Vzájemná zodpovědnost v následování Pána Ježíše

Jaroslav Kernal, Praha 27. srpna 2023

Dnes máme před sebou poslední téma naší minisérie o církvi a vztahu mezi církví a jejími staršími. Ukázali jsme si čtyři velké obrazy církve – církev jako Pánovo stádo, církev jako Boží dům, církev jako chrám Ducha svatého, církev jako Kristovo tělo. Následně jsme mluvili o vztahu církve ke starším – mluvili jsme o tom, že církev miluje své starší, církev se podřizuje svým starším, minule jsme se dívali na to, že církev následuje své starší a dnes se zaměříme na to, že církev ustanovuje své starší.

Církev je Boží lid a je církví i bez starších, bez ustanovených vedoucích, ať už je nakonec nazývá jakkoliv. Už jsme hodně mluvili o tom, že je nejlepší nazývat církevní vedoucí tak, jak je nazývá Duch svatý v Písmu, kde nejsou žádní kazatelé ani faráři, pastoři nebo reverendi, ale jsou tu pouze starší nebo dohlížitelé, případně bychom mohli mluvit o pastýřích. Jakákoliv jiná označení otevírají cestu k pokřivení jako toho, co je to církev, tak také toho, co to znamená vést Boží lid.

My jsme začali tuto druhou část naší minisérie o církvi tím, že církev miluje své starší a velmi si jich váží a potom jsme pokračovali k tomu, že se jim církev podřizuje a následuje jejich příklad. To všechno jsou témata, která mluví velmi silně o podřízenosti církve starším. Ale současně jsme si vždy ukazovali, že se nejedná o absolutní podřízenost, protože starší jsou jenom Kristovy ovečky a nic víc, jsou to bratři v Kristu a právě tak je k nim potřeba přistupovat. Mluvili jsme o vzájemné lásce, úctě, o nutnosti vzájemné komunikace, o vzájemném povzbuzování a podřizování se jedněch druhým – a to platí i ve vztahu mezi staršími a církví. Musím říct, že mě opravdu povzbudilo, co napsal Clifford Pond v knize „Jenom služebníci“, z níž jsem vám posílal jednu kapitolku, kde píše, že bychom měli „být vděční, že Pán někdy udílí světlo těm nejméně pravděpodobným členům sboru, což by mělo starší udržovat v pokoře. Starší si zaslouží důvěru sboru jen tehdy, když členové vidí, že je berou vážně.“ To je přesně ta sounáležitost a vzájemná spolupráce starších a církve. A to je něco, co uvidíme i v dnešním kázání. Budeme mluvit o tom, že to je církev, místní sbor, kdo ustanovuje své starší. Není to nikdo z vnějšku, není to nikdo shora, z nějakých nadsborových struktur, ale sbor sám, který jedná ruku v ruce se svými stávajícími staršími. Ukážeme si, že Bůh obdarovává svou církev a tedy jednotlivce a stará se o ni tak, aby mohla fungovat k jeho slávě. Bůh také uprostřed církve povolává jednotlivce ke službě, včetně služby vedení Božího lidu. A nakonec uvidíme, že Bůh ustanovuje tyto své služebníky skrze církev, skrze rozpoznání celého Kristova těla.

Když se Pavel s Barnabášem vraceli z misijní cesty, na kterou byli Duchem svatým a církví vysláni, šli stejnou cestou zpátky a navštěvovali církve, které vznikly na všech místech, kde kázali evangelium. Lukáš nám vysvětluje důvod, proč šli právě takto:

• V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili. (Sk 14,23) 

I. Bůh obdarovává (jednotlivce i církev)

Pavel s Barnabášem prošli kus světa v oblasti dnešní Malé Asie a ve městech, která navštívili, kázali evangelium. Obvykle vyhledali nejprve židovskou komunitu a kázali Židům i pohanům, kteří se už předtím obrátili k židovství a často to bylo tak, že kvůli evangeliu byli jak oni, tak tik kdo uvěřili jejich zprávě, z židovské komunity vyloučeni, a apoštolové často vyhnáni, zbiti, případně pronásledováni. Ale všude tam, kde bylo zaseto slovo evangelia, vyrostl Boží lid, tedy lidé, kteří měli nové srdce, kteří byli obráceni k Pánu Ježíši Kristu, kteří si zamilovali jeho Slovo i Pána samotného. Stručně řečeno, vznikaly tam církve. A v těchto církvích apoštolové ustanovili starší. To slovo „starší“ je tam v množném čísle, tedy že v každé té církvi ustanovili více starších. Tady, a na jiných místech také, můžeme vidět, že to je způsob vedení církve od samotného počátku.

Někdy si zde ale lidé kladou otázku, jak to, že apoštolové ustanovili ty starší tak rychle. Jak je možné, že tam byli zralí a zbožní muži, kteří byli připraveni vést církev? Odpověď na tuto otázku je dvojí. Jednak je to přirozená věc. Tyto první církve se skládaly z obrácených Židů, dále z pohanů, kteří se už dříve obrátili k víře v jednoho Boha a nakonec z pohanů, kteří se obrátili od uctívání model. V těch prvních dvou skupinách byli lidé, kteří znali Písmo, kteří už chodili ve zbožnosti podle způsobu staré smlouvy, byli věrní Bohu podobně třeba jako rodiče Jana Křtitele. Kromě toho tito lidé už žili v rámci jedné komunity, setkávali se v synagoze, takže se také znali a je pravděpodobné, že mezi nimi byli od samotného začátku lidé, kteří byli připraveni vést církev. Když Pavel kázal evangelium v Korintu, uvěřil představený, správce synagogy Krispus s celou svou rodinou. To byl člověk, který už byl něco jako starší v židovské komunitě. Takže bylo přirozené, když z těchto lidí následně vzešli starší církve, kteří byli v církvi ustanoveni jako ti, kdo vedli místní sbor.

Ale kromě těchto přirozených faktorů je tady i nadpřirozená věc. Bůh se stará o svou církev a obdarovává ji. Těmi dary, jimiž Bůh zahrnuje svou církev, jsou konkrétní lidé, kteří mají konkrétní obdarování. Od starších se kromě toho, že mají být schopní učit, nepožaduje žádné specifické obdarování, ale např. v Ř 12,6–8 je celá řada obdarování, dary služby, povzbuzování, vedení, správcovství – a takto obdarovaní lidé budou pravděpodobně voláni Bohem také k tomu, aby vedli místní církev. Bůh žádnou svou církev nenechá dlouhodobě nezaopatřenou. Na druhé straně je to také o nás, o církvi, jestli budeme hledat toto Boží zaopatření, jestli budeme volat k Bohu a prosit ho, aby se v plnosti postaral o svou církev, aby nás rozhojnil a možná nám otevřel oči v tom, co nevidíme.

Církev na Krétě zjevně neviděla potřebu starších, takže tam žádní nebyli a Pavel tam nechal Tita s úkolem ustanovit starší v jednotlivých sborech. V těch sborech byl chaos, vládl tam nepořádek, bylo tam falešné učení a lidé nevěděli, jak mají žít, aby dělali čest tomu povolání, k němuž je Bůh povolal. A protože chybělo zdravé učení, lidé nevěděli, za co by se měli modlit, proto se nemodlili za starší a Pavel jim to musel říci. Nicméně dneska máme celé Boží slovo a v něm zjevenou celou Boží vůli, takže by nikdo, kdo má přístup k Písmu neměl říci, že by nevěděl, co je Boží vůlí pro církev, jak by měla církev fungovat, jak by měla vypadat, za co bychom se měli modlit. Proto se církev má modlit mimo jiné za starší, za to, aby Bůh obdarovával svou církev staršími i jinými obdarovanými lidmi, aby církev mohla sloužit v plnosti a mohla růst v poznání Boha, aby mohla účinně sloužit světu evangeliem k poznání Pána Ježíše Krista a jeho díla a starat se o ty, kdo uvěřili. Takže církev se musí modlit za to, aby ji Bůh obdaroval, aby jí daroval ty správné jednotlivce, kteří poslouží církvi k tomu, aby mohl dobře naplňovat Boží vůli.

Tohle je úkol a zodpovědnost každého křesťana v místní církvi. Místo abychom se snažili natlačit druhé do toho, co si myslíme, že by bylo dobré, aby dělali, máme se modlit, aby Bůh vzbudil takové lidi uprostřed církve. A jedním z úkolů starších je, aby takové lidi aktivně vyhledávali, aby se dívali, modlili se a následně pomáhali takovým bratrům, aby rostli a využívali své obdarování. Pavel povzbuzuje Timotea a vybízí ho:

• A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. (2Tm 2,1–2)

Jako sbor se máme modlit za to, aby nás Pán obdarovával jednotlivci, kteří budou věrní Kristu, kteří budou schopni učit druhé. A starší jim mají svěřovat to, co sami přijali od těch, kteří je vedli. Všimněte si, že v těchto verších jsou čtyři generace křesťanů – je tu Pavel, Timoteus, věrní lidé, kterým Timoteus svěří, co sám přijal a další generace, kterou budou tito věrní lidé schopní učit. To je plán pro nejen pro Timotea, ale pro celou církev na celou dobu její existence v tomto světě. Tento jediný verš je dlouhodobým plánem pro celou církev. Církev tady není jen pro tento okamžik. Možná má Bůh svůj plán pro konkrétní místní sbor nějak časově omezený, což tak může v jednotlivých případech být, ale v obecném pohledu je Boží plán pro církev dlouhodobý a zahrnuje několik generací vedoucích.

II. Bůh povolává (jednotlivce v církvi)

Křesťané se modlí za to, aby Bůh dával do své církve dary, jimiž by rozmnožil svou církev. Ale tady naše zodpovědnost nekončí. Mluvil jsem o tom, že zodpovědností starších je, aby se dívali, rozpoznávali, uváděli do služby, dávali prostor, pomáhali, učili, podporovali, budovali. Ale v určitém slova smyslu je to také úkol celé církve, zodpovědnost každého z nás. Bůh obdarovává a Bůh také povolává. Bůh dává své dary církvi a Bůh také povolává k tomu, aby někteří lidé přijali zodpovědnost za určité služby v Kristově církvi. A na církvi je, aby tyto věci rozpoznala. Tohle je něco, na čem by se měl v ideálním případě podílet každý člen sboru. Znovu připomenu slova Clifforda Ponda: „Měli bychom být vděční, že Pán někdy udílí světlo těm nejméně pravděpodobným členům, což by mělo starší udržovat v pokoře.“ Starší jsou zodpovědní za rozhodnutí, ale měl by být slyšet hlas celé církve, resp. kohokoliv z církve, tedy i toho – z lidského pohledu – nejmenšího věřícího.

Ukázali jsme si, že je tady trvalá zodpovědnost církve, která musí být živena především staršími sboru, za vyhledávání, přípravu a budování další generace starších. V tomto smyslu bychom se měli modlit za to, aby nám Pán dal bratry, kteří budou věkově rozdílní. V tomto smyslu je velkým požehnáním, když Bůh dá církvi mladšího bratra, který je skutečně zralý a může být rozpoznán jako starší a může se podílet na vedení církve spolu s bratry, kteří jsou o generaci nebo dokonce o dvě generace starší než je on sám. To je něco, co nemůžeme zajistit sami ze svých sil, ale můžeme a máme se za to modlit, můžeme prosit Boha, aby nám takovou věc dal – vede nás to přímo do Boží náruče, k Božímu trůnu, k pokoře před Pánem a k tomu, abychom před ním vylévali své srdce a prosili ho o takové požehnání pro náš sbor.

My opravdu nemůžeme zajistit, že Bůh někoho povolá ke službě. Ale můžeme počítat s tím, že Bůh takovou věc udělat chce. A můžeme se modlit, aby to mezi námi udělal. Můžeme se modlit za to, abychom byli sborem, z něhož budou vycházet služebníci, kteří budou sloužit po celé zemi. Milíč z Kroměříže založil v místech, kde je dneska Bartolomějská ulice tzv. Nový Jeruzalém – o kousek dále byla později založena Betlémská kaple. V jedné části Nového Jeruzaléma byly bývalé prostitutky, které uvěřily v Pána Ježíše Krista a žily zde v komunitě a Milíč se o ně staral a zajišťoval jim práci, aby se mohly uživit a žít ctnostně k Boží slávě. V druhé části Nového Jeruzaléma měl Milíč muže, kteří byli učedníky Pána Ježíše Krista, a těmto mužům se věnoval, učil je z Božího slova, učil je, jak se mají modlit. Milíč byl mužem modlitby. Často vstával uprostřed noci a hodinu nebo dvě se modlil. A obvykle probudil také některého z bratrů, kteří tam byli, a požádal ho, aby se modlil s ním. Tyto muže učil, jak mají kázat Boží slovo a potom je posílal po celé zemi, aby kázali evangelium. A tak není divu, že když o čtvrt století později vystoupil Jan Hus, byla velká část této země připravená přijmout poselství evangelia, Boží slovo se rozhořelo jako oheň ve stohu slámy a zaplálo tak jasně, že římský kardinál a pozdější římský biskup Eneáš Silvio Piccolomini (Pius II.) napsal, že česká selka zná Boží slovo lépe než kdejaký římský prelát. Takto předávají ti, kteří byli nalezeni jako věrní, evangelium těm, které zase oni nalezli jako věrné. To je ten proces, to je ta posloupnost. To jsou generace Kristových učedníků, kdy jedna staví na druhé a navzájem se doplňují a budují. To je Boží dílo, které vede k Boží slávě.

Každý jednotlivý úd sboru by měl být připravený jít za staršími a říci: „Bratři, všimli jste si bratra XY? Mám za to, že to je bratr, který je zralý ve víře a splňuje biblické požadavky na to, aby mohl sloužit jako starší církve.“ A starší mohou být překvapení a říci: „Jak jsme mohli být tak slepí, že jsme to do této chvíle neviděli? Jsme opravdu vděčné za to, jak Bůh jedná skrze svou církev.“ Nebo by také mohli říci, že už tohoto bratra dlouho sledují a radují se z toho, jak Bůh pracuje v jeho životě a snaží se ho povzbuzovat a podporovat ve službě, kterou onen bratr dělá. To je způsob, jak dohromady funguje tělo Kristovo. Ale nemluvíme tady o nějakém mechanickém způsobu volby do staršovstva, o něčem, co se čas od času opakuje a co se odbyde jako vhození nějakého lístku do volební urny nebo zvednutí ruky pro doporučené kandidáty. Je to hledání a zkoumání každého jednotlivce v církvi, jestli je to tohle muž, kterého Bůh chce mít na místě staršího, jestli je toto muž, který bude naplněním Boží vůle. Možná to vypadá jako velmi komplikovaná cesta, ale je to ta nejlepší možná cesta, nejlepší možný způsob, jak se přesvědčit o Boží vůli, jak jednat v souladu s tím, co chce Bůh pro místní tělo Kristovo.

Modlím se za to, abychom byli takovou církví, která bude upřednostňovat Boží vůli, která bude hledat, co se líbí Bohu a ne lidem, kteří budou Božím lidem uprostřed pokolení zvráceného a poskvrněného.

III. Bůh ustanovuje (jednotlivce skrze církev)

Viděli jsme tedy, že Bůh jedná uprostřed své církve a povolává církev k tomu, aby se modlila za plnost Božích darů, aby hledala, jak má Bohu sloužit a rozlišovala, kdo je a kdo není povolaný k Boží službě. Není to asi nic úplně složitého – Boží slovo nám dává jasná kritéria, kdo by měl být povolán ke službě v Božím lidu – jsou to lidé, kteří mají touhu sloužit Božímu lidu a současně splňují požadavky, které Bůh skrze své Slovo klade na charakter jednotlivých osob.

Nicméně je tady ta otázka, která se objevuje už v názvu tohoto kázání – je to skutečně církev, která má ustanovit tyto muže, kteří odpovídají požadavkům Božího slova? Neměl by to být někdo jiný? Někdo s apoštolskou autoritou? Někdo pověřený nějakou autoritou mimo místní sbor? Odpověď na tuto otázku má znovu dvě části. První se týká toho, kdo je zodpovědný za jednání v místním sboru. A vidíme, že apoštolové – jako byl např. Pavel nebo Petr – volají místní církev, místní sbor k tomu, aby se chopili iniciativy a jednali v záležitostech, které se dané církve týkají. Asi typickým je v tomto směru list do Korintu, kde Pavel mnohokrát povzbuzuje sbor, aby udělal nějakou věc, se kterou ho seznámili prostřednictvím dopisu. Mají vyloučit člena sboru, který žije trvale v hříchu, a nemají čekat na to, až bude apoštol mezi nimi. Mají  napravit své jednání v otázce toho, že se někteří z církve soudí s jinými před světskými soudy. Mají vyřešit to, jak někteří přistupují k Památce Páně. Jsou to věci, které jsou v kompetenci místního sboru. A totéž by mělo platit také o tom, kdo bude vést místní sbor, kdo bude sloužit mezi svatými jako pastýř, jako ten, jemuž byla svěřena správa Božího lidu, na koho bylo vloženo břemeno péče o Boží lid a jeho sycení. To by mělo být cele v kompetenci těch, kteří jsou součástí místní církve.

Druhou část odpovědi najdeme v biblickém příkladu. V šesté kapitole knihy Skutků vidíme církev, která začala řešit nějaký problém, konkrétně to, že se vdovám z řecky mluvící části sboru nedostávalo spravedlivého dílu pomoci. A apoštolové, kteří jsou v tuto chvíli na místě starších – protože to vypadá, že v šesté kapitole Skutků církev ještě nemá žádné starší, které o pár kapitol dále už měla – apoštolové žádají církev, aby mezi sebou vybrali muže plné moudrosti a Ducha svatého, kteří budou dělat tuto službu. Nejsou to apoštolové, kdo rozhodují, ale má rozhodnout církev a apoštolové tuto volbu církve mají potvrdit tím, že tyto muže oficiálně ustanoví do služby.

Znovu tady tedy můžeme vidět, jak funguje vzájemná spolupráce mezi staršími a církví. Vidíme církev, která je v jednotě. Takové jednoty nikdy nemůžeme dosáhnout např. hlasováním v církvi. Hlasování vždycky vytvoří dvě skupiny – jednu, která vyhraje a druhou, která se musí podřídit. Ale v Božím slově vidíme soulad, jednotu, jednomyslnost. Můžeme nějak dosáhnout naprosté jednomyslnosti? Obávám se, že v tomto těle nikoliv. Vždycky tady budou lidé, kteří budou z nějakého důvodu nesouhlasit – ať již proto, že budou nezralí nebo dokonce nebudou skutečně obrácení (což je něco, čemu na této straně věčného života budeme stále do nějaké míry čelit), nebo proto, že nebudou mít dostatek informací, nebo proto, že uvidí, co ostatní nevidí – jednoduše kvůli tomu, že stále žijeme v těle, které je propadlé hříchu. Ale nic z toho by nás nemělo odradit od toho, abychom hledali jednotu v Božím lidu zvláště v otázce toho, kdo bude vést Boží lid jako pastýř, tedy starší.

Kdo tedy ustanovuje starší? Písmo je v tom jasné – je to Duch svatý, který ustanovuje bratry, které povolal k dílu služby. Velmi dobře je to vidět např. ve Sk 13, kde Duch svatý říká církvi, aby oddělila Barnabáše a Saula k dílu, ke kterému je povolal.

• Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. (Sk 20,28)

 Ale toto povolání musí být rozpoznáno jak církví jako celkem v její většině, tak také stávajícími staršími, kteří jsou zodpovědní za Boží lid, kteří mají vést a rozhodovat. Ve třinácté kapitole Skutků čteme, že se církev modlila, postila a nakonec vložili ruce na Barnabáše a Saula a vyslali k dílu služby. Kdo je vyslal? Skutky 13,4 říkají, že byli vysláni Duchem svatým. Jak tady, tak třeba ve Skutcích 15 můžeme vidět tajemné spojení mezi církví a Duchem svatým. Nejsme inspirovaní jako Lukáš, ale můžeme říci, že pokud církev hledá Boží vůli, může ji nalézt a může získat velkou míru jistoty, že je vedena Duchem svatým.

Vždycky zde musí probíhat kvalitní a smysluplná komunikace mezi staršími a církví. Pokud zde toto není, můžeme si být jistí, že zde není to nejlepší, co by zde mohlo být. Nemůže říct, že se na takovém místě neděje Boží vůle – všechno, co se děje, je nakonec Boží vůlí, ale ne vždy to vede k požehnání těch, kteří jsou do toho zapojeni, ne vždy to vede k růstu jednotlivců i církve jako takové, ne vždy je to k oslavě Pána Ježíše Krista.

Ale můžeme se spolehnout na to, že Pán Ježíš je hlavou své církve a on vždycky prosadí to, co bude ve prospěch jeho církve – navzdory všemu tělesnému a lidskému v jeho církvi. Někdy to bude dokonce i tak, že nakonec pohne svícnem takové církve, tady nechá dopadnout nějaké druhy soudů na církev, aby svůj lid protříbil. Takže i když církve budou vybírat své vedoucí tím nejhorším možným způsobem, on to bude ve své moci a prozřetelnosti používat ke své slávě. Ale nebude to ke slávě těch, kteří se na tom podílejí, ani k jejich růstu nebo odměně.

Tohle je způsob, jak Ježíš vládne uprostřed své církve. On chce, aby každý úd církve zakoušel plnost a hojnost, aby jeho církev byla plná jeho Slova, aby byla obdarovaná přesně tak, jak je to potřeba, aby to sloužilo Kristu v tomto světě. Tohle je způsob, jak Pán používá své tělo, jak chce použít i toho nejmenšího z křesťanů ke společnému prospěchu všech. Proto nemůžeme být lhostejní, když se mluví o starších, proto bychom neměli dělat nic mechanicky, ale musíme se učit závislosti na Pánu Ježíši Kristu, stavět v co největší možné míře na jeho Slově a pokorně následovat jeho vedení.

Církev je Božím lidem, za který Bůh zaplatil krví vlastního Syna. Je Bohu vzácná a Bůh nenechá nikoho, aby církev ničil. Kdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh (1K 3,17). Kéž nám Pán dává sílu i milost, abychom jako sbor mohli jednat k jeho slávě, abychom opravdu hledali jeho vůli a chtěli ho oslavovat. Kéž nám Pán dá jako jednotlivcům moudrost a milost, abychom nehledali to, co je naše vlastní, ale to, co je Pána Ježíše Krista, protože pak budeme jednat k jeho slávě a nikdy nepustíme ze zřetele dobro jeho církve v tomto světě.