Vzájemná radost

Jaroslav Kernal, Praha 13. srpna 2023

Pokračujeme v našem studiu o církvi, konkrétně o vztahu církve a starších, protože to je téma, které se nás bezprostředně a aktuálně dotýká, a potřebujeme si v něm udělat jasno. Dneska máme před sebou další text, jímž se budeme zabývat, který mluví o vztahu starších a sboru. A stejně jako některé texty, jimiž jsme procházeli nedávno, i tento text je poměrně kontroverzní. Pojďme tedy nejprve přečíst náš text v jeho kontextu, abychom viděli, kam patří a jak mu máme rozumět. 

Je nesmírně důležité číst a vykládat Písmo vždy v jeho kontextu. Nejenom v celkovém kontextu celého Písma, což je samozřejmě velmi důležité, ale především v tom bezprostředním kontextu – a zvlášť když se soustředíme na jeden verš. Křesťané by spolu s falešnými učiteli a mnoha nevěřícími mohli pořádat mistrovství světa v překrucování veršů. Vytrhne se jeden verš bez ohledu na jeho kontext a ten verš se vyloží tak, jak se to zrovna hodí. Můžete si poslechnout třeba výklady 1Tm 2,12, kde je napsáno: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ A kazatelé z toho vyvodí, že žena může učit, může dokonce kázat, může být starší sboru nebo kazatelka, může tedy mít moc nad muži a může vést. Nebo vám kazatel vysvětlí, že když je v Římanům 1,26–27 odsouzení toho, že ženy a muži opustili přirozený styk mezi sebou a provádějí hanebnosti ženy s ženami a muži s muži, tak se to vlastně vůbec netýká homosexuality (natož všech těch ostatních písmen a značek v té dnes velmi populární zkratce), ale týká se to něčeho dávno minulého, co s dnešní dobou nemá vůbec nic společného. A podobně se dá zneužít asi úplně každý text Božího slova. Proto potřebujeme kontext.

Náš dnešní text je zneužívaný především k tomu, aby pomocí něho lidé prosadili nebiblickou a nezdravou autoritu v církvi, ať už tlakem na to, že křesťané musí skoro vždycky poslouchat své vedoucí a podřizovat se jim, a to často až ve velmi osobních nebo dokonce intimních věcech, nebo se to dělá takovou oklikou, kdy můžete například slyšet, že tento text je takový základní text, který mluví o formálním členství v církvi a pokračování je potom stejné jako v předchozím případě. Ale o čem mluví kontext? Zdůrazňuje milost, která vyplývá z dokonaného díla Pána Ježíše Krista. Je tu varování před zákonictvím a před cizími naukami, které se snaží život křesťana spoutat do pravidel a předpisů. Je tu důraz na uctívání a chválu, na přinášení duchovních i praktických obětí Bohu. Je tady vzájemná služba a především je tu zaměření na Pána Ježíše Krista, velkého pastýře ovcí, tedy našeho pastýře. My se dneska ve v. 17 zaměříme na onu vzájemnost, která z tohoto verše přímo čiší. Podíváme se na to, jak mluví o vzájemné službě v církvi v souvislosti se vztahem mezi církví a jejími staršími. Uvidíme zde vzájemnou zodpovědnost ve stejné souvislosti a také vzájemné požehnání, které vyplývá ze zdravého vztahu mezi církví a staršími.

I. Vzájemná služba

• Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi … (Žd 13,17)

Máme tady dva příkazy, které jsou určené Božímu lidu. A potom jsou tu ještě další dvě slovesa, jimiž jsou popisováni starší nebo vedoucí sboru, tady ti, kterým se má církev podřizovat a které má poslouchat. Pojďme se na to podívat, protože to je způsob, jak má vypadat vzájemná služba ve sboru. Nemluvíme o službě jednotlivců, tedy jednotlivých křesťanů vůči sobě, ale o službě jakoby dvou skupin v církvi, tedy starších na straně jedné a církve na straně druhé. V tomto směru musíme vždy pamatovat na to, že starší jsou křesťané stejně jako všichni ostatní, jsou to stejné ovce jako ostatní, ale Pán jim svěřil větší míru zodpovědnosti za své stádo než ostatním ovcím.

Mohli bychom velmi dobře, i když ne rovnocenně přirovnat tento vztah k manželství. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, a ženu stvořil jako pomoc muži rovnou. Muž a žena jsou rovnocenní, mají stejnou hodnotu, mají stejný přístup k Bohu, přesto jsou rozdílní, liší se ve všech směrech, mají různé role, které jsou v těch podstatných věcech nezastupitelné (muž nemůže plodit děti ani je kojit, žena nemůže sama počít, tedy zplodit dítě etc.) a mají různé funkce. Muže Bůh ustanovil jako hlavu ženy v manželství a dal mu zodpovědnost za to, aby se o ženu staral. A žena má být muži pomocí, která je mu rovná.

Je tady řada podobností se staršími a církví, ale není to stejné. Starší nejsou hlavou církve, tou je Pán Ježíš Kristus. Kde má církev jinou hlavu než Pána Ježíše Krista, tam nemůžeme mluvit o církvi. Kde je konečnou autoritou někdo jiný než Pán a jeho Slovo, tam Pán není hlavou. Starší nejsou ženichem církve, ženichem je Pán Ježíš Kristus a církev je jeho nevěstou. Proto je také tím hlavním úkolem starších vést církev k Ženichovi. Mohli bychom si tu vypůjčit slova Jana Křtitele, který o sobě mluví jako o družbovi, který přivádí nevěstu svému příteli, ženichovi. A říká, že on, ženich, musí růst, zatímco družba se musí menšit. To je úkol starších církve. To je nakonec úkol pro každého křesťana, aby se umenšoval, aby umenšoval svou starou tělesnou přirozenost, své hříšné já, které bylo ukřižované spolu s Kristem a aby Pán Ježíš Kristus rostl v jeho životě.

Musíme se vrátit k těm příkazům. V našem textu jsou dva příkazy, které jsou určené věřícím, církvi. A to je něco, co je potřeba zdůraznit. Jsou určené věřícím, ale nejsou určené starším. Tady je zase ta podobnost s manželstvím a přesně tohle je to místo pro manipulaci a zneužívání tohoto verše. Špatní vedoucí berou tento verš jako hůl na věřící, kteří jsou potom často zneužiti a manipulováni k tomu, že musí bezvýhradně poslouchat své autority. Je to podobné, jako když čteme v listu Efezským, že ženy se mají podřizovat svým mužům a muži mají milovat své ženy. Není tam napsáno: „Muži, donuť svou manželku, aby tě poslouchala!“, ale je tam napsáno: „Muži, miluj svou manželku, jako si Kristus zamiloval církev“ (Ef 5,25). A podobně není řečeno ženám, že mají tlačit na své muže, aby je milovali, nebo jim vyčítat, když to tak není, ale je napsáno: „Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu“ (Ef 5,22). Právě tak v našem textu je řečeno církvi, jednotlivým křesťanům, aby poslouchali své vedoucí a podřizovali se jim. To je způsob, jak je Ježíš Kristus oslaven, jak křesťané opravdově uctívají Boha a jak mu přinášejí oběť chvály.

Ta dvě slovesa, která jsou zde o vedoucích, popisují zase jejich díl služby vůči křesťanům. To první je použité k tomu, aby popsalo ty, jimž se mají křesťané podřizovat, tedy vedoucí. To slovo je možné přeložit také jako vládce, správce, představený nebo ten, kdo stojí v čele, tedy vedoucí. Starší jsou ti, kteří vedou. Jejich úkolem je vést a na prvním místě to musí dělat pomocí Božího slova, jeho studiem a následně jeho výkladem, kázáním, vyučováním, napomínáním, povzbuzováním. Aby mohli lidé starším důvěřovat, což je část významu slova „poslouchat“ v našem textu, musí být starší důvěryhodní, což se na prvním místě projeví v jejich postoji k Božímu slovu, v jejich věrnosti při výkladu Božího slova. A pokud nejsou věrní na tomto místě, nejsou jednoduše důvěryhodní. Starší slouží Božím slovem Božímu lidu a Boží lid poslouchá své starší. To je vzájemná služba, která je charakterizovaná vztahem důvěry. Použité slovo poslouchat přímo ukazuje na tento vztah, protože je možné ho přeložit také jako nechat se přemluvit, věřit, být přesvědčen.

Starší jsou těmi, kteří bdí nad dušemi křesťanů, jak zní doslovný překlad. Co to znamená? Na prvním místě to ukazuje, že jejich služba je duchovní, týká se duše. Což znovu souvisí s Božím slovem a s modlitbou. Musí varovat a chránit před hříchem, pomáhat v boji s pokušením, povzbuzovat v následování Krista a vysvětlovat, co to znamená být křesťanem, tedy následovníkem Ježíše Krista a co to znamená, že jsme Kristovou církví. Musí vyučovat Boží lid všemu, co Kristus přikázal, tedy na prvním místě, že mají mít lásku jedni k druhým, protože v tom je shrnut celý zákon (Ř 13,10). A této službě se mají křesťané poddávat, podřizovat. Zde je vzájemnost této služby. Každý má sloužit v tom, k čemu je obdarovaný a povolaný Bohem. Když to uděláme, budeme jako to skutečné tělo, které se navzájem doplňuje, kde každý úd má své místo, svůj úkol. Představte si, že by všechny kosti ve vašem těle chtěly být stehenní kostí, nebo lebeční! Nebo by chtěly být svalem či nervem. Nic by nefungovalo. Všechno by se zhroutilo. To je obraz, který je v pozadí toho našeho textu. Proto si potřebujeme uvědomovat tuto vzájemnost v Kristově těle, kdy na jedné straně skutečně stojí starší, vedoucí v církvi a na druhé straně stojí církev, která takto slouží svým starším.  

II. Vzájemná zodpovědnost

Vzniká tu vztah vzájemné zodpovědnosti.

• … a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch. (Žd 13,17)

V tomto směru chci znovu zdůraznit, že náš text je určený církvi, není určený starším. Mluví sice i o starších, ale nepřímo, nic jim přímo neadresuje. A ty texty Písma, které jsou adresované starším, mluví o tom, že mají bdít – nad sebou i nad církví (Sk 20,28), mají pást Boží lid a ne nad ním vládnout jako páni, ale mají být příkladem (1Pt 5,2–3), mají vést a vyučovat Boží slovo (1Tm 5,17), ovšem nikde nenajdeme příkaz, že by si měli podřizovat Boží lid nebo nad ním vykonávat nějakou autoritu. Pakliže máme mluvit o autoritě, musí vyplývat z jejich oddanosti Kristu a lásky k němu, z jejich věrnosti Božímu slovu a z jejich bezúhonného života. Toto si musíme vrýt do srdce, protože dneska je příliš mnoho těch, kteří by chtěli mít autoritu v Božím lidu protože … mají nějaký titul, protože něco dokázali, protože dosáhli nějaké pozice, protože … Křesťané jsou královské kněžstvo a má-li někdo vynikat, tedy svou zbožností, která se projevuje praktickou láskou, svou oddaností Pánu a svým charakterem, který je hoden následování, s vědomím toho, že všichni jsme jenom obyčejní hříšníci a všichni hodně chybujeme.

Jaká je tedy zodpovědnost starších v jejich vztahu k církvi? Je to zodpovědnost pastýře a strážce, který má bdít nad dušemi lidí. Velmi dobře tuto službu popisuje prorok Ezechiel ve třetí kap. Podívejte se spolu se mnou do toho textu. Otevřete si prosím své Bible – Ezechiel patří mezi tzv. velké proroky, Izajáš, Jeremjáš, pak je Pláč Jeremiášův a pak je Ezechiel a po něm je ještě Daniel (a potom jsou malí proroci). Můžeme číst od v. 16 do v. 21.

Strážce má varovat hříšníka před hříchem. To je jeho služba. To dělal apoštol Pavel, když byl v Efezu. Když se později setkal se staršími efezské církve, řekl jim, že jeho vinou nikdo nezahyne, protože jim řekl celou radu Boží (Sk 20,26–27). Pavel byl vzorem pro starší v jejich službě. Ale jak vidíme u proroka Ezechiela, tato zodpovědnost má své hranice – starší (ani prorok) není tím, kdo má druhého zachránit před hříchem, kdo by měl moc ho z hříchu vysvobodit. Jeho zodpovědnost je v tom, že ukáže na hřích. Což je primárně služba kázání a vyučování. A v té nejširší rovině je to potom služba každého jednotlivého křesťana, který když vidí, že jeho bratr hřeší, má jít za ním a jednat s ním v duchu mírnosti a bázně, aby sám neupadl do nějakého provinění, třeba tím, že pohrdne druhým nebo nad ním ohrne nos. To je to, co Písmo nazývá nesení břemen druhých, čímž naplňujeme Kristův zákon lásky (Ga 6,1–2). Toto je hlavní služba starších – být strážcem, tedy rozpoznat na základě Božího slova, co je hřích a co není a potom varovat hříšníka. Starší musí být schopen říci spolu s Pavlem, že jeho vinou nikdo nezahyne, protože všem oznámil celou radu Boží, tedy poučil Boží lid o tom, co je a co není hřích. To je hlavní zodpovědnost starších – bdít nad dušemi těch, kteří jsou jim svěřeni. Co je v tom všem jejich cílem? Pavel o tom mluví:

• Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu. (2K 11,2)

A jinde říká křesťanům, že musí kázat Krista, což je hlavní téma Božího slova a podstata evangelia, tedy celé rady Boží:

• Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. (Ko 1,28)

To je zodpovědností starších ve vztahu k církvi, to je smysl toho, co říká náš verš, když mluví o tom, že „bdí nad vašimi dušemi“. Znovu je to o věrnosti vůči Bohu a jeho Slovu – nic víc a nic méně. A zodpovědností církve je poslouchat a podřizovat se Božímu slovu. Ale nejenom to.

Tento text není jediným textem v Bibli, který máme. Proto musíme jít ještě o něco dál. Zodpovědností církve je rozlišovat, zkoumat, ověřovat. Právě proto, že každý křesťan je také knězem Pána Ježíše Krista, je každý křesťan zodpovědný za to nejenom poslouchat, ale kromě toho také musí dávat pozor na to, jak poslouchá (Lk 8,18), tedy s jakým postojem v srdci, s jakou motivací, s jakou touhou, ale také je zodpovědný za to, co poslouchá (Mk 4,24). A tady se dostáváme k jedné z těch těžkých věcí, kterým potřebujeme porozumět. Každý křesťan je zodpovědný za to, co poslouchá! Boží slovo mluví o tom, že v poslední době budou lidé, kteří vymění zdravé učení za takové, které bude lechtat jejich uši, které se jim prostě bude líbit, bude jim příjemné – a to ukazuje na to, že to je zodpovědností těch lidí. A náš text mluví o tom, že pokud křesťané způsobují bolest svým starším tím, že je neposlouchají nebo jim vzdorují nebo je ignorují nebo prostě nerozlišují a poslouchají kde co, a jsou unášeni závanem kdejakého učení, není to k jejich prospěchu. Budou kvůli tomu voláni k zodpovědnosti. Někdy říkáme, že lidé, kteří poslouchají falešné učitele, jsou svedení a litujeme je a prosíme za ně, aby jim Pán otevřel oči a dal jim prohlédnout. A myslím, že to je správný postoj. Ale nemyslím si, že to je celá pravda. Celá pravda je o tom, že každý křesťan je zodpovědný za to, co poslouchá. Takže jestli někdo poslouchá falešné učení, je to jeho zodpovědnost a dělá to ke svému odsouzení a dělá to proto, že to tak dělat chce.

Je zodpovědností církve ustanovit starší, kteří budou věrní, kteří budou mít správný postoj k Božímu slovu, což je možné vidět a ověřit právě v místním společenství křesťanů. Ale když dneska lidé poslouchají nejrůznější kazatele na internetu, jak mohou takovou věc ověřit? Je možné ověřit přístup k Božímu slovu, podle toho, jak onen člověk Slovo používá. Jsou například kazatelé, kteří celé kázání drží Bibli v ruce, ale nikdy ji neotevřou, nikdy ji nevykládají, ale mluví o sobě, o svých zkušenostech, o své moci, o svém životě atd. Jaký je přístup takových lidí k Božímu slovu? Ale jak na dálku ověříme život takového člověka? Jak se dozvíme o jeho charakteru, když nemáme možnost interakce? Nejsem proti tomu, abychom poslouchali kázání na internetu, ale zdůrazňuji, že je naší zodpovědností, co posloucháme. A to platí i v místním sboru.  Když starší říká něco, co není v souladu s Písmem, musíme jít za ním a mluvit s ním o tom. Možná jsme špatně rozuměli, možná zvolil špatná slova, ale možná se také mýlil a je zodpovědností církve, aby takové věci rozpoznala a jednala v nich.

III. Vzájemné požehnání

Podívejte se do toho textu – mluví se tu o vzájemné radosti, o požehnání, o prospěchu. Jak starší tak církev mohou mít veliký prospěch a užitek ze své vzájemné služby a zodpovědnosti jedněch vůči druhým. Jsou si navzájem požehnáním. Kde je církev, která je vedená zbožnými muži, kteří laskavě, něžně a citlivě, ale ve vší pravdě a svatosti bdí nad dušemi těch, kteří jsou jim svěřeni, tam bude Boží lid prospívat a růst k Boží slávě a tento lid bude vavřínem, radostí a chloubou takových starších. Pavel napsal křesťanům do Tesaloniky:

• Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost. (1Te 2,19–20)

Ta církev byla Pavlovou chloubou – a ve stejném smyslu byla chloubou jejích starších. Byla jejich odměnou – nejenom tou časnou, ale především tou věčnou. Vždyť jí přivádějí k Pánu jako jeho nevěstu, která je nádherná a svatá a čeká na svého ženicha. A přesně totéž platí také z druhé strany. Církev se může radovat ze svých starších, kteří ji vedou, kteří se o ni starají, kteří jí neustále staví před oči Pána Ježíše Krista. Nevedou ji k sobě, ale k němu. Takoví lidé mohou být chloubou místní církve. To je vzájemné požehnání, které pramení ze vzájemné služby a ze vzájemné zodpovědnosti. To je uctívání Boha v Duchu a v pravdě, což je kontext našeho verše, přinášení obětí chval a skutků milosrdenství.

Na jedné straně jsou tu starší, kteří se starají o církev a na druhé straně je tu církev, která se stará o své starší – pokud je to potřeba, tak hmotně, tedy tím, že je zabezpečí, aby se mohli ještě lépe starat o církev, aby mohli trávit čas v Božím slově a v modlitbách, ale hlavně tím, že své starší poslouchá a podřizuje se jim a současně jim také nastavuje zrcadlo.

Když někdy přemýšlíme o budoucnosti, o nebeském životě – a mám za to, že bychom to měli dělat mnohem častěji, než to děláme – myslím, že často přemýšlíme v intencích tohoto světa. Přemýšlíme o vavřínech, o odměnách, o slávě, ale myslím, že příliš často se na to díváme v tom světském, tedy sobeckém slova smyslu. Já za své jednání, za svou službu, za svůj vybudovaný charakter dostanu … ale když se stáváme součástí těla Kristova, naše já ustupuje do pozadí. A do popředí vystupuje Pán Ježíš Kristus a jeho tělo. Takže zde potřebujeme změnit své myšlení z já na oni – oni budou má odměna, oni budou má chlouba, oni budou můj vavřín, má radost, protože už nyní jsou oni mým požehnáním. Na ně budu ukazovat celou věčnost a z nich se budu radovat. Když Pavel psal křesťanům v Tesalonice, mohl je nazvat vavřínem chlouby, protože když jim zvěstoval Boží slovo, přijali ho takové, jaké doopravdy je, jako Slovo Boží (1Te 2,13) – a ono proměnilo jejich životy. Pavel byl věrný ve svém kázání a oni byli věrní ve svém poslouchání a jednání podle slova. Přijali to Slovo radostně a s důvěrou, přijali ho s horlivou ochotou jednat podle tohoto slova, přijali ho s vírou. Přijali ho v moci Ducha svatého, takže jejich životy byly proměněny a byly velikým svědectvím široko daleko. Proto se mohl Pavel radovat z této církve a mohl se jí chlubit. Byla to církev, která rostla ve víře v Pána Ježíše Krista a v lásce k bratřím. Je možné říci to samé o vás, moji milí? Jste lidmi, kteří rostou v milosti? Rostete v lásce a ve víře? Budete jednoho dne radostnou odměnou pro své starší, protože se ochotně poddáváte slovu, které vám zvěstují? Neexistuje větší odměna pro starší, než vidět jednotlivé křesťany, jak rostou do podoby Ježíše Krista, jak stále více slouží druhým, jak milují bratry a sestry a chtějí jim sloužit. Taková církev je církví, která roste ve zralosti, taková církev je radostnou odměnou pro své starší. Jste takovými křesťany?

Tato slova jsou určená nám všem jako Kristově církvi. Jednoho dne budou muset pastýři tohoto sboru vydat počet ze své služby. Budou to moci udělat s radostí nebo to budou dělat s nářkem? To je zodpovědnost každého z nás. Budou oči pastýřů zalité slzami bolesti nebo slzami radosti a štěstí?  To je o každém z nás, je to o našem vztahu s Pánem Ježíšem Kristem, je to o milosti, ve které máme růst, na které máme stavět a díky které máme oslavovat Pána Ježíše Krista. Církev může prospívat a může mít užitek z toho, jak se stará o své vedoucí, jak se staví k jejich vyučování a k jejich vedení. Jak je to s námi? Jak je to se mnou? Já sám si musím klást tyto otázky jako pastýř tohoto sboru, ale současně také jako ovečka, která se musí podřizovat Božímu slovu a vedení druhých. Máme mít druhé přednější než sebe (Fp 2,3) a v poddanosti Kristu se máme podřizovat jedni druhým (Ef 5,21) – to je zodpovědnost i služba každého z nás. Jsme těmi, kteří to dělají? Bůh nás zachránil, když jsme ještě byli hříšní, byli jsme plní sobectví a hříšného vzdoru, plní vzpoury, pýchy a sebestřednosti. Z našeho sobectví jsme byli zachráněni do společenství. Jak tedy můžeme naplnit ta slova, kterou jsou dnes před námi?

Pán Ježíš dal svůj život za nás, abychom už nemuseli žít v tom hříšném zaměření na sebe sama, ale abychom se mohli soustředit na druhé – a vůbec nakonec nezáleží na tom, zda je někdo starší nebo není. Podstatné je, zda se podřizujeme Pánu a jeho Slovu, zda se učíme pokoře, důvěře, obětování sebe sama ve prospěch Božích dětí, tedy Kristova těla a tím ke slávě Pána Ježíše Krista. Kéž nás Pán rozhojňuje v této milosti a my se můžeme těšit na onen den, kdy ho spatříme v jeho slávě a spolu s ním také jeho Nevěstu, církev, naše bratry a sestry, kteří budou naší odměnou.