká, že „kazatel, který se nemodlí, bude mít mrtvá kázání a povede lidi k odpadlictví. Posluchači kázání, kteří se nemodlí, skončí s rozbitými životy a v depresích. Manžel, který se nemodlí, přivede svou rodinu k rozpadu. Vláda, která je bez modliteb, dovede ke zkáze celou společnost.“ (Shane Idleman). Ananiáš se modlil. Jistě se modlil už mnohem dříve, když se dozvěděl, že Saul je na cestě do Damašku s doporučujícími listy od velekněze. Věděl, že si jde pro něj! Jak se asi modlil? Za co se modlil? Za koho se modlil? Bible nám nic z toho neříká, ale říká nám, že Ananiáš věděl – a protože byl zbožný, znamená to, že se modlil. Jak se modlíme my, moji milí? Už deset měsíců trvají Boží soudy – nejenom nad naší zemí, ale nad celým světem. Nejenom nad církví v naší zemi, ale nad církví přinejmenším v celé západní společnosti. Vede to k větší horlivosti v modlitbách? K navýšení počtu modlitebních shromáždění? Že místo žádného budeme mít alespoň jedno? Vede nás to k tomu, že budeme víc chválit našeho Pána a uctívat ho? Že budeme víc hledat jeho tvář? Že strávíme víc času na modlitbách a v jeho Slově? Protože právě o tom je skutečná zbožnost zaměřená na Krista.

Bůh posílá zbožného Ananiáše, který vzývá Pánovo jméno, za Saulem, který se modlí. Vede ho k tomu, aby se nebál, protože on sám chce Saula použít jako posvěcenou nádobu: „Ukážu mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno.“ (Sk 9,16). O nějakých 23 let později se Pavel – jak sám říká – pošetile chlubí:

• 2K 11:24-28 Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve.

A to bylo ještě před Pavlovým zatčením v Jeruzalémě. Nevíme, kolik toho Ježíš ukázal Pavlovi hned na začátku, ale víme, že Saula přemohla Boží milost. I kdyby věděl, že druhý den kvůli Kristu zemře, přece by ho chtěl následovat. Jak lahodně musela znít Saulovi Ananiášova slova „Saule, můj bratře …“ To musela být rajská hudba pro jeho uši, pro jeho srdce, pro jeho duši. Pán, který se ti zjevil na cestě, chce, abys viděl a byl naplněn Duchem svatým. Ananiáš vložil ruce na Saula, tomu se otevřely oči, a nejenom fyzické, ale také ty duchovní – věci se uspořádaly a postavily se na správné místo. Farizeus Saul pochopil, s kým se setkal a co to pro něj znamená. Poznal Krista samotného a byl připojen do jeho těla. Z pronásledovatele se stává pronásledovaný. Přijal pokrm a síla se mu vrátila. A v síle Boží začíná zvěstovat evangelium. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Služba evangeliu (v. 19-31)

Lukáš v deváté kapitole Skutků popisuje příběh Pavlova obrácení ve zkratce. Lukáš uvádí dva časové údaje – ve v. 19 – „několik dní“ a ve v. 23 je „po nějaké době“. Když to zkombinujeme, nemáme velkou jistotu, ale může dát dohromady alespoň nějaký obraz Pavlovy služby a jeho života.

Po svém obrácení pobyl nějaký čas s učedníky a potom odešel z Damašku a pobýval v Arábii. V té době patřilo území, kterému se říkalo Arábie stejně jako město Damašek, k nabatejskému království. V Galatským 1,17 Pavel mluví o tom, že strávil tři roky v Arábii. Nemusí jít nutně o celé tři roky, ale o tři kalendářní, což může být klidně jeden a čtvrt roku (od prosince r. 34 do ledna r. 37 – to je 14 měsíců, ale zahrnuje to 3 kalendářní roky). Potom se zase vrátil do Damašku, což by mohlo vysvětlit Lukášova slova „několik dní“ a „po nějaké době“. Pavel kázal evangelium – v Arábii i v Damašku. V synagogách i mimo ně. Proto byli naštvaní Židé i pohané. Pavel kázal, že Ježíš je Syn Boží a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl damašské Židy do úzkých. Lukáš ve Skutcích používá v souvislosti s kázáním evangelia celou řadu slov – od vyhlašování a kázání, přes vyučování a rozmlouvání, po dokazování a přesvědčování. To všechno dělal Pavel – v Damašku, i v Jeruzalémě a později všude, kamkoliv ho Boží duch dovedl. A obvykle to mělo stejné důsledky – už jsme je viděli v knize Skutků – pronásledování kvůli evangeliu, kvůli slovu pravdy, kvůli Ježíši, kvůli hříchu a věčnému životu. Začalo to hned po Pavlově obrácení, podobně jako to bylo s ostatními apoštoly – netrvalo to dlouho po vylití Ducha o letnicích – a došlo k pronásledování. V Pavlově případě do toho byli zapojeni jednak Židé z Damašku, a také místodržitel nabatejského krále, Aréta, který dal hlídat brány, aby Pavel neunikl. Ale Pavel neposlechl nařízení vládní moci a místo toho ho učedníci spustili v koši z hradeb a on utekl z města jako zločinec. Kam šel? Zpátky do Jeruzaléma.

Chtěl se připojit k učedníkům, ale ti se ho báli. Sice už to bylo nějaký ten pátek od doby, kdy pátral dům od domu v Jeruzalémě a zatýkal muže i ženy, přesto to stále bylo v živé paměti. Lidé si kladli otázku, zda to není další Saulův trik, kterým by se mohl dostat blíž k učedníkům a tak jim způsobit větší škody. Přesně tak satan jedná. V Sovětském svazu byli školeni agenti KGB, kteří předstírali, že jsou křesťané, vystudovali nějaký křesťanský seminář a potom působili jako pastoři v církvi. A posílali „své“ lidi do vězení. V bývalém NDR byla pravděpodobně většina protestantských pastorů aktivními spolupracovníky nebo dokonce agenty státní policie Stasi. U nás to asi nebylo příliš odlišné. Evangelický teolog a historik Ferdinand Hrejsa popisuje v knize Česká reformace příběh administrátora konsistoře, což byl nejvyšší náboženský úřad v naší zemi Jindřicha Dvorského z Helfenburku, který se vlivem „jesuitů přiklonil se zcela k církvi katolické, tajně odpřisáhl se všech kacířství, smířil se s církví katolickou a přislíbil dle přání jesuitů, že bude usilovati o vnitřní splynutí církve podobojí s církví římskou, že bude totiž dbát i o odstranění slavností Husových a podávání večeře Páně nemluvňatům, že bude pečovat o obnovení ušní zpovědi a zapoví zpívání českých písní proti mnichům. Chtěl prý i složit svůj úřad a stát se veřejně katolíkem, ale arcibiskup jej přemluvil, aby úřad podržel, ‚poněvadž by mohl víc prospět katolickému náboženství, když by skryt zůstal‘.“ Nedivme se tedy křesťanům v Jeruzalémě, že se báli přijmout Saula jako bratra. Ale ujal se ho „syn útěchy“, Josef zvaný Barnabáš, který přistoupil k Saulovi s důvěrou, přijal ho i jeho svědectví.

• Sk 9:28 Saul se nyní mohl v Jeruzalémě na všem podílet s apoštoly a všude směle mluvil ve jménu Páně.

K čemu to vedlo? K tomu, že se Saula znovu pokoušeli zabít – tentokrát řecky mluvící Židé v Jeruzalémě. Zdá se, že to byli lidé, kteří silně vzdorovali evangeliu – a Saul byl dříve jedním z nich. Když se to dozvěděli apoštolové, poslali Saula domů, do Tarsu.

• Sk 9:31 A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.

Podle svých slov nezůstal Pavel v Jeruzalémě dlouho – jenom dva týdny (Ga 1,18), ale i to stačilo. Po jeho odchodu církev rostla a žila v bázni. Duch svatý ji posiloval. Pronásledovatel se stal pronásledovaným a ničitel církve jejím budovatelem. Ale bude budovat církev na krvi mučedníků. A apoštolové v Jeruzalémě také – zanedlouho uvidíme smrt prvního z nich, Jakuba, bratra Janova. A dalšímu budou usilovat o život. Proč? Kvůli kázání evangelia. Kvůli snaze krále Heroda zalíbit se Židům. Světu nejde o pravdu, ale jde mu o to, jak se líbit lidem. To je pro svět typické. Ale co na to říká Pán Ježíš? „Běda vám, když vás budou všichni chválit.“ (Lk 6,26). Právě tak se lidé chovali k falešným prorokům, a ty, kdo jim říkali pravdu, nenáviděli, pronásledovali a zabíjeli. A tato slova se dnes stávají důležitějšími víc, než kdy jindy. Probíhá boj o pravdu. A pravda prohrává – na celé čáře a na celém světě. Lež je vydávaná za pravdu a pravda za lež – ať už se podíváme kamkoliv – do politiky nebo do náboženství, do společnosti, do rodiny, na genderové otázky nebo na tzv. humanitu – všechno je převrácené vzhůru nohama. Ovšem křesťané jsou voláni k tomu, aby se nepodíleli na neužitečných skutcích tmy, ale odhalovali je a nazývali pravým jménem (Ef 5,11). To ale znamená koledovat si o malér. Máme nazvat lež lží a pravdu pravdou, pokrytectví pokrytectvím, a ne ohleduplností, pověrčivost pověrčivostí, a ne spoléháním na vědu, dluh dluhem a ne pomocí, vraždu vraždou a ne právem matky. Co uděláme?

Saul byl velmi horlivý v pronásledování křesťanů. A úplně stejně byl horlivý v kázání Krista. Možná jeho horlivost přinášela nepokoj, jak ukazuje verš 31, ale až do konce knihy Skutků uvidíme, že Pavel (Saul) kázal stále stejnou pravdu, že Ježíš je Boží syn a Mesiáš, že od ní nikdy neuhnul a byl ochoten pro ni trpět a dokonce i zemřít. Nikdy nepřistoupil na žádný kompromis, ale pro Ježíše byl připravený i zemřít. To je jeho svědectví. To je příběh jeho obrácení, který se ve třech variantách opakuje v knize Skutků. Jaký váš příběh o vašem obrácení? Už jste si ho napsali? Už jste ho někomu řekli? Jste ochotní si za ním stát, ať to stojí, co to stojí?

• 1Pt 3:15-16 Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni.

Kéž nám Pán dá sílu být jeho svědky zde a až na sám konec země.