… aby byli věrní!

Jaroslav Kernal, Praha 18. července 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Znovu se setkáváme nad Božím slovem a chceme jeho výkladem, jeho posloucháním, jeho zachováváním a jeho šířením oslavovat našeho Pána Ježíše Krista. Jsme ve dvacáté kapitole knihy Sku tků a máme před sebou text, kdy je Pavel na cestě do Jeruzaléma, a protože spěchá a nechce ztratit čas tím, že by se zdržel v Efezu, zavolal starší církve z Efezu, aby se s nimi rozloučil. Setkávají se v Milétu. Pojďme nyní přečíst Sk 20,17-38. 

Efezský sbor měl své starší. Tady máme první zmínku (a jednu ze čtyř v Písmu) o tom, že v Efezu byli v církvi starší. Druhá je ve Zj 2 v dopisu andělu církve v Efezu, což se nejspíš mluví o starších církve v Efezu. Další zmínka je v 1 Tm, kde je rozsáhlé vyučování o starších. A poslední je v 1Pt. O jejich ustanovení se nedovídáme nic, ale je jasné, že zde byli. Nyní se s nimi Pavel loučí. V tomto rozloučení si všimneme tří věcí: 1. Uvidíme Pavla, který jako věrný učitel vyučoval církev v Efezu i její starší. 2. Uvidíme starší, kteří mají věrně pást Boží církev, kterou jim Bůh svěřil. 3. Uvidíme, jak se Bůh věrně stará o své děti.

I. Pavel, věrný učitel (v. 18–27)

Pavel připomíná zkoušky, jimiž musel projít, a spolu s ním také efezská církev. Scénář z knihy Skutků byl skoro v každé církvi stejný – dříve nebo později přišlo pronásledování. Nebylo vždy stejně intenzivní a nemělo vždy stejnou podobu, ale obvykle vždy v nějaké formě přišlo. Protože „všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2Tm 3,12).

• Žd 10:32-34 Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.

Když Pán Ježíš napsal církvi do Efezu, čteme:

• Zj 2:3 Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.

Církev v Efezu skutečně prošla utrpením a pronásledováním kvůli Kristu. Ježíš zaslibuje církvi soužení, zkoušku (Zj 2,10). Takové zkoušky přicházejí také na nás. A ještě přijdou. Je to něco, s čím musíme počítat. A budou pro nás znamenat totéž, co pro Pavla: pokoření a mnoho slz. Zkoušky přinášejí bolest a pláč. Ale ruku v ruce s nimi jde radost, která pramení z Ducha Božího. Pavel mluví o úkladech Židů. Nevíme, o co šlo. Víme, že někteří vystupovali proti Pavlovi a jeho kázání, dokonce přede všemi tupili cestu Páně, zdravé křesťanské učení. Proto Pavel odešel ze synagogy. Ve 2. Tm připomíná kováře Alexandra:

• 2Tm 4:14-15 Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Odplatí mu Pán podle jeho činů. Také ty si dej před ním pozor.

Hlavní příčinou těchto zkoušek bylo vždy evangelium.

• Sk 20:20-21 Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista.

Pavel věrně učil církev v Efezu. Věrně učí i nás dneska. Když se ale dnes řekne učení, mnozí řeknou: „Jen to ne!“ Lidé chtějí zkušenosti, zážitky, akci, aktivity, setkání, společenství, vztahy atd. To nemusí být špatné věci a mohou přispět k vyjádření naší víry, ale musí stát na pevném základě, který nelze získat jinak než skrze vyučování. Pavel vyučoval každý den v přednáškové síni filozofa Tyranna a potom i po domech. Nevíme, jak přesně to vypadalo, ale slovesa, která Lukáš používá, nám mohou lecos napovědět. Ve v. 20 a 21 jsou tři slovesa, která popisují Pavlovu službu. První je ve v. 20. „Všechno jsem vám řekl.“ KR, ČSP oznámil, B21 kázal. Je tam slovo ἀναγγέλλω, zvěstovat, veřejně oznamovat, vysvětlovat. Pavel kázal evangelium. Další sloveso v témže verši je sloveso učit,διδάσκω. Pavel je vyučoval. Souvisí to se slovem učení, což je nějaký souhrn doktrín, jednotlivých předmětů, které jsou postupně probrány. To dělal Pavel v efezské církvi. Nebylo to nic nového. Totéž dělala první církev:

• Skutky apoštolské 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů…

 Podobně Pavel připomíná Timoteovi:

• 1Timoteovi 4:13 Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.
• 2Tm 4:2 Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.
• Titovi 2:1  Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení.
• Tt 3:8 Tato slova jsou spolehlivá, a chci, abys tomu všemu neochvějně učil.

Toto je jádro života církve i každého křesťana. Je to důraz Božího slova, který najdeme jak ve Starém zákoně, tak v Novém. Když se podíváte do historie církve, např. na dobu reformace nebo na některá z velkých probuzení, vždy uvidíte lidi, kteří berou do ruky Bibli, studují ji, poslouchají kázání, vyučují se navzájem.

Posledním slovesem je διαμαρτύρομαι, zapřísahat, varovat, dosvědčovat. V našem překladu je to vyjádřené dvěma slovesy ve 21. verši – naléhal jsem a vyzýval. Pavel nevyučoval nějak lhostejně, takže by si stoupl a něco odříkal jako přednášku. Mluvil, naléhal, vyzýval, zapřísahal, dosvědčoval – ve v. 31 čteme, že to dělal ve dne v noci a se slzami v očích. Jeho vyučování a kázání bylo naléhavé, vroucí. Kázal, jako kdyby to mělo být poslední kázání jak v jeho životě, i v životech jeho posluchačů, kázal jako umírající umírajícím.

Když se v dubnu 1912 potápěl Titanic, na jeho palubě byl také skotský pastor John Harper se svou šestiletou dcerou a sestrou. Jeho sestra i s jeho dcerou se dostaly do záchraného člunu. On sám volal: „Ženy, děti a nespasení lidé, nastupte do záchraných člunů!“ Potom dal svou záchrannou vestu jinému člověku. Když se loď potopila, Harper zůstal spolu s 1517 dalšími v ledové vodě. Plaval od jednoho člověka ke druhému a každého se ptal: Jste spasen? A potom jim jak nejrychleji to šlo, vysvětlil evangelium. Dělal to až do posledního okamžiku svého života. Jeden ze šesti lidí, které podařilo ze studené vody zachránit, dosvědčil, že i jemu položil Harper tuto otázku a potom se v ledové vodě utopil. Tento člověk byl posledním Harprovým obráceným.

• Sk 20:24 Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.

To je úkol nejen Pavla, ale celé církve, všech křesťanů. Ježíš říká:

• Mt 28:19-20 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky [to je od slova učit], křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte [znovu je tady slovo učit] je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.

Činit učedníky znamená sdílet evangelium a vyučovat. To je naprostý základ získávání učedníků. To nejsou akce pořádané církví. To nejsou koncerty duchovní hudby ani sociální aktivity, ale jde o naléhavé kázání evangelia, vyučování Božího slova, dokazování z Písma. Dobrý příklad toho, co znamená činit učedníky, vidíme, když Pavel s Barnabášem navštívili Derbe:

• Sk 14:21 I v tomto městě kázali evangelium a získali mnoho učedníků.

Mimochodem v Antiochii, odkud Pavel a Barnabáš vyšli, poprvé učedníky nazvali křesťany (Sk 11,26). Činit učedníky neznamená udělat z křesťana něco víc, ale znamená to přivést nevěřícího ke Kristu a vyučovat ho, aby následoval Kristova příkladu a jednal podle Pánových přikázání. Z křesťana není třeba činit učedníka. Křesťan je ten, kdo se učí od Pána Ježíše.

Pavel rozuměl evangeliu v celé jeho šířce. Evangelium je Boží slovo od začátku až do konce, je to celá rada Boží (v. 27), všechno, co je křesťanům k prospěchu (v. 20). Synonymum evangelia je ve v. 25 „hlásání Božího království“. Pavel kázal celou radu Boží. Ve shromážděních i v každém vyučování po domech znělo evangelium v kontextu Slova, které Pavel věrně vykládal. Tentýž úkol má církev také dnes. Nejsme jiní než křesťané v Efezu a ani církev se nijak nezměnila. Stále je sloupem a oporou pravdy (1Tm 3,15) a jejím úkolem je přesně vyučovat Boží slovo v celé jeho šířce. To není doporučení, to není jedna z věcí, kterou by církev mohla dělat – to je povinnost, kterou církvi uložil Bůh, je to Boží příkaz, kterým se musíme řídit.

II. Starší, věrní pastýři (v. 28–31)

Pavel byl věrný služebník evangelia. A nyní vyzývá také starší z Efezu, aby byli věrnými služebníky evangelia. Vidíme tu výzvu, vidíme tu varování, vidíme i povzbuzení vlastním příkladem. Máme před sebou jednu z nejsilnějších výzev, které se týkají vedení církve. Verš 28 je jeden z největších veršů v Písmu, který se týká církve a vedení církve. Před dvěma lety jsme měli tři kázání na tento verš, takže pokud byste chtěli jít do hloubky, doporučuji vám, abyste se k tomu vrátili. Dnes zůstaneme jenom u několika poznámek.

Pavel připomněl starším svou věrnost evangeliu – sem můžeme dát rovnítko k věrnosti Pánu Ježíši Kristu. Být věrný evangeliu, věrný Božímu slovu, znamená být věrný Pánu. Kde je Boží slovo hračkou v rukou lidí, je Pán Ježíš loutkou lidské pýchy, není Pánem, a není ani Spasitelem. Samozřejmě že budeme mít různé názory na některé okrajové věci z Božího slova, ale co se týče evangelia, co se týče osoby Pána Ježíše Krista, jeho plného Božství a lidství, co se týče Boha samotného a otázky spasení, tedy lidské hříšnosti a Boží milosti – to jsou věci, kde se nemůžeme dopustit žádné nepřesnosti nebo nevěrnosti.

V čem se má projevovat věrnost starších? V tom, že na prvním místě budou dávat pozor – na sebe i na celé stádo. Budou bdít především nad sebou. Co to znamená? Že budou dávat dobrý pozor na svůj vlastní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Slovy krále Šalomouna, budou střežit své srdce, protože z něho vychází život (Př 4,23). Ale nejde o to, abychom neustále analyzovali každý krok, který jsme uděli, abychom zjišťovali, jestli to bylo dobře nebo špatně, jestli jsme to mohli udělat lépe a co přesně, nejde o to, abychom se dívali zpátky nebo na sebe a zkoumali sami sebe, ale jde o to, abychom neustále udržovali správný směr a soustředili se na Pána Ježíše Krista. Ve svém srdci najdeme jenom žumpu, která nás ani neočistí, ani nenavoní, ani neupraví, ani nepromění. Čistotu, vůni, dokonalost, proměnu, krásu, svatost, lásku, dobrotu, radost a všechno, co má dobrou pověst a co se považuje za ctnost, to najdeme jenom u Pána Ježíše Krista a nikde jinde. To znamená, dávat pozor na sebe – a v podstatě skoro totéž znamená dávat pozor na stádo. Povzbuzovat věřící, aby svou sílu hledali v Pánu, aby šli k němu samotnému, aby se učili sytit se od něj, aby hledali jeho tvář a jeho blízkost.

Kromě toho mají starší střežit a pást, dohlížet a sytit. To nás znovu vede k tomu, o čem jsme mluvili před chvílí, co dělal Pavel – věrně vyučoval Boží slovo. A vyučoval ho tak, aby křesťané byli schopni rozlišovat, aby rozpoznali, na čem záleží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé a podle toho žili. To je způsob, jak jsou Boží děti sycené Božím slovem. Nejde o to slyšet, to dělej a to nedělej, ale jde o to, nasytit se Kristem, takže každý sám rozliší a roste v rozpoznávání toho, co má a co nemá dělat, jak má žít k oslavě Pána Ježíše Krista.

Ruku v ruce s tím jde také pochopení závažnosti úkolu, který Pán starším svěřil – starají se o Boží církev, kterou si Bůh získal vlastní krví (jak zní doslovný překlad). Toto je mimochodem verš, který velmi silně ukazuje na Božství Pána Ježíše Krista. Ukazuje také na nesmírnou hodnotu Kristovy církve. Proto tady zní také varování – a jsou to, alespoň pro mě osobně, asi nejvážnější a nejstrašlivější slova, která nacházím v Písmu, která se týkají služby starších. Pavel říká starším, které se vší pravděpodobností on sám ustanovil, aby vedli církev v Efezu:

• Sk 20:30 I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.

V Božím slově najdeme celou řadu varování, která jsou určena pastýářům Božího lidu. Toto mě děsí nejvíce ze všech. Pavel mluví ke starším, které on sám ustanovil. Ty bratry, které má před sebou, dobře zná. Neustanovil nikoho náhodně nebo někoho, kdo by neměl být starším. Nemluví ani ke konkrétním lidem ze těch starších, neukazuje na nikoho z nich prstem. Myslím, že kdyby věděl, o koho se jedná, určitě by s ním jednal v soukromí a velmi jasně. Tady není žádný Diotrefés, o němž mluví Jan – mimochodem se vší pravděpodobností byl Diotrefés jedním ze starších v Efezu, i když o nějakých 25 let později. Pavel mluví obecně, nespecificky, ale s velikou jistotou, protože dobře zná lidská srdce. Někteří z nich se ukáží jako lidé, kteří neunesli břemeno zodpovědnosti a moci, které na ně bylo vloženo. O šest let později Pavel nechal v Efezu Timotea a dal mu pokyny (písemné), koho a jak má ustanovit jako starší sboru v Efezu. Ta Pavlova slova z tohoto textu došla svého naplnění. Moc nad životy lidí, která těm mužům byla svěřena, je úplně zničila, takže Timoteus musel ustanovit další starší. Nezůstali věrní tomu povolání, ke kterému je Bůh povolal.

Je to tak snadné a viděl jsem to už mnohokrát ve svém životě jak ve světě, tak v církvi – lidé neunesli břemeno, které na ně bylo vloženo spolu se zodpovědností za druhé, a začali zneužívat moc, kterou dostali. Krok za krokem se z nich stali pyšní, arogantní a na sebe zaměření lidé. Přesně to je něco, co můžeme v přímém přenosu sledovat u některých členů naší současné vlády.

Pavel varuje starší a povzbuzuje je k tomu, aby zůstali věrní. Věrní Kristu, věrní jeho Slovu, věrní jeho lidu, věrní sobě. Věrnost znamená, že budou konzistentní, že budou mluvit pravdu, že budou říkat stejné věci, že bude možné se na ně spolehnout. Takové povzbuzení jim dává Pavel ze svého vlastního života. Připomíná jim, že on sám byl věrný po celou dobu, kdy kázal Boží slovo v Efezu (v. 31). Buďte bdělí, dávejte pozor, rozlišujte a pamatujte!

III. Bůh, věrný ochránce (v. 32–38)

Pamatujte na věrný příklad, který jste viděli, ale především si připomínejte Pána Ježíše Krista a jeho věrnost, se kterou šel na kříž, se kterou směřoval ke svému cíli a nenechal se ničím odradit. Pavel svěřuje tyto bratry Bohu.

• Sk 20:32 Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Všimněte si, že ti starší ještě nejsou proměněni, že ještě nejsou dokonale posvěceni – pořád jsou to jenom Pánem Ježíšem Kristem ospravedlnění hříšníci, které Bůh povolal k tomu, aby pásli Boží stádo. Nejsou to nadlidé, nejsou víc, než ostatní křesťané, ale jsou to stejně jako ostatní křesťané kněží Krále. Pavel je svěřuje do Božích rukou s důvěrou, že Bůh je věrný a ochrání je ode všeho zlého. Vede je k tomu, aby se věrně drželi Boha a jeho Slova, které nazývá Slovem milosti. To Slovo je mocné, takže proměňuje lidské životy a v Pánu Ježíši Kristu dává podíl na svatosti, tedy v jeho království. Mimochodem na jiných místech takhle Pavel mluví o Bohu (např. 1Te 5,23). Víme, že Bible není Bůh, ale je to Boží slovo, Bůh tady promlouvá. Na vztahu k jeho Slovu se zrcadlí vztah člověka k Bohu samotnému. Pavel ukazuje Boží věrnost na svém vlastním životě. Bůh se věrně stará o své děti. Ale podívejte se – nebylo to tak, že by Pavel otevřel pusu a šup, pečený holub mu do ní vletěl … nic takového. Pavel říká úplně jiné věci.

• Sk 20:33-35 Od nikoho jsem nežádal stříbro, zlato ani oděv. Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘

Pavel tady mluví k současným kazatelům. Mám zkušenost s kazateli, kteří říkali, že kdyby stát nepodporoval církev, nemohli by dělat kazatele. „Kdybych musel pracovat, tak bych soužit.“ „Nemůžeš chodit do práce nebo pracovat na částečný úvazek a plnohodnotně sloužit v církvi.“ Hm… To potom vypadá, že služba evangeliu je zaměstnání na osm hodin denně. Ale to už není služba evangeliu pokoje. Pavel říká, že „takto máme pracovat…“ Řecké slovo, které je tady použité pro práci, je slovo, kterému by asi nejlépe odpovídalo slovo ‚dřít‘. Pavlíkův překlad Nového zákona tam má slovo ‚lopotit se‘. To slovo znamená těžkou, naprosto vyčerpávající práci. Toto slovo používá Petr v Lk 5,5, když říká Pánu Ježíši, že spolu se svými druhy pracovali celou noc a nechytili žádnou rybu.

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Na jiném místě je toto slovo použité pro popis práce rolníka, který se musí těžce namáhat, než spatří úrodu (2Tm 2,6). Jinde takto Pavel popisuje svou touhu získat nevěřící pro evangelium:

• 1Tm 4:10 Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu…

Kromě toho je často tímto slovem popsaná práce starších v církvi – zvláště práce vyučování a kázání.

• 1Tm 5:17 Starším, … ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.

Víra křesťanů se bude projevovat tím, že budou tvrdě pracovat. Jan Kalvín pracoval velmi intenzivně, a když mu přátelé připomínali, aby si odpočinul, tak namítal, že nechce být Pánem zastižen v nečinnosti. Sinclair Ferguson řekl, že člověk byl stvořen k tomu, aby pracoval, protože byl stvořen k obrazu Boha, který je pracující Bůh. A Martin Luther prohlásil, že i děvečka může dojit krávu a dělat to k Boží slávě. Přesně to má být motivem křesťanů – Boží sláva. Když Pavel popisuje svou práci v Efezu, tak mluví o tom, že vlastníma rukama se staral jak o svou obživu, tak o obživu svých společníků. Efezským starším říká, že máme tvrdě pracovat, abychom mohli pomáhat slabým. Naše práce má vést k tomu, že se postaráme sami o sebe a nebudeme nikomu na obtíž. To má být naší výsadou a hrdostí.

• 1Te 4:11-12 Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

Zakládejte si na tom, že budete získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám dříve uložili. To je způsob, jak se projevuje Boží věrnost v životě člověka – tvrdě pracuje, aby oslavil Boha. To je způsob, jak křesťan slouží Bohu. Dneska můžete často slyšet, že máte přestat pracovat, abyste mohli sloužit Bohu. V některých ojedinělých případech to může mít smysl, ale v naprosté většině případů je to přesně naopak. Služte Bohu tím, že budete tvrdě pracovat a tak oslavovat Boha. A Bůh se bude starat, jak o vaší práci, tak o to, abyste neměli nouzi. Bůh je věrný a stará se o své děti i svou církev. Chrání své děti i svou církev.

Bůh je věrný v tom, jak buduje svou církev v lásce. To můžeme vidět v závěrečných verších našeho textu. Je tu velmi dojemná scéna, kdy starší z Efezu, vážení a důstojní muži pláčou a objímají Pavla. Jsou dojati jeho slovy. Křesťanská víra hýbe srdcem. Než jsme se stali křesťany, bylo naše srdce tvrdé, kamenné. Ale Bůh nám dal nové srdce – masité, srdce, které umí milovat tou pravou láskou, která je z Boha. Křesťanské společenství je postavené na pravdě Božího slova, je budováné aktivní a ve skutcích se projevující vírou, která je spojená vzájemnou láskou. Jsou tu křesťané, kteří neváhají projevovat své emoce. Ježíš je projevoval. Plakal nad Jeruzalémem. Jeho srdce bylo plné soucitu, když viděl lidi, kteří byli jako ovce bez pastýře. Byl pohnut lítostí, když potkal pohřební průvod osamělé vdovy, jejíž jediný syn zemřel. Tady jsou křesťané, kteří jsou pohnuti soucitem. Trpí spolu s Pavlem. Jsou dojati jeho slovy. Jsou vnímaví. Vědí o Pavlově lásce k nim a k efezské církvi. Slyšeli, co Pavla čeká v Jeruzalémě. Dokážou soucítit s druhým člověkem. Toto Bůh dělá s naším srdcem. Učí nás a proměňuje. Jeho láska k nám nás učí těmto věcem. V tom je Bůh věrný. Boží láska je vylita do srdcí všech křesťanů. Čím více poznávají pravdu, tím více do nich tato láska proniká. Naše srdce se proměňuje, je pohnuté Božím dílem, které vykonal, když poslal svého jediného Syna, aby se stal člověkem a jako člověk vzal naše hříchy na kříž. Díváme se na Krista a naše srdce se proměňuje. Díváme se na Kristův kříž a naše srdce je naplněné Boží láskou, přemožené Boží velikostí, ohromené Boží slávou a moudrostí. Žasneme nad dokonalým Božím plánem. To je srdce křesťanů. To je srdce, které miluje Boha.

Pavel poklekl a pomodlil se. V modlitbě přicházíme k tomu, kterého známe, kterého poznáváme v jeho Slově, k modlitbě poklekáme, protože posloucháme Boží slovo, které nám říká, abychom se modlili a usilovně hledali Boží tvář. Naše vůle je v plné práci, když se jdeme modlit. A naše srdce hoří, když se modlíme. Křesťanský život je životem modlitby. Modlitba je dýcháním křesťana. Modlitba není něco pro těžké chvíle, ale je to tlukot křesťanova srdce. Každý úder našeho srdce je modlitbou, kterou voláme k Pánu: Přijď, Pane Ježíši, přijď brzy. Modleme se.