Boží přítomnost a uctívání Boha

Jaroslav Kernal, Praha 23. července 2023

Pokračujeme v naší minisérii o církvi. Mluvili jsme o tom, že církev je Pánovo stádo složené z Pánových oveček, minule jsme si ukazovali, že církev je Boží dům, který Pán Ježíš buduje z živých kamenů. Dnes se zaměříme na to, že církev je Božím chrámem. Vybral jsem opět jeden jediný verš z mnoha, které mluví o tom, že jsme chrámem Božím nebo chrámem Ducha. Nakonec celý ten starozákonní koncept nejprve stánku a potom chrámu směřuje právě sem – k tomu skutečnému chrámu, jímž je církev, Kristovo tělo. Posledních osm kapitol Ezechielova proroctví popisuje chrám a město a svatou zemi přidělenou do dědictví izraelským kmenům. Jeden z možných výkladů tohoto textu, který zastávám, je, že se jedná o popis nového Jeruzaléma, nebeského města, nové země – je to ekvivalent toho, co čteme v posledních dvou kapitolách knihy Zjevení. Ezechiel uzavírá své proroctví slovy: „Jméno města od onoho dne bude: ‚Zde je Hospodin‘“ (Ez 48,35). A co říká Jan ve Zjevení?

• A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí.“ … A přistoupil jeden ze sedmi andělů … a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál. (Zj 21,2–4.9–11)

Můžeme vidět, jak jsou ty věci propojené dohromady – obraz domu, chrámu, města, nakonec i země, obraz nevěsty a Božího lidu, Pánových oveček – to je církev. Dneska se zaměříme na jeden verš (2K 6,16), kde čteme: „Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘“ Z tohoto textu si ukážeme na prvním místě to, že Boží chrám je svatý. Dále zdůrazníme a vysvětlíme, co to znamená, že tím Božím chrámem jsme my, a to jak jako jednotlivci, tak jako konkrétní společenství, tak celá univerzální Kristova církev. A nakonec nemůžeme opomenout podstatný rozměr tohoto chrámu, totiž skutečnost, že v Božím chrámu přebývá Bůh sám. On je středem tohoto chrámu, jeho srdcem, on je tím nejdůležitějším, je tím důvodem, proč je tento chrám Božím chrámem, on je v tomto chrámě uctívám a oslavován.

I. Boží chrám je svatý

Šestnáctý verš začíná řečnickou otázkou – je to pátá řečnická otázka v řadě od v. 14, který mluví o tom, že se nemáme dát zapřáhnout do společného jha s nevěřícími. Tento text se často používá k poukázání na to, aby si věřící lidé nebrali nevěřící, nebo aby věřící nedělali společný byznys s nevěřícími. Ale to není hlavní smysl tohoto verše. Samozřejmě tyto věci obsahuje a především ohledně manželství je to na jiném místě napsané jasně (1K 7,39), když Pavel přikazuje vdovám, křesťankám, že se mají vdát jenom v Pánu. Primárně tento verš a tento oddíl mluví o tom, že se křesťané mají oddělit od pohanských náboženství, tedy od lidí, kteří toto modlářství praktikují. Jinými slovy nemít takové společenství s nevěřícími lidmi, které by nás mohlo svést k hříchu. Už v prvním dopise psal Pavel o tom, že se mají oddělit od hříšníků, ale vysvětluje, že nemyslí všechny hříšníky tohoto světa, protože to by museli z tohoto světa utéct (1K 5,10). Nemyslel tím ani členy rodiny, jakkoliv to může být v rodině – pokud žijí společně věřící s nevěřícími – náročné (viz 1K 7,14). Ale mluví tady o tom, že jako jednotlivci i jako církev se máme oddělit od modlářů, modlářství a modlářských způsobů tohoto světa. To je cena za následování Pána Ježíše Krista.

Pro Korinťany to znamenalo oddělit se od těch, kteří je zvali k hostinám do jejich modlářských chrámů. A to nebylo něco úplně jednoduchého. Také v tehdejší společnosti existovalo něco jako cechy, profesní organizace. Když jste chtěli dělat nějaké řemeslo, měli jste svou profesní organizaci. A každý cech měl svého patrona, svého boha. A kde myslíte, že se dohadoval obchod, kde se scházely tyto profesní skupiny? Scházely se v chrámech jejich patronů, modlářských stvůr, jak je nazývá Písmo, kde jedli a pili na počest svých bohů, kde často součástí uctívání byly chrámové kněžky, nevěstky. Takže když jste chtěli mít svůj obchod a prosperovat, potřebovali jste být tam!

Možná jste mohli mít svůj byznys i bez nich, ale už nejspíš nebudete mít ty nejlepší zakázky, možná přijdete o své nejlepší zákazníky a obchodní partnery a budete živořit někde na okraji společnosti. Když tedy Pavel chce od křesťanů, aby se oddělili od těchto praktik a od lidí, kteří je k takovým věcem svádějí, nechce po nich nic malého. Proč to tak má být? Protože Boží chrám nelze zaneřádit modlami, Boží chrám je svatý, protože Bůh je svatý. Boží chrám má sloužit svatému Bohu a ne modlám.

Vzpomeňte si na ten obraz ze Starého zákona, když se stavěl chrám za krále Šalomouna. Jeho otec David nashromáždil velké množství zlata, stříbra a bronzu, cedrové dřevo i kameny. Když se chrám stavěl, samotná stavba byla svatá. Kameny byly opracovávané v lomu, potom dopravené na místo a usazené tam, kde měly být. Na stavbě samotné nebyl žádný hluk železných nástrojů (1Kr 6,7). Potom byly kamenné zdi pokryté cedrovým dřevem, které bylo ozdobené řezbami a to bylo pokryto zlatem. Boží slovo říká, že nejenom vnitřek, ale celý dům Šalomoun obložil zlatem, i podlaha z cypřišového dřeva byla obložená zlatem. Všechny věci uvnitř domu byly buď zlaté, nebo byly obložené zlatem. Byly tam vyřezávané cedrové dveře obložené zlatem. A před domem stály dva ohromné bronzové sloupy. Už tyto věci samy o sobě ukazují na slávu a svatost Božího chrámu. Stejně tak další uspořádání – do svatyně svatých mohl jenom velekněz a to jenom jednou za rok a jenom poté, co přinesl oběti a očistil se. Do další části chrámu mohli kněží – ale jenom ti z rodu Áronova a jenom když měli službu a dělali to, co jim bylo určeno. Na nádvoří chrámu, kde byl bronzový oltář na zápalné oběti mohli spolu s kněžími jenom lévijci – všem ostatním byl vyhrazen prostor dále. A mohli bychom pokračovat dál a dál – to všechno mělo ukazovat na svatost Boha a jeho svatyně.

Když Šalomoun zasvěcoval chrám, přinesl jako oběť dvacet dva tisíc kusů skotu a sto dvacet tisíc kusů bravu a Boží sláva sestoupila v podobě oblaku a naplnila chrám. To je sláva chrámu a svatost Boží svatyně. Přesto je to jenom obraz toho, co mělo přijít – a to sláva a svatost toho pravého Božího chrámu, jímž je církev živého Boha. Proto není možné spojovat tento chrám, tedy Kristovu církev, s modlami, s nespravedlností, s temnotou, s Beliálem, s nevěřícími. Ten chrám je svatý. A tady vidíme místo pro naši zodpovědnost – nemáme spojovat Boží chrám, tedy ani sebe jako jednotlivci a ani církev Kristovu jako místní společenství s modlami. Pavel napsal křesťanům v Korintě:

• A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodina ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů‘. (2K 6,17–18)

Boží chrám je svatý. A i když Bůh někdy dovolí, aby byl tento chrám znečištěn modlami, jeho zjevená vůle je, aby tento chrám zůstal svatý a čistý. V době Starého zákona byl Boží chrám mnohokrát zaneřáděn modlami. Když asyrský král dobyl Damašek, judský král Achaz se mu tam přišel poklonit a potom nechal v jeruzalémském chrámu postavit oltář, jaký viděl v Damašku a původní bronzový oltář používal k drobopravectví, tedy k věštění budoucnosti z vnitřností zvířat nebo ptáků. Nebo jak o pár generací později čteme o králi Jóšijášovi:

• Dal vynést z Hospodinova domu posvátný kůl ven za Jeruzalém do Kidrónského úvalu. V Kidrónském úvalu jej spálil, rozdrtil na prach a prach z něho rozházel po hrobech prostého lidu. Zbořil domečky zasvěcenců bohyně lásky, které byly v prostoru Hospodinova domu, v nichž ženy tkaly stany pro Ašéru. (2Kr 23,6–7)

V Hospodinově domě byly prostitutky bohyně Ašéry, které tam smilnily s muži, kteří přicházeli tuto modlu uctívat! O něčem podobném můžeme číst i ohledně církve. Když se podíváte do knihy Zjevení, kap. druhé a třetí, jsou tam církve, které jsou poskvrněné světem, smilstvem, modlářstvím, falešným učením – a všechny je Pán volá k pokání, jinak pohne jejich svícnem.

II. Boží chrám jsme my

Tímto chrámem živého Boha, jsme my, říká náš text. A toto my je myšleno v dvojím slova smyslu – v osobním a skupinovém. Církev je tímto svatým Božím chrámem a my, jednotliví křesťané, jsme zodpovědní za to, abychom ji uchovávali ve svatosti. Každý jednotlivý křesťan je chrámem Ducha svatého. Když Pavel napomínal křesťany v Korintě kvůli smilstvu, říká:

• Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha. (1K 6,19–20)

To je o konkrétních lidech, to je o nás, o našich životech, o našem každodenním chození s Bohem. Svatý Bůh vstoupil do našich životů a přebývá v nás. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme zapečetěni Duchem svatým, byli jsme ponořeni Duchem svatým do těla Krista, byli jsme naplněni Duchem svatým. Všechno, co bylo staré, pominulo a je tu nové. Zemřeli jsme starému člověku a nyní v nás žije Kristus skrze Ducha svatého, kterého do nás vložil. Bůh Duch svatý je osoba Boží trojice, která přebývá v křesťanech, ve znovuzrozených Božích dětech. A Pán Ježíš zaslíbil učedníkům, že když přijmou Ducha svatého, zůstane v nich už navěky. Proto také čteme výzvy, abychom nezarmucovali Ducha svatého svým hříchem (Ef 4,30), abychom neuhašovali jeho plamen svým ignorantstvím, tím že nebudeme rozlišovat, že se přestaneme modlit nebo budeme nevděční (1Te 5,19). Jsme chrámem Ducha svatého, proto nemůžeme tento chrám zanášet modlami, temnotou, nespravedlností, hříchem nebo láskou k tomuto světu. Bůh žárlivě střeží Ducha, kterého do nás vložil (Jk 4,5). Říkal jsem, že Bůh dovolil v tomto světě zaneřádit svůj chrám a dokonce dovolil podobné věci i v církvi a životech jednotlivých křesťanů, ale to, že to Bůh dovolil, ještě neznamená, že se mu to líbí. Četli jsme tu výzvu k pokání z knihy Zjevení. Bůh je velmi trpělivý a plný milosrdenství. Proto máme usilovat o svatost, nespojovat se s hříchem, s modlářstvím, s temnotou.

• Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy, aby vás nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho neposlouchají. Proto s nimi nemějte nic společného. (Ef 5,6–7)

Je to o našem vlastním posvěcení. To je Boží vůle pro naše životy a platí to pro každého křesťana bez rozdílu. Není křesťan, o němž by neplatilo, že nemá žít svatě, že nemá růst v posvěcení, tedy v lásce k Pánu Ježíši Kristu a v odporu k hříchu.

Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme přeneseni ze smrti do života, ze tmy do světla, z hříchu do svatosti. Byli jsme ospravedlněni a očištěni od všech svých hříchů. Všechny naše hříchy – minulé, přítomné i budoucí – byly přikryty krví Pána Ježíše Krista, bylo za ně zaplaceno, byli jsme od nich očištěni. Jinými slovy, stali jsme se svatými. A musíme rozlišit dvě roviny svatosti – na jedné straně je prohlášená svatost a ruku v ruce s ní jde praktikovaná svatost, kterou nazýváme také posvěcením. Protože jsme v Kristu, jsme svatí. Takto začíná skoro každý dopis apoštola Pavla – svatým, kteří jsou v … Máme tady text z dopisu korintské církvi, o které si říkáme, že patřila asi k těm nejhorším v celém Novém zákoně. Jak je Pavel oslovuje?

• Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus církvi Boží, jež je v Korintu, se všemi svatými, kteří jsou v celé Achaji (2K 1,1 ČSP)
• církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým (1K 1,2)

Oba listy do Korintu ukazují, že v praktickém životě chybělo tamním křesťanům do svatosti hodně, přesto je Pavel nazývá svatými. Protože jsme už byli odděleni od hříchu pro Boha a nyní potřebujeme růst v tomto oddělení tím, že se budeme víc a víc držet Pána Ježíše Krista. A to platí jak pro jednotlivce, tak pro sbor, protože celý sbor je chrámem Božím, jak to ukazuje náš dnešní text nebo jiný z 1K 3,16–17 nebo úplně jasně:

• V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu.  (Ef 2,21)

Církev je Božím chrámem – v tomto světě je tím zásadním a naprosto jedinečným chrámem, který tu Bůh má. Není jediným chrámem, protože také jednotliví křesťané jsou chrámem a také celé stvoření je v jistém slova smyslu chrámem, kde je Bůh uctíván. Ale konkrétní místní sbor je zjevným Božím chrámem, který má zářit tak, jako zářil ten Šalomounův chrám obložený zlatem. My máme zářit Kristovým světlem a být svatým domem.

Co to ohledně místního společenství znamená? Jak bychom měli jako církev růst ve svatosti? Na prvním místě tím, že porosteme ve svatosti jako jednotlivci. Minule jsme mluvili o tom, že máme přicházet k Pánu Ježíši Kristu, který je tím živým kamenem, že se od něj a z něj máme sytit a růst, což je jádro posvěcení. Znamená to neustále se zaměřovat na Pána Ježíše Krista, hledat jeho moc k překonávání hříchu, jeho slávu, přemýšlet nad jeho láskou, kterou nám prokázal na kříži, proměňovat své smýšlení Božím slovem. A potom jsou tady další věci, které se týkají církve. Musíme růst v poznání, v rozlišování toho, kdo je křesťan a kdo není, co to znamená být křesťanem, co je církev a co není, co to znamená být církví, protože jenom tak se můžeme vyvarovat toho, že se z nás stane klub přátel společných zájmů, Petra, Pavla, Apolla, Ježíše Krista nebo klub přátel Bible nebo sociální nebo charitativní organizace či něco podobného. Církev roste ve svatosti také tím, že se v ní vykonává kázeň, tady napomínání zjevných hříchů bratrů a sester. To je způsob, jak tento chrám uchováme ve svatosti. Když Pavel napomínal křesťany v Korintu ohledně toho, jak přistupují k Památce Páně, říkal jim, že je lepší, abychom soudili sami sebe, abychom rozlišovali a vykonávali kázeň, než aby nás soudil Pán (viz 1K 11,28–34). A v neposlední řadě sem patří také vzájemné povzbuzování se k lásce a k dobrým skutkům ve světle Pánova příchodu. Jako sbor jsme chrámem Božím a ten chrám má být svatý, protože:

III. V Božím chrámu přebývá Bůh

Druhá část našeho dnešního textu je citát, který spojuje několik míst ze Starého zákona, kde Bůh zaslibuje svou přítomnost Božímu lidu. První text se týká budování stánku:

• Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich. (Ex 25,8)

To je odraz staré smlouvy, Mojžíšovské, která byla spojená se zákonem a podmíněná poslušností a zachováváním přikázání. Udělejte mi svatyni! Ale nyní je to Bůh sám, kdo tvoří tuto svatyni, kdo buduje tento chrám, kdo staví tento dům. Druhý je text je také z knihy Exodus o čtyři kapitoly dále, kde se mluví o posvěcení kněze Árona a jeho synů, kteří mají sloužit Bohu jako kněží, o posvěcení svatyně, o přinášení pravidelných obětí ráno a večer. Svatyně bude místem, kde se Izraelci budou setkávat se svým Bohem. A v tomto kontextu Bůh říká:

• Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem. (Ex 29,45)

Další text je z knihy Leviticus a je řečený v kontextu požehnání (v. 1-13), které plyne z poslušnosti Bohu a prokletí, které na Izrael dopadne, když Boha poslouchat nebudou:

• Budu procházet mezi vámi a budu vám Bohem a vy budete mým lidem. (Lv 26,12)

To všechno Bůh zaslíbil Izraeli ve staré smlouvě. To všechno bylo podmíněné poslušností, plněním skutků zákona. Když tyto věci budeš dělat … Ale potom Bůh zaslibuje novou smlouvu, lepší než byla ta stará. Ta nová smlouva znamená něco jiného:

• Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,25–27)

I tady je poslušnost, ale nikoliv jako podmínka, nýbrž jako důsledek – důsledek Božího díla. Ve staré smlouvě byla příčinou nebo podmínkou Božího díla, ale nová smlouva zaslibuje něco radikálně odlišného: Boží dílo v člověku, nové srdce, ze kterého vyplývá poslušnost Bohu a jeho přikázáním. A poslouchejte, co říká Ezechiel v souvislosti s touto novou smlouvou:

• Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem. (Ez 37,26–27)

Protože Bůh přebývá uprostřed svého lidu, máme se oddělit od hříchu, od modlářství a od každého společenství se zlem. A na rozdíl od starozákonního Izraele to můžeme udělat, protože máme nové srdce, které chce poslouchat Boha, které chce sloužit Bohu, které touží po svatosti a Boží přítomnosti, které miluje pravdu, spravedlnost, právo a přímost. Tady je skutečný chrám, který není vybudovaný lidskýma rukama, ale buduje ho Bůh sám. Tady je skutečné kněžstvo, tady je království kněží, kteří přinášejí Bohu duchovní oběti – přinášíme sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou a to je naše každodenní bohoslužba. To je pravá bohoslužba. Ta starozákonní byla jen stínem této.

A tady jsme v samotném jádru toho obrazu církve jako Božího chrámu – Bůh přebývá uprostřed svého lidu a my mu sloužíme jako jeho kněží. Uctíváme ho celým svým životem, vzdáváme mu chválu svými ústy a z celého srdce, uctíváme ho v Duchu a v pravdě. Jsme tím chrámem jenom proto, že Bůh je uprostřed nás, jenom proto, že on sám udělal to dílo proměny kamenného srdce v masité v našich životech. Jenom on sám vylil do našich srdcí svou lásku, když nás naplnil svým Duchem. Proto můžeme o křesťanech mluvit také jako o těch, kteří milují Boha. A tento Boží chrám jsou jenom ti, kdo skutečně milují Boha.

Když Jan v knize Zjevení popisuje nebeský Jeruzalém zářící slávou, dodává, že tam neviděl chrám, protože jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek (Zj 21,22). Ve skutečnosti tam žádný chrám není potřeba, protože to všechno, co tam je, je chrámem. To celé nové stvoření, nové nebe a nová země, nový Jeruzalém, nevěsta Kristova – to všechno je nové, proměněné, bez hříchu, září to čistotou a svatostí. Vzpomeňte si, že Písmo říká, že nás Pán vychovává k podílu na své svatosti (Žd 12,10).

• A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. (Zj 22,3–4)

Tohle je chrám, opravdový dokonalý chrám. Už nyní jsme jeho součástí, už nyní se klaníme našemu Králi a Vykupiteli, klekáme před Beránkem, už nyní se na našich odhalených tvářích zrcadlí slavná zář Páně, už nyní jsme vůní nebeského kadidla – jedněm vůní příjemnou k záchraně, zatímco druhým vůní k smrti. Už nyní Bůh přebývá uprostřed svého lidu, ve své církvi. Je tady přítomný. Kdekoliv se sejdou dva nebo tři v jeho jménu, je uprostřed nich a dokonce přebývá v životě jednoho každého Božího dítěte. Nikdy není někde jinde. Vždycky jsme chrámem Božím. I kdybychom byli uvězněni na pustém ostrově, i tam budeme Božím chrámem a Bůh tam bude s námi. Už nyní nám Bůh otírá slzy z očí, protože je s námi a jednoho to učiní jednou provždy a dokonale.

Moji milí, vidíte tu vznešenost a slávu Kristovy církve? Myslím, že musíme změnit své smýšlení o církvi. Změnit smýšlení – to je pokání, to je začátek pokání. Opravdu mám za to, že musíme činit pokání, protože se nedíváme na církev tak, jak nám ji představuje Boží slovo. Vidíme hodně slabosti a zoufalství, bídy a hříchu – a je v tom něco pravdy, ale v našich myslích je to spojené s despektem a v našich srdcích často dost možná s pohrdnutím. Ale to není celá pravda. Celá pravda, jak je nám přestavená v Písmu, táhne náš zrak dopředu, vzhůru, ke Kristu, k jeho nevěstě, která je svatá, ke chrámu, kde on sám přebývá uprostřed svého lidu. Boží slovo vede náš pohled od člověka k Bohu, od nás samotných k našemu Pánu, od stále se probouzející duchovní mrtvoly, která byla ukřižovaná spolu s Kristem, k živému Kristu, který žije v nás, v něhož věříme, na něhož spoléháme, jehož milujeme z celého srdce a chceme ho následovat. To je pohled na církev, která je Božím chrámem.  Kéž se Pán smiluje a obnoví takto naše smýšlení i náš pohled na církev.