Kdo je tvá matka? (Ga 4,21-31)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Vyžeň otrokyni i jejího syna!

Jaroslav Kernal, Praha 28. října 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Před námi je další část listu Galatským. Jsme v závěru čtvrté kapitoly, což je konec Pavlovy teologické argumentace a ve verších, které jsou dnes před námi, dělá definitivní tečku za vysvětlením vztahu zákona a milosti. Budeme číst Ga 4,21-31.

Pavel použil řadu argumentů, aby vysvětlil křesťanům v Galacii, jak je to se zákonem a s evangeliem, co působí Boží milost skrze evangelium a k čemu naproti tomu vede zákon. Prosil je, aby následovali jeho příkladu, aby se stali takovými, jakým je on a jakým byl, když jim kázal evangelium – svobodný od zákona, ale nikoliv bez zákona. Svobodný v Kristu skrze víru v Krista, v poslušnosti a poddanosti otroka Kristova skrze dílo Ducha svatého, ale z milosti Boží v postavení Božího dítěte a dědice Abrahamova požehnání.

Nakonec Pavel vede Galatské zpátky do zákona a předkládá jim historický příběh, který se stal obrazem pro jeho vyučování o zákoně. Je to příběh Sáry a Hagary, manželky Abrahama a její otrokyně. Pavel tento příběh používá k vysvětlení otroctví zákona a dědictví synů.

Pavel se obrací na ty, kteří chtějí být pod zákonem a znovu bere do ruky jejich největší zbraň – zákon. Zákon není nepřítel, Písmo říká, že zákon je svatý a je dobrý, když se používá správně (1Tm 1,8-9).

I. Neposloucháte zákon? (v. 21-23)

  • Galatským 4:21 Odpovězte mi vy, kteří chcete být pod zákonem: Co slyšíte v zákoně?

Pavel se ptá zbloudilých Galatských, kteří tvrdí, že chtějí být pod zákonem, co to tedy zákon říká. Neslyšíte zákon? Neposloucháte, co zákon říká? Odvoláváte se na zákon, ale co je v zákoně? Podívejte se dobře do zákona, co tam čtete?

Pavel jde ve stopách Pána Ježíše Krista, který neustále odkazoval své odpůrce do Písma. Nečetli jste … Co slyšíte v Písmu? Neznáte Písma ani moc Boží … Pavel jde stejným směrem – pojďte do Písma. Pojďte a ukážeme si, co říká Písmo k dané věci. To je to nejlepší, co může člověk udělat – jít na jasné místo Bible a vysvětlit, co Bible říká. Někdy lidé chtějí množstvím biblických citátů dokázat pravost nějakého učení, ale obvykle je velmi jednoduché vzít stejné množství citátů a dokázat opak. To není způsob, jak máme přistupovat k Bibli. Bůh k nám promluvil a zjevil nám své slovo a svou vůli v podobě Bible. To je ucelený soubor jednotlivých knih, z nichž každá má svůj význam, každá má své místo, každá byla napsaná jinak, jindy, často jiným autorem, jiným stylem. Bible není věštecké orákulum, kde by na hromádce ležely samostatné verše a my jsme si mohli vyzobat, nebo vylosovat nebo prostě zvolit, co si vezmeme, co použijeme a co nikoliv. Bůh nám dal Bibli v podobě jednotlivých knih, které se skládají z jednotlivých oddílů a odstavců, které mají svůj kontext a svůj význam a to je způsob, jak musíme přistupovat k Písmu. Pokud to děláme jinak, děláme to špatně. Bůh je milosrdný a často se slituje nad naší hloupostí, a použije ji ke své slávě a k naší záchraně, přesto to není způsob, jak máme používat Bibli. Proto postupujeme skrze Písmo a vykládáme každé místo v jeho kontextu.

Pavel zasazuje biblický příběh Sáry a Hagar do celkového kontextu celého Písma. Používá je jako obraz, alegorii toho, co se mělo stát a co se také stalo. Používá je k vysvětlení spasení z milosti, k tomu, aby ukázal na nadřazenost nové smlouvy nad starou a ukončení staré smlouvy, která je zvetšelá a jejíž platnost už skončila. Co tedy čtete v zákoně?

  • Galatským 4:22-23 Čteme tam, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze ženy svobodné. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení.

Tento příběh najdeme v Genesis 16, 17 a 21. Bůh slíbil Abrahamovi, že mu dá hojnost potomků, ale Abrahamova žena Sára byla neplodná a čas neúprosně běžel – Abrahamovi bylo 86 a Sára byla o deset let mladší. Proto Sára udělala věc, která byla v tehdejší době běžná – vzala svou otrokyni Hagar a dala ji Abrahamovi, aby s ní zplodil dítě, které Sára přijala za své. Hagar otěhotněla a porodila syna Izmaela. Ve chvíli, kdy k tomu došlo, pohrdla svou paní a přestala si jí vážit – a Sára ji začala pokořovat, takže Hagar nakonec utekla. Ale setkala se s Bohem a Bůh jí poslal zpět s tím, že se má pokořit pod ruku své paní (Gn 16,9).

Ale tohle nebyl způsob, jak by Bůh chtěl naplnit svůj plán. Bůh ke svému jednání nepoužívá lidské výmysly a chytračení, nemorálnost (i když je kulturně přijatelná) a hřích. Boží plán byl jiný. Po dlouhých třinácti letech od této události se Abrahamovi znovu ukázal Bůh, aby potvrdil smlouvu, kterou před dvaceti čtyřmi lety s Abrahamem uzavřel (Gn 15). Součástí té smlouvy bylo zaslíbení potomka, množství potomků, které vzejdou z Abrahama, i zaslíbení země. Abraham už nebyl tak pevný ve víře, jako předtím, proto žádal na Bohu, aby požehnal Izmaelovi, protože předpokládal, že syn otrokyně je tím zaslíbeným potomkem. Co mu na to řekl Bůh?

  • Gn 17:19 A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák. Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou.

V Genesis 18 se Bůh znovu ukazuje Abrahamovi a potvrzuje, že po obvyklých devíti měsících neplodná devadesátiletá Sára, která už byla po přechodu, porodí syna Izáka. Jak Bůh řekl, tak také udělal. Nyní byli v rodině dva synové, syn otrokyně a syn svobodné. Ale syn otrokyně se posmíval synovi svobodné a možná se jako prvorozený také chlubil svým prvorozenectvím. Ale Boží plán byl jiný – tentokrát Bůh přikázal Abrahamovi, aby svou ženu Sáru poslechl, protože její slova byla v souladu s tím, co Bůh plánoval udělat:

  • Genesis 21:10 Řekla Abrahamovi: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“

Sem přesně Pavel směřuje i v listu Galatským. Ale začíná tím, že zde jsou dva synové – syn otrokyně a syn podle zaslíbení. Syn otrokyně, který byl zplozen z vůle člověka, z lidské snahy a špatné lidské touhy a jeho zplození vedlo ke špatným věcem. A vedle něj je syn, který byl zaslíben. Který se narodil z Boží moci.

  • Žd 11:11 Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.

O Abrahamovi, jehož příklad víry Pavel používá i zde, čteme:

  • Ř 4:18-22 On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo‘. Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to ‚bylo počítáno za spravedlnost‘.

To je kontext našeho příběhu. To je popis života víry Abrahama. Syn zaslíbení zde hraje důležitou roli. Je to dlouho očekávaný syn – dvacet pět let čekal Abraham na naplnění slibu, který mu Bůh dal, a který se týkal jeho potomka, dědice. Je to syn, který se podle Božího pokynu měl stát dědicem. A to je, oč v našem příběhu jde – nejde o Abrahama ani jeho víru, ale jde o Izáka, kterého Pavel používá jako ilustraci nadpřirozené Boží moci. Izák nebyl zplozen z moci člověka ani z jeho vůle, ale z vůle Boží, podle zaslíbení, nadpřirozeně. A právě tak je to s každým, komu Bůh ze své milosti dal nové srdce, takže se narodil z Ducha svatého a uvěřil v Pána Ježíše Krista. To nás vede k dalšímu bodu dnešního kázání.

II. Nebeský Jeruzalém je svobodný! (v. 24-28)

Pavel dál vysvětluje příběh Izáka a Izmaela, Sáry a Hagar.

  • Ga 4:24-25 Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi.

Je tady stará smlouva, to je smlouva, kterou Bůh uzavřel se svým lidem na hoře Sinaj a je tady nová smlouva, kterou Bůh uzavřel se svým lidem na kříži Golgoty, která je zpečetěná Kristovou prolitou krví. Je tady stará smlouva a lid smlouvy. Tato smlouva byla dána lidu smlouvy, tedy starozákonnímu Izraeli. Je to smlouva z hory Sinaj, smlouva, která je podmíněná dokonalou poslušností. Tato smlouva nemohla zrušit Boží zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi. Tato smlouva byla spojená se zákonem, který Bůh vydal Izraelcům na hoře Sinaj. Základním dokumentem této smlouvy byly desky zákona – když Mojžíš připomínal nové generaci Izraelců Boží slova a skutky před vstupem do zaslíbené země po čtyřiceti letech na poušti, řekl:

  • Deuteronomium 4:12-13 I promluvil k vám Hospodin zprostředku ohně. Slyšeli jste zvuk slov, avšak žádnou podobu jste neviděli; slyšeli jste jen hlas. Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky.

Bůh s Izraelci uzavřel smlouvu a podstata této smlouvy byla vyjádřena na deskách zákona. Jednalo se o dvě identické desky, na obou deskách bylo napsáno totéž. Dneska bychom řekli, že Bůh dal Izraelcům dvě kopie smlouvy – jedna kopie, ta Boží, měla být uložena na místě, které mělo být nejsvatějším místem Božího přebývání, tedy ve schráně smlouvy, která je podnožím Božích nohou (1Pa 28,2). Druhá deska, druhá kopie, byla daná Izraelcům, a měla být uložena na nejsvatějším místě Izraele, tedy ve schráně smlouvy, jejíž víko se nazývalo slitovnice a velekněz na něj jednou za rok v den smíření stříkl krev obětovaného beránka. To je první smlouva. Tato smlouva vytesaná do kamene sloužila smrti (2K 3,7). Už jsme to viděli – zákon byl vydán kvůli přestoupení (Ga 3,19) a působí tak, že rozhojňuje hřích (1K 15,56). Pavel to vysvětluje v listu Římanům:

  • Ř 7:11 Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil.

A přesně o tom mluví Pavel v listu Galatským. První smlouva vede do otroctví. Zákon nemá moc vést nikam jinam, než k otroctví hříchu a smrti. Proto také Pavel v Římanům 8,1 mluví o tom, že zákon Ducha, které vede k životu v Kristu Ježíši, tě vysvobodil ze zákona hříchu a smrti. Zákon z hory Sinaj vede ke smrti a do otroctví. Podívejte se do našeho textu – ti, kdo jsou pod zákonem, jsou děti Hagar, děti smlouvy z hory Sinaj, jsou to Izraelci podle těla. Pavel vysvětluje, jak to s Izraelci je. A i když nepoužívá žádné rozdělení, jasně mluví o tom, kdo je a kdo není Izrael.

  • Ř 9:6-8 Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.

Pavel ukazuje, že starozákonní Izrael měl být obrazem skutečného Izraele, dětí zaslíbených. Děti staré smlouvy měly ukazovat do budoucnosti na děti nové smlouvy, zaslíbené potomky Abrahama. Písmo nám tady ukazuje, jak Bůh zpřesňoval, kdo je Izrael, jak to postupně zjevoval, a vrchol zjevení nacházíme v Ježíši Kristu. On je tím zaslíbeným potomkem Abrahama (Ga 3,16), on je vrcholem Božího zjevení (Žd 1,1), on je tou novou smlouvou a světlem národů (Iz 42,6), a kdokoliv v něj věří, je Božím dítětem, z Boží milosti je národem svatým, skutečným Izraelem. O tom mluví Pavel:

  • Galatským 4:26-28 Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka. Vždyť stojí psáno: ‚Raduj se, neplodná, která nerodíš, jásej a volej, která nemáš bolesti, neboť mnoho dětí bude mít osamělá, více než ta, která má muže.‘ Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák.

Lid staré smlouvy je lidem otroků – je zotročený dvakrát, poprvé hříchem stejně jako všichni ostatní lidé a podruhé zákonem. Centrum starozákonního uctívání, pozemský Jeruzalém, rodí děti do otroctví. I to je dnes minulostí, protože chrám byl zbořen, oběti byly zastaveny vévodou, který přišel, aby se sám stal definitivní obětí smíření za naše hříchy, Ježíšem Kristem. Áronské kněžství pominulo a skončilo spolu s chrámem a obětním systémem v roce 70, kdy byl chrám zbořen. To byl definitivní konec staré smlouvy, která po Kristově ukřižování a vzkříšení byla zvetšelá a blížila se zániku, jak napsal autor listu Židům (Žd 8,13). Ale nebeský Jeruzalém, budoucí Jeruzalém, Jeruzalém sestupující ze slávy, je svobodný. Právě sem upínal svou naději Abraham:

  • Žd 11:10 … k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

A to je naše matka. To je žena, která rodí děti svobodné, to je Boží milost, která rodí děti shůry, z Ducha svatého. Každý, kdo se narodil z Ducha, je dítětem zaslíbení, je synem Božím, skutečným dědicem Abrahamova požehnání. Pavel cituje Izajáše 54,1, text, který mluví o budoucí slávě Siónu, města Hospodinova. To je nebeský Jeruzalém – a Písmo nám dává dobrou a přesnou odpověď, jak tomu rozumět:

  • Zj 21:2.9-11 A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. … A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: ‚Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.‘ Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál.

Milovaní svatí, to svaté město, nebeský Jeruzalém, je nevěsta Kristova, církev Beránkova, to jste vy! Vy, kteří jste byli obmyti krví Beránka, vy, kteří jste uvěřili Božímu slovu, vy, kdo jste byli znovuzrozeni slovem pravdy. Vy jste tím zářícím svatým městem Jeruzalémem, které tak podrobně popisuje prorok Ezechiel a v posledním verši své knihy ho nazývá: „Zde je Hospodin.“ Bůh přebývá uprostřed svého lidu. Vy, jste děti zaslíbení a toto nebeské město je vaší matkou. Je svobodné, protože Bůh je uprostřed něj. Kristus zde vládne skrze svého Ducha a prostřednictvím svého Slova.

Radujte se a jásejte ze svobody, kterou vám Kristus vydobyl, a nenechte se znovu spoutat otrockými řetězy – ani řetězy hříchu, ani řetězy zákona, který vede k hříchu. Co slyšíte v zákoně? Že dětmi zaslíbení jsou synové víry. Že ti, kdo jsou narozeni z Ducha, jsou svobodní od hříchu i od zákona, od přicházejícího Božího hněvu i od Božího soudu, protože uvěřili, že Beránek Boží, Ježíš Kristus, je dostatečnou obětí za jejich hříchy. Nebeský Jeruzalém je jejich matkou. Jak je to s tebou, milý příteli, milá přítelkyně? Kdo je tvá matka? Ta otázka je velmi vážná a je třeba na ní mít dobrou a správnou odpověď, protože z ní vyplývají dalekosáhlé důsledky. To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Syn otrokyně nebude dědit (v. 29-31)

  • Ga 4:29 Ale jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní.

Pavlův dopis Galatským je mimo jiné i o pronásledování Kristovy církve. Je to pronásledování, které na první pohled není úplně zjevné. Přesto bych se nebál toho slova použít. Ďábel se snaží zlikvidovat Kristovu církev a falešné učení je účinným prostředkem. Obvykle to není do očí bijící falešné učení, ale jenom „drobná“ odchylka od pravdy evangelia. Malý přídavek k evangeliu, malé ubrání z věrnosti evangelia, malé snížení Kristovy oběti nebo jeho velikosti, malé ubrání na jeho božství. Nic nápadného. Přidání malých věcí k evangeliu – obřízky nebo některých přikázání zákona, zachovávání a svěcení dnů nebo rozdělování jídel na čistá a nečistá. Ale Pavel už řekl, že vracet se k hoře Sinaj znamená jít do otroctví. A v listu Galatským mluvil o lidech, kteří se vloudili do církve, které nazývá falešnými bratry, lživými bratry – to nejsou skuteční bratři, ale jsou to špióni, kteří se vetřeli mezi svaté s úmyslem:

  • Galatským 2:4 … slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.

Nemohou to udělat silou a mocí, což je obvyklý obraz a nástroj pronásledování, tak to udělají lstí. Pavel říká, že tito lidé nechtějí být pronásledováni kvůli kříži Pána Ježíše Krista a proto nutí křesťany, aby se nechali obřezat a zachovávali zákon. Nutí křesťany – to je pronásledování! Chtějí vypadat dobře před lidmi, a kde jinde je to lépe vidět a kde více to mohou ukázat, než na vnějších úkonech lidského náboženství. Na lidském těle, na skutcích zákona, na obřadech, oblecích, úkonech, rituálech … Víc viditelných věcí! V době Pavla to byla obřízka a zachovávání zákona, dnes je to víc lidí, větší čísla, víc peněz, větší budovy, větší vliv na politiky, víc aktivit, především humanitárních a sociálních nebo vzdělávacích, víc sedadel v modlitebně, světel nebo hlasitější hudba. Jak často se právě tyto věci stávají chloubou lidí a spolu s tím také normou správnosti. Ale Boží norma je úplně jiná – tou je věrnost pravdě (1K 4,2).

Ovšem věrnost pravdě, věrnost evangeliu, přinese nakonec vždycky totéž – pronásledování. Izák byl pronásledován Izmaelem. A, moji milí, to nebyla žádná novinka – Ábel byl pronásledován a dokonce zavražděn svým bratrem Kainem. Proč? Protože Ábelovu oběť Bůh přijal, zatímco Kainovu odmítl. Ábel obětoval z víry, Kain obětoval kvůli zásluhám. Duchovní potomci Izmaela, tělesní potomci Abrahama a Izáka, rodem Židé, pronásledovali duchovní potomky Izáka, lidi víry, tedy křesťany – ze Židů i z pohanů (nezapomínejme, že Pavel byl Žid a byl pronásledován svým vlastním národem). Nábožensky založení lidé pronásledují věrné křesťany, kteří se chtějí držet pravdy. Nemělo by nás překvapovat. Ale na druhé straně bychom se na něčem podobném také neměli sami podílet ani dovolit, aby se něco takového dělo v Kristově církvi! Falešní bratři ani sinajský zákon nepatří do Kristovy církve!

  • Galatským 4:30 Co však říká Písmo? ‚Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné.‘

Koho představuje otrokyně? Pavel to říká jasně – zákon z hory Sinaj, první smlouvu, jejíž platnost skončila, když vešla v platnost smlouva nová. Nic na tom nemění skutečnost, že mnohé z toho, co obsahuje nová smlouva, bylo i v té staré. Stará už není platná a nemůže se stát normou křesťanského života. Přirovnal bych to k občanskému zákoníku v naší zemi. V roce 2014 vešel v platnost nový občanský zákoník, který nahradil předchozí, který platil od roku 1964. Přinesl mnoho nových věcí, ale zároveň také mnoho věcí zachoval. Ale i v těch věcech, které nový zákoník zachoval ze starého, nemůžeme říci, že se řídíme tím starým, protože vydáním nového starý pozbyl platnosti. Právě tak je to se starou a novou smlouvou. Proto Písmo říká, že už nejsme pod zákonem, ale pod milostí (Ř 6,14-15). Zákon nemůže nikoho dovést k synovství ani k dědictví, zákon nemůže člověka přivést ke spasení ani k víře nebo k posvěcení. Zákon vede člověka jenom do otroctví. Ale syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné. Ty dvě smlouvy nelze smíchat dohromady. Nelze mít něco z té staré a něco z té nové. Nelze mít ani všechno z té nové a trochu z té staré, protože stará smlouva vede do otroctví. Je nutné vyhnat otrokyni a postavit svůj život cele a pouze na Boží milosti, která je přijíma vírou. Pokud to tak uděláte, potom Písmo říká – znovu velmi otevřeně:

  • Ga 4:31 A proto, bratří, nejsme syny otrokyně, nýbrž ženy svobodné.

Kdo je tvá matka? Je to otrokyně z hory Sinaj nebo žena svobodná, která plodí děti zaslíbení? Kdo je tvá matka? Je to nebeský Jeruzalém? Pokud je tomu tak, potom nehledej pomoc v pozemském Jeruzalémě – ani v tom současném, kam se obracejí oči mnohých křesťanů a hledají tam pomoc nebo dokonce záchranu, ani v tom minulém, který na tom nebyl lépe než Hagar – jeho děti byli otroci zákona hříchu a smrti, rodil děti do tohoto otroctví. Třicátý první verš je shrnutím dvou předchozích kapitol. A začíná zajímavým slůvkem – proto, bratří. Pavel odkazuje na výsledek všech přechozích argumentů, které přinesl Galatským. Když jste se znovuzrodili z Ducha svatého, nejste děti otrokyně. Znovu a znovu to Pavel dosvědčuje křesťanům v Galacii.

Věříte v Pána Ježíše Krista? Máte nové srdce? Přijali jste Ducha svatého? Spoléháte se cele na dílo kříže? Byl vám před oči postaven Ježíš Kristus ukřižovaný? Pavel byl o galatských přesvědčen, že to všechno platilo v jejich životě. Měl jistotu v tom, kdo je jejich matkou, že to je nebeský Jeruzalém, že to je Boží milost, která z Božích nepřátel udělala Boží děti. A tak může říci, „proto nejsme syny otrokyně!“ Jak je to s vámi, moji milí? Kdo je vaše matka? Kdo je vaše duchovní matka? Boží milost, která vede ke svobodě v Kristu, nebo hřích, který vede k otroctví? Kdo je váš otec? Je to Bůh, který vám do srdce vložil svého Ducha volajícího Abba, Otče, nebo je to otec lži, ďábel, který vám našeptává, že na tom všem zas tak moc nezáleží, že pokud tady nějaký Bůh je, tak si to nakonec přebere a všechny zachrání. Jak to je ve tvém životě? Jsi svobodný? Jsi svobodná? Máš svobodu od hříchu? Svobodu ke svatosti? Máš svobodu od zákona? Svobodu k uctívání Boha v Duchu a v pravdě?

  • Galatským 5:1 Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.

Křesťané, držte se Krista! Následujte ho. Učte se od něj! Žijte v něm. Hledejte jeho spravedlnost a jeho království na prvním místě.

  • Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Amen.

Osnova kázání: