Duchovní stavba z živých kamenů

Jaroslav Kernal, Praha 16. července 2023

Minulý týden jsme se pustili do studia církve a ukázali jsme si, že církev je Pánovo stádo. Je to jeden z mnoha obrazů, které v Písmu popisují církev a je asi nejširší, nejčetněji používaný a má mnoho různých aplikací. Je také nejvíce zneužívaný, jak jsme si minule ukázali. Možná to trochu souvisí také s tím, na co jsme narazili při biblickém studiu ve středu. Jeden z obrazů církve, kterým se ale v této sérii nebudeme zabývat, je obraz pole. Když Pavel řešil to, že se v církvi hlásili křesťané k různým osobám, k Petrovi, Pavlovi, Apollovi a někteří k Ježíši, napsal:

• Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. (1K 3,5–9)

Ve středu jsme mluvili o tom, že musíme rozlišovat, kdo patří do církve a kdo nikoliv, a v této souvislosti přišla řeč také na podobenství o koukolu a pšenici (Mt 13,24–30.36–42). Myslím, že je důležité, abyste si otevřeli ten text a podívali se do něj. Někteří lidé tento text používají k tomu, aby ospravedlnili to, že nebudou rozlišovat, kdo patří do církve a kdo ne. Říkají, že to je Boží věc a že Bůh si to nakonec sám vyřeší a přebere, jak to přece říká toto podobenství. Jenom dvě poznámky a potom půjdeme k našemu dnešnímu textu: 1. Čeho se týká toto podobenství (v. 24)? Je o tom, jak je to s královstvím nebeským. Není to o církvi. 2. A i když se na tomto místě mluví o poli, podívejte se do 38. verše – pole je tento svět! Pole zde není církev, i když – jak jsme četli – církev je Boží pole (1K 3,9). Proto potřebujeme pečlivě rozlišovat, pečlivě a důkladně číst a neméně důsledně také sledovat a studovat kontext.

Dnes máme před sebou další text o církvi. Budu číst 1Pt 2,1–10. 

Naším textem z tohoto oddílu je pátý verš, resp. jeho první část, na kterou se podíváme poněkud podrobněji a ukážeme si, co nám říká o církvi. Na prvním místě mluví o tom, že církev je dům z živých kamenů. Není to dům z kamenů, tedy nějaká fyzická stavba, kostel nebo modlitebna, ale je to živá stavba, z živých kamenů. Tato stavba je budovaná, ale nejsou to lidé, kdo ji buduje, je to Pán Ježíš, její úhelný kámen, živý kámen, z něhož všechny ostatní kameny mají život. A nakonec uvidíme, že to, co se buduje, je duchovní, příbytek, v němž přebývá samotný Bůh. To je církev, to je popis církve podle Božího slova. To není církev podle toho, jak se na ni dívá svět, ani církev z pohledu zesvětštělých křesťanů, to není církev, kterou by bylo možné ztotožnit s nějakou budovou nebo s nějakým místem, s denominací nebo podobnou lidskou organizací. Církev podle Písma je živým organismem, který je budovaný Pánem Ježíšem Kristem a roste v příbytek Boží, kde Bůh přebývá ve své plnosti a slávě.  S přihlédnutím k našemu tématu projdu náš text a začneme:

I. Stavba z živých kamenů

Prvních osm veršů druhé kapitoly je v originále jedno dlouhé rozvinuté souvětí. Ve čtvrtém verši se mluví o tom, že Boží děti, což jsou ti, kdo zakusili, že Pán je dobrý, přicházejí k živému kameni, Pánu Ježíši Kristu. A šestý verš říká, že on sám je tím kamenem úhelným, což byl základní kámen, od něhož se odvíjela celá stavba. Byl to kámen umístěný do rohu stavby, podle něhož byla celá stavba rozvržena, určoval směr a směřování celku stavby, v něm byla stavba zakotvena, jím byla stavba určena, on je zárukou její trvalosti. To je Pán Ježíš Kristus. Živý úhelný kámen. Všechny ostatní kameny jsou navázané na něj.

Proto můžeme říci a musíme trvat na tom, že církev je stavba nebo dům, který se skládá jenom z živých kamenů a z nikoho jiného. Jenom takový kámen, v němž je život z Pána Ježíše Krista, je kamenem, který je součástí stavby církve. Jenom kámen, který je svázaný s Kristem, je součástí jeho domu. Není tu žádný kámen, v němž by nebyl Kristův život. Nestačí se narodit do křesťanské rodiny, nestačí chodit do shromáždění – to z nikoho neudělá živý kámen, to nikomu nedá duchovní život. Duchovní život dává jenom Pán Ježíš Kristus. A člověk ho buď má, nebo nemá. Může mít mnoho znalostí o Kristu, může znát celou Bibli, může být vyučený ve správné teologii, ale nemusí mít život. Život pramení jenom z nového, Duchem svatým obnoveného srdce, jenom ze skutečného vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Na to nestačí žádné znalosti, i když bez nějakých znalostí se to neobejde, na to nestačí správná teologie, i když součástí tohoto vztahu bude také teologie. Nestačí na to vědět o Kristu, ale je nutné k němu přicházet. Je to, jako kdybyste umírali žízní na vyprahlé poušti a věděli jste, že nedaleko je studna s čerstvou, chladivou a osvěžující vodou, ale nešli byste tam a nepili byste tu občerstvující vodu. Mnoho lidí v naší společnosti o té studni nikdy neslyšelo pravdu – možná v tom „lepším“ případě slyšeli nejrůznější báje a vyprávěnky, viděli spoustu lidí, kteří zjevně zemřeli žízní a přitom tvrdili, že tu studnu znají. Jak svědectví takových duchovních mrtvol, tak všechny ty výmysly lidí, které se týkají Pána Ježíše Krista, nakonec fungují jako odrazující prostředek, takže lidé nechtějí hledat tu studnu živé vody, Pána Ježíše Krista. Potřebují slyšet pravdu o něm samotném. Potřebují na vlastní oči vidět skutečně živé Boží děti, které jsou občerstvované Pánem Ježíšem Kristem, které jsou těmi živými kameny, které jsou plné lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti, tichosti i sebeovládání. To je proměňující dílo Ducha svatého v životech křesťanů, to je onen život, který je do nich vložen. To je církev!

Součástí církve není žádný kámen, tedy žádný člověk, v němž není Kristův život. Můžeme to nějak rozpoznat? Mluvíme o tom, že máme rozlišovat, že bychom měli rozpoznávat, kdo je a kdo není křesťan, že potřebujeme mít jasno v tom, co to znamená být křesťanem, co je to církev a jak poznáme církev od toho, co se možná jako církev tváří nebo nazývá, ale ve skutečnosti to církev není. To není kádrování, jak říkají někteří lidé, to je životní nutnost. Pavel mluvil o falešných bratrech, kteří se vloudili mezi křesťany a chtěli je svést. Pán Ježíš varuje před vlky v rouše beránčím a Petr mluví o falešných učitelích, kteří budou v církvi. Proto je tak nezbytné rozlišování. Proto musíme mít jasno v tom, kdo je křesťan a co je to církev. Kontext našeho verše nám může pomoci.

Křesťan je člověk, který odložil hřích (v. 1), každou špatnost, lest, přetvářku, závist, pomlouvání. To neznamená, že už se těchto věcí nedopustí, ale znamená to, že tyto věci (a řadu dalších) odložil jako způsob života. Nejsou charakteristické pro jeho život, není to jeho každodenní chleba. Tohle nejsou věci, po nichž by toužil. Dříve si v nich liboval a nacházel v nich leckdy potěšení, ale nyní je odložil a místo nich je tady jiná touha (v. 2) – dychtí po nefalšovaném duchovním mléku. A o tomto mléku se mluví v předchozích verších na konci první kapitoly, kde Petr říká, jak jsme byli zachráněni – skrze evangelium o Pánu Ježíši Kristu, skrze čisté slovo Boží, jímž jsme se znovuzrodili k novému životu. Křesťan – a nezáleží na tom, zda dlouholetý nebo nově obrácený – je jako novorozenec v této touze, v tomto dychtění. To je charakteristika živého kamene – má hlad po Božím slově, chce se jím sytit. Tragédií dnešní doby je, že nefalšované duchovní mléko je vzácné, stejně jako v tom fyzickém světě máme dnes mnoho falšovaných, nastavovaných nebo upravovaných potravin. A tak jsou křesťané, kteří se živí duchovními odpadky, protože nevědí, že existuje lepší duchovní strava. Jsou jako lidé, kteří mají na stole plesnivé odpadky, fast food, velmi nekvalitní laciné potraviny a radují se z toho, kolik toho mají, protože nikdy neochutnali kvalitní, kvalitně a z kvalitních surovin připravené domácí jídlo. A to je v. 3 – okusili, že Pán je dobrý, ale zakusili jen takovou dobrotu, která jim umožňuje přežívání. Odpovědnost leží na bedrech jejich pastýřů, kteří nedělají to, k čemu vede čtvrtý verš – nepřivádějí je k živému kameni, k Pánu Ježíši Kristu, nevedou je na zelené pastviny Božího slova, aby tyto Pánovy ovečky mohly samy zakoušet nádheru, hloubku, velikost, šířku i délku Pánovy dobroty a lásky. Křesťan je ten, kdo přichází k Pánu Ježíši, kdo v něj věří, takže nebude zahanben (v. 6), komu je Pán Ježíš vzácný (v. 7) a kdo nevzdoruje jeho Slovu (v. 8). Toto jsou jednoduché charakteristiky křesťana – podle nich můžeme dobře rozlišit, kdo jím je a kdo jím není. Nicméně nám mají sloužit na prvním místě jako zrcadlo pro nás samotné. Co v něm vidíte, moji milí? Odpovědět musíte sami sobě. Udělejte to prosím čestně a poctivě, abyste v onen den nebyli zahanbeni.

Je čas jít k dalšímu bodu, ale než to uděláme, chci zmínit ještě jeden postřeh, který v dalším bodu rozvinu – a to je ono spojení živé kameny. Kámen je symbol neživosti. Je symbolem tvrdosti, pevnosti, nepohnutelnosti. To je křesťan! Je jako kámen vrostlý do základu pravdy. Nepohne se. Ale … Není mrtvý! Je živý, je v něm život. Je v něm Boží život, Kristův život, přebývá v něm Duch svatý, neutuchající a nezastavitelný život. Ale je jako kámen, není jako plastelína, není to bezpáteřní bytost, ale je to člověk pevný ve víře, v lásce i v naději.

II. Budovaná Ježíšem Kristem

Církev je stavba, která je budovaná Pánem Ježíšem Kristem. Náš text v ekumenickém překladu říká, že křesťané jsou živými kameny, z nichž se staví duchovní dům. V originále je sloveso stavět, budovat v oznamovacím způsobu v trpném rodě. Je tedy možné to přeložit jako „budujte se“, „buďte budováni“, nebo jak to opisuje náš překlad „z nichž se staví“. Trpný rod v češtině i v řečtině má říci především to, že ten, o němž se mluví, není aktivně zapojen do dění, které dané sloveso popisuje, ale přesto zapojen je, ovšem jenom pasivně, trpně, tedy musí strpět to, že je do procesu zapojen. Toto je, moji milí, nesmírně důležitá charakteristika Kristovy církve. Jeden z nejdůležitějších textů, které se týkají církve, najdeme v Matoušovi 16 – a myslím, že to je verš, který mnozí znáte zpaměti a měli byste vědět, kde je:

• A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. (Mt 16,18)

Nechci nyní rozebírat tento verš, jen řeknu, že tou skálou není Petr ani žádný jiný člověk, a myslím, že ani Petrovo vyznání, ale tou skálou je sám Ježíš Kristus, Mesiáš, o němž Petr mluví ve v. 16. Jinými slovy tady Ježíš říká, že zbuduje svou církev sám na sobě – on je tím úhelným kamenem, on je skálou spásy, není jiná skála kromě něho samotného. Ale to, co chci z tohoto verše zdůraznit, jsou jeho slova „já vybuduji svou církev“. V tomto verši je stejné sloveso jako je v našem textu (oikodomeó), ale na rozdíl od našeho textu, je tady v rodě činném, aktivním. Ježíš buduje. Z nás se buduje ta stavba církve. A i když jsme živými kameny, nikdo z nás není stavitel – to je jenom Pán Ježíš Kristus.

Ale milí přátelé, jak moc bychom mu chtěli pomáhat, že? Jaké skvělé nápady máme. Za dva tisíce let existence církve je tady nepřeberné množství nápadů na budování církve. Byly popsány stohy papíru na toto téma, učí se to na teologických seminářích, pořádají se na to celé konference, kde se křesťané učí, jak mají budovat církev. Ale myslím, že to není o nic menší chyba, než kdybychom se učili, jak mají křesťané zachraňovat sami sebe, jak se mají spasit, jaké kroky mají udělat, aby se zachránili. Není to Bůh, kdo zachraňuje? Není to Pán Ježíš Kristus, který na kříži zvolal: „Je dokonáno!“? A neříká úplně stejně, že on sám zbuduje svou církev? Pane, lidi už nebaví poslouchat kázání, co kdybychom udělali místo toho nějaký workshop? Pane, lidi tě nechtějí uctívat v tichosti a bázni, v Duchu a v pravdě, co kdybychom místo měli kavárnu a promítali tam lidem nějaký křesťanský film? Není to stejné rouhání, jako když jiní říkají, že si musíte koupit nebo získat odpustky, aby vám byly odpuštěné vaše hříchy, nebo že se nejdřív musíte učinit spasitelnými, aby vás Bůh mohl zachránit? Jak Ježíš buduje svou církev, když lidé mají plné ruce práce s jejím budováním. Ale jestli chceme, aby Pán použil naše ruce v jeho díle, musíme pustit to své a nastavit své ruce Pánu, aby je on sám mohl naplnit. Dnes jsou v kurzu kurzy, vize, plány, nejrůznější aktivity, ale podívejte se, prosím, do našeho textu. Co tam čtete? Co tedy mají křesťané dělat, aby byli budováni v duchovní dům, aby se z nich stavěla tato duchovní stavba Kristovy církve? Je tady jenom jedna jediná věc – ve čtvrtém verši je přechodník – přicházejíce, přistupujíce k němu! Překlad by mohl znít: „Když k němu přistupujete nebo přicházíte … jste budování“ nebo „zatímco k němu přistupujete … jste budováni“ nebo „tím, že k němu přistupujete … jste budováni“.

Tady je všechno! Tohle je celý klíč ke křesťanskému životu, tohle je kompletní návod pro budování Kristovy církve. Jestliže tady nezačneme, začínáme a následně také pokračujeme úplně špatně. Jestliže chcete, aby se Pánova církev budovala, musíte jít k Pánu Ježíši Kristu, ke kameni živému, k životu samotnému. Jestliže chcete růst ve službě a chcete být užiteční pro Kristovu církev, musíte jít ke Kristu, kameni živému, staviteli církve. Jestliže chcete růst v poznání Boha a jeho milosti, lásky, moci a slávy, musíte jít k Pánu Ježíši Kristu, kameni živému a nechat jeho samotného, aby vás proměnil, aby vás opracoval jako kámen, který zasadí na správné místo své stavby. Jeho stavba má plán, má řád, má projekt, má smysl, má své dimenze, rozměry, rozložení, každý kámen v ní má své správné míst a nejde ho vyměnit za jiný, protože každý je naprosto originální. Ale ten plán má Pán Ježíš Kristus, ne já, ani nikdo jiný. Ten plán nemá žádný člověk, jenom Bůh. My známe z jeho Slova řadu těch hrubých rysů, ale jednotlivé detaily, které se týkají životů živých kamenů, z nichž je tato stavba postavená, zná jenom on sám. Proto musíme k němu. My se díváme na bratry a na sestry, méně často na sebe, a říkáme si: „Hm … ten by potřeboval opracovat tuhle hranu a srovnat tenhle hrbol atd.“ Ale jsme jako člověk, který vezme puzzle a protože mají zohýbané všechny strany, tak vezme nůžky a všechny dílky srovná do roviny. Pak může dát každý dílek k sobě a všechny budou pasovat. Akorát ten obrázek na nich bude chaotický, deformovaný, zničený. Ale Bůh každý dílek zapasuje přesně na jeho místo.

Na celém světě najdeme stavby z velkých kamenů. Nachází se všude tam, kde byly velké vyspělé starověké civilizace. Pro křesťany není překvapení, že tyto stavby mají celou řadu společných rysů, protože věříme, že Bůh rozdělil lidstvo u babylónské věže a ti lidé nebyli primitivové, ale chtěli postavit věž až do nebe. A Bůh je rozehnal do celého světa. Ty stavby mají v sobě obrovské kameny opracované s takovou přesností, že mnohdy mezi dva kameny nedostanete ani list papíru. To je jako stavba církve, jako živé kameny, které přiléhají jeden k druhému a jsou dokonale spojené nikoliv něčím, co je naplácané mezi ně, ale Kristovou láskou, která je v nich a proudí skrze ně ven. Proto mluvíme o stavbě, která je:

III. Příbytek Boží

Kristova církev je Boží dům, stavba, kde přebývá Bůh sám. Víte, když dáte jeden kámen sem, druhý támhle a třetí někam dozadu, těžko budeme mluvit o stavbě – to jsou prostě rozházené jednotlivé kameny. Ale dům je něco jiného. Máte někde doma nějaký kámen (cihlu nebo panel), který je součástí stavby, ale prostě někde jen tak samostatně leží? Nebo se občas k němu připojí dva nebo tři další nebo se občas přilípne tu ke zdi, tu ke stropu, nebo skočí doprostřed okna? Žádný takový kámen ve stavbě není! Buď je součástí domu, nebo do domu nepatří. Dům není rozvalina ani skládka materiálu nebo dokonce odpadu. Dům má svůj účel – a tím je přebývání toho, pro něhož je dům postaven. My, živé kameny, jsme tím domem. Kdo v něm přebývá? Mnohem více o tom budeme mluvit příští týden, až budeme mluvit o církvi, která je chrámem Ducha svatého, chrámem Božím. Nyní jen krátce – církev je příbytkem Božím:

• … v něm [Kristu] jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2,22)

Církev je místo, kde přebývá Bůh. Není to místo ve fyzickém slova smyslu, protože církev jsou lidé, není to žádné místo, žádná stavba nebo organizace. My lidé, živé kameny, jsme tím domem. Církev jsou lidé. To je základní definice. Církev jsou Pánovy ovečky, církev jsou živé kameny napojené na živý kámen, kámen úhelný, Pána Ježíše Krista. Církev je stavba, jejímž stavitelem je sám Bůh a je to jeho dům. Církev je domem, kde přebývá Bůh. Ale dnes tu nemáme ani oblakový ani ohnivý sloup, abychom se mohli viditelně přesvědčit, že je tady Bůh. Jak to tedy poznáme? Je to přesně tak jednoduché, jak jsem o tom mluvil, když jsem vysvětloval, kdo je to křesťan. Církev jsou lidé, kteří milují Pána Ježíše Krista. A pokud tady jsou takoví lidé, můžeme si být jistí, že je tu Bůh. Pán Ježíš o tom přesně takhle mluvil, když se ho jeden z jeho vyvolených apoštolů zeptal, jak se chce dát poznat učedníkům, ale ne světu. Ježíš mu odpověděl:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. (J 14,23–24)

Kdo miluje Pána Ježíše, bude zachovávat jeho Slovo – to jsme v 1. Petrově 2, ne? Touha po nefalšovaném duchovním mléku! Znovu můžeme vidět, podobně jako jsme to viděli minule, že jedním z těch zásadních znaků církve v tomto světě, je vztah k Božímu slovu, k Písmu. Kde lidé přijímají Boží slovo, staví na něm, podřizují se mu, kde Boží slovo určuje, co je pravda a co je lež, tam můžeme mluvit o Pánově církvi. Kde je Boží slovo na okraji, kde se lidé snaží vyhnout se jeho Slovu, kde se pohrdá Písmem, což může mít celou řadu podob, tam nemá smysl hledat Boží přítomnost, protože tam není Boží dům, Boží příbytek. A samozřejmě najdeme celou řadu dalších znaků Boží přítomnosti, jako je vzájemná láska mezi učedníky, jako je touha po svatosti, tedy odložení hříšného způsobu a následování Pána Ježíše Krista. Je to snaha líbit se na prvním místě Pánu, který je tím stavitelem Božího domu, nikoliv lidem, což je častý problém současné církve i nás, jednotlivých křesťanů. Chceme zdůraznit, že jsme stejní lidé jako ostatní, že se vlastně až tak nelišíme od světa, který se řítí do záhuby kvůli své zvrácenosti. Opravdu se církev od světa neliší? Jsme živými kameny, ale nevěřící jsou mrtvými, tvrdými, zatvrzelými kameny, které odmítají ten úhelný kámen a tak se jim stává „kamenem úrazu a skálou pádu“, protože vzdorují jeho Slovu. Ano, jsme jenom hříšníci, kteří byli ospravedlněni jeho milostí, a v tomto smyslu je to jenom milost, která nás odlišuje od okolního světa, ale je to proměňující a posvěcující milost, a tím se nesmírně odlišujeme od okolního světa. V církvi v Jeruzalémě byla v jednu chvíli Boží přítomnost tak mocná, že „k nim nikdo jiný neodvažoval přidružit“ (Sk 5,13) a v Efezu Bůh pracoval tak mocně, že „na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve veliké úctě“ (Sk 19,17). Kéž by takto Bůh přebýval i mezi námi! Kéž bychom i my byli naplněni takovou bázní, takže by se naplňovala slova prvního žalmu, že svévolník neobstojí ve shromáždění spravedlivých (Ž 1,5). A víte, o čem to je? Že budeme přicházet k němu, kameni živému a od něj samotného budeme čerpat svůj život, z jeho síly a moci budeme sloužit druhým a přinášet skrze něj duchovní oběti milé Bohu.

Církev je Božím domem. Jsme tím jeho příbytkem, ať už jsme shromážděni ke společnému uctívání Pána nebo se rozejdeme do svých domovů. Ale i když se rozcházíme, je tady vědomí, že jsme součástí jeho samotného, že jsme jeho dům, že tady jsou další živé kameny, které tlačí na naše hrany, pomocí nichž Bůh vyrovnává naše nerovnosti. Že jsme součástí konkrétního společenství Božího lidu. Jsme odevzdáni Bohu, přicházíme k Pánu Ježíši, a chceme, aby nás on sám dal na to místo, které nám náleží, aby opracoval naše tvrdé a ostré hrany, jsme odevzdáni jeho lidu, jeho domu, církvi, protože víme, že to je jeho příbytek, místo, kde Bůh přebývá ve své slávě. A když se shromažďujeme nebo když máme společenství s jednotlivými bratry a sestrami kdykoliv jindy, víme, že Bůh je tady, že Bůh s námi jedná, on z nás buduje svůj dům, který je jeho vlastnictvím, který je jeho domovem, který je mu nesmírně vzácný. Když Jan viděl slávu nového Jeruzaléma, církve, která sestoupila od Boha, slyšel veliký hlas od trůnu:

• Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. (Zj 21,3–4)

To je Pánova církev, Kristova nevěsta, jeho milované stádo, jeho příbytek a chrám, jeho tělo. To je jeho dílo. Amen.